Dopis církvi

reverend Andrew Linzey

(o velkém selhání křesťanů)

Na úvod text od Johna Henryho Newmana: "Krutost ke zvířatům je jako kdyby člověk nemiloval Boha."

Ve věci zvířat se angažuji více než 40 let. A co se za ty roky změnilo? Občas to vypadá, že jsme vůči utrpení zvířat citlivější. Za posledních 40 let rozhodně došlo ve Spojeném Království k významným krokům.

Byl zakázán hon a štvaní zvěře, kožešinové farmy taktéž, bedny pro telata, kotce pro prasnice a bateriové klece se postupně vyřazují z provozu. Na zvířatech se už netestuje kosmetika a omezilo se experimentování na lidoopech. V roce 2006 byla poprvé v historii uzákoněna prostřednictvím „The Animal Welfare Act " „povinnost se starat“ o domácí zvířata. 

Oporou těmto legislativním změnám byl dramatický nárůst filosofických prací pojednávajících o morálním postavení zvířat, téměř vždy kritických vůči dosavadní praxi. Tyto práce zase vycházely z vědeckých dat, která prokazují, že přinejmenším všichni savci zakoušejí nejenom fyzickou bolest, ale i duševní utrpení včetně strachu, šoku, traumatu, stresu, úzkosti, napětí a hrůzy. Tyto prožitky byly dříve považovány za výhradně lidské.

I přesto se zneužívání zvířat podobá mnohohlavé hydře. Když jednu hlavu useknete, naroste druhá. Ačkoli jsme na začátku devadesátých let byli svědky poklesu počtu experimentů, v současnosti jsou zpět na úrovni 80. let - jenom ve VB jich v roce 2010 bylo přes 3,7 milionů. Mnoho z těchto experimentů má příčinu v obrovském nárůstu genetických manipulací, jejichž prvními oběťmi jsou zvířata. Jen co jsme se zbavili nejhorší stránky průmyslového farmaření, opět čelíme vývoji "mega mlékáren", kde je až osm tisíc krav permanentně drženo uvnitř budovy bez přístupu přirozeného světla a pastvy. Nedávno jsme slyšeli o plánech na "mega výkrmny prasat", které by pojaly alespoň 30 000 zvířat. Více než kdy dříve děláme ze zvířat stroje na jídlo.

A podhoubí krutosti ke zvířatům nevykazuje známky ústupu. Stížnosti na kruté zacházení, které vyšetřovala RSPCA (Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals) se rok od roku zvyšují - z 137 245 v roce 2007 na 159 686 v roce 2010. Je to způsobeno tím, že jsou lidé citlivější nebo tím, že jsme se stali bezcitnějšími? Na závěry je ještě brzy, ale celkový trend je zneklidňující.

Čím to je, že jako společnost nevidíme, že by se týrání zvířat, stejně jako týrání dětí, nemělo tolerovat?

Část odpovědi leží v naprosté politické netečnosti. Vláda neudělala ke zmaření plánů na "mega-mlékárny" vůbec nic. I přes zdrcující podporu zákazu používání "divokých" zvířat v cirkusech  DEFRA i premiér mlží. Vláda stále manévruje ve snaze obnovit lov se psy. Předchozí vláda alespoň připravovala k prozkoumání vztah mezi zneužíváním zvířat a lidským násilím, ovšem současná vláda vše odložila. … Namísto frustrující reformy by vláda měla vyzdvihnout fakt, že Británie vedla hnutí za ochranu zvířat, a projevit lítost nad skutečností, že teď tak zaostává a rázně by měla podporovat iniciativy RSPCA , aby byla Británie méně krutou zemí.

A teď se dostáváme k církvím. Kde jsou? Odpovědí je, že se v této debatě nenacházejí. S několika málo, velmi málo čestnými výjimkami - angličtí arcibiskupové a biskupové se k tomuto problému v poslední dekádě dokonce ani nevyslovili. Téměř všichni církevní představitelé, kteří jsou při lamentování o sociálních politikách běžně hovorní, nezaznamenávají krutost ke zvířatům ani jako problém. Lehkomyslně mluví o environmentální zodpovědnosti, ale když dojde na konfrontaci našich konkrétních povinností ke vnímajícím tvorům, utichnou. (Sabrinina pozn. Bohužel podobně i hlava katolíků papež František) To, co je pravdou o učení církve, je ještě pravdivější u církevní liturgie. Modlitbu za dobro ostatních božích stvoření v liturgii nenajdete. A proč je tomu tak, že na křesťanské průkopníky, jako je Arthur Broome, zakladatele RSPCA, není pamatováno?

Tohle vše reprezentuje selhání nejenom morální, ale fundamentální selhání teologické, které je mnohem hlubší a mnohem vážnější, než jak se to obvykle chápe.  Známý výrok Ludwiga Feuerbacha, že křesťanství není nic jiného, než sebe-vyvýšení, až zbožštění lidského druhu. Křesťanská teologie zvířata potřebuje, aby zachránila sebe – i nás- od modlářství. "Modlářstvím" myslím snahu zbožštit lidský druh, když začneme považovat zájmy lidských bytostí za jedinou a výsostnou starost Boha Stvořitele.

Aby se teologie vyhnula tomuto obvinění, musí ukázat, že je schopna poskytnout, co slibuje - totiž skutečně k Bohu obrácený - teocentrický ( a ne spíš antropocentrický) pohled na svět. Její posedlost lidmi do takové míry, že vylučuje vše další, značí hluboce nevyrovnané učení o Stvořiteli.

Křesťané se nedostali dále než k myšlence, že celý svět byl stvořen pro nás, čehož důsledkem je to, že se na zvířata hledí pouze z instrumentálního pohledu jako na objekty, stroje, nástroje a komodity, spíše než jako na spolu stvoření. Nepochopili jsme, že Bůh, který se s námi setkává skrze Ježíše, je také Logos skrze který - a pro který - existuje všechno stvoření.  Myslet si, že zvířata mohou být definována tím, jak jsou užitečná nebo jak uspokojují naše potřeby, je hluboce neteologické.

Pravdou je, že jsme v našich vztazích k dalším tvorům duchovně slepí, tak jako byli slepí muži vůči ženám, bílí vůči černým a heterosexuálové vůči gayům.

Myslíme si, že Bůh se zajímá jen o lidský druh. To je chybná linie, která se vine skrze téměř celou historickou i současnou teologii.

Když jsem byl v 70. letech studentem teologie, rád jsem četl majestátní knihu Principy Křesťanské teologie od Johna Macquarrieho - pokus skloubit humanistické ideje s tradiční teologií. V té době jsem si říkal, jak by se celá jeho konstrukce sesypala, kdyby si uvědomil, že zájmy Boha leží i za hranicemi lidského druhu. A co platí pro Macquarrieho, platí pro téměř celou teologii.

Později, když jsem si udělal titul PhD na téma doktríny stvoření Karla Bartha, jsem žasl, jak Barth bez uzardění definuje stvoření jakožto antropologii: „… v praxi doktrína stvoření znamená antropologii - doktrínu člověka". A znovu: "Ten, který je v biblické zvěsti nazýván Bůh se očividně nezajímá o úhrn věcí a bytostí, které stvořil, ani o konkrétní bytosti v tomto úhrnu, ale o člověka…“. Taková omezenost od někoho, kdo je zřejmě největším teologem všech dob, bere člověku dech.  

Už teď znám  všechny obvyklé reakce.

"Dostali jsme nad zvířaty nadvládu", bývá namítáno.
Inu, nadvláda neznamená despocie. Musí se přiznat, že po staletí křesťané interpretovali Genesis1 více méně jako “might is right” ("právo silnějšího" ) - což je pohled, který ovlivnil dnešní převážně sekulární pohled na zvířata. Ovšem modernímu bádání v oblasti biblické exegeze ukazuje, jak jsme se mýlili.  Genesis neukazuje člověka jako despotu, ale spíše člověka pověřeného Bohem starat se o stvoření. V případě, že to vypadá jako liberální revizionismus starověkého textu, máme jasný důkaz v samotném textu. Podle Genesis1 26-9 jsou lidé stvořeni k obrazu Božímu, je jim dáno panování a v následujícím verši (29-30) jim je stanovena vegetariánská dieta. Nadvláda vegetariánů je těžko výzvou k tyranii nad zvířaty. Naše moc nad zvířaty je pravomocí opatrovat, ne zneužívat.

 "My lidé jsme stvoření k obrazu Božímu", říkává se.

Ale Bůh, k jehož obrazu jsme stvořeni, je Bůh lásky, milosrdenství, spravedlnosti. Je obtížné vidět, jak stvoření k tomuto obrazu může ospravedlnit působení bolesti, ať už jsou motivy jakékoli. Novější výklad říká, že "obraz Boží" a "vládnutí“ jdou ruku v ruce: lidé mají reprezentovat laskavou starost o stvoření, která je Bohu vlastní. Pokud někdo skutečně věří, že je Bůh milosrdný a že lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu, jsou pak naše povinnosti jasné: musíme být rovněž laskaví, a to nejenom vůči ostatním lidem, ale vůči celému božímu stvoření. Lidé jsou jedinečným způsobem Bohu zodpovědní za to, jakým způsobem vykonávají svou pravomoc. Z první kapitoly Genesis vyplývá, že Bůh stvořil lidi a pověřil je jako zástupcům Boha na zemi pečovat o stvoření. Nemáme být ani tak "páni" jako "služebníci".

Zbožní lidé často mluví o mimořádnosti člověka, o tom, jak jsme stvořeni k obrazu Božímu nebo požehnáni Duchem, ale velmi často opomenou stejnou měrou poukázat na biblickou pravdu, že lidé jsou také nejhorším druhem na světě - druhem schopným sám sebe degradovat pod úroveň jakýkoliv tvorů. Můžeme být jedineční, ale jedinečné je i naše násilí, naše podlost, naše schopnost konat zlo. Jediní mezi všemi bytostmi na světě jsme schopni toho nejlepšího - ale také toho nejhoršího. Není bez příčiny, že Bůh v Genesis 6 říká, že mu „bylo líto, že udělal na zemi člověka“.

 "Ale Bible se zabývá spásou člověka", tvrdí se.

Inu, z mého pohledu to tak má být. Lidé potřebují být zachráněni ze své špatnosti a násilí. To, že zvířata budou vykoupena, mi přijde docela zřejmé - nakonec, jsou morálně nevinná a bezúhonná, ne hříšná a špatná, tak jako lidé. Otázkou není, zda zvířata budou v nebi, ale zda tam budou i nějací lidé.

Toho, jak je otázka zvířat tak nedbale odbývána, mám už docela dost.

"Spíše než o zvířata bychom se měli starat o děti", tvrdí se.

Tohle tvrzení docela přehlíží skutečnost, že to byli členové RSPCA, kteří pomohli se založením NSPCC (ochrana dětí) a že zakladatelé RSPCA Wilberforce a Shaftesbury, což jsou jen dva příklady, pracovali stejně tvrdě pro trpící děti jako pro trpící zvířata. Věděli to, co musíme také my pochopit - že příčina krutosti je nedělitelná. Svět, který si krutosti ke zvířatům nevšímá, je nebezpečný i pro lidi.

 "Neměli bychom utrácet a plýtvat kvůli zvířatům, když lidé hladoví", tvrdí se.

Jak všichni víme, kdybychom se všichni stali vegetariány nebo dokonce vegany, bylo by na světě více jídla. Zvířata chovaná na maso jsou proteinovými stroji naruby, jelikož obilím, kterým krmíme zvířata, bychom mohli nakrmit hladové lidi. Ve skutečnosti však zpravidla zvířata tak  nehýčkáme.  S některými domácími mazlíčky se zachází okázale, ale RSPCA  se musí každý den potýkat s tisíci zvířaty, která jsou zneužívána, zanedbávána, se kterými se zachází jako s nahraditelnými jednorázovými věcmi. RSPCA a další na zvířata zaměřené organizace mají nezáviděníhodný úkol zachránit zvířata z rukou těch, kteří je nejenom ani zdaleka nehýčkají, ale nedávají jim ani tu základní péči.

"Ale lidské utrpení má přednost", argumentuje se.

Všechno utrpení je utrpením. Je součástí velké ješitnosti a arogance lidského druhu se domnívat, že pouze  lidské utrpení je důležité. Co je koneckonců nejvýše politováníhodné na utrpení malých dětí, zejména nemluvňat? Je to jistě to, že se nemohou zastupovat sama, nemohou dát nebo odepřít svůj souhlas, nemohou plně chápat, jsou bezbranní a zranitelní a především jsou morálně nevinní a bez úhony. Ale všechny tyto okolnosti jsou stejně platné i v případě zvířat.

John Henry Newman argumentoval, že "Krutost ke zvířatům je jako kdyby člověk nemiloval Boha". Podobně, ale ještě silněji se vyjádřil anglikánský duchovní Humphry Primatt ve svém velkém díle Povinnost milosrdenství a hřích krutosti (The Duty of Mercy and the Sin of Cruelty) v roce 1776. Tato kniha ovlivnila Arthura Brooma. Ten ji po smrti Primatta pro druhé vydání pomáhal revidovat. Primatt napsal: " Můžeme obhajovat svou víru a náboženství, které vyznáváme, ale krutost je ateismus, můžeme se chlubit křesťanstvím, ale krutost je nevěra. Můžeme vyznávat svou víru, ale krutost je největší kacířství".

Bez jakékoli neúcty k ateistům (koneckonců, byl jsem jím kdysi sám),   musí to takto být řečeno z křesťanské perspektivy. A jak víme, že je to pravda? Zde se dostáváme z teologického hlediska k rozhodující úvaze: naše moc nebo panování nad zvířaty musí být vztaženy k tomu jak to vidíme v životě Ježíše Krista. Ježíš nám poskytuje to, co nazývám "paradigma inkluzívní morální velkorysosti", které upřednostňuje slabé, zranitelné, chudé, ty na okraji společnosti a vyvrhele. Primatt pokračuje: „… krutý křesťan je stvůra nevděku, hanba svého vyznání a bere Kristovo jméno nadarmo…“.  Ale pokud je velkorysost skutečně Bohem dané paradigma, pak by to také mělo být příkladem pro lidské panování nad zvířecím světem. Doktrína vtělení znamená oběť "vyššího" pro "nižší", ne opačně. A pokud věříme, že je model božské velkorysosti pravdivý, je těžké chápat, jak jinak mohou lidé interpretovat svůj výkon moci nad vnímajícími tvory.

Když mluvíme o lidské nadřazenosti, mluvíme o ní správně jen to té míry, když zmiňujeme nejenom Kristu podobné panování, ale i  Kristu podobnou službu. Není panování bez služby a není služby bez panování. Naše neobyčejná hodnota mezi stvořením spočívá v naší neobyčejné hodnotě pro ostatní.

Závěrem bych chtěl říci toto: uctíváme falešného Boha, jestliže uctíváme sami sebe nebo jestliže si myslíme, že Bohu záleží jen na lidech, když si myslíme, že naše moc nad zvířaty je samo ospravedlnitelná, nebo když považujeme krutost k jakémukoli stvoření za malou, nevýznamnou nebo když si dokonce myslíme, že Bůh zcela přehlíží toto námi způsobované utrpení.

Budu také upřímný, co se týče důsledků: utrpení bychom neměli zastavit jednoduše tak, že zdvojnásobíme množství inspektorů  RSPCA (ačkoli je to velmi žádoucí) nebo tím, že povedeme více kampaní (ačkoli jsou zásadní) nebo usilovnějším vzděláváním (ačkoli je velmi důležité).  Musíme svět pro zvířata změnit tak, že změníme své představy o zvířatech a způsob, jak o nich přemýšlíme. Musíme změnit své vnitřní vybavení, celý náš vnitřní názor. Musíme se posunout od myšlenky, že zvířata jsou jenom věci, komodity a zdroje k myšlence, že všechny vnímající bytosti mají vnitřní hodnotu, důstojnost a práva. A to je důvod, proč je křesťanská teologie tak důležitá. Utvářela naše myšlení, pozitivně i negativně, a stále v tom pokračuje. Potřebujeme novou teologie, která bude osvobozená od naivního antropocentrismu a která bude schopná čelit sobectví našeho vlastního druhu.

Anglikánský kněz Arthur Broome ustanovil v roce 1824 RSPCA jakožto "křesťanskou společnost založenou na křesťanských principech". Viděl, že křesťanská láska a soucit, pokud mají být opravdové, musí přesahovat oblast lidských bytostí. Někteří z nás o tuto vizi stále usilují a stále žijí v této naději.

Prof. Andrew Linzey PhD, DD (1952) je patrně nejvýznamnější soudobý teolog zabývající se právy zvířat na základě biblické zvěsti. Reverend anglikánské církve Dr. Linzey je profesorem teologie na University of Oxford, zakladatelem známého ústavu Oxford Centre for Animal Ethics a držitelem první akademické hodnosti v oboru Ethics, Theology and Animal Welfare na světě. Je autorem nesčetných článků a autorem nebo spoluautorem dvaceti knih v oblasti teologie a morálního postavení zvířat, z nichž známé jsou zvláště Animals and Christianity , 2007, Animal Theology , 1994 a Christianity and the Rights of Animals , 1987. Shora uvedená Animal Gospel 1998