Nejbližší příbuzní

 

Roger Fouts, S.T. Mills: Nejbližší příbuzní, Co jsem se dozvěděl od šimpanzů o nás

 

 

Mluv, a já tě pokřtím.
Kardinál Polignac k šimpanzovi, počátkem 18. století

Šimpanzi jsou v zásadě lidé. Tak by se nadneseně dala shrnout základní myšlenka knihy profesora psychologie Rogera Foutse "Nejbližší příbuzní". Tento autor získal své bohaté zkušenosti třicetiletou výukou, či spíše třicetiletou spoluprací se slavnou šimpanzicí Washoe a jejími příbuznými, které učil znakový jazyk pro hluchoněmé.

Jeho výzkum přinesl mnoho zásadních a mnohdy překvapivých poznatků. Poukázal např. na pochybnost mnohých tvrzení slavného lingvisty Noama Chomskeho, který se mimo jiné domníval, že mentální "jazykový orgán" pro osvojení si jazyka je unikátním lidským znakem.

Výzkumy Rogera Foutse však naznačují, že šimpanzi používající znakovou řeč využívají stejných kognitivních schopností jako lidé používající mluvený jazyk. Fouts také ukázal, že šimpanzi se znakový jazyk velmi lehce učí imitací, zatímco velmi špatně podmiňováním, což je v přímém rozporu s behavioristickými teoriemi (F.B. Skinner tvrdil, že děti se učí jazyk díky rodičovskému povzbuzování, tedy podmiňováním). Fascinující je zjištění, že šimpanzi jsou sami schopni naučené znaky smysluplně a podle pravidel kombinovat (syntax) a dokonce sami vytvářejí pojmenování pro předměty, se kterými se dříve nesetkali. Šimpanzi nalezli zalíbení i v malování a svá díla také pojmenovávali.

„Druhý den, 9. března, ve 4 hodiny odpoledne Sekvoja (mládě Washoe) umřel… Nejvíc ze všeho jsem se děsil, že budu muset Washoe oznámit, co se stalo. Šel jsem k ní druhý den ráno. Jakmile mě uviděla, zvedla obočí a ptala se posuňkem MIMI? Podržela ho dál, aby otázku zdůraznila. Naklonil jsem se k ní s veškerým soucitem, jaký jsem mohl tváří vyjádřit, udělal jsem stejný znak, jako bych v náručí choval děťátko, a pak jsem obě ruce nastavil před sebe, levou dlaní dolů, pravou nahoru. Potom jsem velmi pomalu ruce přetočil, abych naznačil smrt: MIMI MRTVÉ, MIMI PRYČ, MIMI KONEC.
Washoe spustila obě ruce, v nichž chovala imaginární děťátko, do klína. Zalezla si do kouta a odvrátila pohled. Oči měla vyhaslé. Chvíli jsem u ní poseděl, a pak jsem si uvědomil, že nic víc už nemůžu říct ani udělat.

Po tři dni po synáčkově smrti mě každé ráno vítala stejnou otázkou: MIMI? A já jí pokaždé odpovídal jako předtím: MIMI MRTVÉ. Stáhla se do kouta, vysedávala tam a odmítala s námi komunikovat…. Z toho, jak Washoe přestala posuňkovat a držela se stranou, jsem také vycítil, že chápe nezvratnost Sekvojovy smrti. Ale šimpanzi se podle všeho stejně jako lidé nemohou se smrtí jen tak smířit. Když se mě Washoe denně ptala na Sekvoju, bylo to něco podobného, jako když si nechceme připustit náhlou ztrátu milovaného člověka. Připadalo mi, jako by říkala: A víš naprosto jistě, že umřel? Není aspoň nějaký cípek naděje, kterého bych se mohla přidržet?"

Foutsovy výzkumy ukázaly, že šimpanzi jsou schopni kategorického myšlení a generalizace (např. termín "strom" dokáží použít nejen pro pojmenování konkrétního druhu stromu, podle kterého se termín "strom" naučili, ale i pro další druhy stromů), což byly do té doby schopnosti přisuzované pouze člověku. Terrace (knížka šimpanz Nim) kritizoval Foutsovy výzkumy - domníval se, že posuňkování šimpanzů je optický klam a vysvětloval ho jako výsledek podvědomého ovlivňování šimpanzů experimentátorem, který svými pohyby nechtěně naznačuje, jak má pokusný šimpanz správně reagovat.

Roger Fouts Terraceovy výtky vyvrátil prostým pokusem: nechal šimpanze o samotě v místnosti a natáčel jejich chování skrytou kamerou. Nejenže se šimpanzi domlouvali v nepřítomnosti výzkumníka, posuňkovali dokonce ještě intenzivněji, než v jeho přítomnosti! Tím Fouts jasně ukázal neplatnost tvrzení kritiků. Jeho závěry podporují i zjištění, že šimpanzi si "povídají" (posuňkují) sami pro sebe, když nemají žádný kontakt s jinými šimpanzi či člověkem, navíc se mláďata učí znaky od svých rodičů, aniž by je k tomu rodiče museli nějak nutit. Lehkost, s jakou se šimpanzi v zajetí naučili znakovému jazyku, je vysvětlitelná zjištěním, že šimpanzi se domlouvají gesty i ve volné přírodě. Asi nejzajímavějším tématem knihy je vznik lidské řeči. Fouts se domnívá, že používání gest našimi předky vedlo k rozvoji mozkových center v levé hemisféře, která dnes slouží i u lidí jak k ovládání jazyka, tak k ovládání jemných pohybů při gestikulaci.

JAN ZRZAVÝ( časopis Vesmír ) : „Přiznám se, že dosud jsem znal tento výzkum jenom z doslechu a neměl ani tušení, jak komplikovaná a sofistikovaná je šimpanzí psychika, která byla touto metodou odhalena. Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím - je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy. Je ale přece jen něco jiného vyvozovat své přesvědčení z procent genetické shody, anebo to prostě uvidět. Lze-li šimpanzům vyprávět pohádky, strašit je (nepřítomným) ČERNÝM PSEM, pozorovat, jak se vždycky na podzim začnou těšit na Vánoce (= BONBON STROM) a jak jim je líto, když jejich ošetřovatelce zemře dítě, pak zdůrazňovat zvláštní a "kvalitativně" odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást. A naopak zvířatům, alespoň některým, nejlépe porozumíme, budeme-li je vnímat antropomorfně. Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“.

 Šimpanzi, používaní v některých laboratořích, jsou velmi citlivé a inteligentní společenské bytosti. Propast mezi lidmi a šimpanzi, popř. dalšími "němými" tvory není ani zdaleka tak hluboká a nepřekročitelná, jak se moderní věda domnívá. Jde spíše o kontinuum.

Právě Fouts a někteří další dokázali, že tradiční přírodověda i lingvistika se velmi mýlí, vydělují-li zvířata oproti lidem jako neschopná používání jazyka a symbolů. Šimpanzi jsou zjevně schopni symbolů spontánně používat (a dělají to v omezené míře i v přírodě), vázat je do vět, vymýšlet si nové či dokonce pomocí symbolů lhát.

Kniha však není pouze o tomto výzkumu a schopnostech šimpanzů komunikovat s lidmi či mezi sebou. Je také o současné vědě, dopouštějící mnohdy zbytečných krutostí na pokusných zvířatech.

Roger Fouts by zřejmě u svého jazykového výzkumu zůstal, kdyby nespatřil otřesné životní podmínky laboratorních šimpanzů a jiných zvířat. I v nejlepších amerických laboratořích viděl tyto společenské bytosti zavřené jednotlivě do klecí 1,5 x 1,5 metru či přímo kovových krabic, zešílevších a pomalu umírajících na různé choroby:

„První zastávkou je místnost plná malých klecí, naskládaných od podlahy až skoro ke stropu, z nichž každá obsahuje jednu opici. Mnohé z opiček pobíhají v těsných kruzích kolem dokola, což je znamením těžkého stresu. Jeden kotul veverovitý leží ve své kleci mrtvý. Jiný mlátí hlavou o klec, další jsou nemocní a zvracejí. Některé opice se vyloženě zmrzačily.

Vedlejší místnost je lemována jakýmisi ledničkami z nerez oceli. Přední stěna každé ledničky má okénko z tlustého plexiskla. Když kamera najede na jedno z těch okének, rozeznám uvnitř obrys dospělého šimpanze. Tabulka na té ocelové bedně hlásí, že šimpanz číslo 1 164 byl infikován v únoru 1986. Je hermeticky zapečetěn v této nerezavějící „izolaci", z níž se ven filtrují viry. Slyšíme hlasité bzučení ventilátoru; který vhání vzduch do této uzavřené komory a odtamtud ven.

Žena zvedne závoru na ocelových dveřích izolace - a spatříme vnitřní klec ze železných mříží. Šimpanz na otevřené dveře vůbec nereaguje. Je schoulený uvnitř té sterilní kabiny a kývá se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a pohybuje přitom pysky, jako by si něco mumlal. Podle všeho se úplně pominul.
V další místnosti jsou po obou stranách podél stěn nastavěny ve dvou řadách nad sebou menší izolační klece, asi 60 centimetrů široké a kolem metru vysoké. S malými okénky vypadají jako velké mikrovlnné trouby. Už ted se hrozím toho, co vím, že uvidím.

Žena otevře jednu z izolačních beden. Šimpanzovi uvnitř nemůže být víc než čtyři roky. I on se komíhá ze strany na stranu. Ani na chvíli s tím kýváním nepřestane, když návštěvnice nahlédne dovnitř. Zvíře má úplně prázdný výraz, oči mrtvé. V těsné krabici se může sotva otočit. Trpí naprostým otupením smyslů - ztratilo zrak, čich, hmat. Jediný zvuk je neustálé bzučení ventilátoru.

Pak nám žena předvede dvě docela malá mláďata - jmenují se Kyle
a Erik -, která vybrali pro injekce viru HIV nebo hepatitidy a zavřeli do jedné z izolačních ocelových škatulí. Oba samečkové byli natěsnáni už tři měsíce v kleci velké asi jako větší koš pro přenášení koček…

Už dřív jsem viděl šimpanze ubytované v podmínkách připomínajících vězení, dokonce i zavřené o samotě, ale zavírat lidoopy do ocelových beden? Vědci, kteří zavedli tato strašná zařízení, vyloženě překročili hranici mezi bádáním v zájmu pokroku medicíny a krutým, nevídaným mučením. Cožpak jimi utrpení a strach na obličejích těch šimpanzů vůbec nepohne?“

Okamžitě se vrhl do boje za zlepšení životních podmínek a práv šimpanzů, které považuje za prakticky stejné bytosti jako lidi. Za cenu ztráty kariéry, opuštění vědecké komunity, se je snaží zachránit před biomedicínskými pokusy. Spolu se známou Jane Goodalovou, která pozorovala šimpanze třicet let v Africe, a různými organizacemi začíná působit na veřejnosti. Podává žalobu na stát pro špatné podmínky v laboratořích, působí v organizaci snažící se o uznání základních práv pro lidoopy v právním systému USA. Jeho cílem je zabránit laboratorním pokusům nejdříve na šimpanzích a pak i  na dalších zvířatech.