Dokument České televize - Pokusná zvířata

Pokusná zvířata: velké téma na malé ploše  

Jan Miessler

 

 

Na malé televizní obrazovce velké téma nevynikne. A do kina by zase na film o pokusných zvířatech nikdo nepřišel. Krátký dokument režiséra Zdeňka Plachého, odvysílaný loni v listopadu na ČT2, se proto asi zařadí za jiné podobné dokumenty, které na policích televizního archivu čekají ve frontě na zapomnění. Jeho téma je však zásadní, a proto se zde k němu vrátíme - jde totiž o život.

V základní rovině jde sice pouze o život pokusných zvířat, ale právě okolo toho pouze dokument celých dvacet sedm minut krouží. Jako sup nad mršinou nebo jako experimentátor nad nadopovaným selátkem pevně připoutaným k operačnímu stolu?

Nepozorný televizní divák si ale spíš hned na začátku všimne kroužení různých expertů, kteří se na obrazovce střídají jako figurky na orloji. Dynamický střih umožňuje tvůrcům okamžitě konfrontovat výroky odpůrců pokusů na zvířatech s výroky praktiků, pro které jsou takové pokusy denním chlebem - na druhou stranu ale nenechá nikoho příliš se rozpovídat a po dvou třech větách ho obvykle nemilosrdně ustřihne. Počáteční vysoké tempo téhle rotace, spojené s relativně velkou náročností argumentů zejména pánů Bělohradského a Petříčka, tak může u běžného televizního diváka  vyvolat lehký pocit nevolnosti a nutkání přepnout na něco pomalejšího, zábavnějšího a méně psychicky náročného. Nejpravděpodobnějším divákem pořadu je tak nakonec ten, kdo už s tématem někdy dříve přišel do styku a má na věc jasný názor. Zejména odpůrcům pokusů se zde dostane vydatné intelektuální munice.

 Výzkumníci nebo řezníci?

 Zato pozice praktiků je nezáviděníhodná. Autor dokumentu jim sice věnuje spravedlivý díl celkového prostoru, ale v rovině argumentů jsou tak říkajíc na odstřel: jejich výpovědi slouží spíše jako ilustrace k výrokům odpůrců o tom, jak a proč jsou pokusy špatné.

„Veškeré jejich požadavky jsou splněny, mají dostatek žrádla, dostatek vody a mají klid na to, aby tady mohla přežívat," vysvětluje na kameru bezelstná experimentátorka. Podle ní se pokusná zvířata mají často lépe než někteří lidé: „...ta zvířata tady mají tak krásný život, že se to ani nezdá." Seriózní experimentátor k tomu dodává, že selátka jsou před pokusem anestetizována a po jeho ukončení předávkována narkotiky, z čehož vyplývá, že žádnou bolest neucítí.

S jejich tvrzeními, že zvířata netrpí, však nesouhlasí jak aktivisté, tak filozofové, jež se podivují, „jak expert může mluvit expertně o utrpení". Jiný obraz dotvářejí i některé použité ilustrační záběry organizace Svoboda zvířat, ve kterých zvířata skutečně trpí a kde si výzkumníci počínají velmi brutálně.

Ale i kdyby si většina výzkumníků brutálně nepočínala, zůstává otázkou, nakolik jsou ilustrační záběry reprezentativní - samotný fakt mrzačení či zabíjení živých bytostí je podle odpůrců morálně problematický. Morálkou či etikou se ovšem často zaštiťují také experimentátoři („z etických důvodů nemůžeme experimentovat na lidech"), kteří o své činnosti hovoří jako o obvyklé praxi: pokusy „je třeba" provést, aby se pokročilo ve výzkumu. Na otázku, zda jsou pro „pokrok" skutečně nutné takové hromady obětí, pak částečně převádějí do roviny, že organismus zvířete jejich manipulaci jako „utrpení" nepociťuje, i kdyby si to snad naivní laik myslel.

 Jak je vidět, i o utrpení je možné mluvit expertně. Opravdu ale zvířata nikdy netrpí? Vzhledem k tomu, že pro výzkumníky hrají prim asi především výsledky a teprve potom nějaká duševní pohoda zvířat, je třeba nebýt si tím příliš jistý. Navíc ani absence utrpení nemusí být pro pokusné zabíjení zvířat obhajitelná - tento problém v dokumentu několikrát zazní: Proč je experimentování s lidmi neetické vždy, zatímco se zvířaty je to v pořádku? Vždyť mezi lidmi a zvířaty není tak nepřekročitelná propast...

Diskuse nebo přesvědčování?

Odpůrci pokusů na zvířatech včetně filozofů jsou každopádně v argumentační ofenzívě. Bez ohledu na výsledky pro ně pokusy představují něco přinejmenším velmi kontroverzního, a tak poměrně velkou pozornost věnují problému, jak téma (ne)přijatelnosti pokusů na zvířatech nastolit jako celospolečenskou agendu. „Je problém, do jaké míry je možné prosadit tuto palčivou otázku do veřejné diskuse a zda je to možné bez toho, aby se použily různé spektakulární demonstrace nebo obrazy, které skutečně vzbuzují hrůzu," zamýšlí se například filozof Miroslav Petříček. „Lidé se nechtějí dívat a myslím si, že se nebudou chtít dívat stále," konstatuje ochránce zvířat Michal Kolesár. Václav Bělohradský a Martin Dohnal se pak shodují v tom, že vědci by „s námi" (tj. se společností) měli o oprávněnosti svých pokusů vést diskusi.

Slovo diskuse má v tomto kontextu v sobě ale hodně pichlavý osten. Z jednotlivých výroků jasně vyplývá, že odpůrci pokusů si takovou diskusi představují nejspíše jako řízenou přesvědčovací kampaň. Jejím optimálním výsledkem by mělo být, když už ne celkové odmítnutí takových pokusů, tak alespoň hlodající červík pochybností a všeobecné černé svědomí. Zatímco experimentátoři považují své pokusy za legitimní a dávno zavedenou praxi, odpůrci a filozofové to vidí jinak. Pokusy na zvířatech spojují teprve až s moderní dobou, mluví o nich jako o „zrůdnosti" či jako o chladně vykalkulovaném byznysu a staví experimentátory do pozice, ve které by před „námi" měli „své" experimenty obhajovat. Mnoho let běžnou praxi tak náhle konstruují jako nelegitimní a částečně využívají dichotomie my versus oni k vyobcování expertů na okraj společnosti.

 Experti nebo veřejnost?

Teoreticky nejzásadnější je pak rovina, na které se pohybují oba univerzitní filozofové. Z perspektivy Václava Bělohradského nejde ani tak o samotné pokusy na zvířatech, ale obecněji o možnost nějak kontrolovat experty, kteří si z vědních oborů udělali svoje malá království, v nichž neomezeně vládnou - třeba právě i nad životem a smrtí pokusných zvířat. „Práva, o kterých hovoříme jako o právech přírody či právech zvířat, jsou ve skutečnosti pokusy omezit moc specialisty, která je důsledkem základní formy vývoje této moderní společnosti, totiž diferenciace do funkčně specializovaných odvětví, do nichž má přístup jen ten, kdo ovládá kód, a kde nejsou lidé za nic zodpovědní, protože oni jsou uvnitř toho sektoru," uvádí Bělohradský hned na začátku. Miroslav Petříček zase volá po celospolečenské sebereflexi a diskusi. 

Z hlediska aktivistů je ostatně logické veřejnou debatu postavit proti moci expertů. Paradox věci spočívá v tom, že už samotné zahájení diskuse by bylo jejich prvním vítězstvím-každá rozprava totiž předpokládá existenci nějakého problému; a experimentátoři zatím žádný velký problém nevidí. Diskuse by navíc narušila jejich současnou suverenitu nad královstvím vědy, o které by se museli začít dělit s aktivisty. A časem by třeba také mohli přijít o práci. 

Druhým paradoxem, který mimochodem ilustruje i samotný film, je pak skutečnost, že účastníky oné debaty by byli opět pouze - exper­ti. Tentokrát znalci práv zvířat. Dokument tak velmi dobře před­stavuje argumenty obou odborných táborů a jako takový ukazuje, jak by ideálně taková mediální veřejná diskuse bez veřejnosti mohla vypadat.

Defenzíva experimentátorů naznačuje, že jejich expertní suvere­nita momentálně nestojí na solidních základech a v debatě budou tahat zřejmě za kratší konec provázku. Jejich obhajoba bude nejspíše rámována poukazy na nutnost „vědecké svobody", kterou v dokumentu zmiňuje biochemik Miroslav Machala - tedy právě legitimizací své svrchovanosti v rámci oboru, který se podílí na všeobecném „pokroku lidstva". Stejný odborník ovšem zároveň říká, že experimentální smrt mnoha zvířat jde na vrub v zásadě zbytečných pokusům, které žádnou vědeckou hodnotu nemají a které mají pouze naplnit příslušnou legislativu. Naopak aktivisté budou hovořit o cynickém byznysu a špatném svědomí moderní společnosti. 

Každopádně hranice mezi „vědecky nutným" a zbytečným pokusem je sporná a při jejím kreslení záleží především na hodnotách toho, kdo ji stanovujeje pro něj důležitější život nevinného tvora, nebo spíše pokrok lidstva? U skutečného experimentu lze navíc těžko dopředu předpokládat výsledek, kterým by bylo možné tento pokus dopředu ospravedlnit. Nad smrtí zvířete se tak lze rozhořčit, anebo jen tak pokrčit rameny.

Pokrčit rameny je ostatně možné nad jakýmkoli velkým tématem.

Sedmá generace,11/2007

prof. RNDr. Jan Zrzavý 

(z článku Bída českých výzkumníků, časopis. Respekt):

 

Do jaké míry vás jako zoologa nechávají chladným pokusy na zvířatech?

Mně by to strašně vadilo, proto je nedělám. Potíž je v tom, že obory, které pokusy na zvířatech využívají, si postupně vyselektují lidi, jimž to ani tolik nevadí, asi jako jatka nebo armáda. Od těch pak lze nějaké sebeomezení těžko očekávat.

Má veřejnost právo zajímat se o tyhle věci, když jim "nerozumí"?

Představa, že věda je vymknuta ze sociálních rolí a jako taková má nějaká privilegia, je absolutně scestná. Věda není nelidský stroj na dělání pravdy, je to sociální systém jako každý jiný, tak trochu jako politická partaj. Věda musí mít hranice, ale v nejmenším nelze spoléhat na to, že si je položí sama: vědec není eticky o nic vyspělejší než průměrný občan, velmi mnoho úspěšných vědců má i běžnou lidskou inteligenci spíše nižší.

Pokud dlouhodobě cepujete jedince tak, aby dokázal pracovat ve vědě, třeba se vám to i povede, ale je naivní předpokládat, že bude nadprůměrný i v něčem jiném. Nic na tom nemění fakt, že veřejná kontrola je zákonitě ignorantská a v důsledku často spíš škodí. To se nedá nic dělat, veřejnou kontrolou trpí i jiné obory. Koho opravdu niterně zajímá, co udělá šimpanz, když mu něco stříknete do žíly, ten jistě ví mnohem líp než já, proč to potřebuje vědět. Nicméně takový člověk právě proto nemůže být věrohodným arbitrem obecně lidské přijatelnosti takového pokusu.

 

K vědě patří veřejná diskuse 

Stanislav Vaněk

 

Cenu za nejlepší český dokument z oblasti přírodních věd udělil Vesmír filmu Pokusná zvířata. Šéfredaktor Ivan M. Havel rozhodnutí odůvodnil: „Autorům se podařilo svěží a poutavou formou konfrontovat různé názory filozofů, ochránců zvířat i zastánců experimentování s živými zvířaty pro účely vědeckého výzkumu. Film tak otevřel velmi aktuální -a u nás poněkud zanedbávané - téma etických přesahů vědy. Zvlášť oceňujeme, že autoři se nesnaží prosazovat ten či onen postoj - místo toho stimulují diváka k samostatnému rozvažování."

Důraz na samostatné - moudré - rozvažování, individuální přístup k problémům, ovšem s vědomím hlubšího vhledu prostého povrchních úsudků, byl společný nejlepším snímkům. Žádný z nich neříkal, jak se věci mají, a nedával prosťoučká rozřešení. Problémy předkládaly z různých stran, neodpovídaly, ale vybízely k dalšímu hledání a vlastnímu rozhodnutí. Anebo klidně při­znaly: „Tohle ještě nevíme, tím se musíme zabývat," a naznačily „sledujte nás, příště vám již třeba řekneme víc."

Pokusná zvířata tento koncept sledovala důsledně (přesto se našli nechápavci a na tvůrce prý padly i žaloby, oprávněně neúspěšné). Profesor Václav Bělohradský ve svých vstupech neglosoval jen práva zvířat, ale upozorňoval i na obecné problémy současné vědy: „...práva přírody nebo práva zvířat jsou ve skutečnosti pokusy omezit moc specialistů, která je důsledkem základní formy vývoje moderní společnosti - totiž rozčlenění do funkčně specializovaných odvětví, do nichž mají přístup jen ti, kteří ovládají kód, a kde lidé nejsou za nic odpovědní, protože jsou uvnitř tohoto sektoru. [...] Když chcete vědecky pracovat, musíte přijmout ká vědeckého sektoru a oddělit se od zbytk společnosti. A tato specializace je institutualizovaná forma nezodpovědnosti. Specalista říká - jsem odpovědný jen za tenu sektor, nezajímá mě, jak kdo vědu zneužiř? To je samozřejmě velká lež, tak to nikdo m ní." A dodává: ,,...ten, kdo má být odpovězný, tedy jakýsi lid nebo jeho zástupci, tom zase nerozumí." Podle Václava Bělohradská ho jsou zde však i mnohem obecnější souvlislosti: ,,...jak omezit nadřazenost člověka nad přírodou, nad zbytkem světa, jak omezit tyranii cílů, jako je například blahobyt a eko nomický růst," nebo „jeden z nejstrašnějšíd ideologických podvodů je hovořit o neutrální moci expertů... expert na nukleární energi je obvykle bojovníkem za nukleární energi expert na genetickou manipulaci je bojovníkem za genetickou manipulaci a obyčejně jsou za to také nějak placeni."

„Vědec potřebuje určitý druh svobody," říká RNDr. Miroslav Machala, „ale měl by to být dobrý vědec, který tuto svobodu má. ve chvíli, kdy bude mít v sobě určitý typ etiky, kdy si sám dokáže dobře zhodnotit a postavit pokus, pak ať svobodný je." Tomu rozumím, ale jistá část problému se do dokumentu již nevešla. Mašinérii vědy netvoří jen vědci, ale spousta jejich kolegů, kteří máhají bádat, ať to jsou již laboranti či technický personál - co si oni myslí, jaký je jeji etický přístup, co by nám řekli? Součástí filmu byly totiž i drastické záběry ze zemí EU a USA, které poskytla organizace Svoboda zvířat, a ty nebyly příliš lichotivé.

Ještě si neodpustím dvě provokace, které v Pokusných zvířatech zazněly, i když je trochu vytrhnu z kontextu:

• Zákon nemá žádnou určující moc v TOM, co je dobré, nebo co je špatné. (Michal Kolesár)

• Když technický pokrok není svázán s krokem duchovním, tak na jedné straně získáváme, ale to, co ztrácíme, je mnohem. je to nepoměřitelné. Člověk na počátku třetího milénia je v něčem zrůda... (Martin Dohnal)