Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuková
 
 
Olga Tokarczuková se ve netradiční detektivce Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých rozhodla strhnout masku pokrytectví, která vrostla do tváře našeho světa, a především vzbudit v čtenářích zděšení a hněv.
Sledujeme vyprávění postarší paní Dušejkové, učitelky angličtiny a ženy žijící aktivním, leč samotářským životem. Moc doma neuklízí, ale studuje pohyby planet a jejich vliv na lidské osudy. Neustále obtěžuje policii stížnostmi na porušování paragrafů ve věci zacházení se zvířaty. Tato inteligentní, stárnoucí, osamělá bytost žije na česko-polském pomezí, obklopená tupostí, malostí a machistickou přezíravostí místních pijanů. Všichni, včetně místního pátera, jsou myslivci. A tihle myslivci chodí na hony, chovají bílé lišky na kožešiny, pořádají bály, opíjejí se, jistě mlátí své ustrašené ženy, kšeftují s kde čím a k smrti rádi oslavují den Svatého Huberta, svého patrona.
Od prvních stran románu na čtenáře doléhá pocit odestáté tragédie, jejíž skutečnou tvář odhaluje až v samotném závěru. Pouze z náznaků může rozkrývat, jakou souvislost má tato nehezká historie s místním sdružením mysliveckých duchovních, vztahem katolické církve k zvířecím bytostem a způsobům, jimiž se člověk může domoci spravedlnosti v postkomunistické realitě. Astroložka Jana Dušejková marně na policii vysvětluje, že osudy obětí byly vepsány do hvězdných znamení a taky že by se mohlo jednat o pomstu někdejších obětí myslivců – samotných zvířat. Trpělivě všechny přesvědčuje o tom, že zvířata nejen že mají duši (což její polští katoličtí sousedé – stejně jako jejich víra – rezolutně odmítají), ale dokonce také o tom, že jsou natolik bystrá, aby mohla promýšlet vraždu. Dosud si všichni o paní Dušejkové mysleli, že je prostě trochu otravná a divná. Teď už ji mají za obecní šílenkyni.
 
Obrovská chyba by byla přistoupit k příběhu jako k oddechové detektivce řešící klasické otázky kdo, kdy, kde, proč. Jde tady o víc. Kniha je prodchnuta řadou úvah. O světě lidí, o světě zvířat, o astrologii, krajině Kladské kotliny. Kniha nehlásí žádnou ideologii, není beletristickou obhajobou ekologizmu či alternativního životního stylu. Celou knihu prostupují morální imperativy, přesto je zde jeden z nich naprosto postavený na hlavu. Křesťanské přikázání nezabiješ.
Člověk má ve vztahu k některým problémům, jež se ho jako lidské bytosti dotýkají, oči potažené blánou lhostejnosti. Ve světě panuje utrpení a krutost. Někde „v softwaru“ se stala chyba a živí tvorové pojídají jiné živé tvory. Není to zarážející? Literatura nemusí být jen netečným pozorovatelem, i ona se může stát angažovaným uměním a čtenáře znejišťovat, snažit se je vyvést z rolí pasivních konzumentů do módu aktivních přemýšlejících bytostí. "Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mechanismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení".

Název románu odkazuje na verše anglického preromantického básníka Williama Blakea. Blake je zmiňován především v souvislosti s představou očistného a jasnozřivého hněvu.  Každá kapitola Pluhu je uvedena mottem z Blakea (z Přísloví o pekle a Písní nevinnosti) a ve filozofickém kontextu je Blake přítomen v celém textu, dodává některým slovům přesnější (mysticky zabarvené) významy, jež píše s počátečními velkými písmeny. Jde například o pocity jako Hněv, vyšší síly jako Potíže či výraz pro „menší bratry”, jež nazývá Bytostmi či Zvířaty.

Tato „detektivka" není je důležitá pátráním po vrahovi. Kniha nutí čtenáře klást si otázku, zda člověka péče o vlastní duševní zdraví opravňuje k nevědomosti a pasivitě, a zamyslet se nad morálním problémem zabíjení a pojídání zvířat.  Přes kosti mrtvých se všichni trmácíme   životem. Kniha  pojednává o velmi komplikovaných věcech jako mystická poezie, otázky dobra, zla, hříchu, rovnosti či nerovnosti zvířat a lidí, ekologie či života vzácných brouků. Přesto se dá přečíst na jeden zátah. Zbude po ní ale jedna zvláštní obava. Obava, zda se teď Olga Tokarczuková může procházet po lese. Myslivci tuto ženu zcela jistě považují za škodnou. Pokud čtou romány.

 
 
 

 

Z knihy: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých:

"Hubert, který ještě není svatý, je ničema a marnotratník. Rád loví Zvířata. Zabíjí. A jednoho dne uvidí na lovu Jelena, který má na hlavě kříž s Kristem.

Padá na kolena a obrací se na víru. Uvědomuje si, jak hodně hřešil. Proto přestává zabíjet a stává se svatým mužem.

Proč je někdo takový patronem myslivců?

Na tom všem bije do očí naprostý nedostatek jakékoli logiky. Protože kdyby ho jeho vyznavači chtěli následovat, museli by přestat zabíjet. A pokud ho mají za svého patrona myslivci, dělají z něj ochránce toho, co bylo jeho hříchem a co zavrhl. V tomto případě jedná o paradoxní přijetí mýtu prostřednictvím jeho vyvrácení."

 

 
 
 

Olga Tokarczuková, jedna z nejvýznamnějších polských autorek současnosti, se ve své tvorbě se dotýká moderních témat světové prózy: feminismu, nomádství, vztahu k instituci církve nebo úlohy mýtů v postmoderní společnosti. Autorka střední generace posbírala pěknou řadu literárních ocenění doma i ve světě a každá její nová kniha je kulturní událostí. Hlavní zbraní Tokarczukové je schopnost nepateticky spojovat výjevy a obsahy kulturní paměti a nezáměrnou psychedelii současného světa.„Mí hrdinové jsou spíše naivní a jak sami o sobě tvrdí, nepotřební, nebudovali kariéru, ničeho nedosáhli, jsou to smolaři a podivíni". Kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých prý rozpoutala v Polsku horlivou internetovou diskusi o vztahu člověka ke zvířatům, jakož i o tom, do jaké míry je tento postoj prezentovaný v knize  oprávněný a do jaké jde o pouhou zkreslenou utopii.

 

Pramen, odkazy
 

Olga Tokarczuková,  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, nakladatelství Host, 2010

http://michalkolesar.net/cpg/

Hubertův cech-lovící kněží

Svatohubertské mše: 1, 2, 3,

William Blake

Na komoru

Slavnosti sněženek

Vytížení politici si našli chvilku na návrat k přírodě

Francis Jammes: Abych přišel do ráje s osly

Axel Munthe, lékař lidí i zvířat