Vietnamcům i  Čechům: proč nejíst psy?

 

 …v životě přítel pravý
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž nikdy svému pánu neodvyká,
proň bojuje a žije, pro něj dýchá …
Lord G. Byron

 

S lidmi, kteří nemají rádi psy, nelze dělat nic jiného, než je politovat.

Axel Munthe  

 

Skutečnou podstatou psa je vrozená potřeba přátelského kontaktu s člověkem.

Pes je jedinečná odchylka v přirozeném řádu panujícím mezi predátory a jejich kořistí. Ne všechny kultury si uvědomují pravou hodnotu psů. Některé si přestaly vážit toho, co v nich mají,  pro jiné je pes zase bídným otrokem, nečistým zvířetem, někde dokonce pouhým zdrojem potravy a kulinářských zážitků. V Koreji dítě dostane roztomilé štěňátko na hraní, když pes vyroste a dítěti se omrzí, bez lítosti se vyhodí z  domu, prodá na trhu na maso nebo si rodina psa uvaří k obědu.  Další v něm vidí hračku na mazlení, kterou je potřeba hýčkat a rozmazlovat. Jiní by se rádi zasadili o to, aby pes jako živočišný druh vymřel a to ve jménu péče o blaho zvířat či bezpečí  lidí a hygieny veřejných prostranství.

Pes, v podstatě domestikovaný vlk, byl prvním tvorem, s nímž lidé vytvořili důvěrné svazky, které byly intenzivní na obou stranách. S žádným jiným zvířetem nevytvořil tak důvěrné  pouto; pouze pes, zdá se, dokáže číst naše myšlenky a „reagovat na nejjemnější změny našeho výrazu či nálady". Němečtí cvičitelé psů používají výraz Gefühlsinn (cit či smysl pro pocity) k vyjádření skutečnosti, že psi dokáží vycítit každou změnu naší nálady.

Pes je, dá se říct, naprogramován na soužití s člověkem. Dává přednost člověku před svým druhem. Můj pes mi rozumí, prohlašují svorně "pejskaři". Nejnovější výzkumy jim dávají za pravdu. Pes je nejstarším domácím zvířetem a za tisíciletí soužití s člověkem si vyvinul jedinečnou schopnost chápat pokyny svého pána. Pes je mistr v chápání člověka.Názorně to prokázal americký antropolog  Brian Hare z americké Harvardovy university. Štěňata excelovala v chápaní pokynů a hravě strčila v této "disciplíně" do kapsy stejně stará vlčí mláďata. Trumfla dokonce i opice. Pes je v tomhle směru opravdu hvězda," komentuje výsledky Hareho pokusů americký etolog Peter Marler z University of California. "Ukazuje se, jakou děláme chybu, když si myslíme, že to, co neumějí opice, nezvládne žádné jiné zvíře." Psům je mistrovství v chápání lidských gest vrozené. Dokážou "číst" pokyny člověka už v útlém věku a navíc bez ohledu na to, jestli vyrůstali mezi lidmi anebo strávili život v psí smečce. Pes dokáže vycítit blížící se smrt. Pes Scamp ze sanatoria v Cantonu ve státě Ohio dokáže vycítit, když se blíží smrt některého z pacientů. Během tří let, co v sanatoriu žije, předpověděl už přes čtyřicet úmrtí. Scampova majitelka Deidre Huthová říká, že její knírač vždy spustí poplach, když některý z pacientů stojí na prahu smrti. „Buď začne štěkat, nebo pobíhá po pokoji,“ řekla .

Daniel C. Dennett ve své knize Druhy myslí - K pochopení vědomí (Academia, 2004) píše: Kognitivní schopnosti psa ve skutečnosti přesahují šimpanze či delfína. Pes je nám nejbližší i svou schopností trpět. Jaké důvody má Dennett pro svůj názor? Označení "trpět jako pes" může mít hodně do sebe, alespoň v tom smyslu, že psi mohou trpět stejně intenzivně jako lidé. I jiní tvorové sice mohou jistě cítit bolest nebo strach, u psa je však tato schopnost (stejně jako snad i další kognitivní schopnosti) extrémní. Proč? Pes byl totiž na rozdíl od prasete, kočky, delfína i šimpanze (i původního vlka) intenzivně selektován na to, aby se nám podobal. Pes na lidské reakce reaguje podobně, jakoby činil jiný člověk. Stejně, jako jsme vyšlechtili rychlejší koně, huňatější ovce či tučnější prasata, jsme se pustili do zvláštního projektu jakéhosi polidštěného vlka. Psi, kteří se člověku podobali relativně nejméně, byli po mnoho generací přednostně vyháněni či pojídáni. Pes se účinkem lidské společnosti mění podobně jako lidské dítě. Psi mají jména, zacházíme s nimi podobně jako s lidmi, a proto se nám po řadě generací začali víc a víc podobat (uvědomme si, že i kdyby byl pes zdomácněn pouze nějakých 12 000 let, což je dolní odhad, mohlo to znamenat nějaké 4 tisíce generací velmi intenzivní selekce).

Dennett se domnívá, že vlk měl sice mozek odlišný od člověka, ale selekcí zde mohlo dojít k jakési konvergenci podobně jako u žraločí a delfíní ploutve. Ne ovšem anatomicky, spíše "funkčně". Podstatou našeho myšlení či trápení (Dennett se na bolest a utrpení zaměřuje přednostně, protože mu jde nejen o teoretické, ale i o etické otázky) je virtuální stroj, jakási nadstavba nad fyzickým mozkem - a ten se nějak podařilo spustit i u psů. Pes je proto na rozdíl od ostatních zvířat zřejmě schopen trpět podobně intenzivně jako člověk (protože toto utrpení souvisí s intenzitou vědomí; Dennett se v této souvislosti odvolává i na stavy disociace u člověka).

 Asi má sotva cenu ptát se, proč máme psy rádi, neboť odpověď je všem zřejmá: protože oni milují nás, a to bezvýhradně. Bez ohledu na to, jak s nimi zacházíme, co jim provádíme, jak málo pozornosti jim věnujeme, dychtí potěšit nás, dychtí být v naší společnosti.  Jerome K. Jerome v knize Lenivé myšlenky lenivého člověka napsal:

A ve chvíli, kdy zaboříme tvář do dlaní a přejeme si, abychom se nikdy nebyli narodili, pes se neposadí vzpřímeně a nepodotýká, že jsme si to všechno zavinili sami. Natož aby doufal, že to pro nás bude varováním. Ale nenápadně se přiblíží a strká do nás hlavou... pohlíží na nás svýma velkýma poctivýma očima a snaží se jimi říct: Ano, pořád máš ještě mě, vždyť víš. Půjdeme světem společně a vždy budeme stát při sobě, mám pravdu?

 Možná je zde jiný důvod, proč tolik lidí miluje psy s tak vášnivým citem. Lidé, z nichž se ponenáhlu stávají mizantropové, vysvětlují svůj odpor k druhým lidem (mizantropie zřídkakdy zahrnuje mluvčího) poukazem na sobectví, na skutečnost, že takové množství lidí se zdá být zaujato svými starostmi, ponořeno do sebe, pohlceno záležitostmi, které se vztahují výlučně k nim samotným. Narcismus se stal jedním z klíčových hodnotících výrazů pro označení člověka ve 20. století. To je asi  vcelku pravda. Někteří lidé mají skutečně pozoruhodnou schopnost být neustále fascinováni malichernostmi vlastního života, které ostatní považují za pochybné, ježto tuto fascinaci vyhrazují svým životům.

 Lidé mají sklon utápět se ve svých vlastních narcistických zájmech a ztrácejí pojem o světě kolem sebe. Nejen sebelítost, ale i sebezaujatost různých podob nás neustále zaměstnává. Možná jedním z hlavních důvodů, proč milujeme psy, je skutečnost, že nás odvádějí od této zaujatosti sami sebou. Ve chvíli, kdy se naše myšlenky začnou motat v kruhu, my je nedokážeme zastavit a uvažujeme, jakou strašlivou událost pro nás budoucnost chystá, otevírají nám psi okno k potěšení z okamžiku. Procházka se psem znamená vstoupit do světa bezprostřednosti. Náš pes se dívá na strom, pozoruje veverku, je tady a nikde jinde…. Spousta lidí se zmiňuje o terapeutických účincích, které procházka se psy má, jak je podněcující a současně uklidňující.

 Láska: převládající psí emoce

Psi dávají lásku najevo neustále. Psí schopnost milovat bezvýhradně a bez kolísání  nás fascinuje. Opravdu, mnoho lidí už jistě slyšelo o krutých nebo nedbalých pánech, které jejich psi milovali bez ohledu na špatné zacházení. Schopnost psů projevovat lásku je tak pověstná a rozvinutá, že se z ní stal málem další smysl nebo orgán…

Důvěrné seznámení s druhým člověkem bývá mnohdy počátkem antipatie nebo dokonce pohrdání. Láska mezi lidmi často nepřežije sblížení, ovšem s psí láskou je to právě naopak. Sílí a prohlubuje se. I když se tato zvířata seznámí se všemi našimi slabinami, věrolomností a nevlídností, oddaně nás milují — a většina majitelů jim tento cit oplácí. Také my milujeme psy čím dál více. Pouto mezi námi a jimi je pevnější a pevnější.

 Pouto mezi psy může být tak silné, že někteří autoři hovoří o zamilovanosti. Elizabeth Marshall Thomasová se dokonce zmiňuje o jakémsi „manželství". Samozřejmě jde pouze o analogii, ale věrnost, trvanlivost a intenzita citu skutečně do značné míry připomínají svazek mezi lidmi.

 Odkud tato láska pramení? Často se předpokládá, že oddanost zvířat je způsobena skutečností, že lidé štěňatům a psům obstarávají potravu (podle jedné teorie podobným způsobem vzniká vztah mezi dítětem a matkou). Jak prokázala série experimentů, které v roce 1954 provedl A. J. Brodbeck, krmení nepředstavuje nezbytnou součást rozvoje sociálního pouta. Jedna skupina štěňat dostávala potravu od automatu a druhá od člověka. Člověkem krmená štěňata při spatření experimentátora hlasitěji štěkala, ale to byl jediný podstatný rozdíl mezi oběma skupinami. Zdá se tedy, že cit psa nezávisí na tom, co mu poskytujeme, ani na jeho pochopení, že mu přinášíme potravu. Pes nemiluje automat, od něhož získává krmení, ale je schopen lásky k člověku, který mu nikdy žádné jídlo nedal.

 Existují podrobné záznamy o silné mezidruhové lásce — o psech, kteří truchlí nad smrtí svých majitelů tak, že ohrožují vlastní život nebo dokonce zemřou, protože odmítají přijímat potravu. Uveďme například psa jménem Hačiko, akita inu z Tokia, jenž deset let čekal na železniční stanici na zesnulého pána. Neztrácel naději, nebo šlo o soukromý smuteční rituál? Jaké myšlenky a pocity měl františkánský Bobby který prožil na hrobě svého pána čtrnáct let?

 I když nám psí emoce mohou připadat povědomé, patří do jiného vesmíru. V jistém smyslu již pes není opravdovým zvířetem. Na druhé straně se však jeho psí mozek nemůže rovnat našemu mozku primáta, a tak je jednou provždy odsouzen k tomu, abychom ho mylně hodnotili. Snažíme se poměřovat jeho inteligenci svými vlastními schopnostmi, což nelze. Pes neumí číst ani psát. Vyjadřuje se pohyby těla a očí. Nepoužívá nástroje. Je tak věrný, vnímavý a trpělivý, že se to vymyká našemu chápání. Sdílí s námi celou paletu emocí; dokáže vzlykat hrůzou či lítostí a usmívat se, když má dobrou náladu. Toho, co máme společného, je víc než věcí, v nichž se od sebe lišíme. A podobnost našeho myšlení i cítění je taková, že pes a člověk si mohou dokonale rozumět a při vykonávání složitých úkolů konat jako jedna bytost. Pes a jeho lidský společník si dokážou jediným pohledem sdělit jemné a složité emoce a významy, což nade vši pochybnost dokazuje, že nás toho víc spojuje než dělí. Prokázalo se, že přátelství mezi psem a člověkem může být stejně silné nebo dokonce ještě silnější než mezi mnohými lidmi.

 O věrnosti a hrdinství

 Na památníku před soudní budovou v Missouri je zaznamenán jeden z nejdojemnějších výroků o věrné psí lásce. Pronesl jej v devatenáctém století pozdější senátor George Graham Vest, když před soudem zastupoval svého souseda, kterému jiný muž zabil psa:

 Vážená poroto, nejlepší přítel se může obrátit proti člověku a stát se jeho nepřítelem. Syn a dcera, které s láskou vychoval, se k němu mohou zachovat nevděčně. Ti, kdo jsou nám nejbližší a nejdražší, ti, jimž svěřujeme své štěstí a dobré jméno, se mohou projevit jako nehodní naší důvěry. Člověk může přijít o své peníze. Ztratí je třeba ve chvíli, kdy je nejvíce potřebuje. O pověst nás může připravit jediné neuvážené rozhodnutí. Lidé, kteří před námi klekají a uctívají nás v dobách našeho úspěchu, mohou být prvními, kdo po nás hodí kamenem zášti, jakmile se nám nad hlavou objeví oblak selhání. Jediný absolutně nesobecký přítel, jehož člověk může mít v tomto sobeckém světě, přítel, který se za žádných okolností nezachová nevděčně či zrádně, je jeho pes.  

 

 Pes stojí po boku člověka v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci. Když vane chladný vítr a sníh divoce poletuje, neváhá spát na studené zemi, jen aby byl nablízku svému pánovi. Líbá ruku, která nemůže nabídnout žádnou potravu, olizuje rány a šrámy, utržené při střetu s drsným světem. Střeží spánek žebráka, jako kdyby šlo o prince.  

 

 I když člověka zradí všichni ostatní přátelé, pes zůstává. I když se majetek rozplyne a sláva padne v prach, je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze. Jestliže osud vrhne pána na okraj světa bez známých a bez domova, věrný pes nežádá jiná privilegia než ho doprovázet, chránit před nebezpečím a bojovat proti jeho nepřátelům. A když přijde konec, smrt sevře pána ve svém náručí a jeho tělo spočine v chladné zemi, bez ohledu na to, zda přijdou ostatní přátelé, u hrobu bude šlechetný pes, hlavu mezi tlapkami, oči smutné, a přece bděle otevřené, věrné a upřímné dokonce i ke smrti.

 Podle Oxfordského slovníku angličtiny slovo věrný znamená „spolehlivý v závazcích povinnosti, lásky apod." Věrnost v pravém smyslu slova se zdá být těsněji spojena s láskou než s povinností. Pes je věrný neboli loajální nikoli proto, že mu to velí povinnost, ale protože miluje. Pes se chová loajálně k jiným psům, tedy ke své vlastní rodině, smečce. Tato věrnost může nabýt těžko uvěřitelných, a přece prokázaných rozměrů.

 Již jedna z prvních knih o psech, Kratochvíle gentlemanů od Richarda Blomea z roku 1686, podává důkazy o psí věrnosti: „Španělé jsou od přírody láskyplní a předčí všechna ostatní stvoření, neboť v horku ani v zimě, za mokra ani za sucha, ve dne ani v noci neopustí svého pána. Ví se o mnoha úžasných vztazích, zaznamenaných váženými a spolehlivými autory, o pozoruhodných náklonnostech, které psi chovali jak k mrtvým, tak k živým pánům."

 Z nějakého důvodu se člověk stal součástí světa psích smeček, a právě kvůli tomu jsou nám psi věrní. Lidé, kteří s jejich oddaností nemají bezprostřední zkušenost, ji obvykle podceňují jako pouhý stádní instinkt nebo instinktivní chování a pomíjejí její podobnost loajalitě mezi příslušníky našeho druhu.

 Pokud by psí věrnost byla čistě mechanická, jakýsi instinkt lásky k ochránci, pak by psi jistě neměli problémy se změnou majitele. Přesto je známo, jak dlouho psům trvá, než svou oddanost zaměří na jiného člověka. Občas k tomu vůbec nedojde.

V Rozhovoru psů španělského romanopisce Cervantese z roku 1599 Berganza říká: „Dobře vím o psech tak milujících, že se vrhli do hrobu k mrtvým tělům svých pánů; jiní stáli na hrobech a ani na okamžik se z nich nevzdálili, dobrovolně pošli hladem, neboť odmítali žrádlo, jež jim bylo přineseno." Ze současnosti pochází tato zpráva: „Před lety se Benův chovatel Allen Ransone z Kalifornie po telefonu dozvěděl o novofundlandském psu jehož majitelé se rozváděli. Zuřící manžel trval na tom, že dostane psa, protože manželce připadly děti, ale později zvíře odložil do Newf Rescue, útulku pro novofundlanďany bez domova. Pes se rozhodl zemřít. Přestal se hýbat a ani nezdvihl hlavu, aby se nažral."

 Dne 20. října 1991 zachvátil zuřivý požár pahorky nad Berkeley a Oaklandem v Kalifornii, zabil dvacet šest lidí, zničil tři tisíce domů a zahubil nebo vyhnal z domova pět tisíc domácích zvířat. Dudley, dvanáctiletý bývalý nalezenec Virginie Smithové, odmítl opustit tělo své paní, která se udusila kouřem. Záchranáři se ho pokusili vzít s sebou, ale on „stál jako socha zapuštěná do země. Tahali ho, postrkovali a přemlouvali, ale Dudley se ani nepohnul." Lidé neměli mnoho času a sami již začínali být v nebezpečí, a tak psa nakonec odvlékli. Srst měl ožehnutou a tlapky ošklivě popálené. Odvezli ho do nemocnice pro psy a kočky v Berkeley, ale přestože přežil, upadl ze žalu nad ztrátou Virginie Smithové do hluboké deprese.

 Pro psy je věrnost touha být s milovanými, být na místě, kam patří. Například tento příběh z 18. března 1996: „Věrný pes celou noc tiše hlídkoval u díry v místě, kde se jeho pán propadl tenkým ledem a utopil ve studené vodě rybníka, řekl policista reportérovi Boston Heraldu. ,Ta fena ani nehlesla, popsala marbleheadská inspektorka Marion Keatingová bezmocnou reakci zvířete. ,Jenom tam seděla a dívala se.' Tříletá fena zlatého retrívra Jasmíne ,s napětím sledovala naše počínání, pouze se pozorně dívala,' dodal poručík Robert Coyne."

 Mnoho lidí zná příběh akita inu jménem Hačiko (v Japonsku oněm natočili úspěšný film) jehož majitelem byl profesor z tokijské univerzity. Tento pes se stal národním hrdinou. Hačiko byl zvyklý čekat na svého pána každý večer u vlaku, aby roztržitého pedagoga odvedl z nádraží domů. Jednoho chladného dne profesor nevystoupil. Pes nemohl vědět, že zemřel a již nikdy vlakem nepřijede. I když Hačiko našel nový domov u profesorových přátel, deset let se večer co večer vracel na nádraží Šibuja a marně čekal na pána. Poté, co ve věku dvanácti let umřel, byla na tomto místě odhalena jeho socha. Vláda vyhlásila den smutku a celé plemeno za národní poklad. Školákům byl vyprávěn jeho příběh, aby posiloval jejich loajalitu.

Psi jsou mostem, který vede lidi k soucitu i s ostatními zvířaty, s dobytkem i s divokými zvířaty. Skrze psy se lidé dozvědí, že i zvířata mají city a zaslouží si respekt a soucit. Není náhoda,  že v zemích, kde se  psy opovrhuje, nebo kde se běžně zabíjí  kvůli masu, je chování ke zvířatům velmi kruté.