Lékařské experimenty

Mohou-li být experimenty vedeny jako „lékařské", máme sklon si myslet, že každé utrpení, které způsobí, lze ospravedlnit tím, že výzkum přispívá ke zmírnění utrpení lidí. Ale už jsme viděli, že testování terapeutických léků není ani tak motivováno touhou po co největším dobru pro všechny jako spíše touhou po co největším zisku. Neurčitá nálepka „lékařský výzkum" může také zakrývat výzkum, který je motivován všeobecnou touhou po vědění. Taková touha může být přijatelná jako součást základního hledání vědomostí, pokud ovšem nezpůsobuje žádnou bolest, a neměla by být tolerována, pokud bolest přináší. Často základní lékařský výzkum trval několik desítek let a většina se v dlouhodobém měřítku ukázala být naprosto zbytečnou. Pro ilustraci série pokusů, která byla provedena za posledních sto let, a zabývala se účinkem vysokých teplot na zvířata.

V roce 1880 zavřel H. C. Wood několik zvířat do krabic se skleněnými víky a položil je za slunného dne na chodník. Použil králíky, holuby a kočky. Jeho pozorování králíků jsou typická. Při teplotě 43 °C králík začne skákat a „vztekle kope zadníma nohama". Potom dostane záchvat křečí. Při 44,5 °C leží na boku a slintá. Při 49 °C lapá po dechu a slabě piští. Brzy nato umírá. 

V roce 1881 se objevila v časopise The Lancet zpráva, že u psů a koček byla zvýšena tělesná teplota na 45 °C. Zjistilo se, že smrti lze předejít proudy chladného vzduchu, a výsledky naznačily „význam udržení snížené teploty u případů, kdy teplota vykazuje tendenci k extrémnímu zvýšení".  

V roce 1927 W W Hall a E. G. Wakefield z Americké námořní lékařské školy umístili deset psů do komor s vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu proto, aby vyvolali experimentální úžeh. Zvířata byla nejprve neklidná, s dýchacími obtížemi, otoky a překrvením očí a měla žízeň. U některých se objevily křeče. Některá zemřela brzy po zahájení experimentu. Ta, která nezemřela, dostala těžký průjem a zemřela po vyjmutí z komory.

V roce 1954 na lékařské fakultě Yaleské univerzity umístili M. Lennox, W Sibley a H. Zimmerman třicet dva koťat do komor s tepelnými zářiči. Koťata „prošla celkem 49 tepelnými periodami... Běžně docházelo k zápasům, zejména když okolní teplota vzrostla." U devíti koťat se objevily křeče: „Opakované křeče byly pravidlem." V rychlém sledu za sebou přišlo až třicet záchvatů křečí. Pět koťat zemřelo při křečích, šest mimo ně. Ostatní byla utracena experimentátory kvůli pitvě. Experimentátoři uvedli: „Zjištění o uměle zvýšené horečce u koťat potvrzují nálezy klinické a z EEG u lidí a předchozí klinické nálezy u koťat."

 Následující experiment byl proveden na K. G. Medical College v Lucknow v Indii. Příklad triumfu západních metod výzkumu a přístupu ke zvířatům nad starověkou tradicí hinduismu, který ke zvířatům chová větší respekt než židovsko-křesťanská tradice. V roce 1968 K. Wahal, A. Kumar a P. Nath vystavili čtyř hodiny vysokým teplotám. Krysy začaly být neklidné dýchací potíže a silně slinily. Jedna během pokusu úhyna a ostatní zabili experimentátoři s odůvodněním, že by stejně nepřežily.

V roce 1969 S. Michaelson, veterinář z Rochesterské vystavil psy a králíky mikrovlnám vytvářejícím teplo, dokud jejich tělesná teplota nedosáhla kritické hodnoty 41,5 °C nebo vyšší. Pozoroval, že psi začínají lapat po dechu krátce po začátku působení mikrovln. Většina „vykazovala zvýšenou aktivitu, od neklidu až  po extrémní nervozitu". S blížící se smrtí nastává oslabení a celkový kolaps. Králíci „se do pěti minut začnou pokoušet o zoufalý úniku z klece" a umírají do čtyřiceti minut. Michaelson došel k závěru, že teplo z mikrovln způsobuje poškození „nerozlišitelné od horečky obecně". 

V Hellerově institutu pro lékařský výzkum v Tel Avivu proběhl v roce 1971 výzkum, financovaný Americkou službou pro veřejné zdraví, při kterém T. Rosenthal, Y Shapiro a jiní umístili tři psy „náhodně získané z místních útulků" do komor s nastavitelnou teplotou a nutili je běhat na šlapacím mlýnku při teplotách dokud psi „nezkolabovali úžehem nebo nedosáhli předem určené rektální teploty". Dvacet pět jich zemřelo. Devět psů bylo vystaveno teplotě 50 °C (nemuseli běhat na mlýnku). Jenom dva z těchto psů přežilo následujících 24 hodin; pitva ukázala, že všichni krváceli. Závěr zněl takto: „Nálezy jsou ve shodě se záznamy z literatury o lidech.“ V další zprávě publikované v roce 1973 stejní vědci popisují experimenty s padesáti třemi psy, zahrnující různé kombinace teplot a běhu na šlapacím mlýnku. Šest z těchto psů zvracelo, průjem, čtyři křeče, dvanáct jich ztratilo svalovou koordinaci nadměrně slinili. Z deseti psů, jejichž rektální teplota dosáhla 45°C jich pět zemřelo „v okamžiku maximální rektální teploty" a ostatních pět zemřelo mezi třiceti minutami a jedenácti hodinami po ukončení experimentu. Vědci došli k závěru, že „čím dříve je snížena tělesná teplota trpícího úžehem, tím větší jsou šance na uzdravení". 

V roce 1984 vědci pracující pro Federální úřad letectví prohlásili, že „zvířata někdy umírají na teplotní stres, kterému jsou vystavena při přepravě v národních transportních systémech", a vystavili deset bíglů experimentálním vysokým teplotám. Psi s nasazenými náhubky byli izolováni v komorách, v nichž teplota dosahovala 35 °C při vysoké vlhkosti vzduchu. Nedostali žádnou potravu ani vodu a v těchto podmínkách byli drženi 24 hodin. Projevovali „úmyslnou nervózní aktivitu, jako škrabání stěn bedny, neustálé chození v kruhu, potřásání hlavou ve snaze zbavit se náhubku, tření čenichu sem a tam po podlaze a agresivní napadání krytů senzorů". Někteří psi v těchto komorách uhynuli. Ti, kteří přežili, po opuštění komory zvraceli krev a všichni byli slabí a vyčerpaní. Vědci odkazují na „následné testy na více než 100 bíglech".

Dalším příkladem vojenských experimentů jsou zprávy z pokusů, které prováděl R. W Hubbard z Armádního institutu environmentální medicíny v Naticku, stát Massachusetts, po více než deset let, s názvem jako „Úmrtnost na akutní úžeh u krys". Je dobře známo, že pokud je krysám horko, roztírají si po těle sliny; jejich sliny mají tutéž ochlazovací roli jako pot u lidí. V roce 1982 si Hubbart s kolegy všiml, že krysy, u nichž z nějakého důvodu nedocházelo k tvorbě slin a které neměly k dispozici jinou tekutinu, se pokrývaly močí. Proto tito tři vědci spolu s dalším kolegou podali krysám injekčně atropin, který zpomaluje jak pocení, tak sekreci slin. Jiným krysám vyoperovali slinné žlázy. Potom dali krysy do komor s teplotou 41,5 °C, než jejich tělesná teplota vzrostla na 42,6 °C. Následně vytvořili diagramy porovnávající „model pokrývání se močí" u krysy, která měla bud' dávku atropinu, nebo byla chirurgicky „odsliněná", a u krysy neošetřené. Zjistili, že „model chování u krysy pod vlivem atropinu při teplotním šoku" se zdá být „slibným nástrojem, pomocí kterého bude možno zkoumat roli dehydratace u nemocí z přehřátí".

Zde jsme citovali sérii pokusů, která se započala již v devatenáctém století - a to je jen pouhý zlomek publikované literatury. Tyto pokusy zjevně způsobily obrovské utrpení; a většinou se zjistilo, že oběti úžehu by měly být ochlazeny - což je něco, co nám jasně říká zdravý rozum, a v každém případě již proběhlo mnoho pozorování lidí, kteří utrpěli přirozený úžeh. A co se týče aplikace těchto výzkumů na lidi, B. W Zweifach ukázal v roce 1961, že psi se od lidí fyziologicky liší takovým způsobem, že i reakce na úžeh je odlišná, a nemohou tedy být vhodným modelem pro lidi. Je těžké brát vážně nápad, že malá chlupatá zvířata nadopovaná atropinem, která se pokrývají močí, když je jim horko, budou modelem lepším. 

Podobné série pokusů lze najít i v mnohých jiných oborech medicíny. V newyorských kancelářích organizace Spojené úsilí za zvířata jsou plné kartotéky fotokopií experimentů publikovaných v časopisech. Každý tlustý svazek obsahuje zprávy z mnoha pokusů, často z více než padesáti, a nálepky na jednotlivých složkách mluví sami za sebe: „Akcelerace", „Centrifuga", „Dekomprese", „Experimentální neuróza", „Hladovění", „Horko", „Izolace", „Komprese", „Kousání zadních končetin", „Krvácení", „Míšní poranění", „Mnohočetná poranění", „Mráz", „Oslepení", „Otřes mozku", „Popáleniny", „Proteinová deprivace", „Stres", „Radiace", „Rozmačkání", „Šok", „Testování IMP, Tlačenice", „Trest" „Zabíjení kořisti", Zadušení", „Znehybnění", „Žízeň" a mnohé další. Zatímco některé pokusy mohly vést k pokroku v lékařských vědomostech, hodnota těchto vědomostí je často sporná a v některých případech ji bylo možno získat jinými způsoby. Mnohé z těchto experimentů jsou triviální nebo nesprávně pochopené, a u některých nebyl dokonce stanoven ani jejich možný přínos.

Nad experimenty souvisejícími s experimentálním vyvoláním šoku u zvířat (jímž se nemyslí elektrický šok, ale psychický a fyzický stav, který se často objevuje po těžkém zranění) bychom se měli zamyslet jako nad dalším příkladem toho, kolik nekonečných variant se provádí u téhož nebo podobného pokusu. Už v roce 1946 Magnus Gregersen z Kolumbijské univerzity prošel vydanou literaturu a objevil více než osm set prací zabývajících se experimentálními studiemi šoku. Popisuje metody, které se při vyvolání šoku používají:

Použití turniketu na jedné či více končetinách, drcení, komprese, svalové trauma způsobené pohmožděninami od lehkých úderů kladivem, Noble-Collipův buben (zařízení s otočným bubnem, do kterého se dají zvířata, buben začne rotovat a zvířata opakovaně padají a poraní se), střelné rány, zaškrcení nebo smyčky na střevech, omrzliny a popáleniny.

 Gregersen si také všiml, že se „hojně využívalo" také krvácení a „stále více studií se provádělo bez rušivého faktoru, jímž se stala anestezie". Není ovšem tak velkou rozmanitostí nadšen a stěžuje si, že je proto „nesmírně obtížné" zhodnotit výsledky jednotlivých výzkumů; existuje, jak říká, „naléhavá potřeba" standardizovaných procedur na vyvolání šoku.

Za osm let se situace nijak výrazně nezměnila. S. M. Rosenthal a R. C. Millican napsali, že „výzkum zvířat na poli traumatického šoku přináší nesourodé a často protikladné výsledky". Nicméně se těší na „další výzkum v tomto oboru" a stejně jako Gregersen odrazuje od používání anestezie: „Vliv anestezie je kontroverzní... (a) po zhodnocení výzkumů je nejlepší prodlouženou anestezii nepraktikovat..." Doporučili také „pokusy provádět s dostatečným množstvím zvířat, aby se překonaly biologické variace".

V roce 1974 se stále prováděly pokusy se „zvířecím modelem" experimentálního šoku, stále se prováděly předběžné experimenty, které měly určit, která zranění nejlépe vyvolají šok. Po desetiletích pokusů navržených tak, aby vyvolaly u psů šok pomocí krvácení, stále více studií naznačovalo, že (světe, div se!) šok na následky krvácení se nepodobá šoku u lidí. Po těchto studiích vědci z Rochesterské univerzity vyvolávali krvácení u prasat, o kterých si mysleli, že se v tomto ohledu více podobají lidem, aby zjistili, jak velká krevní ztráta bude vhodná pro vyvolání experimentálního šoku.

Ročně se také provádějí stovky pokusů, při kterých se u zvířat vytváří návyk na některou drogu. Například jenom o kokainu bylo provedeno přes 500 studií. Analýza 380 z nich odhadla, že stály asi 100 milionů dolarů, většinou kryté z daní. Zde je jeden příklad:

V laboratoři v Lékařském centru Downstate, které vedl Gerald Deneau, byly opice makak rhesus připoutány do křesel s popruhy. Potom je naučili, aby si mačkáním knoflíku přístroje samy aplikovaly kokain přímo do krevního oběhu v libovolných dávkách. Podle jedné zprávy testované opice mačkaly knoflík stále znova, dokonce i po prodělané křeči. Nespaly. Jedly pět - až šestkrát větší dávky než normálně, ale stále více hubly... Na závěr se začaly samy mrzačit a nakonec umíraly na kokainovou závislost. Dr. Deneau uznal, že „jen málo lidí by si mohlo dovolit tak vysoké dávky kokainu, které dostávaly opice".

Ačkoliv s kokainem bylo provedeno na pět set pokusů na zvířatech, jde jen o malou část experimentů, při kterých se zvířata stávají závislá na nějaké látce.  Zde jsou některé novější příklady pokusů se závislostí, kde se užíval morfin a amfetaminy:

Na Kentucké univerzitě se používali bíglové k pozorování abstinenčních symptomů u valia a podobného léku na uklidnění, lorazepamu. U psů se nejprve vytvořila závislost na tyto léky, jejichž podávání bylo následně každé dva týdny zastaveno. Abstinenční symptomy zahrnovaly trhavé pohyby, cukání, těžký tělesný třes, prudké pohyby končetin, rychlou ztrátu tělesné hmotnosti, strach a krčení se. Po čtyřiceti hodinách abstinence valia „se u sedmi z devíti psů objevily četné svalovo-klonické křeče... Dva psi měli opakované záchvaty klonických křečí postihující celé tělo." Čtyři psi uhynuli - dva na následky křečí, dva po rychlé ztrátě tělesné hmotnosti. Lorazepam vyvolal podobné symptomy, až na smrt na následky křečí. Vědci, kteří pokusy prováděli, zpětně prošli experimenty až k roku 1931, v nichž byly pozorovány abstinenční symptomy u krys, koček, psů a primátů.

Po zhodnocení provedených pokusů, které ukázalo, že „závislost vznikne po jediné aplikaci opiátů u několika živočišných druhů", včetně psů, myší, opic a krys, se D. M. Grilly a G. C. Gowans z Clevelandské státní univerzity rozhodli, že otestují hypotézu, že mezi abstinenční příznaky u morfinismu patří také přecitlivělost na bolest. Krysy prošly výcvikem, který sestával z 6 387 zkoušek na „rozlišení šoku". Při těchto zkouškách musely krysy reagovat na elektrický šok. Potom injekčně dostaly morfin a o jeden, dva, tři a sedm dní později dostávaly elektrické šoky. Vědci si všimli, že citlivost na šoky byla zvýšená hned po podání morfinu.

Zde je ještě jeden podivný příklad výzkumu léků:

Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Ronald Siegel připoutal řetězem dva slony ve stáji. Samice byla použita v testech k „určení procedur a dávek pro podávání LSD". Drogu dostávala orálně a očkovací pistolí. Poté experimentátoři podávali LSD oběma slonům každý den po dobu dvou měsíců a pozorovali jejich chování. Vysoké dávky halucinogenu způsobily, že samice upadla na bok, třásla se a hodinu sotva dýchala. Vysoké dávky u samce vyvolaly agresivní chování, takže napadl Siegela, který popsal toto opakované agresivní chování jako „nevhodné".

Poslední příběh o smutných pokusech má alespoň šťastný konec. Vědci z lékařské fakulty na Cornellově univerzitě podávali kočkám vysoké dávky barbiturátů trubičkami, které jim chirurgicky implantovali do žaludku. Potom jejich podávání najednou zastavili. Takto popsali abstinenční příznaky:

Některé se nemohly postavit... „Držení těla připodobňované orlu s rozevřenými křídly" bylo pozorováno u zvířat s nejtěžšími abstinenčními projevy a nejčastějšími křečemi. Téměř všechna zviřata uhynula během období s přetrvávajícími záchvaty křečí nebo krátce po něm... Zrychlené nebo obtížné dýchání se často objevilo, když byly jiné abstinenční příznaky nejintenzivnější... V případě, že zvířata byla nejslabší, projevila se hypotermie, zejména po těžkém záchvatu křečí nebo krátce před smrtí.

Tyto experimenty začaly v roce 1975. Ačkoliv byla závislost na barbiturátech o několik let dřív problémem, tou dobou už bylo jejich vydávání silně omezeno a počet případů závislosti se snižoval. A od té doby se snižuje neustále. Nicméně pokusy s kočkami na Cornellově univerzitě pokračovaly čtrnáct let. V roce 1987 jedna pensylvánská skupina bojovníků za práva zvířat, Trans-Species Unlimited, sebrala všechny dostupné informace o těchto experimentech a zahájila kampaň za jejich zastavení. Lidé, kteří se o tento problém zajímali, čtyři měsíce demonstrovali před laboratořemi provádějícími studie na kočkách a napsali mnoho dopisů grantovým agenturám, tisku, univerzitám a zákonodárcům. Zástupci Cornellovy univerzity v čele s Michiko Okamotem, jenž výzkumy vedl, experimenty dlouho obhajovali, avšak ke konci roku 1988 napsali Národnímu institutu pro závislosti na lécích (agentuře, jež výzkumy finančně podporovala), že se vzdávají přiděleného grantu ve výši 350 000 USD určených na další tři roky experimentů.