Antropomorfismus je nejhorší hřích ?

Hluboce zakořeněný předsudek učí, že pocity zvířat nelze poznat, protože zvířata neumějí mluvit. A když přece promluví lidským jazykem, ihned zazní argument, že to, co říkají, nemůže znamenat to samé, co tím myslí lidé.

I když zvířata mluví naší řečí, stejně nebereme jejich slova vážně. Alex, africký papoušek šedý, byl po šestnáct let cvičen psycholožkou Irene Pepperbergovou, která se zabývá studiem kognitivních schopností ptáků. Alex je jedním z mála papoušků na světě, který prokázal, že rozumí tomu, co říká. Zná jména padesáti předmětů, sedmi barev a pěti tvarů. Umí spočítat až šest předmětů a říci, který z nich je menší. Alex také pochytil spoustu „funkčních" větiček. Naučil se: „Já už teď půjdu," větu, kterou slyšel u lidí v laboratoři Pepperbergové. Pepperbergová popisuje, jak někdy zareaguje, když mu vyhubuje: „Ne! Ty škaredý kluku!" a odchází pryč. A  Alex najednou ví, co v takové situaci má říct. Přivolá ji zpět: „Pojď zpátky. Omlouvám se." Alex se naučil omlouvat jen z odposlechu lidí. Ví, kdy to má říci. Cítí lítost? Klove a pak řekne: „Omlouvám se," a zase začne štípat. „Vůbec se nekaje. Stejně jako spousta lidí."

 

Vidíme tu zvíře, které projevuje slovy svůj emocionální stav lítost -, ale my mu nevěříme. Kdyby skutečně cítil lítost (jak my chápeme tento pojem), že ji klovl, kloval by ji dál? Možná ano. Ať už se děje v jeho nitru cokoli, je dostatečně motivován, aby se učil lidskými slovy vyjadřovat lidské pocity - možná aby umožnil lidem stát se lepšími papouščími společníky. Alex možná vůbec necítil lítost nad tím, že někomu ublížil. Pepperbergová možná neví, co po ní Alex vlastně chce. Možná nikdy necítila to samé co on.

Pravidla pro vymezení existence emocí u zvířat jsou stejná jako u lidí. Neměli bychom tedy požadovat o nic víc důkazů o tom, že zvířata skutečně cítí, než kolik takových důkazů žádáme u lidí. Stejně jako lidem by mělo být i zvířatům dovoleno mluvit jejich vlastním emocionálním jazykem. Je jen na jeho pozorovatelích, aby mu porozuměli.

Lidské emoce také unikají důkladnému vědeckému prozkoumání. Ve skutečnosti neexistuje ani jeden všestranně akceptovatelný důkaz o existenci lidských emocí. To, co jeden člověk cítí, není vždy zcela dostupné někomu jinému. Nejenže není jisté, zda se naše city dají sdělovat našemu okolí, dokonce si vůbec nejsme jisti, co se může odehrávat v nitru ostatních lidí.

Největší překážkou vědeckému zkoumání emocí ostatních živočichů byl takřka fobický strach z možného obvinění z antropomorfismu. Antropomorfismus znamená přisuzování lidských znaků - myšlení, citů, vědomí a motivace - ostatním tvorům.

Mimo vědecké kruhy se běžně mluví o myšlenkách domácích mazlíčků a pocitech divokých i ochočených zvířat, zatímco mnoho vědců dosud považuje dokonce i názor, že zvířata mohou cítit bolest, za obrovský antropomorfický omyl.

Věda považuje antropomorfismus za obrovský omyl, ba hřích. Vědci běžně mluví o „spáchání" antropomorfismu. Tento termín byl původně náboženský. Týkal se výroků či úsudků přisuzujících přímo či nepřímo lidské vlastnosti Bohu, což bylo chápáno jako přestupek proti hierarchii stvoření a považováno za hřích. V rozsáhlém hesle o antropomorfismu v Encyklopedii náboženství a etiky z roku 1908 její autor (Frank B. Jevons) píše: „Tendence personifikovat objekty - ať už objekty vnímání, nebo objekty myšlené - již pozorujeme u zvířat, dětí a také divochů, stojí na počátku antropomorfismu." Lidé, pokračuje výklad, si vytvářejí bohy podle vlastního obrazu. Nejznámější příklad těchto tendencí nám poskytuje řecký autor Xenofanés (5. století př. n. 1.). Říká, že Etiopané si představují bohy s černou pletí, Thrákové mají zase bohy modrooké s rezavými vlasy, a „kdyby osli a koně... měli ruce a uměli kreslit", jejich bohové by vypadali jako osli a koně.

Filozof Ludwig Feuerbach došel k závěru, že bohové nejsou ničím jiným než výtvory naší fantazie, promítající esenci člověka na plátně nebes. Přisuzování lidských vlastností zvířatům je pro vědu vážným prohřešováním se proti hierarchii. Stejně jako kdysi lidé nemohli být jako Bůh, dnes nemohou být zvířata jako lidé.

 

Mladým vědcům je vštěpována nepřípustnost takových přestupků. Jak vysvětluje behaviorista David McFarland: „Často je třeba zvláště vést k tomu, aby se naučili odolávat pokušení vysvětlovat chování zvířecích druhů v termínech běžných pro popis lidského chování."

 Ve své knize New Anthropomorphism behaviorista John S. Kennedy naříká: „Již od svého zrodu byl - a do značné míry dosud je - vědecký výzkum chování zvířat nevyhnutelně poznamenán antropomorfickým přístupem svých autorů. Musel bojovat, aby se osvobodil od této noční můry, a tento boj ještě neskončil... Má-li být studium chování zvířat na úrovni vědy, musí se nejprve oprostit od falešných představ vyplývajících z antropomorfismu." Kennedy doufá, že „antropomorfismus se dostane pod naši kontrolu, i když už se z něj nebudeme moci vyléčit úplně. I když to v sobě pravděpodobně máme geneticky naprogramováno a kulturně naočkováno, neznamená to, že bychom se této nemoci nemohli zbavit."

 

Filozof John Andrew Fisher poznamenal: „Používání termínu antropomorfismus vědci a filozofy je často tak svévolné, že se skoro zdá, že jde o pojem ideologický, podobně jako politická či náboženská označení (komunistický nebo kontrarevoluční), jichž se v kritikách užívá bez jakéhokoli vysvětlení a zdůvodnění."

Ve vědě, kde převažují muži, byly ženy považovány za zvlášť náchylné k empatii, tedy antropomorfickému klamu. Pro svou schopnost cítit až příliš byly často podřazovány spolehlivějším mužům. Snáze se ztotožňovaly s pocity zvířat, která studovaly. Byly příliš emocionální. Nechaly se emocemi ovlivnit v úsudku a pozorováních. Ženy, zdálo se, více než muži odhalovaly u zvířat emocionální reakce tak, že jim přisuzovaly své vlastní pocity. Tím mohlo docházet ke zkreslování výsledků.

Obvinit vědce z antropomorfismu znamená kritizovat jej pro jeho nespolehlivost. Přisuzovat myšlenky a pocity stvoření, o kterém se ví, že něčeho takového není schopno, je jistě problém. Přisuzovat však zvířeti emoce jako radost a smutek je antropomorfickou chybou pouze tehdy, víme-li, že zvíře takové emoce cítit nemůže. Mnoho vědců došlo k tomuto závěru, ale ne na základě nějakých důkazů. Situace je taková, že emoce u zvířat nejsou přímo odmítány, nýbrž spíše nejsou považovány za vhodné téma vědecké diskuse - jde o subjektivní spekulace, jejichž zkoumání seriózní vědě ani nepří­sluší. A tak mnoho dobrých vědců riskuje bádáním v této oblasti svou pověst a důvěryhodnost. I laik, jenž touží po vědecké důvěry­hodnosti, si musí dávat obrovský pozor. Ředitel jednoho z mezinárodně proslulých institutů zabývajících se výcvikem zvířat pozna­menal: „Nevyslovujeme se k tomu, zda zvířata mají či nemají emoce, jsem si však jist, že kdybyste mluvil s každým z nás osobně, všichni bychom řekli: Samozřejmě že mají`. Ale jako organizace nechceme mít pověst příznivců takového názoru."

Jazyková tabu

 

Z přesvědčení, že antropomorfismus je hrozný omyl, hřích nebo nemoc, plynou další vědecká tabu, včetně pravidel určujících používání jazyka. Opice nemůže být rozzlobena, pouze projevuje agresi. Jeřáb nemůže cítit náklonnost a lásku, jen vykazuje znaky dvoření či rodičovského chování. Gepard se nebojí lva, jen vykazuje útěkové chování. Když De Waal užíval slova usmíření při popisu vztahu šimpanzů, kteří se znovu dali dohromady po předešlém konfliktu, setkal se s kritikou: Nebylo by objektivnější nazvat toto setkání „prvním postkonfliktním kontaktem"? Ve snaze o zachování maximální objektivity takový takový způsob jazykového vyjádření nastoluje odstup znemožňující ztotožnění se s bolestí jiného tvora.

Když Irene Pepperbergová nabídla výsledky výzkumu k uveřejnění v jednom vědeckém časopise a dostalo se jí kritiky za používání výrazu nuda, poznamenala:
Arbitři se do mě s chutí pustili. A přece, viděli jste toho papouška, podívá se na vás a říká: „Jdu pryč," a skutečně odchází. Můj arbitr tvrdě, že jde o antropomorfický výraz, který nemá s vědou a vědeckým časopisem nic společného... Já můžu používat tolik výrazů typu stimul - reakce, kolik chcete. Ukázalo se ale, že velkou část jeho chování je obtížné popsat pomocí termínů, jež by nebyly antropomorfické.

Experimenty na zvířatech

Lhostejnost je snadnější, když se používá technického žargonu, který zakrývá opravdovou podstatu toho, co se odehrává. Psychologové vymysleli, pod vlivem behavioristické doktríny, která říká, že se má mluvit jen o tom, co Ize pozorovat, celou řadu termínů, které hovoří o bolesti, aniž by si toho byl kdo vědom. Alice Heimová, jedna z mála psychologů, kteří se nahlas vyslovili proti nesmyslným pokusům svých kolegů na zvířatech, je popisuje takto: 

Výzkum „chování zvířat" se vždy popisuje vědeckou, čistě znějící terminologií, která umožňuje, aby výuka normálních, nesadistických, začínajících studentů psychologie pokračovala, aniž by vzbudila jakékoliv obavy. Tak například za technikou „odvykání" se ve skutečnosti skrývá mučení žízní, týrání hladem nebo elektrickými šoky; „částečná odměna" je výraz pro vyvolání frustrace tím, že experimentátor splní očekávání zvířete, které u něj vyvolal předchozím výcvikem, pouze příležitostně; „negativní podnět" je termín pro vystavení zvířete podnětu, kterému by se zvíře za každou cenu vyhnulo. Termín „vyhnutí se" je v pořádku, protože jde pouze o pozorovatelnou aktivitu. Ale termíny „bolestivý" podnět nebo podnět „nahánějící strach" už tolik v pořádku nejsou, protože jsou antropomorfické, tzn. vyvolávají představu, že zvířata mají pocity - a tyto pocity se mohou podobat pocitům lidským. To ovšem není přijatelné, protože je to nebehavioristické a nevědecké (a také proto, že by to mohlo odradit mladší a méně otrlé vědce od jistých důmyslných experimentů. Mohli by popustit uzdu své fantazie.) Pro experimentálního psychologa pohybujícího se na poli „zvířecího chování" je totiž nejtěžším hříchem právě antropomorfismus. Ovšem kdyby současně nevěřil v analogii mezi člověkem a nižšími živočišnými druhy, asi by svou práci jen těžko ospravedlnil.

Tímto žargonem, o kterém mluví Heimová, se píší zprávy z pokusů. Když chce vědec říct, že objekt jeho experimentu se „vzdal" pokusů o únik před elektrickými šoky, musí použít uvozovky, jako by chtěl dokázat, že nechce přisoudit psovi nějaké myšlenkové procesy. Přesto logické důsledky této „vědecké metody" ukazují, že experimenty na zvířatech nás o lidech nemohou naučit nic. Může se to zdát neuvěřitelné, ale někteří psychologové se natolik snaží vyhnout antropomorfismu, že přijali tento závěr. Takový příklad lze demonstrovat následujícím autobiografickým prohlášením, které se objevilo v časopise New Scientist:

Před patnácti lety jsem si podal přihlášku ke studiu psychologie. Psycholog s chladným pohledem, který se mnou dělal ústní pohovor, se mě podrobně vyptával na mou motivaci ke studiu a také mi položil otázku, co je, podle mého názoru, psychologie a jaké jsou její základní problémy? Byl jsem tenkrát ještě naivní hlupáček, a proto jsem odpověděl, že jde o studium mysli a že základní látkou jsou lidé. Zjevně ho potěšilo, že mě může tak rychle shodit, když pronesl, že psychologové se o mysl nezajímají a že zlaty'm středem po­zornosti jsou krysy, nikoliv lidé, načež mi důrazně doporučil, abych to šel zkusit o dveře dál, na katedru filozofie.

Dnes už by se asi tolik psychologů nechlubilo tím, že jejich práce nemá s lidskou myslí co do činění. Nicméně mnohé z pokusů, které se provádějí s krysami, lze vysvětlit jen tak, že experimentátoři se opravdu zajímají jen o chování krys jako takové, aniž by se chtěli cokoliv dozvědět o lidech. V tom případě se ale ptám, jak chtějí ospravedlnit všechno utrpení, které způsobují? Určitě to nedělají pro dobro krys.

Základní dilema vědců se tedy obzvlášť pronikavě projevuje v psychologii: buď zvířata nejsou jako my, a nemá tedy smysl na nich provádět pokusy; nebo zvířata jsou jako my, a neměli bychom na nich tedy dělat pokusy, které by byly naprosto nepřijatelné, pokud by jimi měl projít jeden z nás

Z knihy Když sloni pláčou a Osvobození zvířat