Pes, který rozdělil Londýn
 
 Před sto lety se Britové poprali kvůli vivisekci
(z historie vivisekce)

Peter Třešňák

Že pomník v ulicích města může vyvolávat vášně i násilí, je každému jasné. Kontroverzních vůdců znají dějiny dost. Poprask, jaký po čtyři roky působila počátkem 20. století jedna nevelká socha v Londýně, však přesahuje naši fantazii. Na stránkách novin probíhala vášnivá polemika a odpůrci pomníku na něj pořádali pravidelné vandalské nájezdy, takže u sochy nakonec musela dnem i nocí držet stráž policie. Po šest týdnů se demonstrovalo v ulicích Londýna, policejní cely plnili zadržení výtržníci a situace vyvrcholila přesně před sto lety, 10. prosince 1907, střetem tisícovky demonstrantů se strážníky. Pokud už v duchu tipujete, který z britských velikánů mohl vyvolat takové vášně, zadržte: na piedestalu stál bronzový pes.

Skalpel, prosím  

Posluchárnu katedry fyziologie londýnské univerzity zaplnili studenti a dvojice vědců si připravovala chirurgické nástroje. Na operačním stole ležel přivázaný pes s ucpanou tlamou a jeho tělo se občas vzepjalo k neúspěšnému pokusu o osvobození. Bezejmenný hnědý teriér toho měl dost. Před necelými dvěma měsíci si na něm jeden z přítomných vědců vyzkoušel operaci slinivky břišní, pak žil zavřený v malé kleci a svým nepřetržitým bolestivým vytím přiváděl zaměstnance univerzity k šílenství. A teď ho čekala hned dvojí muka: nejprve mu profesor Starling rozřízne břicho a ověří si, jak vypadá operovaná slinivka, pak si vezme slovo kolega Bayliss, otevře skalpelem psí hrdlo, připojí zvíře k elektrickému proudu a bude zkoumat, jak proud ovlivní tvorbu slin. Stalo se a na závěr lékaři přizvali k experimentu ještě studenta (mimochodem budoucího laureáta Nobelovy ceny) Henryho Dalea, jenž teriéra zabil nožem.

Profesoři netušili, že v auditoriu nesedí jen medici nadšení metodami moderní vědy. Louisa Lind-af-Hageby a Leisa Schartau odjely z rodného Švédska studovat medicínu do Paříže, záhy je tam však znechutily pokusy prováděné se zvířaty. Na londýnskou univerzitu se už mladé ženy nechaly zapsat s jasným a tajným záměrem: detailně zdokumentovat praxi vivisekce a podat o ní zprávu. O smrti hnědého teriéra si Lind-af-Hageby udělala podrobný záznam do deníku a pak jej dala přečíst šéfovi britské Národní společnosti proti vivisekci Stephenu Coleridgeovi. Byla tu totiž jedna okolnost, která případu dodávala hrůzný nádech: pes nebyl před pokusem uspán.
Jak dlouho ještě?

„Zvíře vykazuje všechny známky utrpení: stále znovu a znovu se pokouší osvobodit. Přednášející v zakrváceném oděvu si vykasal rukávy a teď pohodlně kouří dýmku. Občas utrousí nějakou vtipnou poznámku k pobavení okolí,“ píše se v deníku. Bylo to vážné obvinění: zákon na ochranu zvířat před krutostmi přijatý v Británii v roce 1875 sice povoloval pokusy na zvířatech, ale za dvou podmínek – zvíře smí podstoupit nejvýše jeden pokus, a to pod anestezií.

Hnědý teriér šel pod nůž celkem třikrát, a navíc ho v rozporu s pravidly nakonec zabil student, a nikoli lékař. Když ale šéf společnosti proti vivisekci případ rozmázl v novinách, to hlavní obvinění profesoři odmítli – podle nich pes v anestezii byl. Zmítání na smrtelném lůžku prý způsobilo to, že zvíře trpělo chorobou vyvolávající mimovolní pohyby. Pravdu se nikdy nepodařilo prokázat, ale soud, který následoval záhy, se přiklonil k tvrzení vědců. Stephen Coleridge musel zaplatit vysoké odškodné za pomluvu. Jenže tím celá událost teprve začala.

Poražení aktivisté se rozhodli zřídit hnědému teriérovi v Londýně pomník. Vybrali si čtvrť Battersea, známou jako hnízdo socialistů, radikálů a rebelů všeho druhu. Právě tady mohli získat podporu radnice, řízené mimochodem prvním černochem, který se kdy v Británii dostal do veřejné funkce. Úřad dal souhlas a v roce 1906 se v Battersea objevil bronzový pomník s dvěma fontánkami s pitnou vodou – jednou pro lidi a druhou, níže položenou, pro koně a psy. „Mužové a ženy Anglie – jak dlouho ještě?“ končil emotivní nápis na soklu, kterým aktivisté sochu věnovali hnědému teriérovi a dalším psům usmrceným na témže pracovišti.
Tři miliony

Vypukla další divoká přestřelka a tentokrát nejen na stránkách novin, jež se vesměs přikláněly k vědcům (například zámořské New York Times sochu hodnotily jako „urážku celé lékařské profese“). Do ulic vyrazili studenti medicíny, kteří pokusy na zvířatech považovali za nedílnou součást svého vzdělání, a Battersea se na mnoho měsíců proměnilo v bitevní pole. Srážky se strážníky i s aktivisty proti vivisekci byly na denním pořádku, výtržníci obou táborů pravidelně končili na policejní služebně a nakonec museli muži v uniformách sochu nepřetržitě hlídat. Policejní komisař žádal starostu čtvrti, aby pomník nechal odstranit, protože jeho ochrana stojí daňové poplatníky spoustu peněz, ale ten odmítl.
Spor o psí sochu rozdělil Británii a stal se zajímavým společenským fenoménem. Nejen že vyvolal zájem veřejnosti o práva zvířat jako nikdy předtím a vedl až ke zřízení zvláštní vládní komise, dokázal také stmelit skupiny, které se normálně neměly dvakrát v lásce. Proti mužské, elitářské a konzervativní Anglii, které socha ležela v žaludku, stáli jednotní odboráři, feministky, marxisti, liberálové a ochránci zvířat.

Psí socha přežila nepokoje, které v prosinci 1910 definitivně zpacifikovala policie. Z Battersea zmizela o tři roky později, kdy volby na místní radnici vyhráli konzervativci a nechali městského kováře bronzového psa roztavit. Teriér se vrátil až v roce 1985, kdy Společnost proti vivisekci přesvědčila radnici, že do Battersea patří. Na piedestalu nové sochy stojí: „V roce 1903 trpělo a zemřelo v britských laboratořích 19 084 zvířat. V roce 1984 jich bylo spáleno, oslepeno, otráveno, ozářeno a vystaveno bezpočtu dalších krutých experimentů 3 497 355.“  
 

 Pramen, odkazy:

 

RESPEKT.CZ 50 / 2007  

The history of the NAVS (The National Anti-Vivisection Society)

Brown Dog affair (Wikipedia)

Krásné to práce, a krásný věk! (z historie vivisekce)

Dokument České televize - Pokusná zvířata

Buď prokleto lidstvo