Západní moderní civilizovaná společnost

Norbert Elias ve slavném díle „O civilizačním procesu" dokládá, že podstatou civilizace " je tendence k potlačování jednoduchých pudových reakcí a k posilování sebekontroly, sebeomezení a složitých forem chováni." Elias své závěry opírá o detailní výzkum forem každodenního chování šlechty ve 12. až 18. století. Zajímá se o společenský i o intimní život - především o způsoby stolování, oblékání, chování při slavnostech či za dveřmi ložnice. Tam všude lidé během společenského vývoje v rostoucí míře tlumili jednoduché instinkty a spontánní afekty. Nejprve byly jednoduché formy chování nahrazovány složitými ceremoniály u vysoké šlechty. Civilizované chování jí sloužilo jako identifikační znak, který ji odlišoval od nižších vrstev.  

Tato reprezentační funkce byla ovšem trvale erodována snahou nižších, zejména měšťanských vrstev zjemnělé způsoby napodobovat, což vedlo k šíření civilizačního procesu. Logickým důsledkem bylo, že nositelé nejvyššího sociálního statusu byli nuceni projevy svého luxusního životního způsobu proměňovat. Zjemňování způsobů se začalo vytvářet uvědoměle a záměrně. To znamenalo rozkvět složitých kultivovaných způsobů chování do šířky, rozmanitosti a odstínů, které jsou pro dějiny užitého umění a životního způsobu šlechty tak charakteristické. Objevili se první tvůrci pravidel společenského chování. Eliasova analýza pracuje zejména se spisem Erasma Rotterdamského „O slušném chování dětí". Během Erasmova života vyšlo třicetkrát, což samo o sobě ukazuje na pozornost, již kultivaci mravů věnovala renesanční společnost. 

Původně vnější, sociálně vynucený proces postupně ovlivnil i psychiku jednotlivců. Elias píše o psychogenetické rovině civilizačního procesu. Prostřednictvím sebeovládání a sebepřinucení rostla distance mezi spontánním impulzem a chováním. Pudová agresivita středověkých rytířů, krutých válečníků, rabujících, mučících a zabíjejících, byla postupně zatlačována. Rodilo se hnutí duše, kterému říkáme svědomí a soucit. Zároveň rostl pocit odstupu od vlastního těla" - rodil se pocit nechutnosti a trapnosti. Vynořil se pocit studu, v necivilizovaných fázích vývoje prý neznámý. N. Elias, podobně jako V. Černý (1963) a W. Sombart (1986) zdůrazňuje, že v procesu kultivace hrála významnou roli žena. 

Elias píše o podmínkách nutných k procesu civilizace: Člověk se dokázal vzdávat násilných afektů a agresivity, když pominul trvalý stav ohrožení a strachu, vlastní ranému středověku. Společnost se stabilizovala a dodávala lidem pocit jistoty; mohli si vytvořit nadhled, dlouhodoběji uvažovat a jednat ve shodě se vzdálenějšími cíli. V ne­jistých dobách mohlo podle Eliase docházet k rebarbarizaci společnosti. Hrůzy druhé světové války civilizační teorii, aspoň v jejím lineárním výkladu, jistě zpochybnily. 

Těžko se jí věří i dnes. Kdo pozoruje na počátku 21. století chování lidí na ulicích, na silnicích, v metru,  na stadionech…., ale také kdo čte současnou literární tvorbu, sotva uzná věrohodnost civilizační teorie o rostoucí distanci vůči vlastnímu tělu, o stupňující se sebekontrole a pocitu studu, o zatlačování jednoduchých afektů, násilných projevů a krutosti.

Elias se dotknul i oblasti etiky ve vztahu ke zvířatům. Významného pojmu práh „znechuceni" používá mimo jiné v souvislosti s tím, jak se při podávání jídla zachází s masem: V historii stolování zanikala zvyklost prezentovat a porcovat před zraky stolovníků celé zvíře nebo jeho velkou část, která zřejmě hověla loveckým atavismům. Jak to známe z barokních olejomaleb, na slavnostní stůl kdysi patřilo zvíře v co nejúplnější naturalistické podobě. Postupně se zjemňující cítění však přestalo tuto demonstraci oceňovat, a naopak chtělo skutečný původ masitých jídel vytěsňovat a maskovat. Práh znechucení se zvyšoval.

Bezprostředněji Elias dokládá proměny lidské senzitivity vůči zvířatům poukazem na veřejná upalování tuctů živých koček, která se stala v Paříži ve svatojánských nocích hojně navštíveným ceremoniálem. Panovníkovi nebo následníkovi trůnu bývala přenecháno privilegium podpálit hranici. Na zvláštní přání Karla IX. byla upálena i liška. Touhu trýznit nebrzdily žádné sociální normy; naši předkové ji ventilovali nezakrytě a za zvuků slavnostní hudby. Eliasovo líčení hrůzných svatojánských nocí by mohli historikové dlouho rozšiřovat: šelmy v těsných klecích menažérií, vlci umučení ve středověkých soudních procesech se zvířaty, medvědi a opice tančící na řetěze komediantů, vivisekce pořádané na náměstích pro podívanou, koně tahající celý život vozy s uhlím v hlubinných dolech, netopýři pověrečně přibíjení na vrata stodol a sklepů. Zvolna už se z obecné paměti vytrácí, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí a nikdo se nad tím nepozastavoval.

První zmínky o zavrženíhodnosti dětských "her" se zvířaty, konkrétně s hmyzem, nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z r. 1817. ("Temné barvy" a "hrozivá podoba" střevlíků, roháčů a jiných brouků se jim  zdají být namířené právě k odstrašování dětských "predátorů".) V téže době ještě Clemens Brentano ve svých hrách pro děti soudil o podobných praktikách, že jsou zcela v pořádku (jak si ti malincí pěkně hrají!). Na renezančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost "ochočených" drobných ptáků, jsou totiž oslepení, dílem aby neulétli, dílem aby lépe zpívali. Teprve kolem poloviny předminulého století se stalo dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. V téže době, ve čtyřicátých letech 19. století, vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii a v šedesátých letech v Prusku (je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem byla mnohde na kontinentě svěží novinkou - některé státy ho odstranily až r. 1815). 

Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověka ke zvířeti od počátku 19. století, a zejména od konjunktury šedesátých let století dvacátého, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné. Pokud se ve Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes prý jde spíš o zabíjení zvířat. V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Holandsko, skoro polovina obyvatelstva nejí maso nebo je konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu. 

Nelze mít iluze o dnešním postavení zvířat, víme o hrůzách velkochovů a o praktikách pokusů na zvířatech. Ale z eliasovského hlediska, sledujícího změny sociálních norem, je důležité: Lidská krutost se již stydí a skrývá se. Již není schvalována a povzbuzována. Dokonce i ti, kdož své pokusnictví na zvířatech ospravedlňují prospěchem člověka, se vylekaně skrývají před televizními kamerami.

J. M. Masson píše: „Chtěl jsem vidět pokusná zvířata a ptal jsem se vědců, zda mají doma psy a jak mohou experimentovat s tak citlivými tvory. Zatelefonoval jsem do výzkumného oddělení Kalifornské univerzity v Berkeley a dozvěděl se, že v Lawrencově laboratoři používají bígly. Zanechal jsem pět vzkazů čtyřem různým zaměstnancům, ale nikdo se mi neozval. Nepřekvapuje mě, že lidé s takovým povoláním nestojí o publicitu. Stačí podívat se na pokusy v tabákovém průmyslu, při nichž psi musejí celé hodiny vdechovat zhoubný kouř, a pochopíme, proč pracovníci z laboratoří neradi hovoří o své práci na veřejnosti."

Proměny v etických postojích k živým tvorům považuje historik R. Nash za součást obecnějšího trendu, který v dějinách překonává kmenovou mentalitu a rozšiřuje pojetí práv. Jejich nositelem se postupně stávají další a další subjekty (Nash 1984). V dějinách se vynořují římští patriciové propouštějící otroky, přímluvci za práva menšin a jinověrců, zákonodárci udělující práva ženám, a konečně dnešní bojovníci za práva zvířat.

Co bylo donedávna pro většinu lidí fanatismem a pozérstvím zhýčkanců, podivínským sentimentem vegetariánů a bojovníků proti cirkusům, přijímají lidé pozdní civilizace jako samozřejmou součást morálních postojů. Takový posun v pojetí práv je badatelsky ověřitelná skutečnost. A někteří historikové dávají Nashovi za pravdu, navzdory dnes téměř povinné skepsi k filozofii dějin. a její lidové interpretaci „lidi se nemění", „všechno už tady bylo".

Nicméně nepropadejme bezhlavě optimismu. V civilizované společnosti je eliminováno násilí z každodenního života. Tato zdánlivá eliminace je ve skutečnosti pouze odsunutím, zneviditelněním.

Západní, moderní společnost se definuje jako společnost civilizovaná a civilizovaná společnost se zase chápe jako stav, v němž byla vymýcena či přinejmenším potlačena většina přirozené ošklivosti a chorobnosti a také podstatná část vrozeného lidského sklonu ke krutosti a násilí. Všeobecně rozšířený obraz civilizované společnosti je spíše než čím jiným obrazem absence násilí v jemné, zdvořilé a uhlazené společnosti. 

V průběhu civilizačního procesu ve skutečnosti došlo k přesunutí násilí a redistribuci přístupů k násilí. Násilí bylo tak jako řada jiných věcí, jichž jsme se naučili děsit a štítit, odstraněno z našeho zorného pole spíše než vymýceno. Stalo se neviditelným, tj. neviditelným z pohledu úzce omezené a privatizované osobní zkušenosti. Je uzavřeno na vyděleném a izolovaném teritoriu, které je řadovým příslušníkům společnosti v zásadě nedostupné; vykázáno do „soumračných oblastí" za hranicemi území, kde žije velká většina  členů společnosti; nebo vyvezeno na odlehlá místa.

Obecně nenásilný charakter moderní civilizace je celkem vzato iluzí. Přesněji řečeno, je integrální součástí její sebeobhajoby a sebezbožnění, tedy jejího legitimizačního mýtu. Není pravda, že naše civilizace vykořeňuje násilí kvůli jeho nelidské, ponižující a nemorální povaze. Je-li modernita skutečně protikladná divokým vášním barbarství, rozhodně není protikladná efektivnímu, nevzrušenému ničení, krveprolévání a mučení.

Civilizace není jen zdravotní hygiena, vznešené náboženské ideje, krásné umění a vynikající hudba. Civilizace, to je také otroctví, války, vykořisťování, tábory smrti, koncentráky pro zvířata.  Je chyba si myslet, že civilizace a surová krutost jsou v rozporu... V naší době se krutost tak jako většina jiných aspektů našeho světa uplatňuje mnohem rafinovaněji než kdy předtím. Nepřestala a nepřestane existovat.

John Lachs před několika lety vyčlenil jako jeden z nejvýznačnějších a nejelementárnějších rysů moderní společnosti zprostředkování jednání (situaci, kdy jednání za člověka vykonává někdo jiný, nějaká zprostředkující osoba, která „stojí mezi mnou a mým jednáním, takže je nemohu přímo prožít"). Mezi záměry a praktickými výsledky je velká vzdálenost a mezilehlý prostor vyplňují nesčetné drobné úkony a bezvýznamní aktéři. „Prostředník" zakrývá výsledky jednání před pohledem aktéra.

 Výsledkem je, že k řadě skutků se nikdo vědomě nehlásí. Pro člověka, v jehož zastoupení se dějí, existují pouze verbálně nebo v představách. Nikdy je nebude mít za své, protože je nikdy neprožil. Na druhé straně člověk, který je opravdu vykonal,

v nich vždy bude vidět činy někoho jiného a na sebe se bude dívat jako na pouhý nevinný nástroj cizí vůle...

Nezná-li třeba i ten nejlepší z lidí své činy z první ruky, pohybuje se v morálním vakuu: abstraktní rozpoznání zla není ani spolehlivým vodítkem, ani dostatečným motivem... Nepřekvapí nás ohromná a do velké míry nezáměrná krutost lidí dobré vůle...Nepřekvapí nás člověk, který tvrdí, že nesnáší krutost, má rád zvířata, miluje svého psa a kočku a přitom mu nepřipadne nic špatného na tom, dát si řízek z prasete týraného ve velkovýkrmně.

Nárůst fyzické nebo psychické vzdálenosti mezi jednáním a jeho důsledky vede nejenom k útlumu morálních zábran, ale ruší i morální význam jednání, takže zabraňuje jakémukoli střetu osobního kritéria morální slušnosti s nemorálností sociálních důsledků jednání. U většiny sociálně významných skutků zprostředkovaných dlouhým řetězcem složitých kauzálních a funkcionálních závislost se morální dilemata vytrácejí z dohledu, přičemž příležitosti k hlubšímu zkoumání a vědomé morální volbě jsou stále vzácnější.

Odstup, který cítíme od svého jednání, je přímo úměrný naší neznalosti tohoto jednání. Ta je zase do velké míry dána délkou řetězce prostředníků mezi námi a našimi skutky... Jak se vytrácí vědomí kontextu, z jednání se stávají nevýznamné úkony. Tam, kde nejsou vidět důsledky, se mohou lidé podílet na těch nejstrašnějších skutcích, aniž si kdy položí otázku, jaká je jejich role a odpovědnost...

Podobného účinku (a to ještě mohutnějších rozměrů) se dosahuje, když se zajistí, aby byly psychologicky neviditelné samy oběti.Existuje podobnost mezi nacistickou érou a tím, jak se dnes se zvířaty zachází. Především bereme zvířatům důstojnost. Jakmile nezůstává žádná individualita, pak je již všechno možné. Za druhé dochází k jakémusi rozštěpení mysli. V průběhu nacistického období mělo mnoho Němců jakési „domácí Židy", takové, které pokládali za milé a kteří se neměli směšovat s „obyčejnými". Stejně tak je tomu se zvířaty. Jsou domácí miláčci jako psi, kočky a jezdečtí koně, které nelze směšovat s „jatečními prasaty" a „jatečními koňmi". Tuto etickou schizofrenii vlády a masný průmysl otevřeně podporují, a řada sdělovacích prostředků vymývá veřejnosti mozky, stejně jako to dělala za Hitlera.

Ve vraždících centrech jsou pro úspěch operace důležitá rychlost a účinnost. K minimalizaci možnosti paniky nebo odporu, které by proces narušily, je nutná správná směs klamu, zastrašování, fyzického násilí a rychlost, jak u zvířat na jatkách tak u lidí v koncentrácích za nacismu. Hladký a efektivní průběh celého procesu rovněž pomáhá vrahům potlačit morální zábrany. Organizátoři hromadného vraždění se snaží učinit celý proces vraždění tak rutinní, mechanický a naprogramovaný, jak jen bylo možné. Odstraněním potřeby přemýšlet a rozhodovat snižoval rutinní charakter vraždění možnost, že ti, kteří se ho zúčastňují, rozpoznali morální rozměr svých činů.Technický jazyk odosobňuje oběť i pachatele termíny jako „rampa“, „selekce“, „dodávka zboží,“ „živočišná „výroba“, „zvláštní zpracování" nemocných zvířat, „postupy" porážení, „zužitkování" chlupů, kostí, kůží. Při výzkumu zvířat je pro vědce velkým tabu dávat zvířatům jména. Za účelem odlišení jedinců mohou být nazýváni „Dospělý samec 36". Podobné důvody jako vědce vedou farmáře k tomu, aby nedávali jména zvířatům, jež mají jít na porážku: vlastní jména mají humanizující účinek, a zabít kamaráda je méně snadné.  

Někteří z pachatelů se musí s obětmi setkat tváří v tvář nebo jim alespoň musí být tak blízko, že se nemohou vyhnout představě účinků svého jednání v čase, a dokonce ji ani potlačit. Tady je k zajištění správného psychického odstupu i při absenci odstupu fyzického a funkčního třeba jiné metody. Tu poskytuje typicky moderní forma autority, souhlas veřejnosti a možnost hájit se tím, že poskytují veřejnosti jen to, co si žádá.

 Dr. Alan Long, který pravidelně navštěvuje jatka jako poradce Vegetariánské společnosti ve Velké Británii si povšiml, že pro některé dělníky je zabíjení mladých zvířat choulostivou záležitostí. Long hovořil s dělníky o přestávkách. „Často jsem chodil se zakrvácenou partou dělníků z jatek do jejich baráku. Snažil jsem se od nich dozvědět co nejvíc a poznat jejich názory. Nakonec mi však vždy odpověděli: Vždyť je to přece legální, nebo ne? Měl jsem vždy pocit, že v této odpovědi byl náznak toho, že jsou tím sami překvapeni."