Na komoru

 

(Několik poznámek k fenoménu myslivosti na počátku nového milénia)

Stanislav Komárek

Jak nás poučuje etymologický slovník jazyka českého, pochází slovo myslivec ze slovesa mysliti a údajně odráží velkou intelektovou náročnost přelstění zvěře za dřevních časů, zejména pak před obecným rozšířením palných zbraní. To je už dávno. Nerad bych v úvodu dalekosáhle mluvil o tom, jak důležitý byl lov v dávných lovecko-sběračských fázích vývoje lidstva a že i dlouho po přechodu k zemědělství byl zdrojem důležitého doplňku živočišných bílkovin k potravě – nejedná se tu jen o neolit, ba ani ne o středověk – ještě v 19. století chytali naši sedláci ve velkém na jídlo zpěvné ptáky. Druhou polovinou pravdy ovšem je, že i u lovecko-sběračských národů největší část potravy, někdy i 90%, posbíraly či utloukly ženy a děti a nejisté úlovky velkých zvířat, tvořící jakousi třešničku na dortu, představovaly ze strany mužů jakousi kombinaci neplánovaného přilepšení a bojového sportu (některá etnika, např. Eskymáci, by se z tohoto schématu vymykala, ale v méně extrémních podmínkách tomu bylo téměř všeobecně takto).

Svou roli hrála i obrana společenstva před velkými šelmami. Lovecké aktivity většinou platily jako zástupné za válečnické a představovaly i určitý praktický trénink – kdo vyřídí oštěpem jaguára, zajisté si poradí i s bližním. U řady etnik byl zásadnější lovecký úspěch vůbec podmínkou přijetí mezi dospělé muže – takto třeba u Masajů zabití lva (pozdější početní nerovnováha mezi Masaji a lvy působila vážné společenské komplikace a pro nejednoho mladíka bezesné noci). U jiných etnik hrálo pochopitelně podobnou roli i zabití nepřítele. Přeskoky mezi válkou a lovem byly na denním pořádku: „…běžte střílet tapíry a kance, nestřílejte ženy, které nejsou k jídlu. …Vy byste pořád zabíjeli jenom lidi – polévku z lidí nemohu jíst, ale polévku ze zvěřiny ano, tu jím a břicho mám syté. Dnes se nevracejte bez kořisti! Pak teprve uvěřím, že jste hrdinové!“ – takto uklidňoval své vraždychtivé poddané zkušený yanoámský náčelník ve vzpomínkách Heleny Valero (E. Biocca: Sama mezi Indiány, Orbis, 1973).

V diferencovanějších společnostech přestával být lov, už kdysi prestižní činnost, pro všechny a stal se výsadou mocných. Asyrské a babylónské reliéfy ukazují vládce při ubíjení lvů, levhartů, divokých oslů a dalších divokých zvířat – poddaní už jenom nahánějí – starověký vládce je bohem na zemi, vládne nejen lidem, ale i levhartům a antilopám, je „pojídačem lvů“. Jméno starobabylónského krále Nemruda či Nimroda, bohatýrského lovce před Hospodinem se zachovalo přes starozákonní podání (Gn 10,8-9) ve zlidovělé podobě jako označení vášnivého lovce podnes, česká lidová verze „ňimrod“ je vskutku půvabná.

I ve střední Evropě patřil okázalý lov velkých zvířat k obrazu mocných od Karla Velikého až po poslední Habsburky. Pokud u prvního jmenovaného bylo třeba k lovu ještě skutečnou udatnost – z Písně o Niebelunzích víme, že při jednom z honů na dnešní Šumavě ulovil zubra, losa, čtyři mohutné pratury a tajemné zvíře zvané schelch (snad prý to byl divoký kůň tarpan, či dokonce rosomák?), u Františka Ferdinanda d´Este už se jednalo o jakousi orgii zmechanizovaného zabíjení a sebevětší frustrace spojená s dlouholetým čekáním na trůn je pro to vysvětlením jen nevydatným – zážitek z Konopiště v tomto směru patří k nejhlubším, jaké si může přítel honby poskytnout.

Po celý středověk a zejména raný novověk, až tak do poloviny 19. století, byl v zemích většiny Evropy lov monopolem šlechty. Poddaní většinou mohli lovit pouze tzv. škodnou a drobné ptáky, i ty často ovšem s předkupním právem feudálního pána na kořist. Paradoxně zachránil tento stav věcí větší zvířata před vyhubením, protože tresty za přestup zákazů byly vskutku drakonické – historie rožmberského regenta Jakuba Krčína, který běžně vydával sedláky ze upytlačeného zajíce na šibenici, nebyla ničím ojedinělým. Dosti odlišná byla situace třeba v osmanské říši, kde lov neměl zdaleka takovou prestiž – turečtí sultáni měli sice svůj lovecký revír Belgrad ormani za Istanbulem, ale zdaleka ne všichni byli nadšenými lovci.

Ve většině říše bylo dovoleno komukoli lovit cokoli a díky tomu zůstala větší zvěř jen na nejodlehlejších místech – podobně tomu bylo i s kácením a vypalováním lesů. Evropští poddaní touto diskriminací pochopitelně dosti trpěli – ne snad až tak fakticky, ale cítili celé opatření jako nesmírnou potupu. Výhradní honební práva šlechty byla i jednou z nikoli nepodstatných příčin, vedoucích k vypuknutí Velké francouzské revoluce. Po uvolnění monopolu pak někdejší feudální manýru v malém začalo napodobovat jak venkovské obyvatelstvo, tak i zámožné měšťanstvo, v pozdějších dobách i stranické funkcionářstvo zemí východní Evropy.

Samostatnou kapitolu by pak tvořily i lovy koloniální, kdy si i drobný úředníček mohl zastřelit zvíře, o němž v mateřské zemi snili i vévodové a jeho vkusně preparovanou hlavou ozdobit svůj salón. Jak se v tomto oboru vkus mění, můžeme vidět, přečteme-li si dnes Hemingwayovy Zelené pahorky africké. Počínaje tak řekněme šedesátými lety dvacátého století se situace začíná trochu měnit – pro dámy z lepší společnosti už přestává být salonfähig halit se do tygřích kožešin a mezi významnými činy premiérů kulturních států už těžko může figurovat seznam jejich úlovků z doby parlamentních prázdnin. Je zcela běžné, že zábava, chápaná kdysi jako elitní, poklesá později na lidovou a nakonec začíná být pociťována jako nekulturní. Štvanice na divou zvěř v římském cirku zahajovali císařové a platily za vybranou kratochvíli, pro blaho říše zcela nutnou. Ještě životopisec posledních Rožmberků Václav Březan vypráví, že při jakési slavnostní příležitosti na Krumlově „veliký medvěd raketlí pálen a štván“.

V Anglii počátku 19. století už byly podobné výjevy jen zábavou nejnižších vrstev a definitivně zakázány byly r. 1835. Dnes by u většiny populace asi vyvolávaly nevoli a nevolnost. Zdá se, že lov bude následovat hry v aréně s jistým zpožděním, ale stejně zákonitě (veřejné mínění se ve vztahu ke zvířatům dosti mění – úsloví typu jako pes u boudy, psa by nevyhnal, spráskat jako psa, utopit jako štěně byla ještě počátkem 20. století zcela ze života, v dnešním poněkud přepjatém prostředí psích salónů a klinik už znějí nevěrohodně).

Vzhledem k tomu, že u nás na rozdíl třeba od Ruska či Kanady nemá lov žádnou významnější ekonomickou hodnotu a pokročilé zemědělství skýtá každému živočišných bílkovin, co hrdlo ráčí, je zajímavé se zamyslet nad tím, co vlastně drží tento anachronismus při životě. Kdybychom se někoho z myslivců zeptali, odpověděl by nepochybně, že láska k přírodě. S lidskými láskami je to obecně takové, že mají tendenci svůj předmět deformovat, ne-li ničit, namísto dát mu trochu prostoru k autonomnímu vývoji. Už Aristoteles se ptal, zda liška chytá zajíce proto, že je miluje nebo proto, že je nenávidí. Vzhledem ke skutkové podstatě je to konec konců jedno a ambivalence v pocitech patří k lidské podstatě jaksi neoddělitelně (konec konců i bozi, koho milují, toho křížkem navštěvují).

Zdá se, že na subjektivní motivaci lidských počinů sejde jen nepatrně, pokud vůbec – nejedno milované zvířátko je dětmi utaháno k smrti, nejedna milovaná žena se dočká modřin v obličeji. Nevědomost nejenže hříchu činí, ale v podstatě je to jejich máti a jediný zdroj. Často opakovanou tezí rovněž bývá, že myslivci musejí o přírodu pečovat, jinak by se těžce porušila, ne-li zanikla. Jako biolog musím se vším důrazem prohlásit, že je to nesmysl. Příroda je prastarým seberegulačním systémem a nejlépe o sebe pečuje sama, má-li k tomu jen kousek prostoru. Pochopitelně musíme v potu tváře udržovat pole, louky, zahrady a kulturní lesy, protože jsou, abychom jich mohli užívat, z někdejšího stavu daleko vychýlené (v případě našich lesů se nenechme mýlit, jedná se v zásadě o smrkovou zahrádku, lišící se třeba od pole se zelím pouze svou víceletostí a menším užíváním herbicidů).

Společenství volně žijících zvířat se mezi sebou reguluje samo, pouze by bez našeho přičinění vypadalo trochu jinak, než vypadá a nedala by se z něho pravidelně odebírat zvěřina. Kromě periferie velkých měst by asi zmizeli bažanti, přivezení kdysi do Evropy z lesů u jižního Kaspiku, těžko by se možná udrželi původem korsičtí mufloni či maloasijští daňci, zatímco severoamerické ondatry by prosperovaly zajisté dobře. V praxi by se stejně jakýsi lovecký management nad spárkatou zvěří musel udržovat (její současná hustota je, ač se to nezdá, chovem udržována na vyšší hladině nežli tomu třeba bylo v nedotčených lesích předkolonizační Ameriky). Vlk, její hlavní dravec, je dávno pryč a na jeho reintrodukci je těžko pomyslit. Nikoli proto, že by snad ohrožoval lidi či dobytek – ovce se u nás chovají jen málo a krávy na pastvě v létě pochopitelně nenapadne, ba by si nikdo přítomnosti vlků dlouho ani nevšiml, ale která česká matka by pak pustila ještě dítě do lesa? Hanebná historie s Karkulkou ještě nebyla vlkům zapomenuta a těžko si představit v očích lidu archetypálnější šelmu – medvěd, reálně mnohem rizikovější, by se jistě dočkal lepšího přijetí.

To, že třeba koroptev je „lepší“ zvíře nežli řekněme krkavec či mořský orel, je pravda tak nanejvýš kulinární. I tzv. tlumení škodné má dnes význam jen pro bezpečí polodomácích zvířat bez klecí, tj. bažantů a hybridních rouensko-divokých kachen, které by bylo mnohem snáze lovit na nabízený rohlík a chytit rukou. Chov slepic či holubů, který by normálně hojným výskytem drobných šelem či pernatých dravců trpěl, se stává i na našem venkově jevem mizejícím. Možná by bylo na místě nechtít rozšířit svou moc až do poslední hraboší nory a nechat volně žijící živočišstvo, pokud to jen lze, jeho osudu.

Nevíra v tuto možnost se trochu podobá nevíře hyperprotektivních rodičů, že jejich dítě bez jejich vytrvalé „pomoci“ a kontroly nezahyne. Nezahyne, ale bude trochu jiné, nežli by si představovali. Tzv. politicky brizantní témata mi byla vždy protivná, neboť univerzitní činovník by se měl z povahy své práce od reálné politiky držet dál, ani nejsem sympatizantem ekologických hnutí v mnohých aspektech jejich činnosti. Přesto mi to nedá, byť i jaksi post festum své názory na tuto věc nezformulovat. Jistě se setkají s odporem, namnoze rozhořčeným, či alespoň s nálepkou „nerealistického idealismu“.

V polovině 19. století by jistě také řada lidí v tehdejší Evropě řekla, že dětská práce ve fabrikách je a bude nezbytná, či na americkém Jihu, kdože by ty líné negry přinutil k práci. Jak obě věci dopadly, víme dobře. Prorokovat relativně brzký zánik myslivosti jako fenoménu je zajisté věc poměrně málo vděčná (čistě akademicky by mne zajímalo, jak by v této věci dopadlo eventuelní všelidové hlasování, pokud by něco podobného, jako třeba v Rakousku, náš systém znal – pro relativní převahu městského obyvatelstva by se dalo čekat ledacos).

Myslivost má nepochybně i své pozitivní aspekty (nemám zde na mysli argumentování tunami zvěřiny, argumentace škodami na zemědělských a lesních kulturách by byla nepochybně pádnější). Je lépe, pokud někdo pociťuje potřebu střílet na živé cíle, střílet na zajíce či vrány než na lidi (klasik etologie Lorenz mluví o potřebě kanalizace vrozené agrese, byť má na mysli především sport – i drezúra služebních plemen psů poskytuje zážitky, dostupné jinak jen dozorcům vězňů či důstojníkům v opresivních režimech, psi, selektovaní po tisíciletí v podstatě na masochistní povahu, to ostatně snášejí mnohem lépe než lidé).

Myslivost je rovněž rezervoárem tradic, namnoze velmi bizarních a malebných. Má jakési přídechy tajného bratrstva, ať už svým ozbrojováním a nošením zbraní, což se běžným lidem téměř zapovídá, tak třeba tajnou řečí, sahající do hluboké minulosti. Takto se u zvířat namísto oči říká světla, ocas u jelena se jmenuje kelka, u lišky chvost a u zajíce pírko (nevím, zda jsou tyto abstrozity ještě předmětem zkoušek, ale předpokládám, že ano). Trochu to připomíná svět, v němž se policista jmenuje vejška, peníze vata a krádež čórka.

Jiné, dnes už zaniklé aspekty se týkaly lidové magie, obvyklé kdysi u všech činností, kde záleželo na náhodě a štěstí - proto si lidová obrazivost většinou představovala čerta v podobě mysliveckého mládence s tetřívčími pery na levé straně klobouku, eventuelně s obligátním kopýtkem. Rovněž sdružování a bujaré oslavování má své nezastupitelné místo a ve venkovských komunitách jsou myslivecká sdružení páteří společenského života vůbec, podobně jako třeba hasičské spolky. Tato funkce by jim, třeba po úspěšném lovu na asfaltové holuby a oprášení starých trofejí zajisté mohla zůstat – požárníci také v typickém případě nezakládají požáry, aby si mohli zahasit, a fungují šťastně a spokojeně.

Myslivectvo funguje i jako příčné bratrstvo, nečekaně propojující příslušníky různých sociálních uskupení, kteří by se jinak nesetkali, podobně jako církve a sekty, sportovní a exkluzivní kluby, sexuálně minoritní bratrstva a další fenomény. Snad pro tuto sílu a archaičnost se kolem myslivosti a legislativy o ní odvíjí tolik rozjitřených emocí. Měl bych jako přítel historie tendenci staré tradice vždycky konzervovat a hájit, ale někdy soudím, že by stačila jejich povrchní a zkultivovaná podoba – hlavy českých pánů na Staroměstském rynku by taky asi potěšily jen vybrané.

(I dlouhodobé kolísání stavů drobné zvěře souvisí s činností myslivců v pozitivním i negativním smyslu jen nevýrazně a odhalit jeho skutečné příčiny je obtížné. Koroptví přibývalo až do 30. let 20. století a ač se dá soudit, že jim rozorání mezí a chemizace zemědělství jistě neprospěly, začal jejich úbytek už před jejich počátkem a pokračoval i po výrazném zredukování bezhlavé aplikace pesticidů po r. 1990 – dnes jsou koroptve hojné jen na zcela nečekaných místech, třeba letištích a okrajích velkoměst. Křepelky, jichž ubývalo podobně, se začaly vracet už před revolucí a dnes je jich poměrně dost. Stavy zajíců a bažantů naopak stoupaly až do počátku sedmdesátých let (dobře si na tuto jejich přemíru pamatuji, s trochou nadsázky se dá říci, že typickým nedělním obědem z podzimu této éry byl zajíc, zajídaný bažantem). Poté nastal opět pád – tvrdit v obecné rovině, že příčinou toho či onoho úbytku (maxima se jaksi pokládají za samozřejmá) jsou pesticidy a změna zemědělských či lesnických technologií, je tak všeobjímající pravda, že je jen jakousi zmodernizovanou formou výroku, že tvář bohyně Diany se od nich odvrátila. Pro více než sto let trvající úbytek, či v současnosti už téměř vymizení tetřevů a tetřívků se jako příčina střídavě uvádí odstřel kohoutků na tokaništích, rozvoj lesní turistiky, znovurozšíření divokých prasat a další obtížně ověřitelné faktory. K podobným jevům, byť s kratší periodou, dochází i ve zcela málo člověkem ovlivněných biotopech typu severských lesů a jsou známy a studovány už bezmála sto let a u drobných hlodavců jsou (s ještě kratší periodicitou) obecně známy.Tento krátký výtah z jinak mnohem spletitější problematiky tu uvádím jen pro doplnění, aby bylo patrno, jak málo jsou oprávněné různé brožurkové „pravdy“ o příčinách toho nebo onoho jevu v živém světě – mimolidská příroda si běží mnohem více svou vlastní dynamikou, nežli si obvykle připouštíme, byť les nemá svůj „ústřední výbor“.)