Všichni  jsme si rovni

 Proč nás etické principy, na nichž spočívá rovnost mezi lidmi, nutí rozšířit naše úvahy také na zvířata.

 „Osvobození zvířat" může vyznít spíš jako parodie na jiná hnutí usilující o svobodu než jako předmět vážného uvažování. Myšlenky „práv pro zvířata" bylo už jednou použito k parodii na práva žen. Když Mary Wollstonecraftová, předchůdkyně dnešních feministek, vydala v roce 1792 své Ospravedlnění ženských práv, považovala společnost její názory za absurdní. Nedlouho poté se objevil anonymní spisek Ospravedlnění práv zvířat. Autor této satirické publikace (dnes víme, že šlo o významného cambridgeského filozofa Thomase Taylora) se pokoušel fakta Mary Wollstonecraftové vyvrátit. Naznačoval, že by práva žen mohla být posunuta ještě dále. Jestliže se argumenty pro rovnoprávnost zdají věrohodné, pokud jde o ženy, proč bychom je nemohli uplatňovat i na psy, kočky a koně? Důvody by mohly přece platit i pro tato „zvířata", ačkoli názor, že by zvířata měla nárok na nějaká práva, považoval za naprosto absurdní. Důvody, které by k takovýmto závěrům vedly, musí být chybné, a jsou-li chybné, pokud jde o zvířata, musí být nesprávné, i pokud jde o ženy; v obou případech bylo totiž použito stejných argumentů.

Abychom vysvětlili oprávněnost rovnosti zvířat, bude užitečné začít se zkoumáním stavu rovnoprávnosti žen. Předpokládejme, že chceme hájit práva žen proti útoku Thomase Taylora. Jak bychom měli oponovat?

Můžeme prohlásit, že důvody pro uznání rovnosti mezi muži a ženami nelze přesvědčivě rozšířit na zvířata. Ženy mají například volební právo, protože jsou schopné rozhodovat rozumně o budoucnosti stejně jako muži, na druhé straně psi nejsou schopni pochopit smysl voleb, takže volební právo mít nemohou. A tak najdeme mnoho dalších zcela průkazných případů, v nichž jsou muži i ženy jeden druhému podobni, zatímco lidé a zvířata se naopak podstatně liší. Možno tedy říci, že muži a ženy jsou podobné bytosti a měly by tedy mít podobná práva, zatímco lidé a zvířata jsou odlišní a stejná práva mít nemohou.

Tato odpověd' na Taylorovu analogii je do jisté míry oprávněná, nejde však až ke kořenům. Mezi člověkem a ostatními zvířaty jsou jistě důležité rozdíly, které se musí odrazit i v rozdílnosti práv. Uznáme-li však tuto zřejmou skutečnost, neexistuje už žádná překážka, která by stála v cestě rozšíření základních principů rovnoprávnosti na zvířata. I mezi muži a ženami jsou totiž nepodstatné rozdíly a přívrženci ženských práv jsou si jistě vědomi, že tyto rozdíly mohou vést i k různým právům. Rozšíření základních principů rovnosti z jedné skupiny na druhou neznamená, že musíme přistupovat k oběma stejným způsobem nebo vyžadovat pro obě skupiny stejná práva. Učiníme-li tak, bude záležet na přirozenosti členů těchto dvou skupin. Základní princip rovnosti nevyžaduje stejný, nebo dokonce identický, přístup, vyžaduje stejné chápání. Stejné chápání různých bytostí může vést k různým přístupům a různým právům.

Na Taylorův pokus parodovat úsilí o ženská práva je tedy možné odpovědět různým způsobem. Není nutno popírat jasné rozdíly mezi lidmi a zvířaty, je třeba jít hlouběji ke kořenům rovnoprávnosti a dospět k myšlence, na níž není nic absurdního, že základní práva rovnosti se vztahují i na zvířata. V tomto bodě se může zdát takový závěr nezvyklý. Zkoumáme-li však výchozí tezi, na níž je založen náš nesouhlas s diskriminací rasovou nebo sexuální, vidíme, že bychom stáli na vratké půdě, kdybychom požadovali rovnoprávnost pro černochy, ženy nebo jiné utlačované skupiny lidí a současně bychom popírali stejný přístup k ostatním tvorům.

Proč jsou vlastně rasismus a sexismus špatné. Říkáme-li, že všechny lidské bytosti bez ohledu na rasu, náboženské přesvědčení nebo pohlaví jsou si rovny, co tím vlastně tvrdíme? Ti, kteří chtějí hájit hierarchicky uspořádané typy společnosti, kde si lidé nejsou rovni, často zdůrazňovali, že každá zvolená zkouška nás o této nerovnosti přesvědčuje. Ať chceme nebo ne, musíme připustit, že se lidé liší různými proporcemi postavy, morálními vlastnostmi a intelektuálními schopnostmi, odlišnou schopností soucitu k druhým a vnímaní jejich potřeb, rozličnou schopností účinně komunikovat s ostatními a různou mírou schopnosti pocit'ovat bolest a slast. Stručně řečeno, kdyby požadavek rovnosti mezi lidmi spočíval na jejich sku­tečné míře stejnosti, museli bychom od něj ustoupit. Z pouhého faktu, že člověk je černoch nebo žena, nemůžeme ještě vyvozovat nic o jeho intelektuálních nebo morálních vlastnostech. A právě v tom jsou rasismus a sexismus špatné.

Existence individuálních rozdílností napříč rasami nebo pohlavími nám ovšem neposkytuje žádnou obranu proti sofistickým odpůrcům rovnoprávnosti, kteří říkají, že zájmy jednotlivců s IQ pod 100 si zaslouží méně pozornosti než zájmy těch, jejichž IQ je nad 100. V takové společnosti by třeba IQ pod stanovenou hranicí učinilo z jedněch otroky druhých. Oč by pak byla hierarchická společnost tohoto druhu lepší než ta, která je založena na diskriminaci podle rasy nebo sexu? Spojujeme-li však morální princip rovnoprávnosti s faktickou rovností různých ras nebo různého pohlaví, braných jako celek, náš odpor k rasismu a sexismu nám už neposkytuje žádný důvod, abychom proti tomuto nerovnostářství protestovali.

Je tu ještě něco důležitého, proč bychom neměli stavět svůj nesouhlas s rasismem a sexismem na jakémkoliv druhu faktické rovnosti, i když jde jen o omezené případy, uvádějící, že rozdíly ve vlastnostech a schopnostech mezi jednotlivými rasami a pohlavími existují. Nemáme totiž žádnou záruku, že se ony vlastnosti a schop­nosti, pokud jde o rasu nebo pohlaví, vyskytují opravdu rovnoměrně.

Bylo by ovšem nebezpečné stavět boj proti rasismu a sexismu na víře, že všechny důležité rozdíly mají svůj původ jen ve vnějších činitelích. Oponent rasismu s tímto přístupem by nebyl schopen se vyhnout přiznání - prokáže-li se, že rozdíly ve schopnostech mají i nějaké genetické příčiny -, že rasismus by byl určitým způsobem obhájitelný.

Místo toho bychom měli jasně ukázat, že požadavek rovnosti nezáleží na inteligenci, morálních vlastnostech, fyzické síle nebo jiných faktech. Myšlenka rovnosti je ideou morální a ne trváním na důkazech. Tvrzení, že faktický rozdíl ve schopnostech dvou lidí opravňuje k jakémukoliv rozdílu v míře pozornosti, kterou věnujeme jejich potřebám a zájmům, nemá žádné logické opodstatnění. Princip rovnosti lidských bytostí není popisem aktuální rovnosti mezi lidmi, je spíše receptem, jak bychom měli s lidskými bytostmi jednat.

 Jeremy Bentham, zakladatel utilitární školy usilující o reformu morální filozofie, zahrnul esenciální základ morální rovnosti do svého systému etiky slovy: „Každému patří jeden hlas a nikomu nepatří víc než jeden." Jinými slovy je třeba brát v úvahu zájmy každé bytosti jakkoliv postižené a dát jim stejnou váhu jako zájmům kterékoliv jiné bytosti.

Utilitarista Henry Sidgwick později napsal: „Dobro kteréhokoliv jedince je neméně důležité, z hlediska vesmíru (smím-li to tak říci), než dobro kohokoliv jiného."

Je to právě uplatnění principu rovnosti, že se zajímáme o druhé a jsme ochotni pokládat jejich zájmy za nezávislé na tom, jací jsou a jaké schopnosti mají. Počítat se zájmy bytosti, ať jsou tyto jakékoli - musí být podle zásady rovnosti rozšířen na všechny bytosti, černé nebo bílé, muže nebo ženy, lidi nebo ostatní živé tvory.

Thomas Jefferson, který byl zodpovědný za zformulování zásad rovnosti lidí v Americké deklaraci nezávislosti, tento aspekt viděl: Bud'te si jist, že žádná živá bytost si nepřeje víc než já vidět naprosté vyvrácení pochyb, jimž jsem i já podléhal, vyjádřených stupněm chápání daného jim přírodou, a poznat, že jsme si rovni..., ale ať už je stupeň jejich talentu(černochů) jakýkoliv, není měřítkem jejich práv. Ačkoli byl sir Isaac Newton nadřazen ostatním svou schopností porozumět, nebyl pro to pánem majetku nebo osob jiných lidí.

 Je naprosto jasné, že základní námitky proti rasismu a sexismu, vyslovené Thomasem Jeffersonem, je možné plně aplikovat na druhovou nadřazenost. Neopravňuje-li vyšší stupeň inteligence využívat druhého pro své cíle, jak může opravňovat lidi, aby vykořisťovali k stejným účelům ostatní živočichy?

Mnoho filozofů a spisovatelů přijalo zásadu rovného přístupu k ostatním jako základní morální princip, avšak mála z nich pochopilo, že tento princip se vztahuje i na příslušníky jiného druhu živých bytostí než na své vlastní. Jeremy Bentham byl jedním z mála těch, kteří tak učinili. Ve futorologické stati, napsané v době, kdy Francouzi osvobodili své černé otroky, zatímco v britských koloniích se s nimi i nadále zacházelo asi tak, jak dnes zacházíme se zvířaty, Bentham napsal:

Možná přijde den, kdy zbytek všech živých tvorů získá tato práva, která by jim neměla být nikdy odepírána rukou ty­ranie. Francouzi již přišli na to, že černá barva kůže není důvodem, aby lidská bytost byla ponechána napospas vrto­chům mučitele. Možná, že jednou přijde i den, kdy uznáme,že počet nohou, ochlupenost kůže nebo zakončení os sacrum nedostačují jako důvody k tomu, abychom nechali citlivou bytost propadnout stejnému osudu. Co jiného by mohlo vytyčit tuto nepřekonatelnou čáru? Je to snad schopnost rozumně myslet, nebo schopnost mluvit? Dospělý kůň nebo pes je ale nesrovnatelně rozumnější a jako zvíře společensky schopnější, než je třeba nemluvně den, týden nebo měsíc staré. Předpokládejme, že by tomu bylo naopak, jaký by to mělo smysl? Otázkou není, zda dokáží myslet, ani zda dokáží mluvit, ale zda jsou schopni trpět.

Schopnost trpět považuje Bentham v této stati za schopnost charakteristickou pro všechno živé, dávající živým tvorům právo na stejnou pozornost. Schopnost trpět - nebo přesněji řečeno - prožívat utrpení anebo radost či štěstí - je jen další charakteristikou jako schopnost řeči či smysl pro vyšší matematiku. Bentham neříká, že ti, kteří se snaží stanovit tuto „nepřekonatelnou čáru" za určující pro to, zda by měly být zájmy určitého tvora brány v potaz, si dovolili chybnou charakteristiku. Vyslovením myšlenky, že musíme chápat zájmy všech živých bytostí podle schopnosti trpět nebo se radovat, Bentham nevylučuje úvahy o oprávněnosti zájmů ostatních živočichů, jak to činí ti, kteří proto za dělicí čáru považují schopnost rozumně myslet nebo mluvit.

Schopnost trpět nebo se radovat je nezbytnou podmínkou pro náš zájem, podmínkou, kterou musíme splnit dříve, než můžeme o zájmech smysluplným způsobem mluvit. Bylo by nesmyslné říkat, zda je či není v zájmu kamene, aby ho školák odkopl z cesty. Kámen nemá své zájmy, protože nemůže trpět. Nic, co v tom můžeme udělat, pravděpodobně nezpůsobí změnu v jeho blahu. Schopnost trpět nebo mít radost je nicméně nejen nezbytná, ale i dostačující pro to, abychom mohli říci, že bytost má zájmy - absolutně minimálním zájmem je netrpět. Myš, například, má svůj zájem - nebýt odkopnuta z cesty, protože bude trpět, jestliže se tak stane. 

Ačkoliv ve stati, kterou jsem citoval, mluví Bentham o „právech", jde tu spíš o rovnost než o práva. V jiné pasáži Bentham popisuje proslulým způsobem „přirozená práva" jako „nesmysl" a „přirozená a nezadatelná práva" jako „nabubřelý nesmysl". O morálních právech mluví jako o nejkratší cestě jak dospět k ochraně, kterou by morálně měli lidé i zvířata mít, ale skutečná váha morálního argumentu ne­spočívá v tvrzení o existenci práva, protože ono musí být na oplátku ospravedlňováno na základě schopností trpět a radovat se. Tímto způsobem můžeme zdůvodňovat rovnost zvířat, aniž bychom se zaplétali do filozofických disputací o podstatě práva.

Některým filozofům dalo hodně práce vyvrátit argumentaci knihy Petra Singra a nepodařilo se jim uvést takové důkazy, které by prokázaly, že zvířata žádná práva nemají. Uváděli, že k tomu, aby živočichové práva měli, musí být svéprávní, musí být členy nějaké komunity, musí být schopni respektovat práva druhých nebo mít smysl pro spravedlnost. Tyto požadavky jsou v případu osvobození zvířat irelevantní. Právnický jazyk se hodí pro politická jednání.  

Jestliže nějaká bytost trpí a my si toho nevšímáme, neexistuje pro takový postoj žádné morální ospravedlnění. Nezáleží na tom, jaký je původ této bytosti, zásada rovnosti vyžaduje, aby toto utrpení bylo chápáno stejně jako utrpení kterékoliv jiné bytosti, pokud je vůbec možné nějaká přibližná srovnání dělat. Není-li bytost schopna utrpení nebo prožívání radosti či štěstí, není tu už nic, s čím bychom mohli počítat. Hranice vnímání je tedy jediná obhájitelná hranice zájmů u ostatních. Stanovit tuto hranici na základě jiných charakteristik, jako třeba inteligence nebo schopnosti myslet, by znamenalo stanovit ji na základech velice kon­troverzních. Proč už si potom nezvolit nějakou jinou charakteristiku, třeba barvu kůže? 

Rasisté porušují zásadu rovnosti tím, že kladou větší váhu na zájmy členů své vlastní rasy tam, kde dochází k rozporu mezi jejich vlastními zájmy a zájmy jiné rasy. Sexisté porušují zásadu rovnosti ve prospěch zájmů svého vlastního pohlaví. Stejně tak lidé druhově nadřazení dovolují, aby zájmy příslušníků jiných druhů byly podrobeny zájmům jejich vlastního druhu. Model je stejný v každém případě.

podle knihy Peter Singer: Osvobození zvířat