Axel Munthe, lékař lidí i zvířat

Švédský spisovatel a lékař se narodil v roce 1857 v Oskarhamnu a zemřel v roce 1949 ve Stockholmu. Proslavil se jako praktický lékař a psychiatr evropské smetánky, hojně využíval tehdy módních léčebných metod a celá léta byl osobním lékařem švédské královské rodiny. Svou vilu San Michele na Capri, kde hledal útočiště před hektickým světem, změnil v muzeum, proslul jako lidumil nezištně pomáhající chudým a nemocným a ve své době patřil k nejoblíbenějším švédským autorům. Z jeho literárního odkazu zůstává dodnes živá Kniha o životě a smrti (1930) a Kniha o lidech a zvířatech (1931).

 Ačkoliv léčil mnohé královské výsosti a byl leibmedicusem švédské královny, jeho kolegové si ho příliš nevážili. Munthe léčil intuicí, hypnózou, svou pověstí, svým šarmem. Ale když v Neapoli vypukla cholera, odjel tam a bez bázně a strachu pomáhal chudým a nemocným. Po zemětřesení v Messině ho nalézáme znovu mezi lékaři, na Anacapri, nejchudší část Capri, léčil chudé zdarma.

 Byl velkým přítelem zvířat. K jeho domácnosti patřilo několik opic, psů, koček, želv, mongo a sova. Na Capri bojoval proti masovému odchytu stěhovavých ptáků, čímž si znepřátelil mnohých lidí.*

 

 Vypráví Axel Munthe:
“Ptáci! Ptáci! Oč šťastnější by byl býval můj život na krásném ostrově, kdybych je nebyl tak miloval!
Stěhovaví drozdi, hrdličky, křepelky, slavíci, pěnkavy, vlaštovky a mnoho jiných tu hledalo při daleké cestě odpočinek - ale za několik hodin se bezmocně zmítali v nastražených sítích na Monte Barbarossa. Večer byli nacpáni po stech bez potravy a bez vody do malých dřevěných krabic a posláni lodí do Marseille a odtud do Paříže, kde si na nich v elegantních restauracích labužníci pochutnávali. Byl to výnosný obchod. Capri bylo po staletí sídlo biskupství, financovaného výhradně z prodeje do sítě chycených ptáků. Víte, jak se chytají ptáci do sítě? V houští, mezi tyčemi, jsou skryti ptáci jako vnadidlo, kteří nepřetržitě, automaticky jednotvárně pískají.“ A těmto ptákům, aby se stali vnadidlem, ptáčníci vypichovali do ruda rozpálenou jehlou oči.

Šest neděl zjara a šest neděl na podzim byl celý svah Monte Barbarossy od zřícenin hradu na vrcholu až dolů pokryt sítěmi. Chytili tam za den často přes tisíc ptáků. Hora patřila občanu z pevniny, bývalému řezníkovi, slavnému odborníkovi ve vypichování očí, mimo doktora jedinému mému nepříteli na Anacapri. Od té chvíle, co jsem si začal stavět dům, vedli jsme spolu bez ustání válku. Dovolával jsem se neapolského prefekta, dovolával jsem se vlády v Římě, ale bylo mi řečeno, že se nedá nic dělat, že je hora v jeho majetku a zákon na jeho straně... Obrátil jsem se na papeže, tlustý kardinál mi sdělil, že se dal Svatý Otec odnést ráno za úsvitu na nosítkách do vatikánských zahrad, aby přihlížel chytáni ptáků do sítě, že se lov zdařil, chytili více než dvě stě ptáků.“

Munthe se však nevzdal.
"Očistil jsem rez z malého děla, které Angličani zanechali r. 1808 v zahradě, a střílel jsem každých pět minut od půlnoci do východu slunce, doufaje, že odstraším ptáky, aby se nepřibližovali k osudné hoře. Bývalý řezník mě zažaloval, že ho poškozuji v pravoplatném provozu jeho živnosti, byl jsem odsouzen k dvěma stům lir pokuty. Cvičil jsem psy, aby celou noc štěkali, nedbaje na to, že jsem sám nemohl spát. Za několik dní zašel náhle můj velký maremský pes, našel jsem mu v žaludku stopy arzénu. Příští noc jsem přistihl vraha číhajícího za zahradní zdi a zbil jsem ho. Zažaloval mě opět, byl jsem odsouzen k pokutě pěti set lir za přepadení. Prodal jsem svou nádhernou řeckou vázu a milovanou Madonu od Desideria di Settignano, abych sehnal obrovskou sumu, kterou žádal za horu; byl to obnos několikrát větší, než měla hora cenu. Když jsem k němu přišel s penězi, zašklebil se a řekl, že cenu zdvojnásobil.“

Tehdy Munthe na čas odjel, a když se vrátil, historie zrála ke komickému a šťastnému vyřešení.
“První věc, o níž jsem slyšel. byla, že bývalý řezník leží na smrtelném loži. V kostele četli dvakrát denně mše po třiceti lirách za jeho spasení, byl z nejbohatších lidí na ostrově. K večeru přišel farář a žádal mé ve jménu Ježíše Krista, abych navštívil umírajícího. Vesnický doktor se domníval, že má zápal plic, lékárník byl přesvědčen, že je to mrtvice, holič myslil, že to je un colpo di sangue, porodní bába myslila, že je to una paura. Farář, který si potrpěl na uhranutí, věřil, že to Je un mal'occhio. Řekl jsem, že nepůjdu. Že nejsem na Capri lékařem leda pro chudé a že zdejší doktoři si jistě budou s jeho nemocí vědět rady. Že půjdu jen pod tou podmínkou, když bude nemocný přísahat při krucifixu, že už nikdy nevypíchne žádnému ptákovi oko a že mi prodá horu za nehoráznou cenu, kterou žádal před měsícem. Nemocný odmítl. V noci dostal poslední pomazání. Za úsvitu přišel farář zase. Moje nabídka byla přijata, přisahal při krucifixu. Za dvě hodiny jsem mu k velkému údivu vesnického doktora a k velké slávě vesnického svatého odstranil z pohrudnice půl litru hnisu. Proti očekávání se nemocný uzdravil.“

Barbarossova hora je nyní ptačí svatyní - můžeme dodat s autorem „Knihy o životě a smrti.“ Ptáci tu odpočívají při tahu a zpívají tak krásně, jako prý nikde jinde na světě.

Axel Munthe, povídka 

JEN PRO MILOVNÍKY ZVÍŘAT

Lovecká záliba je lidská vášeň pronásledovat a zabíjet zvířata žijící na svobodě.Definice, jejíž správnost asi nikdo si nebude troufat popírat, neobsahuje zabíjení polokrotkých zvířat uzavřených v oborách - tento sport spadá do rubriky vražda bez polehčujících okolností a přísluší pod morální trestní zákon.

Lovecká vášeň jakožto tělesný sport je pravidelně jen klamné předstírání - v hlubině řve vraždychtivost divoké zvěře, zkrocená kulturou v neuvědomělý pud. Mezi lovci naší doby a našimi divokými předky, kteří se navzájem zabíjeli kamennými sekyrami pro sousto syrové ryby, je jen několik tisíc let civilizace. Jen metoda zjemněla, princip je naprosto stejný.

 Velké základní zákony stvoření jsou nezměnitelné, lov není nic jiného než onen popud silnějšího porazit slabšího k zemi, který se táhne celou sérií stvoření. Lovecká vášeň je zvířecí pud a jako takový je nemožné jej zničit. Ale je povinností každého individua, které je si vědomo své vysoké lidské hodnosti, aby se pokusilo pracovat proti této choutce a zabraňovalo jejímu vypuknutí; je to strašidlo z hrobu, v němž odpočívají praotcové našeho rodu, kaz z našeho divokého dětství. Tato krev prolitá při kruté hře je skvrna, kterou by se naše rodina, osvobozená z temnot zvířecího života a povýšená na člověka, měla snažit vymazat ze svého erbu, jako se osvobozený galejní otrok snaží vymazat znamení po železném řetězu, který svíral jeho nohu.

 Právo člověka zabíjet zvířata je omezeno na jeho právo obrany a jeho právo jsoucnosti - onoho prvního práva lze se dovolávat v našich zemích jenom ve výjimečných případech, tohoto druhého nemůže se dovolávat naše třída. Sympatie za hranice lidskosti, to jest vlídnost k zvířatům, je, jak známo, jedna z posledních morálních vlastností, kterých člověk nabyl. Tato vlastnost chybí skoro úplně nejníže stojícím lidským rasám, a stupeň jejího vývoje označuje cestu, kterou individuum vykonalo ze svého divokého prastavu. Člověka, který nachází zálibu v mučení a zabíjení zvířat, nutno proto pokládat za přechodný typ mezi divochem a kulturním člověkem. Tvoří chybějící článek ve vývoji lidského ducha od surovosti k zušlechtění.

 Nemám čas uvést tady svůj návrh na lovecká pravidla odpovídající naší době - věc je teprve ve stadiu studia - chci pouze mluvit o zásadě, na které všecko spočívá.

Tvrdím, že nanejvýš značný předskok, kterého člověk nabyl ve velkém zákonu vývoje, působí, že boj mezi člověkem a zvířetem je příliš nerovnoměrný, než aby byl loajální. Tvrdím, že lov, tak jak se provozuje, je pravidelně nemužný sport a neušlech­tilý sport.

 V jednom bodě jsou moje nová lovecká pravidla neúprosná. Děti nesmějí pod žádnou podmínkou lovit pro značný vývin, který lovecká vášeň propůjčuje instinktivní krutosti dítěte a pro surový ráz, který dává celému tvoření jeho povahy - mírnosti k podřízeným musí se člověk naučit jakožto dítě, svět nás už naučí tvrdosti. Děti nesmějí se zúčastnit lovů ani jako diváci, neboť lidé jsou tak oškliví, když pronásledují prchající zvíře, a dítě je třeba co nejvíce chránit před pohledem na všechno nehezké.

 Ach, pamatuji se tak dobře před dávnou, dávnou dobou na malého chlapce, který tajně vyklouzl ze školy v jasné jarní ráno. A díval se, jak stromy pučí a luka se zelenají, a vysoko ve vzduchu slyšel zpívat skřivánka. A chlapec si lehl tiše do trávy a poslouchal s vděčností a radostí. Věděl, co skřivan zpívá, zpíval, že zima skončila a že je léto na severu. A díval se na malého ptáčka vysoko nahoře v zářícím prostoru, díval se nahoru tak dlouho, až měl slzy v očích. Byl by chtěl líbat jeho křídla, která ho přinesla zdaleka přes širé moře zase domů, byl by ho chtěl zahřát na svém srdci v mrazivých jarních nocích, byl by chtěl chránit jeho letní obydlí před veškerým nebezpečenstvím! Skřivánek byl by věru mohl pobýt ještě dlouho tam dole v zemi věčného léta, ale věděl, že nahoře na chladném severu lidé touží po jarních větrech a letním slunci, po květech a ptačím zpěvu. A tak letěl domů, statečný ptáček, domů k zmrzlým lučním pastvinám, kde bledé jarní ranní slunce rozpouštělo bílé mrazné květy noci a kde sasanky a devětsil procitaly ze zimního spánku. Hlavičku schovánu pod chmýřím křídla vydržel noční chlad, a když se rozednilo, vyletěl do výše a zpíval svoji radostnou ranní hymnu, zpíval slib přírody, že přijde zářící letni slunce.

 Ale příštího dne četl chlapec v novinách v rubrice „Znamení jara":

 „Včera byl zastřelen první Ietošní skřivan a odevzdán na zámku."

 

Lidé zabili nevinného ptáčka, na jehož křídlech jaro letělo domů na sever a jehož zpěvné srdéčko tlouklo jásavou radostí přírody. A na zámku snad snědli malého šedohnědého zvěstovatele léta.*

 

Toho dne přísahal chlapec svou hannibalskou nenávist lovcům. A když onoho večera usnul, zdálo se mu o republikán­ském spiknutí.

Aby sis nemyslil, že mluvím o věcech, které nechápu, mohu ti vyprávět, že jsem sám ve svém mládí byl lovec, velký lovec. Často jsem cestoval daleko, abych se zúčastnil honů, a často nikdo z celé společnosti nevystřelil tolik ran jako já. Kolem domova mého dětství byla dobrá loviště a zejména tam bylo velmi mnoho tetřívků. Znáš hon na tetřívky - jak známo, sport neobyčejně zajímavý? Kolik radostných vzpomínek mám z této lovecké doby! Kolik nádherných procházek tichými lesy, kolik bezstarostných hodin v polobdělých snech s hlavou opřenou o mechový kopeček a se šumotem borovic a jedlí kolem! A jak šťasten byl také můj starý Prisse v těchto nezapomenutelných loveckých dnech! Jak byl spokojen, že může šlapat měkký lesní mech místo uppsalského dláždění, že smí ležet celé hodiny v harmonickém rozjímání po mém boku, tak blízko, že jsem mohl pohladit jeho krásnou hlavu a zachytit laskavý pohled zpod jeho přivřených víček! Věděl, že jsem vždycky ve znamenité náladě při těchto honech, a to bylo všechno, co potřeboval, aby byl sám šťasten! Ale začnu-li mluvit o svém starém věrném psu; nedostaneme se nikdy k tetřívkům, a o těch jsem ti chtěl přece dneska vypravovat. 

Hajný věděl již dávno, kde se tetřívci zdržují, vrhy tetřívků mu přímo vyrostly před očima a snažil se všemožně o ně pečovat, dobrosrdečný hajný, aby se nerozptýlily a nerozletěly. My lovci dostavili jsme se obyčejně k myslivně večer před prvním dovoleným dnem, a jak dobře se pamatuji na tyto večery s malou procházkou v lese, aby se plíce vyčistily od městského prachu, a pak večeře v dobré společnosti, kořeněná všemožnými mysliveckými historkami o šťastných ranách a plných loveckých brašnách.

Na počátku jsem se cítíval poněkud sklíčen a jen jsem tiše poslouchal, jak se ostatní vychloubali svými loveckými výkony, ale záhy jsem se naučil tomu tajemství, a když se mi podařilo pochytit dostatek technických výrazů, střílel jsem i já všemožná divoká zvířata z nejneuvěřitelnějších vzdáleností. Když byla večeře odbyta a my si zapálili doutníky, střílel jsem vlaštovky kulkou na vzdálenost skoro čtvrt míle a moji kolegové počali mne brát na potaz, pokud se týkalo volby ručnic a brokových nábojů a chtěli vyslechnout můj názor o tom, co bylo zařízeno pro zítřejší hon.

 Prisse mi seděl u nohou a pokoušel se vypadat co nejslavnostněji, když jsem jim vypravoval o jeho rodokmenu a o některých z jeho nejvíce údiv vzbuzujících loveckých výkonů, občas na mne mrkaje jedním okem, když se ostatní na něj nedívali. Když pak každý pověděl svoje historky a zdálo se, že nikdo si již nemůže na žádnou vzpomenout, začali jsme zívat a záhy jsme ulehli, abychom nabrali sil pro námahy zítřejšího dne.

 Pamatuji se tak dobře na svůj první hon na tetřívky. Při procházce s hajným před večeří jsem náhodou spatřil celý vrh tetřívků, slyšel jsem úzkostlivý vábivý tón tetřívčí samice a viděl jsem několik mláďat s těžkými křídly následovat ji dovnitř lesa. Byl jsem tak pln zájmu, že jsem nemohl zdřímnout. Tam venku mne lákalo kouzlo letní noci a zdálo se mi, že vidím tetřívky k smrti odsouzené, jak seděli a spali svůj poslední spánek v temnotě borovic. Ve světnici bylo ticho a tiše jako strašidla jsme se vyplížili ven, Prisse a já, ozbrojeni až po zuby. Ano, viděl jsem tetřívky tak zřetelně; před očima, že sotva jsme přišli na místo, kde jsme potkali tetřívčí rodinu, vystřelil jsem. Nespadl žádný tetřívek. Ale sotva doznělo nepříjemné dunění výstřelu z pušky, celý les procitl a ze všech stran kolem mne bylo slyšet výstražné volání. Rozespalí ptáčkové poletovali sem a tam a prchali dovnitř do hustšího křoví. Veveřička vykoukla opatrně mezi několika větvemi, ztratila leknutím borovicovou šišku, kterou okusovala, a vydala se na cestu mohutnými skoky. Protivný kouř střelného prachu byl roznesen větrem široko daleko po lese a štípl do nosu zajíce, který seděl pod keříčkem a dřímal: „Čichám člověčinu," řekl si zajíc jako obr v Palečkovi a skákal pryč, aby si nalezl pro den bezpečnější skrýš. Prisse a já jsme pozorovali s velkým zájmem, jak se náhle zastavil, když spatřil nás oba, zadupal zadními běhy a dal se zase plnou rychlostí do běhu.

 Zajíc je pokládán za zvíře spíše ošklivé - my však pozorovali, že je neobyčejně graciézní ve svém salto mortale přes poraženou borovici, a mrzelo mne, že jsme ho nemohli pozorovat déle. Na mou věru nestane se každý den, že člověk spatří zajíce, a velmi spokojeni začátkem lovu šli jsme dovnitř lesa, vyhlížejíce bedlivě tetřívky. Záhy jsme opustili lesní stezku a kráčeli jsme po sametově měkkém mechu, nemajíce tušení; kam vlastně jdeme. Pak jsme zase vystřelili. Nespadl žádný tetřívek. AIe sotva jsme měli čas nabít zase svoji věrnou ručnici, narazili jsme přímo na celý vrh tetřívků - pomyslete, kdybych nebyl měl čas nabít! Slyšeli jsme veliký hluk ve vrcholcích stromů a spatřili jsme celý vrh s hlučně mávajícími křídly rozprchnout se různými směry .

 Konstatovali jsme, že tetřívek je krásný pták. Záhy jsme vyšli ven z jehličnatého lesa. Kolem nás oblékaly si břízy a lípy zelené kabáty a mezi mechem a kapradím našich nohou natahovala drobná kvítka krásné hlavičky z temnoty a dívala se na nás, když jsme kráčeli kolem, a hluboko v údolí, zahaleném mlhou, nadzvedlo jezírko víčko jednoho oka.

  Pak jsme měli dost lovu tetřívků a usedli jsme na kopeček mechu, abychom si přečetli kapitolu z bible přírody, zatímco slunce vycházelo za vrcholky borovic a obloha se nám. modrala nad hlavami. Rušitel míru tu seděl docela tiše, mlčky se v duchu divě, jak mohou existovat lidé, kteří přenesou přes srdce rozšiřovat zármutek a smrt v letním míru vlídného lesa. A také ptáčkové se začali divit, jestli snad ten strašlivý hromový rachot, který je prve probudil, nebyl koneckonců jenom zlý sen -- vždyť byl les zase tak tichý a nemohlo být přece nebezpečně si trochu zazpívat!

 A tak si dodali odvahy a začali zpívat každý svoji písničku. Někteří byli skuteční umělci, zpívali dlouhé árie s trylky a pasážemi, jiní zpívali krátké lidové písně, jiní dovedli jenom malý refrén, ale opakovali jej stejně rychle znova a znova, a někteří dovedli pouze bzučet několik tónů, ale byli proto stejně veselí. A občas jsme slyšeli mezi všemi těmi soprány hluboký melodický alt, který zpíval starou baladu, poslouchejte, to je největší umělec v celém lese, to je kos! 

Pak jsem poděkoval drobným okřídleným přátelům za jejich zpěv. Věděli dobře, jak rád bych zůstal mezi nimi. Ale byl jsem nucen vrátit se zase domů, nebylo pomoci. Povídal jsem jim, že jsem vlastně lovec ale musím být přesně na místě schůzky, kde se lovecká společnost měla shromáždit úderem šesté. Prosil jsem je, aby za každou cenu byli opatrní, aby dávali dobrý pozor na zvuk našich hlasů a uletěli na rychlých křídlech, jakmile uslyší, že se blížíme. Řekl jsem jim, že lidé jsou tak nehudební, že si nedovedou vážit oduševnělých zpěváčků, a tak zlí, že člověk nikdy neví, co se může stát. Veselé veverky, červenosrsté drobné akrobatky lesa, jsem prosil, aby se měly na pozoru a nechroupaly příliš hlasitě borové šišky – lidé mají tak chladni srdce, že se zahaluji do kožichů vyrobených z jejich červených kabátků; aby se zahřáli.

Chtěl jsem také říci několik výstražných slov tetřívkům, ale ti zmizeli beze stopy.

Úderem šesté byl jsem u myslivny. Lovecká společnost se vydala na cestu v nejlepší náladě. Toulali jsme se celý den, dřeli jsme se celé míle, majíce na zádech houpající se veliké lovecké brašny, vlezli jsme do rybníků a bažin, přelézali jsme sta plotů; rozšlehali jsme si obličeje větvemi hustého křoví. MěIi jsme se všichni sejít večer u loveckého domu, kde měla být snědena večeře (s tetřívky) a kam, jak idylické, se mělo dostavit i několik dam, aby uvítaly lovce a rozdělily se o kořist.

 Jak lovec za lovcem, vyhladovělý a mrzutý, vleka ručnici za sebou, přicházel na shromaždiště, dívaly se udiveně na jeho prázdnou loveckou brašnu. Přišel jsem mezi posledními a ihned jsem pozoroval, že nálada je melancholická. Byl jsem také ve špatné náladě, neboť jsem právě zpozoroval, že jsem někde ztratil pušku, nemohl jsem pochopit kde.

Byl jsem nepříjemně překvapen, když jeden ze společnosti s jásavým výkřikem se chopil mé brašny. Brašna vypadala opravdu plná, ale věc se měla tak, že jsem byl naprosto nepřipraven na bližší prohlídku. Nadarmo jsem protestoval a říkal, že to jsou jen kvíčaly, vzali mi brašnu a celá společnost sledovala dychtivými zraky, jak jeden z nich strčil ruku do mé lovecké brašny a vytahoval svazek za svazkem mé lovecké knihovny, Heineho a Jeana Paula a Thoreaua a přítele Leopardiho. Lovci hIeděli na sebe ohromeni. Docela se rozzuřili, když jsem se ve své neblahé roztržitosti zmínil o tom, že jsem si udělal malý výlet před východem slunce a že jsem náhodou potkal nějaké tetřívky.

 "Ale vystřelil jsi přece aspoň, nešťastníče?" zvolali a třásli mi rameny a škubali kabátem. 

                       

"Ano, vystřelil jsem pokaždé, ale tetřívkům se podařilo uletět," odpověděl jsem.          

„Mířil jsi doprostřed hejna?" řvali s očima podlitýma krví a se zkroucenými obličeji.

„Ne, myslím, že jsem mířil na mrak," řekl jsem, „a ostatně myslím, že jsem jej zasáhl, neboť za chvíli jsem viděl, že je obloha zcela modrá."

To o mraku nebylo asi tak hloupé; neboť potom zcela oněměli. Vrtěli jen hlavami a civěli na mne, jak jsem zase zastrkoval svoje knihy zpátky do lovecké brašny. Neměl jsem čas zůstat ještě déle se společností, neboť jsem musil jít a podívat se na západ slunce hlouběji v lese, a proto jsem zdvořile poprosil za prominutí, že ruším společnost. Sotva jsem ušel několik kroků, slyšel jsem, jak mezi zbylými vypukla strašlivá hádka o tom, kdo je vlastně vinen, že někdo, kdo  se jim zřejmě nelíbil, se zúčastnil lovecké výpravy, a pokud jsem rozuměl, nazvali ho „takový idiot".

Nikdy více jsem nebyl pozván, abych se zúčastnil nějakého honu na onom místě. Toto pozorování jsem ostatně učinil pozdě­ji ještě často - nebyl jsem nikde pozván více než jednou.

K svému údivu jsem viděl, že jsem stále více vylučován z loveckých výprav, a začala se šířit pověst, že přináším s sebou smůlu.

Není  tahle často zdůrazňovaná pověrčivost myslivců směšná?

* Skřivan však nebyl jenom symbolem jara, ale až do poměrně nedávné doby i  u nás kulinářskou pochoutkou. Ještě okolo roku 1880 jsme se mohli dočíst, jak rozhořčeně reagovali naši zpravodajové na vychvalovanou jakost a tučnost skřivanů dodávaných na trh z Lipska. Ti naši jsou prý stejně dobří, ne-li lepší, jak ti cizí. Kdy se pak postupně přestali skřivani dodávat na náš potravinový trh, to již asi nezjistíme. Dlouho však u nás panuje na tyto ptáky pohled jen poetický. Jinde v Evropě se však ptáci loví stále. V Belgii, Francii, v Itálii. Tam s takovou vášní, že je obvyklé, když hned v první den zahájení lovů je uloveno také nejméně šest myslivců. I když v dnešní době i v těchto zemích je takový lov přinejmenším velmi omezen, prý to již není ono, skřivanů i u nás nijak nepřibývá.

Liga pro ochranu ptáků - shromažďuje podpisy pod petici proti zákonu, který by měl prodloužit loveckou sezónu v Itálii a povolit střílet i některé druhy, na které se dnes střílet nesmí. Evropská unie je rozhořčená, ale zákon se přesto dostal do parlamentu. Jelikož ptáci migrují, jejich ochrana je věcí také dalších zemí. "Petici mohou podepsat i lidé žijící v zahraničí a také nezletilí. Shromáždili jsme již šedesát tisíc podpisů, ale chtěli bychom jich mít aspoň sto tisíc"