Jedí bez chuti a naříkají bez bolesti

Descartes je považován za otce moderní filozofie a vědy.  Jeho způsob myšlení a pohled na přírodu ovlivnil všechny oblasti moderní vědy. Musíme si však být vědomi jeho mezí, jinak se dostaneme do slepé uličky.

Aristoteles rozlišoval trojí lidskou duši - vegetativní (nebo také nutritivní), citovou a rozumovou (ta poslední byla paprskem božství, byla nesmrtelná), zvířatům přisoudil také citovou duši. Tomáš Akvinský ve svém textu De potestate sice sděluje: „ Omnia opera Dei in aeternum perseverant, vel secundum se, vel in causis suis: sic enim et animalia et plantae remanebunt, manentibus caelestis corporibus. „Všechna díla boží přetrvají na věčnost, bud podle své povahy, nebo ve svých principech. Přetrvají tak ve svých nebeských tělech zvířata i rostliny." Ale to mu ovšem nebránilo napsat v článku 6 otázky 75 první části Sumy teologické: „Animae brutorum corrumpuntur corruptis corporibus" neboli: „Duše hovad (slovo animal - zvíře -, které v sobě obsahuje základ anima - duše -, mu očividně působí těžké rozpaky) se zruší, když se zruší těla." Zvířata prostě mají duši, ale tato duše není nesmrtelná. Ó svatý doktore (abychom hovořili v duchu zbožných spisů 19. stoleti), hovada a zhovadilce byste měl hledat jinde než mezi zvířaty!

Descartes citovou duši u zvířat zcela zavrhl, neboť tvrdil, že zvířata jsou jen automaty. Vlastnosti, které má člověk s nimi společné, označil jako čistě mechanické. Descartes spojil vědomí s nesmrtelnou duší, která přežije rozklad fyzického těla, a prohlásil, že duši stvořil Bůh. Ze všech materiálních bytostí mají duši pouze lidé. (Andělé a jiné nemateriální bytosti mají pouze vědomí a nic jiného. Zvířata nemají vědomí a tudíž nemají nesmrtelnou duši. Jak říká, jsou to pouhé stroje, automaty. Necítí radost ani bolest, ani cokoliv jiného. Ačkoliv mohou pištět, když se do nich řízne nožem, nebo sebou házejí, když se pokoušejí utéct před rozžhaveným železem, neznamená to, že v těchto situacích cítí bolest.  Jsou ovládány stejnými principy jako hodiny, a jestliže je jejich chování složitější než chování hodin, je to tím, že hodiny jsou strojem vytvořeným člověkem, zatímco zvířata jsou nekonečně složitější stroje vyrobené Bohem.

 Zvířecí duše měla tu velikou chybu, že se neslučovala s jeho teorií absolutního dualismu. Rozprostraněnost a myšlení: rozprostraněnost jako atribut těla a myšlení jako atribut duše, rozumějme duše lidské. Neexistuje-li myšlení, neexistuje ani duše. Descartes vědomě obětoval duši zvířat  požadavkům svých myšlenkových konstrukcí. Každý přece ví, že fakta - tyto překážky, znemožňující kruhovou uzavřenost myšlení - musí před filozofickými teoriemi ustoupit.

Pro hloubavé křesťany představovalo problém navíc utrpení zvířat.  A Descartes  to vyřešil „elegantně“ - zvířata nemohou trpět. Zvířata, prohlásil, jsou jen důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí.

Kartezián biskup Bossuet uvažoval podobně. Byl přesvědčen, že jedinou příčinou lidského utrpení je prvotní hřích Adama a Evy, a nedokázal si proto vysvětlit utrpení zvířat, která zakázané ovoce neokusila. Aby se z toho problému nějak vyprostil, přiklonil se ve svém Kázání o poznání Boha k scestnému a protibiblickému pojetí zvířete jako stroje.

Směšná Descartova teorie o zvířatech jako strojích nezůstala jen v oblasti idejí, ale přešla i do činů (Ne že by dřívější doby vivisekci vůbec neznaly,  prováděla se například na otrocích). Zapustila kořeny ve vysokých vrstvách šlechty i duchovenstva a pronikla až k jansenistům z Port­Royalu, kteří prováděli na zvířatech nelítostné pokusy. „Nebylo jednoho z nich, aby nemluvil o strojích či automatech," píše René Tavene­aux. „Pes dostal nářez, aniž kdo hnul brvou, a k smíchu byl každý, kdo zvířata litoval. Jako by mohla cítit bolest! Vždyť to jsou jen hodinové strojky! Jejich nářek pod ranami holí je přece způsoben jen uvolněním pérka! Cit tu nemá rozhodně co dělat."

Zapomenuté pojmy animální duše, metafyzického těla, substanciality fluid a andělů vzkřísil teprve až Leibniz. Protože uznával existenci subtilního těla jako zprostředkujícího principu mezi tělem a duchem, unikl dualistické léčce a vyvedl západní myšlení z karteziánské slepé uličky. Jeho filozofie bohužel nikdy nedosáhla, alespoň ve Francii, průraznosti karteziánství a otázka povinností člověka vůči zvířatům zůstala vyškrtnuta z evropského myšlení až do 19. století. V Přírodě a milosti 'Leibniz potvrzuje, že nesmrtelná je nejen duše člověka, ale také duše zvířete.

Téma mu leží na srdci a v Nových úvahách o lidské soudnostil se k němu znovu vrací: „Přemítání o tomto systému mne přivedlo k názoru, že existencí duše a počitků u zvířat nemůže být nesmrtelnost lidské duše nijak ohrožena. Lépe řečeno nic nemůže jasněji potvrdit naši přirozenou nesmrtelnost než právě vědomí, že nesmrtelné jsou duše všech tvorů." Tím Leibniz odvrhl Descartovu mrzkou myšlenku, že přiznat zvířatům nesmrtelnost by znamenalo zpochybnit nesmrtelnost lidskou.

Voltaire, který se v Candidovi tolik vysmívá Leibnizovu optimismu, s ním nicméně v otázce zvířecí duše sdílí stejný názor. Ve svém Filozofickém slovníku neboli „rozumu podle abecedy" v kapitole „Zvířata" ostře a oprávněně kritizuje teorii zvířete-stroje: „Jaká ubohost, jaká chudoba ducha tvrditi, že zvířata postrádají vědomostí a citu, že pro­vádějí své výkony stále týmž způsobem, že se ničemu nenaučí, nic nezdokonalí atd. ! Jakže, tento pták, jenž staví své hnízdo v půlkruhu, připevní-li je ke zdi, ve čtvrtkruhu, je-li v rohu, a v celém kruhu, staví-li si je na stromě, ten pták že dělá všechno stejně? Tento honicí pes, kterého jsi po tři měsíce cvičil, neví toho po uplynutí té doby více, než když jsi ho začal učiti? Učíš-li čížka písni, opakuje její nápěv okamžitě? Nepotřebuješ dosti dlouhou dobu, než ho jí naučíš? Nepozoroval jsi, že se mýlí a opravuje?"

Řeč není všechno, píše dál autor Filozofického slovníku. Neumí-li zvíře mluvit, neznamená to ještě, že neumí přemýšlet. „Z toho, že k tobě mluvím, soudíš, že mám cit, paměť, myšlenky? Nuže, nemluvím k tobě; vidíš mne vracet se domů se zarmoucenou tváří, hledat neklidně nějakou listinu, otevřít psací stůl, kam, jak se pamatuji, jsem ji dal, a radostně ji čísti, když jsem ji našel. Soudíš, že jsem zakusil cit zármutku a pak radosti, a že mám paměť i vědomí. Přenes tedy týž soud i na psa, jenž ztratil svého pána a jenž ho hledá na všech cestách s bolestným kňučením, pak se vrátí domů pln nepokoje a rozčilení, běhá nahoru, dolů, z pokoje do pokoje, konečně najde milovaného pána v pracovně a projevuje mu svou radost veselým štěkotem, skákáním, lichocením."

Pak odsuzuje pány z Port-Royalu, kteří v přesvědčení, že zvířata jsou jen věci, přibíjejí psy na dřevěné desky a provádějí na nich vivisekce (za podmínek ještě odpornějších, než jaké vládnou v laboratořích dnes). „Barbaři zmocní se tohoto psa, jenž tak zázračně zvítězí nad člověkem v přátelství, přibijí ho na stůl a rozřezají ho za živa, aby ti ukázali jeho okružní cévy. Objevíš v něm stejné citové ústrojí, jež je v tobě. Odpověz mi, strojaři, uspořádala příroda všechny citové orgány v tomto živočichu, aby necítil? Má nervy, aby byl bezcitný? Nehledej v přírodě takovou nesmyslnou protichůdnost."

Slovem strojař Voltaire očividně myslí zastánce absurdní teorie o zvířatech jako strojích. Kapitolu Zvířata zakončuje - on, prohlašovaný svými nepřáteli za neznaboha - vroucím vyznáním víry: „Avšak učení mistři se táží, jaká je duše zvířat. Nerozumím té otázce. Strom má schopnost přijímati do svých vláken kolující mízu, nasazovati pupence listí a ploditi ovoce: otážete se, jaká je duše toho stromu? Jemu dostalo se těch darů; zvíře obdrželo dar citu, paměti a jistého počtu myšlenek. Kdo dal ty dary? Kdo stvořil ty schopnosti? Ten, jenž dává růsti polní trávě a jenž káže zemi obíhati kolem slunce." 

Celou Descartovu filozofii završil francouzský filozof Nicolas de Malebranche, který prohlásil, že zvířata žerou bez chuti, křičí bez bolesti, jednají, aniž by o tom věděla, nic necítí, ničeho se nebojí, nic nevědí. Samotný Descartes by byl římskokatolickou církev nepřesvědčil, ačkoli například zmíněný Bossuet se s jeho systémem ztotožnil. Nadšený žák Descarta Malebranche byl knězem, a členem Kongregace oratoriánů. Objevil v jednom knihkupeckém krámku Descartovo Pojednání o člověku, a četbou tohoto díla, jak se později vyjádřil, objevil sám sebe. Své cesty osvícení má, jak je vidět, i omyl. Malebranche se ponořil do studia Descartových spisů a předsevzal si ukázat, že mezi touto filozofií a katolickým náboženstvím existuje těsný vztah. Ale z jeho touhy spojit rozum s vírou vznikly ty nejvýstřednější koncepce, které inspirovaly jednoho jeho současníka k výroku: „Vidí v Bohu všechno, jen to ne, že je sám šílený."

Vstřebal karteziánství tak dokonale, že kdyby se byly knihy jeho mistra ztratily, byl by je mohl všechny sám znovu napsat. Škoda že se opravdu neztratily! Kdyby se byla Malebrancheova církev od této filozofie odpoutala, nikdy by bylo nemohlo dojít k následující scéně: „Malebranche se jednou procházel se svým přítelem a rozprávěli o filozofii. U nohou jim pobíhala jeho fenka a pořád štěkala. Kněze to tak dopálilo, že ji nakopl do břicha. Ubohá fenka, jež byla březí, strašlivě zavyla bolestí..., a když druhý muž proti takové krutosti něco namítl, kněz odpověděl: „Nemějte starost! Ono to křičí, ale nic to necítí!" Jinými slovy, je to stejně necitlivé jako kameny, po kterých šlapeme.

To...; tím středním rodem je řečeno všechno. Říci o nebohé fence ona by totiž znamenalo stavět ji na roveň s lidskou bytostí. To je označením pro věc, ze zvířete se tak stává pouhý prostředek, stroj. Věc, prostředek, stroj nemají zjevně žádná práva. Jasně to formulovala Vatikánská katolická encyklopedie (z počátku 20. stol.): „Zvířata nemohou být nositeli žádných práv... Spolky na ochranu zvířat jsou proto na místě, jen pokud mají za cíl zmírnění krutosti vůči zvířatům, ne však, pokud svou činnost zakládají na mylných principech, to jest pokud přisuzují zvířatům určitá práva nebo vůči nim projevují změkčilou (sdolcinato) a sentimentální lásku, kterou je pak lehké upřít bližnímu, nebo hájí-li myšlenku jakési morální povinnosti, pro křesťanství v případě zvířat nemístnou. Vivisekce je proto přípustná, jestliže si klade vědecké cíle: rozšířit naše kulturní dědictví, odhalit funkce a činnost orgánů, vyvodit z pozorování metody a normy, aplikovatelné případně v péči o člověka. Neboť zvířata byla člověku dána jako prostředky, jež mu mají sloužit." Zvířata-stroje mají těžký život a je škoda, že se II. vatikánský koncil tímto problémem nezabýval. Zvířecí nesmrtelnost popírál  Teilhard de Chardin: „Ve zvířeti smrt vymazává vědomí." (Deník 1915-1919)

Někteří současníci karteziánů, například pan de Sacy a jeho sekretář Fontaine, proti těmto ohavnostem protestovali, ale setkávali se jen s posměchem a týrání psů, koček a králíků pokračovalo. Teolog a hagiograf Nicolas Fontaine, hlavní autor knihy Příběhy Starého a Nověho zákona se zobrazením postav líčí tyto kruté scény v díle Příspěvek k dějinám Port-Royalu:  „Ubohá zvířata byla všemi čtyřmi končetinami přibíjena k prknu a zaživa otvírána, aby se dal pozorovat krevní oběh, což bylo tehdy hlavním předmětem zájmu."  V antropocentrickém a oparukovaněm 17. století je představitelem philosophiae perennis La Fontaine, geniální dědic Ezopa a brahmánského mudrce Bidpaje, autora Pančatantry a Knihy světel. K indické moudrosti se přiklonil prostřednictvím řecké filozofie. Jako odpověď na „osloviny karteziánské moudrosti" napsal La Fontaine tři bajky, v nichž jako příklady zvířecí inteligence vyzdvihuje lstivost, předvídavost a vynalézavost.

Tento „zdánlivý lenoch" si uložil přečíst celou Descartovu Rozpravu o metodě. A zarazila ho ona dobře známá pasáž: „Co zvířata činí lépe než my, nedokazuje, že mají ducha, [...] ale spíš naopak, že ho nemají vůbec, a že v nich působí příroda podle uspořádání jejich orgánů. Tak jako vidíme, že hodiny, sestrojené jen z koleček a pérek, dokáží odpočítávat minuty a měřit čas přesněji než my s naší moudrostí." Descartova kolečka a pérka inspirovala bajkáře k vtipným veršům Proslov k paní de la Sabliére:

 Po karteziánství následovaly různé filozofie, které Descartovy argumenty, užité jím proti zvířatům, obrátily proti člověku. Neopatrný filozof rozpoutal řetězovou reakci, kterou nedokázal zastavit žádný z jeho žáků. Poskytl nevěřícím materialistům celý arzenál střeliva, jímž se jali bombardovat náboženské a spirituální pozice. Všechno, co řekl Descartes o zvířeti, dalo se říci i o člověku. Když do kategorie automatů a strojů přešel i homo, řečený sapiens, když byla zpochybněna nesmrtelnost, spiritualita, a dokonce sama existence duše, pak o nějaké duši zvířete nemohla být samozřejmě vůbec řeč. Hovořili o ní jedině básníci jako například Lamartine, jehož hrdina Jocelyn se obrací ke svému psu Fidovi se slovy: 

Ach, ty můj pse!

Jen Bůh sám ví o rozdílnostech mezi námi.

Cožpak je rozdíl mezi instinktem

a duší rozumnou vládnoucí věcem všem?

 Vždyt' mezi nimi je spojení tajemné,

jen On ví, proč tak jsme spoutáni vzájemně.

A jakým soucitem byl asi Pánbůh jat,

když osamělcům dal se ke psům připoutat.

 Ne, ať ten něžný cit, co ve tvých očích září,

se smrtí neztratí - tím datem v kalendáři.

Tak jako ani Bůh své světlo nezhasne,

a černé temnotě svitem hvězd říká ne,

stín smrti, krkavec, co sirou nocí kráká,  

nezhasí něhu v očích křepeláka, když umírá na hrobu pána - slepce..

V roce 1707 papež jansenisty vyobcoval z církve (i když z jiných důvodů) a o rok později jejich klášter zrušil. Jeho nejkatoličtější Výsost Ludvík XIV. je dal rozehnat svými mušketýry, všechny budovy kláštera a posléze i kapli nechal zbořit, a neušetřil dokonce ani hřbitov.