Věda a svědomí

 Nejbližší příbuzní

 

Roger Fouts

Před čtyřmi desetiletími, když jsme začali šimpanze uvězňovat, jsme o nich ještě spoustu věcí nevěděli, zato dnes už víme leccos. Víme, že šimpanzi nejsou bezduchá zvířata, nýbrž vysoce inteligentní a vynalézaví tvorové, kteří si miliony let vytvářeli vlastní bohaté kultury. Jsou to naši evoluční sourozenci. Co z těchto vědeckých zjištění vyplývá po stránce morální?

 Při pohledu na dějiny člověka se nám stále znovu vyjevuje, ze si upravujeme morální světy tak, aby zahrnovaly ty, kdo jsou jako my, a vyloučily ty, co nejsou jako my. Těm, kdo spadají do naší morální sféry, přiznáváme určitá práva a svobody, kdežto na druhou stranu se cítíme oprávněni využívat a vykořisťovat ty, co stojí mimo ni, jak se nám zlíbí. Jak ovšem určíme, kdo patří k nám a kdo je „outsider"? V dřívějších dobách byly tyto rozdíly založeny na bigotnosti, pověrách, náboženských doktrínách, kulturních zvyklostech, právních precedentech nebo vědeckých „důkazech" - a někdy na tom všem.

Vědu často považujeme za vznešené pídění po objektivních poznatcích a domníváme se, že vždycky kráčí kupředu ve službě pravdy. Jenže vědci zosobňují předsudky své doby. A jsou daleko nebezpečnější než průměrní zaslepenci, protože mohou nevědomost vydávat za znalosti a jejich jak - ty" lze použít k vybudování a hájení morálních hranic. Bohužel - jak nám dokázala historie - když se nevědomost snoubí s arogancí, vede to obyčejně ke katastrofálním následkům pro ty, kdo zůstali za hranicemi morálního světa kultury.

S rozvojem experimentování v moderní biomedicíně nastal čilý obousměrný provoz mezi vědou a morálkou. Věda byla zvyklá zdůvodňovat si vyjímání určitých skupin z morálního řádu a tito vyvrhelové pak byli vydáváni zpět napospas vědě, aby na nich prováděla laboratorní pokusy. S Afroameričany, evropskými Židy a mentálně postiženými dětmi zacházela jako s „pokusnými zvířaty".

Od roku 1932 studovali bílí doktoři, financovaní veřejným zdravotnictvím USA, průběh syfilidy na čtyřech stovkách Afroameričanů, aniž jim po čtyřicet let nabídli nějakou léčbu. V historii medicíny to byl nejdelší nedobrovolný pokus prováděný na lidech. Ve čtyřicátých letech podrobovali nacističtí doktoři Židy v koncentrácích hrozným a často smrtelným lékařským pokusům. V padesátých letech napíchali doktoři v newyorské škole ve Willowbrooku mentálně postiženým dětem injekce s virem hepatitidy.

Všichni tito výzkumníci považovali své experimenty za etické. Nebo přesněji - považovalo se za nemorální proti takovým pokusům protestovat nebo jim bránit. Jestliže mohl být život jediného nacistického pilota zachráněn zkoumáním pomalého umírání Židů v ledové vodě, pak bylo ve světě nacistické morálky neetické takový výzkum neprovádět. Jestliže mohl být zachráněn život jediného bělocha postiženého syfilidou experimentováním na černoších, kteří dřeli na bavlníkových plantážích, pak bylo podle bělošských mozků nemorální nepokračovat v něm.

Vzpomínáme na tyto experimenty s hrůzou a dnes do svých morálních hranic zahrnujeme všechny lidi, bez ohledu na kulturní, rasové a kognitivní rozdíly mezi nimi. V některých případech jsou tyto rozdíly obrovské. Pracoval jsem s dětmi tak mentálně zaostalými, že připomínají normální děti jenom podobou. Některé z nich jsou, dokonce podle mínění rodičů, tupější a méně vnímavé než zvířátka. A přece jsme konečně uznali, že náš morální svět musí zahrnovat i tyto děti, které tak naléhavě potřebují naši lásku a právní ochranu.

Když už se teď lékařský výzkum nesmí provádět na Afroameričanech, Židech ani postižených dětech, obrátili se vědci k šimpanzům, našim nejbližším příbuzným, kteří však nespadají do našeho morálního světa. Neudělali to se zlým úmyslem. Byli přesvědčeni, že existují mentální a emocionální bariéry oddělující lidské od mimolidského.

Ukázalo se, že ty bariéry jsou iluzorní, ale dosud ovlivňují naše jednání. V důsledku toho nadále měříme dvojím metrem, což je pro vědu výsměch. Je nezákonné provádět pokusy na člověku s odumřelým mozkem, který nemůže myslet ani nic cítit, ale je naprosto legální - ba dokonce morálně oprávněné - dělat tytéž pokusy na šimpanzovi, který je při vědomí, myslí a cítí. Jestliže nějaký experiment prodlouží život jediné lidské bytosti uvnitř naší morální pospolitosti, jsme oprávněni působit utrpení nesčetným šimpanzům, kteří zůstali mimo její hranice.

Řídíme se zkrátka morálním zákoníkem založeným na nahodilém rozdělení na ty uvnitř a na outsidery - v tomto případě na rozdílech mezi dvěma druhy. Tento fakt by měl znepokojovat každého, kdo věří, že morální zásady by se měly praktikovat rozumně a všeobecně.

Tedy měli bychom například svůj morální svět rozšířit tak, aby zahrnoval každého, kdo se vyznačuje určitou inteligencí, uvědomuje si sám sebe, pěstuje rodinné vztahy a má schopnost trpět a prožívat mentální úzkost. Spravedlivé uplatnění těchto zásad by okamžitě uznalo, že všichni lidoopi - šimpanzi, gorily a orangutani - patří do naší morální pospolitosti, protože prokazatelně mají všechny tyto rysy.

Toto je cíl projektu Lidoopi, mezinárodní koalice vědců a filozofů, jejímž jsem členem. Jsme přesvědčeni, že lidoopi by měli mít nárok na určitá základní práva, jako je právo na život, svobodu a ochranu před týráním. Jinými slovy - lidé by nesměli beztrestně lidoopy zabíjet, věznit ani týrat.

Tato omezená práva by z Washoe ani z jiných lidoopů ještě neudělala plnoprávné členy naší společnosti. Nemůžeme očekávat, že by lidoopi dodržovali zákony, zasedali v porotách a volili prezidenta. Ale takovou odpovědnost neočekáváme ani od dětí a mentálně postižených dospělých, a přece je chráníme před uvězněním, týráním a nezákonným usmrcením.

Překážkou našemu cíli je dosud běžné přesvědčení, že lidé jsou lidoopům nadřazeni, a odmítání jakýchkoli vědeckých důvodů, jež to vyvracejí. My máme duši - přinejmenším „vyšší" duši. Bůh nás učinil nadřazenými - tak to stojí v bibli. Jsme pány planety - to dokazuje naše lepší schopnosti.

Tytéž argumenty se používaly jako důkazy nadřazenosti mužů nad ženami, bělochů nad černochy, Evropanů nad australskými domorodci. Většina lidí, kteří zastávají názor o nadřazenosti člověka, si neuvědomuje, že tyto ideje pramení ze stejné dávné představy, z níž se zrodil rasismus 19. století - že nižší životní formy jsou tu proto, aby sloužily vyšším. Bílý muž byl na nejvyšší příčce tohoto žebříčku dokonalosti prostě nahrazen lidskou svrchovaností nad všemi ostatními druhy.

Řečtí a blízkovýchodní filozofové, kteří tento žebříček dokonalosti vynalezli, neznali biologické vztahy mezi životními formami. Nevěděli, že bílá rasa je spřízněna s černou a že všichni lidé jsou příbuzní pocházející ze stejných hominidních předků. Nevěděli nic o existenci šimpanzů, tím méně mohli tušit, že jsou s lidmi spřízněni přes společné prapředky. Přesvědčení o rasové nadřazenosti a nadřazenosti člověka vychází z téže prastaré iluze, že příroda je sbírkou životních forem, které spolu nijak nesouvisejí.

Z evoluční teorie vyplývalo - a s tím se zastánci bělošské svrchovanosti 19. století nemohli nikdy smířit -, že každý člověk na Zemi je spřízněný s každým druhým člověkem; jsme všichni jedna rodina. A další evoluční poznání, s nímž jsme se dosud nevyrovnali, hlásá, že každý člověk na Zemi je příbuzný každého šimpanze, gorily a orangutana; všichni patříme do téže nadčeledi Hominoidea. Vy i já jsme spojeni s Washoe nepřerušeným řetězem matek a dcer, otců a synů, který se táhne 6 milionů let zpátky do minulosti.

Proč si tedy myslíme, že lidské utrpení je závažnější než utrpení šimpanzů? Proč je lidský život cennější než život šimpanzů? Na nich děláme experimenty nikoli z morálních důvodů, ale přinejlepším z čirého sobectví. To kupodivu uznává stále víc výzkumníků. Své medicínské pokusy běžně ospravedlňují tvrzením: „Možná že nemáme právo na šimpanzích experimentovat, ale bez toho se prostě neobejdeme."

Sobectví jistě není tak vznešené jako morálka, ale všem nám je společný pud sebezáchovy. V prvé řadě se staráme o sebe a své rodiny. Když se vědci vytasí s řečnickou otázkou Experimentoval byste na šimpanzovi, kdyby to mělo zachránit život vašeho dítěte? většina rodičů okamžitě odpoví ano. Jestliže nás nutí vybrat si mezi šimpanzi a sebou, vybereme si pochopitelně sebe.

Ale jako společnost klademe takovému vyloženému sobectví běžně a správně morální meze. Řekněme například, že má dcera má srdeční chorobu a může ji zachránit pouze transplantace srdce mého souseda. Mám zatraceně naléhavou potřebu vyndat sousedovi srdce, a musím-li se rozhodnout mezi sousedem a dcerou, vždycky se rozhodnu pro dceru. Vždyt je mi geneticky bližší než můj soused a znamená pro mě mnohem víc než on.

Ale společnost mi nedovolí připravit o srdce souseda, protože přes všechny naše rozdíly jsme si s ním velmi podobní. Nepatří sice do mé užší rodiny, ale jsme spříznění prostřednictvím společného předka. Jsme příbuzenstvo. Každá genetická hranice, kterou mezi námi povedu, je nahodilá; a nakonec tedy musím překonat své přirozené nutkání zachránit své dítě tím, že zabiju souseda. To se dá ovšem celkem snadno pochopit, protože svého souseda znám a dovedu se do něho vcítit. Proto i kdyby mi zákon dovolil ho zabít, mé svědomí by mi v tom zabránilo.

Z evolučního hlediska vzít srdce šimpanzovi je něco podobného jako zajít do vedlejšího domu a vyrvat srdce sousedovi. Šimpanz mi není tak blízký jako má dcera, ale jsme také spřízněni prostřednictvím společného předka. Stejně jako můj soused i šimpanz je můj příbuzný. Jestliže mi morálka nedovolí zabít svého bratrance souseda, musí mi rovněž zabránit zabít svého bratrance šimpanze. Proč je pro nás tak těžké přijmout logiku tohoto morálního imperativu? Podle mého názoru je to nejspíš proto, že lidé většinou neznají šimpanze tak jako své sousedy. Je snadnější vidět šimpanze z odstupu jako odlišné tvory, kteří si nezaslouží náš soucit. Je lehčí, když jsou šimpanzi pro nás prostě „oni".

A právě tak jako mi připadalo stále obtížnější vést morální hranici mezi různými druhy výzkumu, připadalo mi také těžší a těžší vést takovou hranici mezi jednotlivými druhy.Takový pavián nebo pes netrpí při biomedicínském pokusu o nic méně, než by trpěl šimpanz nebo člověk. A znovu a znovu se mi vtíraly znepokojivé otázky. Máme právo zabíjet jiné živočichy, abychom prodloužili lidský život? Musíme působit utrpení jednomu druhu, abychom zmírnili utrpení jinému? Proč se zastavovat u šimpanzů, goril a orangutanů? Máme přece společné předky i se psy. Rozšíříme práva i na ně? A co myši? Kde se to všechno zastaví? Já nevím, ale nemůžeme za naším morálním světem prostě zabouchnout dveře ze strachu, že se tam budou časem domáhat vstupu i „méně žádoucí" skupiny. Čas kráčí dál a naše morální sféra je stále širší - málokdy se zmenšuje. To je dobře. Jinak bychom dosud žili v právním systému, kde měli práva jenom běloši, kdežto Afroameričané, Židé a duševně vadní byli krmivem pro biomedicínský výzkum. Tak tomu bylo ještě před 80 lety.

Jestliže jsme se za poslední století naučili něčemu z biologie, tedy především tomu, že vést definitivní hranice typu „všechno, nebo nic" mezi druhy nemá vůbec žádný smysl. Příroda je velké kontinuum. S každým uplývajícím rokem nacházíme další důkazy podporující Darwinovu revoluční hypotézu, že kognitivní a emocionální život živočichů se liší pouze stupněm, počínajíc rybami přes ptáky, opice až po lidi.

Já osobně mám za to, že je nesmyslné vést morální hranice tam, kde neexistují hranice vědecké. Nemá smysl povyšovat šimpanze na nejvyšší, nadpřirozenou příčku žebříčku dokonalosti vedle lidí, a přitom vylučovat paviány, delfíny a slony, kteří jsou všichni vysoce inteligentní společenští a emocionální tvorové. V ideálním světě bych se tohoto zastaralého žebříčku jednou provždy zbavil. Jenže náš nynější systém práva a morálky je založen na domnělé propasti mezi lidmi a ostatními tvory. Lidoopi jsou nejvhodnější kandidáti, kteří by mohli tuto propast překlenout. A jakmile k tomu dojde, budeme my, lidé, možná ochotnější vzdát se svého božského trůnu nad přírodou a zaujmout své řádné místo jako součást světa přírody.

Časem bychom měli postavit morálku na stejný základ jako svou biologickou vědu, totiž uznat kontinuitu všech forem života. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že naším konečným cílem by mělo být odstranění všech zvířat z výzkumu. Zvíře, na němž provádíme pokusy dnes, se zítra nepochybně octne uvnitř našeho morálního světa. Proč neuspíšit cestu k tomu nevyhnutelnému konci místo toho, abychom ji odkládali?

Soucit se nezastavuje a neměl by se zastavovat u domnělých bariér mezi druhy. Je cosi vadného na systému, ktery' vyjímá ze zákonů proti krutosti lidi v bílých laboratorních pláštích. Věda, jež nebere zřetel na bolest druhých, se brzy zvrhne v něco obludného. Dobrá věda se musí dělat nejen hlavou, ale i srdcem. Doktoři v biomedicínském výzkumu se příliš vzdálili od hlavní zásady Hippokratovy přísahy: „Především neuškod'." Hippokrates to nevztahoval pouze na lidi. „Všichni živí tvorové mají stejnou duši," říkal, „třebaže tělo každého z nich je jiné."

Charles Darwin to chápal. Věřil, že náš smysl pro morálku pramení z našeho „sociálního instinktu" starat se o druhé - z instinktu, který sdílíme s jinými živočišnými druhy. Zpočátku se staráme jenom o své nejbližší, ale časem projevujeme starost o další a další z našich „spolutvorů". Náš morální vývoj nebude dovršen, pravil Darwin, dokud soucit nerozšíříme na lidi všech ras, potom na „slabomyslné, mrzáky a jiné neužitečné členy společnosti", a nakonec na všechny druhy. Nepřekvapí, že dvě praktiky jeho doby, které se Darwinovi hnusily víc než všechny ostatní, bylo zotročování afrických černochů a krutost ke zvířatům.

Darwin byl člověk vědy i náboženství, ale když šlo o úctu ke všem formám života, neviděl ve své příslušnosti k oběma žádný konflikt. Já také ne. Úcta k životu vyplývající z uznávání evoluční kontinuity všech druhů není v rozporu s úctou k jednotě Božího stvoření, hlásané všemi hlavními jak východními, tak západními náboženskými tradicemi. Vyvolávají týž pocit posvátné úcty a týž pocit soucitu. 

Stejně jako můj pradědeček-otrokář i já jsem křesťan a chodím do kostela. Ale kdyby byl dnes naživu, tvrdě bych s ním nesouhlasil v jedné zásadní věci. On vedl skrze Boží tvorstvo hranice, které zahrnovaly ty, s nimiž se ztotožňoval, a vylučovaly ostatní. Já jsem se usilovně snažil přestat s vytyčováním takových hranic. Této pokoře jsem se nenaučil od svých pastorů ani od svých profesorů. Naučil jsem se jí od Washoe.