Sdílíme svět s tvory schopnými citu

 

Jeffrey Moussaieff Masson  

(Když sloni pláčou)

 

Kam nás přivádí zjištění, že zvířata vedou emocionální život? Musíme změnit náš vztah k nim? Máme k nim nějaké závazky? Dá se nějak ospravedlnit testování výrobků určených lidem na zvířatech? Je experimentování na zvířatech etické? Můžeme je zneužívat pro naše potřeby? Zabíjet je proto, abychom se mohli živit jejich masem, zdobit se a odívat do jejich kůží a kožešin? Měli bychom přestat pojídat zvířata, jež vedou složitý společenský život, jsou schopna citových vztahů se svými druhy a bezmezně milují svá mláďata?  

Lidé se často chovají, jako by to, co se nám podobá, zasluhova­lo mnohem větší respekt než to, co nám podobné není. Tímto způsobem lze ostatně částečně popsat, ne-li vysvětlit rasismus. Muži se chovají k jiným mužům lépe než k ženám, což vychází z jejich názoru, že ženy nejsou stejné jako oni. Spousta takových takzvaných odlišností je jen zástěrkou pro obhajobu čehokoli, co chce dominantní síla prosadit.

Základní myšlenkou se zdá to, že jestliže nějaký tvor necítí bolest stejně jako lidská bytost, je dovoleno jej zraňovat. Přestože to není nezbytně pravda, tato iluze odlišnosti je živena a udržována z obavy, že kdybychom konstatovali podobnost, zavazovalo by nás to k respektu, či snad dokonce k uznání rovnoprávnosti. To platí především v případě, kdy se jedná o utrpení, bolest, smutek a lítost. Nechceme tyto věci působit ostatním, protože víme, jaké to je, něco takového prožívat. Nikdo neobhajuje utrpení jako takové. Ale co tedy pokusy se zvířaty? Argumenty pro se točí kolem jejich užitečnosti - jejich značný užitek ospravedlňuje nepříliš velké utrpení. Příznačný je nevyslovený předpoklad větší důležitosti těch, kdo mají z celé věci prospěch (vědci pracující pro kosmetické a farmaceutické společnosti provádějící pokusy na králících), ve srovnání s menším významem těch, kteří pro tento prospěch musejí být obětováni.  

 Vědec provádějící pokusy na zvířatech bude přesvědčivě tvrdit, že zvířata netrpí stejně jako lidé. Jinak by se totiž přiznal k páchání krutosti. Ovšem experimentování na lidech bez jejich souhlasu také nikdo neobhajuje (alespoň dnes již ne), ačkoli by bylo eticky stejně ospravedlnitelné vzhledem k velkému prospěchu, jejž by přineslo ostatním. Zvířata trpí. Můžeme, měli bychom měřit jejich utrpení a srovnávat je s naším? Je-li stejné jako naše, jak v tom můžeme pokračovat? Jak napsal Rousseau ve svém díle Rozprava o původu nerovnosti z roku 1755: „Zdá se, že jestliže jsem povinen neubližovat žádnému tvoru jako já, není to proto, že jde o rozumného tvora, ale bytost cítící." Ale proč by vlastně k ospravedlnění utrpení zvířat mělo stačit vysvětlení, že se liší od utrpení lidského? Nač však všechna tato srovnávání? Nestačí snad skutečnost, že jednoduše trpí? ….  

Často se říká, že kdyby byla jatka postavena ze skla, z většiny lidí by se stali vegetariáni. Kdyby široká veřejnost věděla, co se odehrává uvnitř pokusných laboratoří, hned by je nechala zrušit. Nicméně takový příměr není přesný. Jatka nevidíme, protože lidé je jednoduše vidět nechtějí. Každý ví, co se tam uvnitř děje, nikdo se s tím ale nechce setkat. Většina lidí neví, co se děje se zvířaty během pokusů. Na jatka se můžeme přijít podívat. Laboratoře, kde jsou prováděny pokusy na zvířatech, nejsou veřejnosti přístupné. Zřejmě ti, kdo konají tyto pokusy, vědí, že by pak jejich práce mohla být zastavena, kdyby se to, co dělají, dozvěděli třeba i jen jiní vědci. Snad se za svou práci stydí.  

Zvířata  laboratořích trpí. Kdokoli je slyšel naříkat, plakat a křičet, to ví. Vědci to považují jen za jejich běžné hlasové projevy. Descartes stále přežívá. Tyto zvuky k vědcům nedolehnou, protože ti je nepovažují za druh komunikace. Zamyslíme-li se nad lidským vnímáním rozdílů mezi lidmi a zvířaty, ukazuje se, že lidé považují za hlavní rozdíl řeč. Naše slavná jedinečnost, tvrdí mnoho filozofů, spočívá ve schopnosti mluvit k druhým. Proto bylo šokem zjištění, že obyčejný africký papoušek šedý nejen „papouškoval" lidskou řeč, ale mluvil, komunikoval - slova, jež vyslovoval, něco znamenala. Když Irene Pepperbergová zanechala svého papouška Alexe ve veterinární ordinaci před operací plic, začal na ni volat: „Pojď sem. Miluji tě. Je mi to líto. Chci jít zpátky." Domníval se, že něco provedl a tohle měl být trest. Představme si, co by se stalo, kdyby k nám zvíře promluvilo tehdy, když je vraždíme. Kdyby například na jatkách najednou prase začalo volat: „Prosím, nezabíjejte mne:" Kdyby se lovec zadíval do očí laně a ona začala mluvit: „Chci žít, prosím, nestřílej, moje děti mne potřebují." Vypálil by lovec kulku? Anebo kdyby kočky v laboratoři začaly křičet: „Prosím, už žádné mučení," mohli by vědci pokračovat? Takové projevy však nikoho nezastavily ani při vraždění za holocaustu, kdy lidé byli považováni za vši a krysy.  

Nikdo nepředpokládá, že by prase chtělo zemřít. Kdyby mohlo, jatkám by se vyhnulo. Cítí touhu žít a bolest ze smutku, že bude zabito, stejnou měrou jako lidé. Jediný rozdíl spočívá v tom, že to nemůže říci slovy. Nářek prasat na jatkách je příšerný. Lidé říkají, že zní jako nářek lidský. Prasata tak dávají najevo svůj hrozný strach. Nedávno mladý býček při cestě na jatka začal panikařit, když se dostal na takovou vzdálenost od jatek, že slyšel nářek ostatních zvířat. Dal se na útěk městem jako vězeň odsouzený k trestu smrti. Jeho náhle probuzená touha po svobodě všechny zarazila, i řidiče karavanu smrti: je správné posílat na smrt tvora, jenž tak hrozně moc touží po životě? Možná alespoň on mohl být ušetřen. Ale co ti ostatní? Cítí to samé? Jestliže má být odpor respektován, znamená to pak, že nám nedostatek odporu dává právo zabíjet? My víme, co kráva chce: kráva chce žít. Kráva se nechce v žádném případě stát obětí. To, že by se kráva sama nabídla a chtěla se stát naší potravou, je pohádka.  

Jestliže lidé nechtějí způsobit bolest jiným lidem, je to jistě proto, že i u ostatních předpokládají pocity bolesti. Není to proto, že ostatní lidé mohou myslet, ani protože to jsou rozumní tvorové a mohou mluvit, jejich fyzické hranice respektujeme proto, že cítí. Cítí bolest, ponížení, lítost a jiné emoce, možná i takové, jaké jsme sami ještě neměli možnost poznat. Nechceme působit utrpení. Jestliže, jak věřím, zvířata cítí bolest a smutek a všechny ostatní emoce, nesmíme tyto pocity při našem chování k nim ignorovat. Medvěd se nepustí do komponování Beethovenovy Deváté symfonie, ale to neudělá ani náš soused. Nic nám proto nedává právo provádět pokusy s takovým medvědem, lovit ho pro naši zábavu anebo jím nasytit náš hlad.  

Moderní filozofové se snaží být poněkud otevřenější než biologové vůči úvahám o emocích zvířat a rovněž se více prosazují v boji za práva zvířat. Filozofové jako Mary Midgleyová a Brigid Brophyová v Anglii, Peter Singer v Austrálii a Tom Regan a Bernard Rollin ve Spojených státech, ti všichni zastávají názor, že zvířata jsou schopna cítit složité emoce.  

  Peter Singer ve svém díle Animal Liberation (Osvobození zvířat) zřetelně navazujícím na Benthamův utilitarismus devate­náctého století tvrdí, že tvorové, kteří jsou schopni cítit bolest, si zasluhují, aby před ní byli uchráněni. Zejména pak před pokusy a necitelným přístupem zemědělců. Závěr je ten, že vnímavost - schopnost uvědomovat si prožitky a zkušenosti - žádá rovnoprávný přístup k zájmům všech bytostí. Ačkoli tento závěr zakládá jedno morální kritérium, práva zvířatům explicitně nepřiznává.    

Tom Regan v díle The Case forAnimal Rights (Za práva zvířat) jde ještě dál a zastává se jejich práv jakožto tvorů „schopných být subjekty života". Každé zvíře použité při jakémkoli pokusu v kterékoli laboratoři má svůj vlastní životní příběh. Cítí silné emoce, miluje, nenávidí a je oddáno jiným tvorům svého druhu. Je subjektem, nikoli objektem, a proto mu ubližujeme, chováme-li se k němu jako k předmětu. Máme právo tyto tvory odtrhnout od jejich druhů a zavřít je do sterilního, nevlídného aseptického prostředí, kde jsou mučena, mrzačena a nakonec ničena ve jménu čehokoli, co pro nás ve skutečnosti ani vždy nemusí být užitečné? Nemáme-li právo, činíme tak jen z titulu moci?  

Může být těžké představit si citový vesmír jedinců jiného druhu, ale není to nemožné. Pozorné čmuchání našeho psa je známkou toho, že něco cítí a reaguje na něco, co my nejsme schopni vnímat. Jeho schopnost porozumět informacím nám nedostupným je více než působivá. Jeho náhlé změny nálady jsou pozoruhodné. Víme, že jsme v blízkosti něčeho, co se od nás velmi liší, co je však hodno respektu. Jedním z nejčastějších pocitů, který lidé zakoušejí v přítomnosti jiného druhu, je úcta a bázeň.  

Je nepochybné, že zvířata vytvářejí dlouhotrvající přátelství, mají strach z toho, že budou lovena, přejí si být v bezpečí, touží po svých partnerech, chrání a starají se o svá mlád'ata, jež bezmezně milují. Jak by řekl Tom Regan, jsou subjektem života stejně jako my. Přestože živočichové nepíší autobiografie, jak je chápou lidé, jejich životy mohou být sepsány. Jsou to jak individua, tak členové skupin, mají spletité historie, jež se odehrávají ve skutečném světě a znají velké množství složitých emocionálních stavů. Cítí po celý svůj život přesně jako my.  

„Jestliže jsem se něčemu během svého pobytu mezi slony naučil, píše vědec Douglas Chadwick: pak je to míra, v jaké jsme si blízcí a příbuzní. Teplo jejich rodin rozehřívá i mne samotného. Jejich schopnost těšit se z věcí kolem vzbuzuje radost i ve mně. Jejich schopnost učit se a chápat věci je pro mne neustálým objevováním. Jestliže člověk tyto kvality při´pohledu na slony nevidí, pak je to jen proto, že on či ona je zkrátka vidět nechce".  

Osvobození od využívání a zneužívání lidstvem by mělo patřit k základním právům všech živých tvorů. Zvířata tu nejsou proto, abychom do nich píchali injekce a dělali na nich pokusy, připoutávali je, rozdělovali je, uspávali je a působili jím bolest. Nedávno byl citován výrok Johna Lillyho, jednoho z prvních vědců, který se věnoval studiu delfínů: „Již nadále s delfíny pracovat nebudu, protože nechci řídit koncentrační tábor pro vysoce vyvinuté tvory." Živočichové jsou stejně jako lidé ohroženým druhem na ohrožené planetě, a my jsme ti, kdo ohrožují jak je, tak i sebe samotné. Jsou to nevinní trpitelé strádající v pekle, jež jsme jim připravili. Jsme jim dlužni přinejmenším to, abychom jim přestali ubližovat. Když už nic jiného, alespoň bychom je mohli nechat na pokoji.  Až nebudou zvířata kolonizována a přivlastňována lidmi, pak se budeme moct přiblížit našim vývojovým příbuzným. Potom se snad prastará touha a naděje v hlubší emocionální propojení napříč jednotlivými druhy, blízkost a spoluúčast v říši pocitů, jež se dnes ještě vymyká našim představám, nakonec vyplní.