Stanislav Komárek, Mír s mloky, Brno 1993, nakl. Petrov: „Přemýšlíme-li o vztahu Číňanů k živé přírodě, je těžko si nevzpomenout na rybu závojnatku, nejlepší zástupný znak celého tohoto okruhu problémů. Bachraté, obludně naduřené tělo s vyvalenýma očima, obklopené závoji růžových féericky jemných ploutví, fascinujících a zároveň zrůdných, které se k plavání vůbec nehodí, už sebeméně nepřipomíná elegantního, leč jednoduchého stříbřitého karáska, původní výchozí formu. Výsledek se hodí už jenom k jednomu - nehybně utkvívat v míse z vybraného porcelánu a být reprezentací sebe sama ve vybraném salónu či zahradě. Čína zná do mnohem větší hloubky než Evropa fysis, přirozenost, zvířecí, rostlinnou i lidskou a umí s nimi velmi rafinovaně jednat. Kultivace čehokoli znamená v zásadě vyostřování vnitřních protikladností - vybrané pochoutky typu černých kachních vajec či opičích mozků politých horkým olejem jsou přesně na hraně nebeské dobroty a hnusu k pozvracení, oboje v krajní síle - všední jídla typu rýže jsou sice v podstatě chutná, ale fádní. Umělec zachází s hmotou sice s krajním pochopením pro její povahu, ale zároveň i s cílem předvést něco, co se vymyká očekávatelnému, někdy i vůbec možnému (oblíbené byly tradičně i napodobeniny přírodnin z jiného materiálu - mušle řezané z mramoru, květiny z papíru, peří či skla, mechanická pohyblivá zvířátka atd. – (i snaha moderní biologie o computrové simulace je z tohoto řádu věcí). Toto má klasická Evropa i Čína jistě společné, rozdíl je v tom, že Čína tradičně hrotí tuto polaritu mnohem dále (včetně řemeslnických výrobků - vzpomeňme jen populární sady „krajkových" do sebe vsazených a volně otočných koulí, vyřezaných z jednoho kusu slonoviny), po soudu Evropanů až na hranici rafinované perverze (toto platí v jistém smyslu pro Asii obecně počínaje už osmanskou a perskou říší není vyloučeno, že už Byzancí). Deformované nožky čínských žen, bonsaje či excesivní tvary již zmiňovaných závojnatek, teleskopek, vejcovek, lvích hlav a četných dalších forem zlatých karasů jsou nejznámějšími, zdaleka však ne jedinými příklady tohoto typu zacházení s fisis. Dáma z mandžuské éry byla doslova žena-bonsaj se vším všudy.
Čína
má, už s ohledem na nedostatek prostoru a celkovou
absenci smyslu pro
svobodu,
největší zálibu ve zvířatech, která lze nějakým způsobem
těsně uzavřít
- prasatech, bílých
myškách, zlatých rybičkách, klecových ptácích atd., na rozdíl třeba od volně
létajících holubů, které sice také chová, ale zdaleka ne v tom bohatství plemen,
jaké by se v tak veliké a kulturní zemi dalo očekávat.
Stejně tak i
umění kuchařské
- žádná jiná kuchyně nepoužívá tolik živočichů a rostlin a v tak nápaditých
úpravách - sám jsem viděl konzumovat všechny běžné savce včetně jaků, psů, koček
a krys, dále rozmanité ptáky včetně pávů, hady od užovek až ke kobrám, vodní
želvy, žáby a celou plejádu sladkovodních i mořských ryb, kraby, raky a krevety,
ostrorepy, nejrůznější mušle, hlavonožce a také hmyz - kukly lišajů a bourců,
larvy cikád, dokonce i brouky potápníky a potemníky. Některé recepty jsou
úděsně rafinované
- v některých provinciích se prý vyrábí specialita v podobě slepice, pomalu
zaživa pečené
v obalu z hlíny. Pták má hlavu volnou a může po libosti pít vodu z nádobky se
speciálním kořením, čímž jej ochucující substance celého prostoupí. Znalost fysis se hodí i ve vztahu k lidem - čínské metody „převýchovy" spojené s vymýváním mozků jsou sice obecně známé, ne až tak skutečnost, že se jedná o svéráznou kombinaci brutality a vstřícnosti, téměř něžnosti. I čínské metody mučení byly známy svou vynalézavostí (včetně známého prorůstání rychle rostoucím bambusem) a chápány jako svébytné umění, přičemž v některých případech prý se kat odsouzenci omlouval, že jeho umění je nevalné a chabé a není hoden jej takto potupně popravovat, a tento kata naopak ujišťoval, že jeho mistrovství je obecně proslulé a naopak jemu bude ctí. Zdá se, že některé tyto rysy se v Japonsku, které má oproti Číně značně vystupňovanou sadomasochistní složku prožívání světa, vyskytují v ještě akcentovanější formě (toto pohrávání si se smrtí, spojené s válečnickou tradicí a kupodivu také výraznou láskou ke květinám, spojuje Japonsko jakýmsi způsobem s někdejší aztéckou říší - sám z vlastní zkušenosti tuto kulturu neznám, ale několik japonských komiksů, kterými jsem listoval, by tomu velmi napovídalo)".
Vietnam: budhisté 58%, římští katolíci 7% Thajsko: budhisté 95%, muslimové 4%, Tchaj-Wan: budhisté 43%, čínské tradiční 50% Japonsko: buddhisté 38%, šintoisté 52%, křesťané Malajsie: buddhisté 17%, muslimové 55%, hinduisté 7%, čínské tradiční 12%
Zážitky z Orientu: „ Jinak ale jedí (Japonci) skoro všechno, leccos syrové a něco i zaživa. Já zkusil jen syrovou rybu a syrového koně. Kuře jsem odmítl a dnes mě to mrzí. Zato kamarádka zažila malé trauma u jedné rodiny, když se jako zlatý hřeb objevili na stolním grilu živí krabi. Hostitelé je přidržovali hůlkami, aby neslezli, krabi strašně pištěli, kamarádka se musela omluvit a utekla“. (V Tokiu, Reflex, 22. 10. 2003) Jiná cestovatelka o Japonsku: „Zvláštní pro mě byl samozřejmě tamější jídelníček. Živá zvířata nemusím, z těch jsem ochutnala jen ryby. Nic moc. Ani syrové koňské maso mě nenadchlo“.(V Jokohamě, Reflex, 25. 2. 2004) „Nelze zamlčet, že jídlo (v Japonsku) někdy vyžaduje od hosta silné nervy. V přístavním městě Sasebu jsem jednou pozoroval, jak muži u vedlejšího stolu konzumovali živou rybu. Ta byla vylovena z velké nádrže uprostřed lokálu. Kuchař - nebo se zde lépe hodí označení řezník? - omráčil rybu úderem do hlavy a ostrým nožem ji z boku vykrajoval kostky, které opět vkládal do okének. Tak přišla ryba na stůl zdánlivě neporušená. Pokaždé, když si hosté svými hůlkami kousek nabodli, zachvěly se hlava a ocas jako zasažené elektrickým výbojem. V normální restauraci se suši můžete zažít, že Irostinsky vyjme živého garnáta z malé nádrže, uřízne mu hlavu, odloupne skořepinové části a hostovi servíruje syrové tělo a přitom na oddělené hlavě vzduchem ještě tápají tykadla. Na Novém Zélandu vedl proto vývoz živých humrů do Japonska k vzrušeným debatám. Japonští ochránci zvířat mlčí“. (Z knihy Gerhart Dambmann, Jak se neztratit? Japonsko, 1997) Herec YVES RÉNIER ("komisař Moulin" ): "Jako člověka mě dnes děsí především to, jak špatně dokážeme zacházet se zvířaty. Řekl bych, že je to typické zejména pro určité národy. Ale nepokládejte to, prosím, za xenofobii, děje se to i ve Francii. Jednou jsem viděl reportáž o jednom hrůzném asijském jídelním zvyku, o pojídání psů. Nechávají při tom psy napichovat zaživa na rožeň. V té reportáži ukazovali psa nabodnutého na jakémsi dlouhém noži. Kolem bylo velké pozdvižení, lidé se tomu smáli. Neohromil mě ani tak pohled na to trpící zvíře, i když to samo o sobě už bylo strašné, ale šokoval mě pohled na ty smějící se lidi. Byli mezi nimi i úplně malí kluci, které rozesmál pohled na utrpení. Až budou dospělí, budou dělat totéž". Vladimír Lemberk: Qingping – největší tržnice jižní Číny, Živé nebo mrtvé?: "Našince mimo nabízeného zvířecího sortimentu udiví zcela jistě také úprava prodávaných živáčků. Systém typu „prodej vánočních kaprů“, tedy: výběr – zvážení – zabití – zaplacení a nashledanou, tu naprosto nefunguje. Zvířata nejsou pro Číňany živými bytostmi, ale jenom a pouze jídlo. Absence citu ze strany nakupujících i prodejců je zřejmá a pro nás asi nejvíce šokující. S aplikací jakéhosi „humánního“ způsobu zabití zvířat nebo snad „Zákona na ochranu zvířat proti týrání“ bychom tu zcela určitě neuspěli.V jistém smyslu obdivuhodná je schopnost prodejců v oddělení mořských živočichů nabízet za každou cenu živé ryby. Dokáží zdánlivě nemožné – rybu za živa zbaví ploutví, rozříznou břicho a opatrně odstraní nežádoucí vnitřnosti. Poté odpreparují žebra a kosti. Takto naporcované a k prodeji upravené rybě přitom pořád ještě tluče srdce a funguje krevní oběh. Kupující si ji tedy odnáší domů fakticky ještě živou. Je to vlastně již zcela připravený kus rybího masa, který se ovšem nekazí, protože není mrtvý. Zákazníky je taková „úprava“ ryb vyhledávána, neboť v kuchyni je s nimi jen minimum práce. U popisu některých dalších „zvyklostí z Qingpingu“ by měla být hvězdička a nápis: „Dětem číst zakázáno“. Kupříkladu - víte, jak nejrychleji zbavit prodávanou krysu života, srsti a přitom ji ještě nakupujícímu tepelně „předpřipravit“? Nevěřil jsem svým očím, ale stačí málo. Vytáhnete krysu, kterou si zájemce o chutnou večeři vybere z klece a uchopíte ji levou rukou v rukavici za ocas. Do pravé ruky vezmete hořící autogen a škubající se krysu v šlehajícím plameni tak dlouho opalujete, až nejeví známky života.(stejně se to dělá se sysly a pod. v Mongolsku) V tu chvíli je hlodavec také zpravidla již zcela bez chlupů a jeho maso téměř upečené. Možná, že nakupující takto připravenou krysu doma již přímo konzumuje, ale pravděpodobnější asi bude, že slouží jako surovina k výrobě polévky a vývaru. Anebo: víte, jak snadno a rychle zabít kachnu a přitom ji ještě zákazníkovi oškubat? Stačí křičícího a bránícího se opeřence uchopit za nohy a opatrně jej hlavou dolů ponořit do litinového kotle plného rozehřátého asfaltu. Zcela jistě se brzy přestane hýbat. Horký asfalt kachnu nejen spolehlivě usmrtí, ale také ji obalí tenkou vrstvou, která po vytažení a okapání na vzduchu rychle utuhne. Černý krunýř, který obaluje kachnu včetně jejího peří, pak stačí snadno sloupat i s veškerým opeřením. Zůstane dočista upravené holé tělo. Odpadá tak náročné a nepříjemné škubání, které mnohé české hospodyňky právem nesnáší".
Zážitek z
Malajsie:
V Jižní Koreji
je každoročně zaživa uvařeno asi 100 000
koček. Doměkka uvařené kočičí maso se smíchá s datlemi, jedlými kaštany a
zázvorem a ze směsi se vyrobí vývar, který se prodává v malých lahvičkách. "Léčitelé"
namačkají živé kočky do obřích železných kotlů (až čtyři vrstvy koček na sebe!)
s horkou vodou a s přísadami vaří jejich těla tak dlouho, dokud z nich nevznikne
tekutá hmota. Přitom dobře vědí, jak se lektvar vyrábí - děje se tak totiž často
přímo na trzích. U stánků s kočičí šťávou se tísní kočky v klíckách a zákazníci
mohou sledovat, jak odvar vzniká přímo z čerstvých surovin. A Vietnamci u nás, z rozhovoru Lidových novin (15. března 2003) s Markem Ebenem:
LN: A k tomu všemu máte ještě
psa.
|
Evropa, která byla vždy mnohem
archaičtější a jaksi humpoláčtější, nikdy tak daleko nedospěla, zvláště pak,
když se od dob preromantismu ozývá volání po všem přírodním, neznetvořeném a
pokud možno postrádajícím rafinovanost.
