Stravování se v očekávání Království: Křesťanský důvod pro veganství

Matthew H. Bevere

Matthew H. Bevere  odborný asistent praktické teologie na Ashland Seminary v Ohiu vysvětluje, jak smlouva s Bohem zahrnuje všechno stvoření a proč by měl být soucitný způsob stravování pro křesťany primárním zájmem.

My křesťané, kteří jsme došli k přesvědčení, že přijetí veganského způsobu života je nejkonzistentnější s pokojnou vizí křesťanské víry, často čelíme těžké bitvě se svými bratry ve víře. V kostele i mimo něj. kde nás od malička učili, že zvířata jsou tu pouze proto, aby posloužila lidským potřebám a touhám, je obtížné být vyslyšen. Problém vychází především z faktu, že křesťané, zvláště na Západě, jsou utvrzovaní v tom, že zvířata nemají ve spasitelském plánu Boha žádný význam. Výsledkem toho je, že církev interpretovala Písmo způsobem, který z biblického příběhu vyřadil zvířata.

Je pro nás důležité přeformulovat biblické poselství a odhalit biblické chápání všeobsažné povahy Boží spásy, která se vztahuje na veškeré stvoření, včetně zvířat. Toto přeformulování  je důležité, pokud má přesvědčit ty, kteří se naučili interpretovat svědectví Písma odlišně a vyloučit říši zvířat z Boží spásy. Takto nově čtené poselství lze nalézt ve smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidmi. 

Zdá se mi, že úkolem stojícím před námi, je demonstrovat, jak smlouva Boha s člověkem a zbytkem stvoření podporuje představu veganského životního stylu. Tato smlouva nás také nabádá k odmítnutí systému průmyslového farmaření kvůli jeho krutosti (systém, který by byl pro naše praprarodiče neznámý). Ačkoli Bible nezapovídá konzumaci zvířat, jasně odmítá krutost vůči zvířatům. Bez krutosti by současný systém průmyslového chovu nemohl neexistovat. Zasazovat se o odmítnutí systému průmyslového farmaření je také apelem na ty křesťany, kteří neodmítají konzumaci zvířecích produktů, ale odmítají takovou krutost páchanou na Božím stvoření.

Nejlepším argumentem ve prospěch veganského životního stylu je eschatologický argument,(eschatologie se zabývá konečným údělem člověka a vesmíru) , který má kořeny ve smlouvě se stvořením. Ukazuje, že konzumace zvířat lidmi nebyla součástí Božího záměru se stvořením. V příběhu stvoření dostali muž a žena povolení vládnout nad zvířaty, ale rozsah jejich nadvlády je omezený. Bůh jim dává za pokrm rostliny (Gen. 1:28-29), ale ne živočichy. Ve skutečnosti sdílejí lidé toto stravovací omezení se zvířaty, kterým jsou také za potravu dány rostliny. (Gen. 1:30).

Povolení jíst zvířata nebylo uděleno až do Velké potopy. Noemu je povoleno jíst zvířata jako část smlouvy, kterou Bůh sjednal s ním a jeho potomky (Gen. 9:1-3). Skutečnost, že toto povolení je uděleno poté, co na zemi vstoupilo zlo, je klíčová. Je to ústupek a nezohledňuje původní Boží záměr s jeho stvořením, který byl ve svých základech nenásilný. Prorok Izajáš se těšil na dobu, kdy se navrátí původní nenásilné stvoření (Izajáš 11:1-9). Nezabíjet zvířata kvůli masu pro křesťany znamená žít v očekávání přicházející obnovy stvoření, tak jak bylo Bohem zamýšleno. Apoštol Pavel tvrdil, že vzkříšení Ježíše a nová smlouva vyzývá křesťany k odložení starého život a staré zvyků  (Řím. 6-8).

Povolení jíst zvířata je dáno až po potopě. Bůh to povolil Noemu a jeho potomkům. Smlouva s Noem je vykládána v rámci smlouvy s Mojžíšem, kde je starost o zvířata jasně vyjádřená v příkazech pro praxi. Zatímco využívání zvířat pro práci a na jídlo není zakázáno, pravidla pro zacházení se zvířaty ze strany lidských hospodářů jsou jasná. Sandra Richterová m.j., obratně demonstrovala, že smlouva s Mojžíšem vyzývá k řádné péče o zvířata, divoká i domácí a spočívá silně na přesvědčení, že stvoření a vše co do něj spadá, patří Bohu. Bůh požaduje po Izraelcích, aby byli správci, kteří mají za úkol se starat o stvoření takovým způsobem, který požaduje  Stvořitel. V Deuteronomiu je jasné, že Izrael se musí zacházet se zvířaty tak, že to může být v protikladu k ekonomickému zisku a efektivnosti; princip, který je v rozporu s účelem systému průmyslového farmaření. Jak S.Richterová říká: 

"Izrael se, tak jako my, potýkal se soupeřícími si požadavky různorodé společnosti, nedostatečnými výnosy, ztrátou majetku, vlastnictvím pozemků, chudobou a daněmi. Ale odpovědí na tyto problémy, alespoň v Deuteronomiu (5. kniha Mojžíšova je pátou knihou Starého zákona)  byla jedna centrální zásada: tato země a tito tvorové nejsou naši; jsou nám propůjčeni. Musíme je dobře spravovat, aby byl každý zachován. A musíme vzít Boha za slovo, že v odpověď na naši poslušnost nám přinese požehnání a hojnost.(Deut 30:9). Krátkozraká kořistnická správa, která vyčerpá stávající zdroje je nepřijatelná. "Ty budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím".

Spravedlnost a slitování byly zakořeněny ve smlouvě, kterou uzavřel Bůh s Mojžíšem,  je to vidět i na praktikováni sabatu (svěcení soboty). Nařízení sabatu byla pojistka proti mocným, kteří panovali nad bezmocnými. Sabatové zákony byly jednoznačné. Všichni obyvatelé byli pod ochranou sabatového odpočinku, imigranti, zvířata. půda (Deut. 5:13-14). Mocní je nemohli zneužívat. Je to Ježíš, který obvinil farizeje ze zneužívání sabatu pro svůj vlastní užitek na úkor druhých (Lukáš 11:29-54). Vezmeme-li v úvahu Ježíšovu prudkou odpověď na zneužívání sabatu, je obtížné si představit, že by akceptoval intenzivní a ustavičné utrpení zvířat v systému průmyslových farem.

Na případu sabatu vidíme biblického chápání všeobjímající Boží lásky vůči celému jeho stvoření. V protikladu k těm, kteří by tvrdili, že Bůh se zajímá jen o lidi, že spása se týká jen lidí, se smlouva s Bohem vztahuje na celé stvoření. Lidé jsou správci stvoření. Starost o dobré zacházení se zvířaty musí být předmětem hlubokého zájmu těch, kteří se nazývají Božím lidem.