Encyklika Laudato Si´

 V červnu 2015 zveřejnil papež František svou historickou encykliku s názvem Laudato Si v překladu Pochválen buď s podtitulem  „jaký druh světa chceme zanechat těm, kteří příjdou po nás, dětem, které právě vyrůstají“. Název encykliky odkazuje na chvalozpěv svatého Františka  Píseň bratra Slunce. Podle Petera Singera  encyklika je  "nejzásadnější výraz environmentálního holismu v římskokatolické tradici". Papež se v ní obrací nejen na katolíky, ale i ostatní věřící i ateisty a vyzývá je k „ekologické konverzi,“ k činům, které ochraňují životní prostředí.

"V souladu s touto [františkánskou] tradicí představuje Laudatio Si nejsilnější stanovisko proti trápení zvířat, jaké kdy kterýkoliv papež formuloval v tak významném dokumentu, jako je encyklika", napsal dále Peter Singer v článku Nový pohled na nadvládu člověka. 

A Singer pokračuje: "Hlavní proud křesťanského smýšlení o zvířatech má kořeny v První knize Mojžíšově, kde Bůh propůjčil člověku nadvládu nad všemi zvířaty. Svatý Tomáš Akvinský vykládal tento verš tak, že jednoduše nezáleží na tom, jak se člověk chová ke zvířatům; jediným důvodem, proč bychom neměli zvířatům provádět krutosti podle své libovůle, byla podle něj skutečnost, že takové chování může přerůst v krutosti na lidech.

Několik málo křesťanských myslitelů se pokusilo ‚nadvládu' nově interpretovat jako ‚opatrovnictví', z něhož vyplývá, že Bůh svěřil lidstvu péči o svá stvoření. Tento názor však zůstal v menšině, jíž dávají přednost ekologové a ochránci zvířat, přičemž převládající katolickou doktrínou zůstal až do konce dvacátého století výklad Tomáše Akvinského. 

František se nyní rozhodně postavil proti tomuto většinovému stanovisku, když uvedl, že křesťané ‚čas od času nesprávně interpretovali Písmo‘ a že ‚musíme důrazně odmítnout představu, podle níž lze z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a že jsme získali vládu nad Zemí, odvozovat absolutní nadvládu nad ostatním tvorstvem'. ‚Nadvláda‘  člověka jako pána světa, konstatuje papež, by se měla chápat ‚ve smyslu zodpovědného správcovství‘. (67)

Vzhledem k téměř 2000 letům katolického myšlení o ‚nadvládě člověka‘  je to revoluční změna. Encyklika však obsahuje i další konstatování, které by mohlo mít ještě dalekosáhlejší důsledky. Podle tohoto tvrzení, jež se původně objevilo v katechismu katolické církve, vydaném v roce 1992 papežem Janem Pavlem II., je ‚v rozporu s lidskou důstojností způsobovat zbytečné utrpení nebo smrt zvířat‘. (92)  Aby František zajistil, že tento názor neujde pozornosti, zveřejnil ho i na Twitteru.

Kdy jsou utrpení a smrt ‚zbytečné'? Dokážete-li se adekvátně stravovat bez konzumace masa, nerovná se jeho nákup zbytečnému zapříčiňování smrti zvířete – nebo přinejmenším účasti na něm? Nerovná se nákup vajec pocházejících od slepic, které vedou prachbídný život, když jsou natěsnány do malých drátěných klecí, zbytečnému zapříčiňování utrpení zvířat nebo účasti na něm?", ptá se ve svém článku Singer. 

Mě zarazilo, že když  papež apeluje na lidi, aby se omezili ve spotřebě a velmi konkrétně vyzývá například k  k nutnosti "změnit škodlivé návyky konzumu, ... jak ukazuje jednoduchý příklad, narůstajícím a intenzivnějším užíváním klimatizace",  dále podle papeže by lidé měli  jmenovitě: "méně  používat plastické hmoty a papír, snížit spotřebu vody, třídit odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, používat veřejnou dopravu anebo užívat vlastní automobil spolu s ostatními lidmi, sázet stromy, zhášet zbytečná světla apod". František píše o  pečlivém zacházení s ostatními živými tvory. Ale  zůstává jen v obecné rovině. František píše o  pečlivém zacházení s ostatními živými tvory. Ale  zůstává jen v obecné rovině. V encyklice nepadne žádné slovo o vhodnosti snížit konzumaci masa, o možnosti vegetariánství nebo veganství nemluvě. Protože většina lidí si nenechá maso  jen tak vzít. A papež František to ví. Méně kontroverzí a odporu vyvolá výzva k omezení spotřeby papíru, vody, umělých hmot... než masa. Přesvědčení, že jedení zvířat je normální a nutné, je hluboce zakořeněné.  U věřících pak i to, že zvířata jsou zkrátka stvořena k tomu, abychom je snědli.  V dnešní bohaté západní společnosti není konzumace masa  nezbytná. Kdo jí maso, zapříčiňuje, jak píše Singer, zbytečné utrpení zvířat. A nejen to, výroba masa výrazně přispívá k plýtvání s přírodními zdroji, s vodou, půdou, energií „chovem hospodářských zvířat vzniká 18% emisí z celkového množství skleníkových plynů (měřeno v ekvivalentu CO2) a to je více, než způsobuje doprava.“  Maso (zvláště hovězí) je nejnákladnějším druhem potraviny. "Z jednoho hektaru s plodinami pro výkrm dobytka mohou být živeni nejvýše dva lidé. Oproti tomu 1 ha s obilovinami a luštěninami pro přímou lidskou spotřebu sytí přibližně 20 lidí".

Encyklika Laudato si je možná revoluční na katolické poměry, ale ne už tolik ve srovnání s výzvami anglikánského teologa, profesora Andrewa Linzeye, ředitele oxfordského Centre for Animal Ethics, který říká, že "Musíme opustit názor, že zvířata byla stvořena kvůli nám, aby nám sloužila, lidská nadvláda nad zvířaty se potřebuje řídit vzorem Krista - nadvláda se má projevit službou" A samozřejmě Linzey vybízí k nejezení masa.

Peter Singer dále v článku Nový pohled na nadvládu: "Než se stal kardinál Ratzinger papežem Benediktem XVI., poskytl rozhovor, v němž odsoudil ‚průmyslové využívání živých tvorů, jako jsou slepice žijící tak namačkané na sebe, že se z nich stávají pouhé karikatury ptáků‘. Bohužel jsou dnes desetimiliardy kuřat nuceny žít právě takto; lidská říše je opravdu plná zbytečně trpících zvířat.

Bojovníci za práva zvířat sice Ratzingera snažně prosili, aby své názory na toto téma zopakoval i poté, co se stal papežem, ale on to nikdy neudělal. Naopak František měl zřejmě na mysli průmyslově chovaná zvířata, když v Radosti evangelia hovořil o ‚slabých a bezbranných bytostech, které jsou často vydány na milost ekonomickým zájmům či nevybíravému vykořisťování‘.

V encyklice Laudatio Si dnes František cituje pasáž z Evangelia podle Lukáše, ve které Ježíš říká o ptácích, že ‚ani jeden z nich není zapomenut před Bohem‘. František se pak ptá: ‚Jak se k nim tedy můžeme chovat zle nebo jim způsobovat příkoří?' Je to dobrá otázka, poněvadž my se ke zvířatům opravdu zle chováme, a to v masivním měřítku. 

Většina římských katolíků se na tomto špatném zacházení podílí – několik z nich tím, že chová kuřata, kachny a krocany způsoby, které maximalizují zisk omezováním blahobytu zvířat, a většina z nich tím, že nakupuje výrobky z průmyslových farem. Dokáže-li to papež František změnit, pak podle mého názoru vykoná víc dobrého než kterýkoliv jiný papež v nedávných dějinách," končí Singer svůj článek.

Já bych ještě shrnula, co považuji za důležité: papež několikrát v encyklice zdůrazňuje, že zvířata mají hodnotu sama o sobě, Bůh přebývá v nitru každé bytosti a na každé mu záleží a  za revoluční počin papeže  považuji, že navzdory hlavnímu proudu v katolickém učení a tradici papež v paragrafu encykliky (243) přiznává zvířatům nesmrtelnou duši, čemuž ani katolická média u nás nevěnovala pozornost, na rozdíl od ekologických výzev v encyklice. Tady je  je článek v angličtině, který to reflektuje: theconversation.com.

Encyklika Laudato si má 192 stran a je rozdělena do šesti kapitol. Encyklika je nejautoritativnější dokument, jaký může papež vydat. Vždy se zabývá otázkami, které církev v dané chvíli považuje za nejdůležitější. Po encyklice Laudati si´ by mělo zpytování svědomí věřících zahrnovat také nový rozměr: Člověk se bude zamýšlet nejen nad svým vztahem s Bohem, s ostatními a se sebou samým, ale také se všemi stvořenými bytostmi a s přírodou. Z encykliky jsem ty části, které se týká zvířat.

1. kapitola: Co se děje v našem domě

První kapitola přejímá nejnovější vědecké poznatky v oblasti životního prostředí a naslouchá „křiku stvoření“, aby se následně mohla navrhnout potřebná řešení. (19) Papež se věnuje různým aspektům ekologické krize. (15)

„Každý rok mizí tisíce rostlinných a živočišných druhů, které tak nikdy nepoznáme, které naše děti neuvidí a které se navždy ztratí“ (33). Tyto druhy nejsou jen eventuálními „zdroji“, kterých bychom mohli využít, neboť mají hodnotu sami o sobě. (34)

2. kapitola: Evangelium stvoření

V reakci na problémy uvedené v předchozí kapitole se papež František zabývá tím, co o nich říká Bible a židovsko-křesťanská tradice. Poukazuje přitom na „strašlivou zodpovědnost“ člověka ve vztahu ke stvoření. (90) Dále se věnuje poutu mezi všemi tvory, a skutečnosti, že „životní prostředí je společné dobro, dědictví celého lidstva a zodpovědnost všech“ (95)

... „křesťané si obzvláště uvědomují, že jejich úkoly v rámci stvoření, jejich povinnosti k přírodě a Stvořiteli jsou součástí jejich víry.“...(64)

Jestliže si má podle Bible člověk „podmanit zemi“, je podle papeže třeba důrazně odmítnout interpretaci, podle které by to znamenalo absolutní nadvládu nad stvořením (67).

...biblické zákonodárství předkládá člověku různé normy nejenom ve vztahu k jiným lidem, ale také ve vztahu k ostatním živým bytostem: „Nebudeš jen přihlížet, když na cestě padne osel tvého bratra nebo jeho býk. Narazíš-li na své cestě na ptačí hnízdo s holátky či vejci, na kterémkoli stromě nebo na zemi, a matka bude pečovat o holátka či vejce, nezmocníš se matky spolu s mláďaty“ (Dt 22,4.6). V tomto smyslu není odpočinek sedmého dne žádán jenom po člověku, ale také „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel“ (Ex 23,12). Tak si uvědomujeme že Bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu nestarajícímu se o jiná stvoření." (68)

Můžeme zodpovědně užívat věcí a jsme povoláni uznat, že ostatní živé bytosti mají hodnotu před Bohem, „chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují,“ neboť Pán se těší ze svého díla (srov. Žl 104,31). Právě pro svoji jedinečnou důstojnost a proto, že je obdařen inteligencí, je člověk povolán respektovat stvoření s jeho vnitřními zákony, poněvadž „Pán moudře založil zemi“ (Př 3,19). Dnes církev nemluví zjednodušujícím způsobem o naprosté podrobenosti ostatních tvorů člověku jako by neměli hodnotu sami osobě a my jimi mohli disponovat podle svého zalíbení. Němečtí biskupové tak vysvětlili, že v souvislosti s jinými tvory „by bylo možné mluvit o prioritě jejich bytí před jejich užitečností.“ Katechismus poukazuje na zvrácený antropocentrismus velice zpříma a důrazně: „Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý... Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.“ (69)

Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. ...(76)

Základním důvodem veškerého stvoření je Boží láska: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to“ (Mdr 11,28). Takto je každý tvor objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Dokonce prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti je objektem Jeho lásky; i několik sekund její existence zahrnuje svým citem. (77)

Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání. Takto přidáváme další argument k odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné vlády člověka nad ostatním stvořením. Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli. (83)

...Všechny stvořené věci jsou součástí „univerzálního společenství“ a jsou mezi sebou propojeny, neboť všechny jsou stvořeny jedním Bohem (89).

 Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není vyloučen z takovéhoto bratrství. Je také pravdou, že lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždycky přenese na chování k ostatním lidem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému nakládání se zvířetem, se zanedlouho projeví ve vztahu k jiným lidem. Každé špatné zacházení s jinými tvory „odporuje lidské důstojnosti“. Nemůžeme se považovat za doopravdy milující lidi, pokud vylučujeme ze svých zájmů část reality: „Pokoj, spravedlnost a ochrana stvoření jsou tři vzájemně spojené otázky, které nelze oddělit a jednat o nich odděleně, aniž bychom znovu upadli do redukcionismu.“Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé, jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné cestě, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce zemi. (92)

Ježíš si přisvojuje biblickou víru v Boha stvořitele a zdůrazňuje zásadní danost: Bůh je Otec (srov. Mt 11,25). Dialogem se svými učedníky Ježíš povzbuzoval k rozpoznání otcovského vztahu, který má Bůh ke svým tvorům a dojemným způsobem jim kladl na srdce, že každý z nich je v Jeho očích důležitý: „Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6). „Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí“ (Mt 6,26). (96)

3. kapitola: Lidský kořen ekologické krize

Třetí kapitola předkládá analýzu současné situace a chce zachytit „nejen její symptomy, ale i hlubší příčiny“. Vstupuje přitom do dialogu s filosofií a vědami.

4. kapitola: Integrální (celistvá) ekologie

Srdcem encykliky je návrh „integrální ekologie“, která by obsahovala „také zvláštní místo, které má člověk v tomto světě, a jeho vztahy se skutečností, jež jej obklopuje“  Nemůžeme totiž „považovat přírodu za něco odděleného od nás nebo jen za rámec našeho života“ (139.)

5. kapitola: Některé směry pro orientaci i jednání

Pátá kapitola se zabývá tím, co můžeme a máme dělat. Nestačí analýzy, nýbrž je potřeba předkládat návrhy k dialogu i aktivitám, které „pomohou vyjít ze spirály sebedestrukce, do níž se noříme“ (163) a zapojí „jak každého z nás, tak i mezinárodní politiku“.

6. kapitola: Ekologická výchova a spiritualita

Připomeňme vzor svatého Františka z Assisi, který představuje zdravý vztah ke stvoření jakožto dimenzi integrální osobní konverze člověka. To také vyžaduje uznat vlastní omyly, hříchy, neřesti nebo opomenutí, ze srdce jich litovat, změnit se zevnitř. Australští biskupové dokázali vyjádřit tuto konverzi v kategoriích smíření se stvořením: „K uskutečnění tohoto smíření musíme zpytovat svůj život a uznat způsoby, jimiž jsme uráželi Boží stvoření svým jednáním a svojí neschopností jednat. Musíme učinit zkušenost obrácení, transformace srdce (218)

...každý tvor odráží něco Božího a má co předat,...Kristus vzal na sebe tento materiální svět a nyní – Vzkříšený – přebývá v nitru každé bytosti, kterou zahrnuje svou sympatií a proniká ji svým světlem. Vedou také k uznání, že Bůh stvořil svět a vepsal do něj řád a dynamismus, který člověk nemá právo ignorovat. Čteme-li evangelium, kde Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6), můžeme s nimi zacházet špatně nebo jim ubližovat? Zvu všechny křesťany, aby vyjadřovali tuto dimenzi vlastní konverze a umožnili tak síle a světlu obdržené milosti, aby pronikla i do vztahů k ostatnímu stvoření a okolnímu světu a probouzela ono subtilní bratrství s celým stvořením, které svatý František z Assisi tak oslnivě prožíval. (221)

Maria, matka pečující o Ježíše, pečuje nyní se zanícením a s mateřským bolem o tento raněný svět. S probodeným srdcem plakala nad Ježíšovou smrtí a nyní má soucit s utrpením křižovaných chudých a tvorů tohoto světa vyhlazených lidskou mocí. Zcela proměněná žije s Ježíšem a všechna stvoření opěvují její krásu. (241)

Na konci se setkáme tváří v tvář s nekonečnou krásou Boha (srov. 1 Kor 13,12) a budeme moci s radostným úžasem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, cestujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Život věčný bude sdílený div, kde každý tvor zářivě proměněný zaujme svoje místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni. (243)

V tomto očekávání se sjednocujeme, abychom se ujali tohoto domu, který nám byl svěřen, s vědomím, že to dobré, co je v něm, bude oslaveno v nebi. Spolu se všemi tvory kráčejme po této zemi a hledejme Boha, protože „má-li svět počátek a byl-li stvořen, hledejme, kdo jej stvořil a kdo mu dal počátek, tedy toho, kdo je jeho Stvořitelem.“ Jděme se zpěvem! Naše zápasy a naše starost o tuto planetu, ať nám neodejmou radost naděje. (244)

Po této dlouhé a zároveň radostné a dramatické reflexi nabízím dvě modlitby. Jednu, kterou můžeme sdílet my všichni, kdo věříme v Boha stvořitele a otce, a druhou my křesťané, abychom na sebe dovedli brát závazky vůči stvoření, jak nám je podává Ježíšovo evangelium.(246)