-
-
Pes,
který rozdělil Londýn
-
- Před
sto lety se Britové poprali kvůli vivisekci
-
(z
historie vivisekce)
Peter
Třešňák
 Že
pomník v ulicích města může vyvolávat vášně i násilí, je každému
jasné. Kontroverzních vůdců znají dějiny dost. Poprask, jaký po čtyři
roky působila počátkem 20. století jedna nevelká socha v Londýně, však přesahuje
naši fantazii. Na stránkách novin probíhala vášnivá polemika a odpůrci
pomníku na něj pořádali pravidelné vandalské nájezdy, takže u sochy
nakonec musela dnem i nocí držet stráž policie. Po šest týdnů se
demonstrovalo v ulicích Londýna, policejní cely plnili zadržení výtržníci
a situace vyvrcholila přesně před sto lety, 10. prosince 1907, střetem tisícovky
demonstrantů se strážníky. Pokud už v duchu tipujete, který z britských
velikánů mohl vyvolat takové vášně, zadržte: na piedestalu stál bronzový
pes.
-
Skalpel,
prosím
-
Posluchárnu katedry fyziologie londýnské univerzity zaplnili studenti a
dvojice vědců si připravovala chirurgické nástroje. Na operačním stole ležel
přivázaný pes s ucpanou tlamou a jeho tělo se občas vzepjalo k neúspěšnému
pokusu o osvobození. Bezejmenný hnědý teriér toho měl dost. Před necelými
dvěma měsíci si na něm jeden z přítomných vědců vyzkoušel operaci
slinivky břišní, pak žil zavřený v malé kleci a svým nepřetržitým
bolestivým vytím přiváděl zaměstnance univerzity k šílenství. A teď ho
čekala hned dvojí muka: nejprve mu profesor Starling rozřízne břicho a ověří
si, jak vypadá operovaná slinivka, pak si vezme slovo kolega Bayliss, otevře
skalpelem psí hrdlo, připojí zvíře k elektrickému proudu a bude zkoumat,
jak proud ovlivní tvorbu slin. Stalo se a na závěr lékaři přizvali k
experimentu ještě studenta (mimochodem budoucího laureáta Nobelovy ceny) Henryho
Dalea, jenž teriéra zabil nožem.
Profesoři netušili, že v auditoriu nesedí jen medici nadšení metodami
moderní vědy. Louisa Lind-af-Hageby a Leisa Schartau
odjely z rodného Švédska studovat medicínu do Paříže, záhy je tam však
znechutily pokusy prováděné se zvířaty. Na londýnskou univerzitu se už
mladé ženy nechaly zapsat s jasným a tajným záměrem: detailně
zdokumentovat praxi vivisekce a podat o ní zprávu. O smrti hnědého
teriéra si Lind-af-Hageby udělala podrobný záznam do deníku a pak jej dala
přečíst šéfovi britské Národní společnosti proti vivisekci Stephenu
Coleridgeovi. Byla tu totiž jedna okolnost, která případu dodávala
hrůzný nádech: pes nebyl před pokusem uspán.
-
Jak
dlouho ještě?
-
 „Zvíře
vykazuje všechny známky utrpení: stále znovu a znovu se pokouší osvobodit.
Přednášející v zakrváceném oděvu si vykasal rukávy a teď pohodlně kouří
dýmku. Občas utrousí nějakou vtipnou poznámku k pobavení okolí,“ píše
se v deníku. Bylo to vážné obvinění: zákon na ochranu zvířat před
krutostmi přijatý v Británii v roce 1875 sice povoloval pokusy na zvířatech,
ale za dvou podmínek – zvíře smí podstoupit nejvýše jeden pokus, a to
pod anestezií.
Hnědý
teriér šel pod nůž celkem třikrát, a navíc ho v rozporu s pravidly
nakonec zabil student, a nikoli lékař. Když ale šéf společnosti proti
vivisekci případ rozmázl v novinách, to hlavní obvinění profesoři odmítli
– podle nich pes v anestezii byl. Zmítání na smrtelném lůžku prý způsobilo
to, že zvíře trpělo chorobou vyvolávající mimovolní pohyby. Pravdu se
nikdy nepodařilo prokázat, ale soud, který následoval záhy, se přiklonil k
tvrzení vědců. Stephen Coleridge musel zaplatit vysoké odškodné za
pomluvu. Jenže tím celá událost teprve začala.
Poražení aktivisté se rozhodli zřídit hnědému teriérovi v Londýně pomník.
Vybrali si čtvrť Battersea, známou jako hnízdo socialistů, radikálů a
rebelů všeho druhu. Právě tady mohli získat podporu radnice, řízené
mimochodem prvním černochem, který se kdy v Británii dostal do veřejné
funkce. Úřad dal souhlas a v roce 1906 se v Battersea objevil bronzový pomník
s dvěma fontánkami s pitnou vodou – jednou pro lidi a druhou, níže položenou,
pro koně a psy. „Mužové a ženy Anglie – jak dlouho ještě?“ končil
emotivní nápis na soklu, kterým aktivisté sochu věnovali hnědému teriérovi
a dalším psům usmrceným na témže pracovišti.
-
Tři
miliony
-
 Vypukla
další divoká přestřelka a tentokrát nejen na stránkách novin, jež se
vesměs přikláněly k vědcům (například zámořské New York Times sochu
hodnotily jako „urážku celé lékařské profese“). Do ulic vyrazili
studenti medicíny, kteří pokusy na zvířatech považovali za nedílnou součást
svého vzdělání, a Battersea se na mnoho měsíců proměnilo v bitevní
pole. Srážky se strážníky i s aktivisty proti vivisekci byly na denním pořádku,
výtržníci obou táborů pravidelně končili na policejní služebně a
nakonec museli muži v uniformách sochu nepřetržitě hlídat. Policejní
komisař žádal starostu čtvrti, aby pomník nechal odstranit, protože jeho
ochrana stojí daňové poplatníky spoustu peněz, ale ten odmítl.
Spor o psí sochu rozdělil Británii a stal se zajímavým společenským fenoménem.
Nejen že vyvolal zájem veřejnosti o práva zvířat jako nikdy předtím a
vedl až ke zřízení zvláštní vládní komise, dokázal také stmelit
skupiny, které se normálně neměly dvakrát v lásce. Proti mužské, elitářské
a konzervativní Anglii, které socha ležela v žaludku, stáli jednotní odboráři,
feministky, marxisti, liberálové a ochránci zvířat.
Psí socha přežila nepokoje, které v prosinci 1910 definitivně zpacifikovala
policie. Z Battersea zmizela o tři roky později, kdy volby na místní radnici
vyhráli konzervativci a nechali městského kováře bronzového psa roztavit.
Teriér se vrátil až v roce 1985, kdy Společnost proti vivisekci přesvědčila
radnici, že do Battersea patří. Na piedestalu nové sochy stojí: „V roce
1903 trpělo a zemřelo v britských laboratořích 19 084 zvířat. V roce 1984
jich bylo spáleno, oslepeno, otráveno, ozářeno a vystaveno bezpočtu dalších
krutých experimentů 3 497 355.“
-
-
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
