Zvířata ve vojenském a leteckém výzkumu

V roce 1987 byl uveden film Projekt X, jenž mnohým Američanům poprvé umožnil nahlédnout do zákulisí pokusů na zvířatech prováděných ozbrojenými silami Spojených států. Námětem filmu  se stal pokus amerických leteckých sil, jehož cílem bylo zjistit, zda jsou šimpanzi schopni „létat" na letových simulátorech i po radioaktivním ozáření. Student letecké školy, vykonávající službu v laboratoři, naváže s jedním ze šimpanzů emocionální kontakt a postupně se s ním naučí komunikovat ve znakové řeči. Když má být tento šimpanz ozářen, mladík se rozhodne (samozřejmě spolu se svou sličnou přítelkyní), že ho osvobodí.

Příběh filmu byl smyšlený, experimenty však nikoliv. Byly založeny na pokusech, jež se po mnoho let prováděly na Brooksově letecké základně v Texasu a které se v různých podobách provádějí dodnes. Divákům ovšem nebyla předložena úplná realita. To, co se šimpanzovi stalo ve filmu, je pouze poněkud umírněná verze toho, co se v laboratořích odehrává ve skutečnosti. Měli bychom se tedy zamyslet nad skutečnými pokusy, jak je popisují dokumenty z Brooksovy základny.

Při experimentech se - stejně jako ve filmu - používá určitý typ letových simulátorů. Zařízení má název Vyrovnávací plošina pro primáty (VPP). Jde o plošinu, která se může naklánět a otáčet podobně jako letadlo ve vzduchu. Opice sedí v sedadle, které je pevnou součástí plošiny. Před sebou mají ovládací páku, s jejíž pomocí mohou plošinu vracet do horizontální polohy. Poté, co se s ní opice naučí manipulovat, jsou vystavovány ozařování a chemickým bojovým látkám, aby se zjistilo, jak je ovlivněna jejich schopnost létat.

Standardní výcvikový postup na vyrovnávací plošině je popsán v publikaci Brooksovy letecké základny „Výcvikový postup na vyrovnávací plošině pro primáty". Publikace ve zkratce obsahuje toto:

Fáze I (adaptace na sedadlo): Opice jsou „připoutány" (jinými slovy uvázány) v sedadlech VPP na 1 hodinu denně po dobu pěti dnů, dokud se nenaučí klidně sedět.    

Fáze II (adaptace na páku): Opice jsou^'připoutány v sedadle. Sedadlo je poté nakloněno dopředu a opice dostane elektrický šok, který způsobí, že „opice se v sedadle začne otáčet nebo se zakousne do plošiny... Toto chování je opakovaně vedeno směrem k (experimentální) rukavici natažené přes páku." Jestliže se páky dotkne, šok ustane a opice (která ten den ještě nebyla krmena) dostane rozinku. Toto se odehraje stokrát za pět až osm dnů.

Fáze III (ovládání páky): Tentokrát pro zastavení elektrického proudu nestačí, aby se opice při naklonění plošiny dotkla páky. Šok potrvá, dokud páku nepřitáhne k sobě. To se opakuje stokrát denně.

Fáze IV-VI (páku tahat k sobě a od sebe): Při těchto fázích je plošina nakloněna dozadu a opice dostává elektrické šoky, než páku odtlačí od sebe. Poté je plošina nakloněna dopředu a opice se musí znovu učit páku přitáhnout k sobě. To se zase opakuje stokrát denně. Potom je plošina náhodně nakláněna dopředu a dozadu a opice opět dostávají elektrické šoky, dokud nezačnou reagovat předepsaným způsobem.

Fáze VII (ovládání polohy plošiny pákou): Opice do této chvíle nemohly přitahováním a odtahováním páky ovlivňovat polohu plošiny. Nyní ji pohybem páky budou ovládat. V této fázi nefunguje automatický spouštěč šoků. Manuálně ho ovládají experimentátoři a šoky pouštějí zhruba každé 3 až 4 vteřiny na dobu půl vteřiny. Je to pomalejší rytmus než při předchozích fázích, aby správné chováni nebylo trestáno a, podle jazyka manuálu, „vymýceno". Jestliže se opice nezačne chovat podle očekávání, výcvik se vrací do fáze VI. Jinak výcvik pokračuje, dokud se opice nenaučí plošinu udržovat v téměř horizontální poloze a vyhnout se tak 80 procentům šoků. Fáze III až VII trvají deset až dvanáct dnů.

Poté výcvik pokračuje dalších dvacet dnů. V tomto dalším období se používá dodatkové zařízení pro zvýšení naklánění a otáčení sedadla, ale opice musejí při navracení plošiny do rovnovážné plošiny podat tentýž výkon, jinak budou vystaveny častým šokům.

  Celý výcvik, který zahrnuje tisíce elektrických šoků, ovšem pouze předchází skutečnému experimentu. Jakmile opice umějí udržet plošinu většinu času horizontálně, jsou vystavovány smrtelným nebo téměř smrtelným dávkám radiace nebo chemických bojových látek, aby se zjistilo, jak dlouho dokáží s plošinou „letět". Jsou tedy nuceny pokusit se udržet plošinu ve vodorovné poloze i přes pocity nevolnosti a možné zvracení, a pokud se jim to nepodaří, opakovaně budou dostávat elektrické šoky. Jako příklad může posloužit zpráva z Americké školy vojenského letectva pro letecké a kosmické lékařství vydaná v říjnu 1987 - po uvedení filmu Projekt X.

Zpráva o prováděných výzkumech se jmenuje „Výkon primátů v udržení rovnováhy po působení somanu: účinky opakovaného každodenního působení nízkých dávek somanu". Soman je nervový plyn - chemická bojová látka, jež vojákům v první světové válce působila neuvěřitelná muka. Od té doby se v boji naštěstí používá jen výjimečně. Zpráva začíná odkazem na několik předchozích studií, ve kterých tentýž tým odborníků zkoumal účinky „akutního působeni somanu" na výkon na vyrovnávací plošině, ale sama přitom popisuje účinky nízkých dávek, podávaných po dobu několika dnů. Při tomto pokusu musely opice ovládat plošinu „nejméně jednou týdně" po dobu alespoň dvou let, kdy dostávaly různé léky a nízké dávky somanu, vyjma posledních šesti týdnů experimentu.

Experimentátoři vypočítali dávky somanu, které by stačily na snížení schopnosti opic ovládat plošinu. Aby bylo možno tento výpočet provést, opice samozřejmě musely dostávat šoky, pokud nedokázaly udržet plošinu vodorovně. Ačkoliv se tato zpráva zabývá hlavně účinky nervového plynu na úroveň výkonu opic, ukazuje i jiné účinky chemických zbraní:

Den po poslední fázi působení somanu ztratil subjekt schopnost vykonávat předepsaný úkol. Vykazoval neurologické symptomy, jako je vysoká ztráta koordinace, slabost a třes končetin. Ztráta schopností vykonávat úkol i neurologické symptomy přetrvaly několik dnů.

   Dr. Donald Barnes byl několik let vedoucím výzkumným pracovníkem na Americké škole vojenského letectva pro letecké a kosmické lékařství a vedl experimenty s vyrovnávací plošinou pro primáty na Brooksově letecké základně. Odhaduje, že během let, kdy byl ve vedení, ozařoval asi tisíc cvičených opic. Následně napsal:

Několik let jsem pochyboval, zda - a pokud ano, pak do jaké míry - budou data, která jsme shromažďovali, prospěšná. Několikrát jsem se pokusil zjistit, jaký je konkrétní cíl a smysl technických zpráv, které jsme publikovali. Nyní však přiznávám, že jsem dychtivě přijal z velitelství vysvětlení, že jsme vykonávali službu americkému letectvu a bránili tak svobodný svět. Tato ujištění se pro mě stala klapkami na očích, abych neviděl skutečnost, se kterou jsem se v oboru setkával, a ačkoliv nebyly vždy pohodlné, posloužily mi jako obrana před nejistotou plynoucí z možné ztráty statusu a příjmu...

Ale jednoho dne mi klapky sklouzly a ocitl jsem se ve velmi vážném sporu s velitelem  Americké školy vojenského letectva pro letecké a kosmické lékařství dr. Royem DeHartem. Pokusil jsem se upozornit na to, že je vysoce nepravděpodobné, aby operační velitelé při nukleárním útoku studovali tabulky a data z výzkumů opic a získali tak odhady možného účinku radiace. Dr. DeHart trval na tom, že data budou neocenitelná, a ujišťoval mě, že „oni nevědí, že jsou založena na výzkumech na zvířatech".

Barnes se vzdal funkce a stal se náruživým bojovníkem proti pokusům na zvířatech; ale experimenty s vyrovnávací plošinou pokračují dál.

Projekt X poodhalil závoj u jednoho typu pokusů prováděných armádou, jde ale pouze o velmi malou část všech armádních pokusů na zvířatech.

Připomeňme si osud také nejslavnějších šimpanzů Ameriky - „šimponautů" - , které v padesátých a šedesátých letech dalo unést z Afriky násilím letectvo USA. Ham a Enos, dva šimponauti, kteří prošlapávali cestu Johnu Glennovi a Alanu Shepardovi, jsou už dávno mrtví a několik štastných jako Washoe (víc zde). se dostalo jinam, ale 115 vesmírných šimpanzů a jejich potomků dosud žije v klecích na letecké základně Holloman v Novém Mexiku a 29 dalších je roztroušeno po jiných laboratořích všude možně po celé Americe.

Prvním astronautům či kosmonautům kynul další život ve slávě a uctívání, zato prvním šimpanzům, kteří jim razili cestu, se nevedlo ani zdaleka tak dobře. Enos umřel na střevní úplavici pouhý rok po svém letu. Hama převezli do Národní zoologické zahrady ve Washingtonu, kde až do roku 1980, tedy sedmnáct a půl roku, žil sám v kleci, a pak ho poslali do malé šimpanzi kolonie v Zoologickém parku v Severní Karolíně. Jeho život ukončil roku 1983 infarkt. Bylo mu tehdy šestadvacet let, takže se nedožil ani poloviny průměrné délky života, která ho mohla čekat ve volné přírodě. Ostatní šimponauti byli většinou převedeni na lékařský výzkum, kde je podrobovali bolestivým a často smrtelným experimentům.

O žalostném osudu šimponautů veřejnost mnoho neví. Vojáci získávali šimpanze v padesátých a šedesátých letech  od afrických pytláků. Ti vystopovali samici s mládětem a matku, jež se schovávala vysoko na stromě, obyčejně sestřelili. Jestliže dopadla na břicho, pak její mládě, držící se jí pod hrudí, zahynulo s ní. Ale mnohé matky se snažily své maličké zachránit tak, že dopadly na záda. Vřeštící mládě pak lovci přivázali za ruce a nohy k tyči a na ní ho nesli na pobřeží. Jeho strastiplná cesta trvala obyčejně několik dní. Pokud mládě přežilo tuhle další zkoušku - a mnohé ji nepřežilo, prodali je pytláci za čtyři nebo pět dolarů některému evropskému obchodníkovi se zvířaty. Ten je pak celé dny držel v malé bedýnce, dokud tam nedorazil americký kupec - v tomto případě letectvo. Ta mláďata, jež zůstala ještě naživu, byla zavřena do přepravních beden a odeslána do USA. Čekala je cesta ne nepodobná těm, při kterých se tam v minulých stoletích dopravovali otroci. Jen velmi málo maličkých mláďat vyšlo z přepravek živých. Podle odhadu na každé, které se do Ameriky dostalo, muselo deset šimpanzů zahynout.

V polovině šedesátých let už USA neposílaly šimpanze do kosmu, zato na nich prováděly lékařské experimenty. Mezi mláďaty, která na jaře 1966 cestu do Ameriky přežila, byla i samička Kathy, vážící tehdy asi 4,5 kilogramu. Dostala se do Hollomanu, letecké lékařské laboratoře, ale dříve než se mohla stát předmětem výzkumu chorob, zasáhl osud. Jako největší a nejzdravější z mlád'at v Hollomanu se Kathy velmi zalíbila dvěma vědcům, kteří navštívili leteckou laboratoř, aby si vybrali „pokusného králíka" pro svůj vlastní výzkum. Doktoři Allen a Beatrix Gardnerovi se rozhodli pro desetiměsíční Kathy, která se měla začít učit americký znakový jazyk. Domnívali se však, že by šimpanz, ani šimpanz vychovávaný lidmi, neměl mít takové lidské jméno. A tak když si přivezli Kathy domů, dali jí nové jméno podle okresu v Nevadě, kde bude vyrůstat: Washoe.

Už je to řada let, co je letectvo přestalo roztáčet na konci ramena centrifugy při zkoumání účinků supervysoké gravitace. Tyto šimpanze si posledních třicet let předávali sem tam různí výzkumníci provádějící biomedicínské experimenty. Při jednom z nich vyrazili skupině těchto zvířat ocelovou koulí zuby, aby se na nich mohli medici na zubní klinice cvičit v rekonstrukční chirurgii.Ještě počátkem sedmdesátých let vědec s federálním grantem mohl experimentovat, a také experimentoval, se šimpanzi bez narkózy; rozbíjeli jim hlavy ocelovými pistony, a veřejnost proti tomu celkem neprotestovala, anebo jí to bylo docela jedno.

"Vesmírné" šimpanze dosud vlastní letectvo, ale od roku 1994 spadají na základě pětileté smlouvy o pronájmu pod Coulstonovu nadaci. Dr. Frederick Coulston, zakladatel a majitel Coulstonovy nadace, je toxikolog, který připouští, že přístup jeho podniku k šimpanzům ve výzkumu je poněkud neobvyklý. Zatímco přední biomedicínské laboratoře využívají šimpanze pouze na výzkum infekčních chorob nebo na genetický výzkum, Coulston svá zvířata nabízí i pro vývoj insekticidů a kosmetiky. Říká, že šimpanzi jsou „nejlepší model pro testování účinků cizích chemikálií na člověka".

Je známo, že jeho laboratoře nejednou porušily zákon o péči o zvířata a že zavinily smrt několika šimpanzů. Jeden hrůzný případ z poslední doby - tři z Coulstonových šimpanzů se doslova uvařili, když se teplomet u jejich klecí zasekl na nejvyšší hodnotě, takže teplota v místnosti vyšplhala přes 60 °C. Mnoho vysloužilých  šimapanzů-kosmonatů i přes snahy ochránců zvířat skončilo ve výzkumných laboratořích.  Coulston se posmívá představě, že by o vysloužilé šimpanze mělo být postaráno, a vyzývá k jejich dalšímu využití ve výzkumu. Jeho laboratoře napíchaly šimpanzům všechno možné od trichloretylenu, průmyslového rozpouštědla používaného v chemických čistírnách, po benzen, známý karcinogen, takže můžeme jenom předpokládat, že šimpanze v Coulstonově rozrůstající se laboratorní říši čeká možná ještě mnoho experimentů a dlouhé utrpení.