Obyvatelé Peixianu milují své psy

   

  Craig S. Smith , dopisovatel New York Times v Šanghaji

PEIXIAN, ČÍNA - červenec 2001

V sedm hodin ráno se dav místních obyvatel shromažďuje pod markýzou na rohu prašné ulice kvůli své oblíbené snídani: sójovému mléku a kusu pita chleba s plátkem psího masa. "Snídám tady už pár měsíců", říká Zhu Xinyong žvýkajíc kus tučného masa, který utrhl od kosti.

V těchto končinách je se jí psí maso už 2000 let. Jak praví legenda už císař Liu Bang první císař dynastie Han měl rád psí maso. Ještě předtím než se stal císařem navštěvoval místní psí restauraci vlastněnou mužem jménem Fan Kuai  v  Peixianu, v dnešní  provincii  Jiangsu. V jiných oblastech Číny se konzumuje psí maso nejvíc v chladných, zimních měsících protože má „zahřívací“ účinky. Ale v Peixianu je to běžné jídlo. "Jím to každý den", říká říkal Han Fei, majitel farmy Krásný úsvit největší chovatel psů v Peixianu, a pravděpodobně i v celé Číně. Sám sebe nazývá „dračí hlavou“ tohoto průmyslu, nárůst počtu psů za rok má okolo 100 000, psi se zabíjí ve věku 6 měsíců.

Konzumaci psů ukončila kulturní revoluce  1966-76, když Rudé gardy vybily psy v celé zemi, dokonce i ty určené k jídlu, protože chov psů byl považován za buržoazní přežitek. K radikálnímu řešení přistoupil Mao Ce-tung hned začátkem své vlády. Psy poručil zabít a tehdy lid vesměs vyhověl a poněvadž byl hodně hladový, též je jedl. V roce 1983 ale úřady oznámily, že v Pekingu ilegálně přežívá ne méně než čtyři sta tisíc psů, a nařídily jejich dodatečnou likvidaci. Někteří vlastníci své miláčky odvezli do úkrytů mimo město, jiní je raději snědli. Státu se za pouhých šest týdnů podařilo snížit jejich počet o polovinu: dvě stě tisíc utopeno, uškrceno, umláceno. Nejvíc této práce zastaly brigády mladistvých dobrovolníků. (Z kynocidy vyňali psy ve službě policejní, cirkusácké a ve vlastnictví vědeckých ústavů, kde se experimentátoři sami pak postarali o jejich krátkou životnost. A protože by nebylo socialismu bez udělování podle zásluh, privilegia se poskytují v mnohých podobách. Vdova po proslulém operním sólistovi směla dál vlastnit devět čistokrevných kusů perské, tedy nikoliv pekingské rasy.)

V současnosti se zvyšováním životní úrovně je psí maso stále víc dostupnější a populárnější, i když patří k nejdražším. Aby se uspokojila zvyšující se poptávka vyrůstají po celé zemi nové farmy a chovatelé psů experimentují s křížením velkých dovážených druhů s tamními oblíbenými štíhlými mongolskými psy. Nikde jinde v Číně nejsou tak ohromné reklamní poutače –portréty kólií, labradorů, ovčáků, jsou snad v Peixianu na každé zdi . 

"Kříženci rostou rychleji", říká Han přehlušovaný štěkotem bernardýnů, dánských dog, dalmatinů zavřených v klecích v dlouhých, bezútěšných řadách. Použití těchto psů ke křížení, hlavně bernardýnů, rozzuřilo milovníky psů na Západě. Organizace SOS bernardýni předložila petici švýcarské vládě a požadovala pomoc na zastavení použití "nejvěrnějšího přítele lidí " na jídlo. Švýcarská vláda vyjádřila porozumění ale není prý vhodné kritizovat záležitosti jiné kultury.

Organizace se tedy obrátila k  Mezinárodnímu olympijskému výboru. Požádala tehdejšího  prezidenta Juana Antonia Samaranche aby odmítl čínskou nabídku pořádat v roce 2008 olympijské hry kvůli používání psů, kteří zachránili tolik lidských životů, jako jatečného zvířete.

Obyvatelé Peixianu tomuto odporu nerozumí. "Nakupujeme především v Rusku", říká Han. "A čistokrevné psy nejíme, jsou příliš drazí a všichni psi chutnají stejně". Čistokrevný bernardýn nebo dalmatin přijde víc než na 1000 dolarů. Kříženci pak  mají 2krát  ročně  8 až 10 štěňat. Štěně dosáhne váhy 50 kg asi v půl roce a  má zhruba hodnotu 400 yuanů, (téměř US$50), polovina z této částky je zisk. To je 2 krát větší zisk než u prasat, říká Han.V Peixianu je ročně zmasakrováno 300 000 psů, polovina pro místní spotřebu, zbytek pro ostatní Čínu a obě Koreje.

  V malé vesničce poblíž Hanovy farmy Wang Junhua ukazuje kde před chvílí zabil a stáhl z kůže 20 psů, jak o tom svědčí  krvavé louže pod smutečními vrbami. Po zabití a stáhnutí z kůže se pes rozčtvrtí a hodinu před vařením namočí do studené vody. Wang vaří psy v ohromném pozinkovaném kotli celé, s hlavou, i tlapami. Střeva jsou nacpána do žaludku a také se vaří. Psí kůže prodává. Vyrábí se z ní klobouky, kožené kalhoty, přikrývky pro chladné dny. Maso dodává každé ráno  restauracím a pouličním prodavačům ve městě tak, aby si lidé ho mohli koupit hned  k snídani. Prodavači lákají své zákazníky vystavenou psí hlavou, stáhnutou z kůže. Pod markýzami se zastavila žena s batoletem, aby si  koupila dva sendviče od prodavače, který mastnými prsty vybírá maso z psích žeber.  Nikoho nerozruší strašný pohled na živé psy, kteří se svěšenýma ušima, pokleslou hlavou a s úzkostí v černých, lesklých očích, právě směřují kolem na smrt.

Cenzura

Craig S. Smith: Popis zabíjení byl editory New York Times vystřižen z mého článku, protože byl pro noviny příliš hrůzostrašný. V podstatě psi se nechají pomalu vykrvácet, potom je stahují z kůže. Pes však často není mrtvý, stává se, že pohybuje končetinami, hýbe se i když visí za jednu nohu. Je to hrozné.

Z cenzurované části:

Místní popírají, že psi jsou před zabitím schválně mučeni pro vyplavení adrenalinu.  Ale zabíjení není nic pro slabší povahy…Pan Wang nejprve psa, jeho čelisti sváže pak podřeže hrdlo psa, nechá vykrvácet a následně zavěsí za čelist psa na hák. Potom je vykuchá, stáhne kůži, vysvětluje s úsměvem. Celá operace trvá pár minut. "Psí životní síla je velmi silná," říká vedoucí odbytového oddělení chovné farmy Krásný úsvit v  provincii  Jiangs. " Stává se,  že oběšený pes  spuštěný dolů na zem  oživne".