Začátky jsou těžké

Začátky jsou těžké

První bitvy za práva zvířat proběhly v Británii. Prvním návrhem zákona, který měl zabránit zneužívání zvířat, byl zákaz „sportu" štvaní býka psy. Byl uveden v Dolní sněmovně parlamentu v roce 1800. George Canning, ministr zahraničí, ho popsal jako „absurdní" a položil rétorickou otázku: „Co může být nevinnějšího než štvaní býka, box nebo tanec?" Protože se nikdo nesnažil zakázat box a tanec, zdá se, že tento všímavý státník přehlédl smysl zákona, kterému oponoval - myslel si, že jde o snahu postavit mimo zákon shromažďování „lůzy", které by mohlo způsobit nemorální chování. Takovou chybu umožnil předpoklad, že chování, jehož následkem budou pouze poraněná zvířata, snad nestojí za projednávání. Tento předpoklad byl vlastní také redaktorům deníku The Times, kteří věnovali úvodník principu, že „cokoliv zasahující do soukromého osobního využití času a majetku člověka je tyranie. Není-li zraněn jiný člověk, není zde místo pro zasahování". Návrh byl zamítnut. V roce 1821 navrhl Richard Martin, irský vlastník půdy a člen parlamentu za Galway, zákon, jenž by zabránil špatnému zacházení s koňmi. Následující záznam vystihuje náladu následné debaty:

Když Alderman C. Smith navrhl, že ochrana by se měla týkat také oslů, ozvaly se takové výbuchy smíchu, že reportér The Times sotva slyšel, o čem se mluvilo. Když předseda tento návrh zopakoval, smích ještě zesílil. Další člen řekl, že příště bude Martin jednat o psech, což vyvolalo další veselí a výkřiky - "A co kočky!" -, po kterých se celý parlament začal smíchy otřásat".
Tento zákon rovněž neprošel, ale následujícího roku Martin uspěl se zákonem, který prohlašoval „svévolné" špatné zacházení s jistými domácími zvířaty, tedy s „majetkem jiné osoby nebo osob"; za přestupek. Poprvé tak bylo možno potrestat krutost páchanou na zvířatech. I přes veselí z minulého roku byli do zákona zahrnuti také oslové; na psy a kočky se ovšem ještě nedostalo. Významnější je to, že Martin musel svůj zákon podat tak, aby připomínal opatření na ochranu soukromého majetku ve prospěch majitele spíše než na ochranu zvířat samotných.


Návrh zákona se tedy stal zákonem, ale ještě se musel začít uplatňovat. Protože si oběti nemohly stěžovat, Martin spolu s jinými významnými humanitáři vytvořili společnost, která měla shromažďovat důkazní materiál a zahajovat soudní stíhání. Tak byla založena první organizace na ochranu zvířat, ze které se později stala Královská společnost pro prevenci krutosti na zvířatech.


Často se říká (jako jistý důsledek myšlenky, že „lidé mají přednost“), že členové hnutí na ochranu zvířat se starají více o zvířata než o lidi. Bezpochyby to o některých lidech platí. Ale historicky se vůdci těchto hnutí o lidi starali mnohem více než ostatní lidé, kteří se vůbec nezajímali o zvířata. Překrývání vůdců hnutí proti utlačování černochů a žen a vůdců z hnutí za ochranu zvířat je skutečně značné; tak značné, že poskytuje nečekané potvrzení paralely mezi rasismem, sexismem a druhovou nadřazeností. Mezi hrstkou zakladatelů RSPCA byli například William Wilberforce a Fowell Buxton, dva z vůdců boje proti černošskému otroctví v britském impériu. Co se týče raných feministek, Mary Wollstonecraftová napsala jako dodatek ke své Obhajobě ženských práv sbírku dětských příběhů nazvanou Původní příběhy, které byly výslovně určeny pro podporu ohleduplného zacházení se zvířaty; a spousta raných amerických feministek, včetně Lucy Stoneové, Amelie Bloomerové, Susan B. Anthonyové a Elizabeth Cady Stantonové, byla spojena s hnutím za vegetariánství. Scházely se s Horacem Greeleyem, redaktorem časopisu The Tribune, reformátorem a bojovníkem proti otroctví, a připíjely si na „ženská práva a vegetariánství“.