V posledních  měsících se v tisku a jiných médiích hromadily smutné zprávy ze Západních Čech o nálezech mrtvých psů (viz také ZDE): Čerstvé ostatky psů se  povalovaly na skládce u Komorního Dvora u Františkových Lázní. Jednalo o čtyři hlavy, jednu spodní čelist a další zbytky, jako chlupy, kůže a packy.  Byl to už druhý nález na tomto místě v krátké době. Na lebkách ještě visely zbytky kůže…. Na Chebsku, kde žije početná komunita Vietnamců, se sice o konzumaci psů často hovoří, zatím se to ale nikdy nepodařilo prokázat. "Psí maso jíme, výjimkou je pouze období oslav Lunárního roku, kdy je to zakázané," řekl MF Dnes před časem Van Nhat Mac, který působí na tržnici  Svatý  Kříž u Chebu.

 Jiného zabitého a napůl staženého psa našla úřednice domažlické radnice se strážníky. Tělíčko leželo u stánků, které provozují Vietnamci, proti čerpací stanici Pinka v Havlovicích na Domažlicku. Pes měl roztříštěné temeno hlavy a na levé straně krku bodnořeznou ránu. Zřejmě ho někdo vykrvil. Měl také částečně odstraněnou srst z oblasti břicha a zad. Policisté zastihli na místě nálezu pouze jediného Vietnamce….

 Na Karla Bobála z tachovské záchranné stanice se obrátila s žádostí o pomoc místostarostka Přimdy. Situace v Přimdě byla následující: místní Vietnamci měli v držení cca 20 psů, kteří se neustále obměňovali. Podezření na to, že je prodávají do „restaurací“, bylo podpořeno i stížnostmi sousedů, kteří opakovaně poukazovali na to, že se psi velmi často střídají a že s nimi Vietnamci zacházejí velmi krutým způsobem – bijí je holemi apod. Prodej do restaurací se však prokázat nepodařilo. Neutěšená situace psů se však musela urychleně řešit. Skrytou kamerou se podařilo natočit Vietnamce, jak zacházejí se psy. Na základě toho je kontaktoval K. Bobál a Vietnamci mu psy vydali dobrovolně – dohodli se na jakési formě odkoupení. Následně bylo zjištěno, že Vietnamci neměli psy ani registrované ani očkované. K. Bobál na ně podal trestní oznámení. Odebrané psy potom rozvezl do útulků. Zde je pořad České televize Chcete mě?, kde pan Srstka nabízí "skleníkové" psy

Nejvíce se těmito případy zabýval regionální tisk deníku.cz, viz také článek: Opravdu jsme lhostejní? (Nataša Šmatová): "Hnus a odpor. Pocity, které ve mě vyvolaly opětovné nálezy zbytků psů. Ne proto, že bych nikdy neviděla mrtvé zvíře, ani proto, že v naší kultuře je pes společníkem člověka a ne jateční zvíře. Prostě proto, že je někomu naprosto lhostejné, kam zbytky odhodí a kdo je najde. Prostě proto, že mezi lidmi koluje mnoho informací o způsobu zabíjení psů. Prostě proto, že na jedné straně se ochránci přírody snaží zachraňovat týrané psy a na straně druhé nikdo není ochoten dosvědčit, byť o tom ví, jak umírají psi, jejichž zbytky se pak objeví někde na skládce. Jasně, jedná se jen o zvířata. Jen o zvířata? Mlčeli byste i v případě, že byste se stali svědkem jiného, horšího, činu"?

Konzumaci masa lidského pomocníka a přítele-psa  v Číně  musíme chápat  v souvislostech. Historie Číny je silně spjata s fenoménem kanibalismu. Lidské maso se v Číně jedlo odpradávna především ze tří důvodů: Jako výraz nenávisti a pomsty  - čínští válečníci jedli své poražené nepřátele, dále to bylo z důvodů gurmánských a části lidského těla se používaly jako léčebné prostředky v tradiční čínské medicíně  a používají se dodnes. (potracené plody, dokonce mrtvolky novorozenců a zárodky dětí se staly v Číně nejnovějším doplňkem pro zdraví a krásu. V Číně jedí novorozence, uvádějí zprávy z Hongkongu). Lidské maso se jedlo také z nouze a hladu v době hladomorů. „V jedné starověké čínské kuchařské knize je popisována příprava několika druhů sekané z lidského masa, která se podává buď jemně dietně připravená se zeleninou, nebo v bujonu, či jako kotletky s kostí a šťávou, vždy dobře osolené a okořeněné různými aromatickými přísadami. Za vlády dynastie Sung ve 12. století n.l. bylo v oblibě u dvora zvláště ragú a bílé libové maso zpod kůže, vařené nejprve v páře a potom grilované. Používalo se zejména maso zabitých nepřátelských vojáků. Čínští gurmáni si zvláště pochutnávali na malých dětech a k jejich pečenému masu obvykle přikusovali černý chléb. Ještě v roce 1901 patřily k vybraným pochoutkám gurmánů na Formose (Tchaj-wanu) (lidská) játra, ledviny, srdce a chodidla.Tyto speciality se podávaly porcované na malé kousky v polévce, připravené z dlouhých morkových kostí obětí“. Hogg, Garry, Kanibalové a jejich oběti, Praha 1995,  přeložil a doslov napsal známý český antropolog RNDr. Josef Wolf.

V  (nejen) starověkých čínských kuchařských knihách jsou recepty na přípravu lidského masa. Na dvoře císaře Š´ Chua (333-349) se jedlo maso mladých dívek. Na zlatých podnosech se servírovaly useknuté hlavy otrokyň a hostům u stolu se sbíhaly sliny. Také Marco Polo o 1000 let později popisuje  kanibalismus v Číně.  Ještě v 19. století nebylo zvláštností,  že čínští kati jedli srdce a mozky popravených. Nebo je prodávali na do restaurací.  Čínští vojáci rozmístěni na Tchajwanu před čínsko-japonskou válkou (1894-1895)  jedli maso  domorodých Tchajwanců místo vepřového, běžně se prodávalo na trhu.

Kanibalismus byl hojně rozšířen i za kulturní revoluce: „Jedly se jakékoliv části těla, včetně srdce, masa, jater, ledvin, ramen, chodidel a šlach. Lidská těla byla vařena nejrůznějšími způsoby, včetně vaření, dušení v páře, smažení, pečení a grilování... Lidé pili tvrdý alkohol nebo víno a při pojídání lidského masa hráli hry. V největším rozmachu tohoto období byla jídla z lidských těl nabízena dokonce v jídelnách nejvyšších vládních organizací v Revolucionářském odboru kraje Wuxan“. Zdroj ZDE.

Norbert Elias ve slavném díle „O civilizačním procesu" dokládá, že podstatou civilizace " je tendence potlačit jednoduché pudové reakce a krutost.  V evropském novověku  se  rodilo hnutí duše, kterému říkáme svědomí a soucit. Zároveň rostl pocit  nechutnosti a trapnosti. Významného pojmu práh „znechuceni" se používá mimo jiné v souvislosti s tím, jak se při podávání jídla zachází s masem: V historii stolování zanikala zvyklost prezentovat a porcovat před zraky stolovníků celé zvíře nebo jeho velkou část, která zřejmě hověla loveckým atavismům. Jak to známe z barokních olejomaleb, na slavnostní stůl kdysi patřilo zvíře v co nejúplnější naturalistické podobě. Postupně se zjemňující cítění však přestalo tuto demonstraci oceňovat, a naopak chtělo skutečný původ masitých jídel vytěsňovat a maskovat. Později bylo také stále nepřijatelnější jíst zvířata, která dělala člověku společnost a pomáhala mu.  V tomto kontextu se nemůžeme divit,  že ve společnostech, kde stejný civilizační proces neproběhl,  se  běžné jí psí maso a  kruté zacházení se zvířaty na veřejnosti je normální  a akceptované.  V Evropě bylo určité násilí, tak jako řada jiných věcí, jichž jsme se naučili děsit a štítit, odstraněno z našeho zorného pole spíše než vymýceno.

Jak praví legenda už císař Liu Bang první císař dynastie Han měl rád psí maso. Starověké spisy z doby dynastie Zhou (angl. přepis) zmiňují o psím mase, filozof Mencius (4.stol.př.n.l) doporučoval psí maso jako nejchutnější. Psí maso nazýval "vonné maso“. V některých oblastech se konzumuje psí maso nejvíc v chladných, zimních měsících protože má „zahřívací“ účinky, v jiných třeba každý den. Vietnamci spolu s Číňany a Korejci patří v Asii mezi největší jedlíky psů. Psí maso se jí také hojně v Kambodži, na některých  filipínských ostrovech. Do Japonska každoročně dovezou z Číny tuny psího masa pro korejskou menšinu, která psí maso přímo zbožňuje. V současné Číně je psí maso se zvyšováním životní úrovně stále víc dostupnější a populárnější, i když patří k dražším. Aby se uspokojila zvyšující se poptávka, vyrůstají po celé zemi nové farmy a chovatelé psů experimentují s křížením velkých dovážených druhů, jako jsou bernardýni, s tamními oblíbenými štíhlými mongolskými psy. Plánují se  i stavby gigantických psích masokombinátů. Současně ale  roste i obliba psů jako domácích mazlíčků a vznikají první čínské i korejské (i vietnamské?) organizace na ochranu zvířat, které vystupují mj. také proti konzumaci společenských zvířat, psů i koček. Nedávno čínští ochránci zvířat zachránili celý kamión koček mířící do restaurací a fotky umístili na net..

Konzumace psů není  "výsadou" výhradně některých asijských národů. Jedlíci psů se najdou i u nás. Hlavně na vesnici. Myslivci donesou do hospody pro zpestření fádní české kuchyně zastřelené zatoulané vesnické voříšky. Psí maso  je také oblíbeným vylepšením  jídelníčku některých skupin Romů, jiné romské tradiční klany se psa naopak štítí jako nečistého zvířete a psí maso nejí. Najde se také nemálo Čechů, kteří ač sami psí maso nejí, Vietnamcům by jejich zvyk rádi dopřáli, protože prý každá kultura má právo na dodržování svých tradic  a na zabíjení psů pro maso neshledávají nic závadného. Mnoho českých cestovatelů se chlubí svými kulinářskými zážitky z asijských i jiných cest.  Konzumace psa v čínské restauraci už nikoho neohromí, to režisér David Ondříček ochutnal přímo delfína. Velký znalec dobrého jídla  Miroslav Macek zase říká: „Jedl jsem i medvědí tlapy a pil hada. Já jsem v tomto zvídavý člověk, a kdyby mně nabízeli cokoliv, jsem ochoten to ochutnat. Už jsem toho zkusil hodně, takže mně nic asi nepřekvapí.“ Miroslav Macek  se prý nyní chystá do neprobádaných končin ostrova Papua-Nová Guinea. Jaké gurmánské  zážitky si odnese odtud?  

Ze stránek klubu Hanoi: "Existence dalších, možná ještě více šokujících restaurací zůstává turistům většinou utajena, protože speciality v nich nabízené nepatří, narozdíl od psího masa, k běžným vietnamským pokrmům. Jedná se o restaurace připravující hadí maso, speciality z koček, z opic, z veverek... Ve Vietnamu se jí prostě všechno, je to součástí místní kultury a tradic". 

Záměrné mučení

Co asijskou kuchyni, kromě pestrosti masných ingrediencí, hlavně  odlišuje od české - je to záliba v pojídání vaření a živých zvířat. A jak třeba probíhá celý proces výroby korejského kočičího tonika? Koyangi soju, jak je výsledný produkt nazýván, začíná vhozením živé kočky do vroucí vody velkých tlakových hrnců. Vaří se dál s bylinami, kořením a jinými přísadami. Věří se, že koyangi soju zázračně léčí široké spektrum onemocnění od artritidy až po neuralgii. 

Maso  mučených zvířat  plné vyplavených hormonů rádi  používají čínští a korejští muži na posílení organismu, zlepšení nálady, proti depresím. Psí maso je vůbec spíš mužská záležitost. Psi se kvůli „léčebným“ účinkům masa záměrně mučí v Číně i Koreji. Jaká je situace v tomto směru ve Vietnamu nevím, ale prý se to tam (aspoň běžně) nedělá. Z webu znám především  fotky transportu zvířat (kachen, psů, prasat) na motorkách na trh, kde jsou namačkaná, polomrtvá v klecích.  Ta nejhorší videa a fotky na netu pocházejí ovšem z Číny a Koreje.  Vivisekce v hadích restauracích ve Vietnamu je nicméně běžná.  Vietnamci věří,  „ že když stojí v práci či v životě nějaká překážka a činí jakousi smůlu, pojídání psů neštěstí vyřeší a vyčistí. Proto si zajdou na psí večeři hlavně páni, a to příležitostně, někdo jednou za měsíc, někdo jednou za rok, někdo jednou za celý život". Nicméně fámy o tom, že Vietnamci se se psy opravdu "nemazlí", mezi lidmi kolují, viz článek redaktorky Šmatové v deniku.cz. Lidé viděli leccos, svědčit nechtějí.  (viz dále i výpověd Z. Horáčkové z Ligy na ochranu zvířat). A  MVDr. Markéta Pacltová v televizním pořadu Na vlastní oči, dne 27.08.2008:  „Já jako silně pochybuju, že způsob jakým oni je usmrcují je humánní, protože některý ty zvířata nejdřív opařej a pak je teda usmrtí…to víme z těch psů, kteří se našli na té skládce na Komorní Hůrce, ty byli spařený“.

Takto na stránkách klubu Hanoi popsala jedna žena  svůj zážitek z Vietnamu:
 "Musím ale souhlasit s krutým zabíjením, kterému jsme teď byli nechtěně svědky v horách jednoho národního parku, kde jsme uvízli na rozbité cestě opravované před sezonou dělníky. Popisovat to nebudu, ale i ty naše prasata a krávy, troufám si tvrdit, to mají rychlejc za sebou. Koukat jsem se nemohla, ale ty uši to slyšely. A to prý - podle našeho řidiče - je to spíš rituální jídlo a v dražší cenové. Moc se mi to nezdá, když mají psíka uvázaného u každého domu. Tak já teda nevím."

Dočetla jsem se, že v severním Vietnamu lidé jedí psy víc, oproti jižnímu, který je více buddhistický. Je ironií, že Asie přestože je ovlivněná buddhismem, tolik propadla psímu masu, včetně buddhistických mnichů. Ne úplně všude. Bhútánci (Bhútán je buddhistické království v Himaláji)  jako buddhisté věří, že psi jsou  dobří lidé, jimž při reinkarnaci jen těsně unikl návrat v člověčí podobě. Pouliční psi vypadají blahobytně a nikdo si je nedovolí nakopnout, natož sníst. Buddha výslovně zakázal zabít psa. Podobně tomu bylo v Tibetu. Buddhisté různých buddhistických škol se přou, zda-li Buddha zcela zakázal jíst maso.  Buddha nicméně popisuje chování svých přívrženců takto: „Zabíjení živých zavrhnul, zabíjení živých se vzdálil: bez hole, bez meče, citlivý, plný účasti, žije láskou ke každé živé bytosti, soucitem.“  Dále, když například zemřel mnich na uštknutí hadem, Buddha doporučoval ostatním mnichům, aby k hadům přechovávali stále soucitné a míruplné myšlenky (mettá). Přímo o konzumaci masa se vyjadřoval následovně: „Jestliže se my snažíme uniknout utrpení, proč bychom je měli způsobovat jiným?… Jak může bhikšu, jenž doufá, že osvobodí druhé, žít z masa jiných cítících bytostí?“

"Pes není mezi „jatečnými zvířaty“ v našich předpisech ani v předpisech jiných států EU uveden. Navíc v EU platí směrnice, která zakazuje ze psů a koček získávat kůže nebo jiné produkty pro výrobu spotřebního zboží, a takové zboží se nesmí ani vyrábět, ani dovážet": Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR. Jenže zákon má pěknou díru: Když si psa doma pěkně vykrmíte, zabijete a sníte, není to podle české legislativy, pokud ho nebudete týrat, žádný trestný čin. Bylo by dobré, aby v České republice jako např. v USA platil výslovný  zákaz zabíjení psů pro maso. Také v některých asijských zemích je psí maso zakázané, např. na Tchajwanu.  

Psí jatka v Srbově 

Nataša Šmatová, chebsky.denik.cz, 22.7.2008

Chebsko - Objev místa nelegální porážek psů a dalších zvířat poukázal na děsivé praktiky při jejich zabíjení. Psí maso mělo skončit v některých asijských restauracích v Chebu. Sotva uvěřitelná náhoda vedla k tomu, že skupina dobrovolníků odhalila na Chebsku, v malé obci Srbov za Chvoječnou, psí jatka. V opuštěné stodole zabíjejí Vietnamci psy. Nechutné je na tom zejména to, že jim zvířata dodávají sami Češi. Psi hynou strašným způsobem. (viz .vylézající oči z důlků u psa na fotce) Těsně před smrtí jsou zbičováni a vystresováni, aby se do masa vyloučil adrenalin a bylo křehčí. Po podříznutí hrdla jsou ještě zaživa vhozeni do vroucí vody...

 

Hrůzný nález... 

 

Skupina lidí se vydala na jedno z označených míst. Byl to Srbov u Chvoječné na Chebsku. U jedné ze stodol nás přes nos udeřil pach zetlelého masa a z půdy na nás štěkali tři voříšci. Udělali jsme několik snímků a vydali se prohlédnout okolí podél silnice. Věděli jsme, co hledáme, a to na základě zkušeností z Komorního Dvora. Naše tušení nás nezklamalo. V nedaleké požární nádrži plaval černý plastový pytel, ze kterého trčely kravské rohy. Společně s uříznutou hlavou býka tvořila obsah pytle i psí hlava. Je s podivem, že neuvěřitelný zápach dosud nezaujal někoho z místních obyvatel. V průběhu našeho obcházení okolí přijela několikrát ke stodole auta obsazená Vietnamci. Jedno z nich zacouvalo k vratům a cosi odvezlo. Bohužel jsme byli daleko a ještě jsme netušili, že odvážejí důkazy.

 

Svědci promluvili

 

Místní obyvatelé nás ujišťovali, že o zabíjení psů ve stodole vědí. „To by vám z toho bylo špatně, je to tu na denním pořádku,“ oznámil jeden z nich. „Už minulý rok se nám ztráceli psi. Teď máme dva zlé a na ty si netroufnou,“ uvedla další obyvatelka. S pomocí dalšího člověka se nám podařilo zjistit, že se ve stodole nachází několik koz ve strašných podmínkách. Bohužel jsme k tomuto poznatku dospěli až po odjezdu policie. Uvnitř jedné z místností bylo také několik zbytků a vnitřností ze zvířat.

 

Pátrání skončilo, ale my nekončíme

 

Tento úspěch nás povzbudil k další aktivitě. Lhostejnost okolí je pro skupinu dobrovolníků hnacím motorem. Rufova smrt se stala impulsem k založení občanského sdružení na záchranu týraných zvířat. Nehodláme jen nečinně přihlížet, jak čeští obyvatelé prodávají psy coby jateční zvířata, a nelíbí se nám, že v České republice porušují vietnamští občané zákon na ochranu zvířat. Když jsme viděli, kolik jejich automobilů odjelo v neděli s prázdnou, došlo nám, že jsme jim konečně takzvaně udělali čáru přes rozpočet. Podle všeho se totiž z těchto nelegálních jatek zásobují některé z vietnamských restaurací.

Prosíme a vyzýváme všechny obyvatele regionu, aby přestali přehlížet tyto úděsné činy a odhodili svou lhostejnost. Celý článek ZDE

 

Psí jatka na Chebsku vyvolala mezi lidmi vlnu pohoršení

Trestné činy Vietnamců poškozují pověst jejich komunity

Nelegální psí jatka stále víří emoce lidí v celých západních Čechách

Posedlost zraněním (new)

(ještě něco k jedné stránce čínské kultury)

22. dubna 2000  se v Pekingu ve Výzkumném ústavu sochařství konala soukromá výstava šesti umělců. Umělci používali jako materiály lidské a zvířecí mrtvoly.  Sun Yuan a Peng Yu prováděly performaci “infuze mrtvoly siamských dvojčat s vlastní krví”. Peng Yu měla sólo vystoupení "krmení dětské mrtvolky olejem z lidského tuku". Samotní umělci říkají, že cílem bylo vytvořit postoj skutečného "vědeckého přístupu ke světu". Tvrdí, že mrtvý člověk není lidská bytost a říkají, že použití mrtvol v umění je stejně obhajitelné jako jejich používání v rámci vědy a že jejich práce může pomoci "zlomit pouta společenského tabu". Kurátor výstavy Li Xiantang obhajoval použití mrtvol tím, že se tak „rozšiřuje pojem umění a vede ho do nového území“. Dodal, že se Čína  liší od Západu, východní nauky nekladou tolik důrazu na morálku a to umožňuje čínským umělcům větší svobodu. 

Další čínský performer Zhu Yu nastínil kanibalské téma: „Jedna z otázek, která nás nejvíce dráždí, zní: proč nemůže člověk sníst člověka". Nezůstal jen u slov.... Na třetím šanghajském Bienále představil svou etudu Eating people. Byla sestavena z fotografií, kde  Zhu Yu podle vlastních slov vaří a konzumace lidský plod, který vzal ze zdravotní školy. 

Zhu Yu k činu říká: „Žádné náboženství kanibalismus nezakazuje. Ukažte mi zemi, v níž je zákon, který by něco podobného zakazoval? Je to prostě morálka. Ale co je morálka? Není to prostě něco, co člověk čas od času mění, podle svých aktuálních potřeb? Využil jsem prostoru mezi morálkou a zákonem. Na tom je založena má práce.“

Zhu Yuova performance „Pojídání lidí“ byla patřila do série projektů s názvem „Posedlost zraněním“. Byla součástí širšího fenoménu „šokového umění“ v současné Číně, v jehož rámci umělci běžně pracují se zvířecími či lidskými mrtvolami. V rámci projektu „Posedlosti zraněním“ si Zhu Yu vyřízl kus kůže a našil si na místo kus vepřového.