Spása zvířat

Jan Houkal

 

Pamatuji si jednu starou příhodu z mládí. Bylo mi tak čtrnáct nebo patnáct roků, když jsem jednou o letních prázdninách podnikl výlet s jedním ze svých vrstevníků. Jak to bývá hovořili jsme cestou o mnoha různých a jistě nesmírně důležitých věcech. Už si ani nepamatuji, jak jsme se k tomu dostali, ale najednou jsme začali hovořit o otázkách, zda a proč existuje Bůh, jaký je smysl našeho života a podobně. Jisté je, že nás to asi docela zaujalo, protože toto téma vydrželo po téměř celý zbytek výletu. Ještě dnes si vybavuji, jak jsem se snažil svého kamaráda přesvědčit, že Bůh určitě je a že jedině víra dává lidskému životu smysl. Snažil jsem se to dokázat mnoha různými způsoby, kterých jsem tehdy byl schopen. Jedním z nich bylo i to, že jsem poukazoval na velikost rozdílu mezi lidmi a zvířaty: člověk má rozum, může se rozhodovat, umí mít rád, je duchovní a má duši, vyvíjí se během dějin světa, zkrátka a dobře je zcela jedinečný, zatímco zvířeti není možné z toho všeho přiznat vůbec nic. Takový rozdíl nemůže být pouhým výsledkem nějakého evolučního vývoje, ale ukazuje na zvláštní Boží péči, a tedy na jeho existenci, ale také na to, že člověka, a jedině jeho, po smrti čeká věčný život, zatímco zvířata zemřou navěky. Když jsem si myslel, jak pěkně jsem to všechno svému souputníkovi vysvětlil, zeptal se mne (a jeho otázku si dodnes, myslím, pamatuji docela přesně): „A jak tohle všechno můžeš vědět? Jak si tím, co říkáš, můžeš být tak jistý? Vždyť my přece o životě zvířat nevíme skoro nic, třeba ho mají ještě bohatší než my, jenomže nám o něm nic neříkají. Vždyť se podívej třeba na takovou srnku, do jejích očí. Co ty víš, co se děje v srdci srnky a jaký mají srnky život!" Už si vůbec nepamatuji, co jsem tenkrát odpověděl, ale otázka mého kamaráda mne provází dodnes.
 
On totiž není zdaleka jediný, kdo si takové otázky klade. V dnešní době, kdy se problémy spojené s ekologií zdají být stále ožehavější, jsou mnozí, kteří se ptají podobně. I když tato otázka, jak uvidíme, není zdaleka nová je dnes pokládána přece jen s větší intenzitou. Všichni dobře víme, že zaznívají otázky typu, zda je člověk v přírodě jediný, kdo si zaslouží zvláštní péči, zda veškerá živá příroda jej obklopující je jen pouhopouhým nástrojem k jeho pohodlnému životu, zda smí bez hranic využívat veškerou živou i neži­vou přírodu, nebo co jsou vlastně všechna zvířata, která žijí kolem nás, co s nimi bude po jejich smrti, jaká jsou jejich práva a zda vůbec nějaká taková existují, a mnohé podobné otázky. Probíhají diskuse, vznikají hnutí, často se objevují extrémní a jednostranná řešení. Jsou však také mnozí, kteří se snaží k těmto otázkám hlouběji vyjádřit z hlediska svých oborů, ať už přírodovědeckého nebo filosofického charakteru. Bohužel se ale zdá, že právě teologie, která by jistě mohla (a měla) k těmto problémům mnoho říci, příliš prostoru těmto otázkám nedává. Samozřejmě, jak v katolické tak i v protestantské teologii existuje a je rozpracovávána teologie stvoření, přesto však se zdá, že často zůstává jen na zcela obecné rovině vztahu člověka ke stvoření jako takovému. K naší konkrétní otázce, jak to je po smrti se zvířaty, se opravdu příliš nevyjadřuje. 
Cílem našeho zamyšlení pochopitelně nemohou být odpovědi na všechny otázky týkající se zvířat, ale jen po­kus odpovědět na otázku: „Co bude se zvířaty po jejich smrti, je možné hovořit o jejich.
1. Zvíře - spása - nesmrtelnost
2. Zvířata v biblické tradici, 2.1. Zvířata jako taková, 2.2. Zvířata jako nástroj Božích plánů, 2.3. Zvířata jako součást dějin spásy
3.  Zvířata v tradici křest'anského myšlení, 3.1. Zvířata ve filosofické reflexi, 3.2. Zvířata v teologické reflexi
4.  Spása zvířat?, 4.1. Zvířata, mající „dech života", 4.2. Zvířata a jejich konečný úděl
 
Výňatky:
2.3. Zvířata jako součást dějin spásy
 
Zvířata, jak jsou představena v Písmu, nejsou jen pouhou pomocí člověku a nástroji Božích úradků, ale i sama jsou předmětem Boží péče, jsou určitou součástí smlouvy, kterou Bůh uzavřel
s člověkem, a tím také součástí dějin spásy. Je jasné, že jsou zmiňována také v souvislosti s konečným uskutečněním těchto dějin. Jsou přítomna v prorockých viděních Božího království (srov. Iz 11,6-9), dostávají od Boha dokonce slib, že i s nimi uzavře smlouvu věčnou (srov. Oz 2,20), a jsou také přítomna na začátku uskutečnění těchto zaslíbení, kdy divoká zvířata jsou s Kristem na poušti a neubližují mu (srov. Mk 1,13). Nyní spolu s člověkem a celým tvorstvem sténají a trpí a očeká­vají vysvobození z porušení, až se zjeví sláva Božích synů (srov. Řím 8,19-22) a až celý svět bude plně usmířen a obnoven v Kristu (srov. 2Kor 5>19; Kol 1,20). Tehdy, ač některá divoká zvířata budou mít ještě svůj úkol při konečném Božím soudu (srov. Zj 9,3-10;19,17-18.21), se také divoká a nebezpečná zvířata stanou pokojnými (srov. Iz 65,25). Pak už budou nová nebesa a nová země (srov. Zj 21,1).
 
3.1. Zvířata ve filosofické reflexi
 
Ačkoli dědictví antické filosofie vzhledem k našemu tématu je relativně bohaté (již v antice se vedly diskuse velmi blízké těm dnešním: co je zvíře, zda má nesmrtelnou duši, zda je objektem etického jednání člověka, zda a nakolik je dovoleno zvířata využívat, jíst jejich maso a podobně), je jasné, že na pozdější filosofickou reflexi, podobně jako na celé filosofické a teologické myšlení Západu, měla od vrcholného středověku naprosto nejzáadnější vliv aristotelská metafyzická koncepce. Ta mimo jiné jasně definovala zvíře a položila jasný rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Zatímco zvíře je pouhou živou bytostí obdařenou smysly a schopností pohybu, člověk je k tomu bytostí rozumnou a společenskou. Zatímco zvíře má pouze vegetativní a smyslové schopnosti, a tudíž žádnou schopnost jednat duchovně, rozumně a morálně, a proto žádnou nesmrtelnou duši, člověk oproti zvířeti má všechny tyto schopnosti, a tedy i nesmrtelnou duši. V tom je právě - podle Aristotela - jeho lidská velikost, která ho od zvířat zřetelně odlišuje. Tato koncepce zvířete pak provázela filosofické myšlení po celý zbytek středověku, ale protože téma zvíře rozhodně nepatřilo k nejzásadněj­ším tématům, nebyla nijak zvlášť promýšlena.
 
Až na začátku novověku se zvíře znovu dostává do zájmu filosofie. V této době už nemohla zůstat bez povšimnutí karteziánská koncepce, která nevidí ve zvířeti nic jiného než „živý stroj“; René Descartes (v souladu se svým filosofickým systémem) nepřipisuje zvířatům schopnost komunikace, žádnou res cogitans (která odpovídá naší lidské „duši"), což znamená, že zvířata jsou pouze res extensa, tedy pouhá „věc". To rozpoutalo velkou filosofickou debatu, která v různé intenzitě provázela filosofii po několik následných století a vlastně provází dodnes, kdy předmětem reflexe se nestalo jen pouhé pojetí zvířat jako takových, ale i jednání člověka vůči nim a celé přírodě. Všechno to šlo pochopitelně ruku v ruce s rostoucí kritikou samotného antropocentrismu a racionalismu. A už od samotného začátku novověku se začínají množit hlasy, že vinu na takovém pojetí světa> které nemá dostatečnou úctu ke zbytku stvoření, nese právě křesfanství. Mezi velké filosofické „nepřátele" zvířat bychom mohli vedle Descarta počítat zejména Immanuela Kanta, pro kterého zvířata neměla žádnou mravní relevanci,  nebo Johanna Gottlieba Fichteho, který je považoval za svrchované vlastnictví člověka." Mezi „obránci" zvířat pak vynikli zejména August Comte, který obvinil metafyziku, že ona vytvořila naše nesprávné pojetí zvířete tím, že stanovila tak příkrý roz­díl mezi ním a člověkem," dále Arthur Schopenhauer, který velice silně kritizoval karteziánské a kantovské pojetí zvířete jako „věci" a zavedl pojem etiky soucitu se zvířaty"- (proto je jeho pojetí považováno za základ moderní ochrany zvířat"), Friedrich Nietzsche, který zvířata nazýval ve srovnání s člověkem „šíastnými bytostmi"," nebo pak představitelé filosofie života či Albert Schweitzer se svou „naukou úcty k životu".
 
 
3.2. Zvířata v teologické reflexi
 
Zdá se, že pro Otce" téma zvíře jako takové nemělo velký význam." To ale neznamená, že by na zvířata úplně zapomněli; naopak, často se objevují v jejich kázáních nebo v asketických a morálních pojednáních jako ta, která mají být obdivována jako krásné a dobré Boží dílo a která slouží jako příklad pro člověka, neboť jejich chování mezi sebou je mnohdy lepší než chování lidí a jejich věrnost, poslušnost, pracovitost a další dobré vlastnosti jsou pro člověka příkladem. Ačkoli byla zvířata takto ceněna a spatřována jako Boží stvoření, s nimiž má i Bůh své plány, přesto byla považována za naprosté služebníky člověka a jeho chování k nim nemělo víceméně žádnou mravní hodnotu. Zvíře, jak můžeme číst například u Augustina, je možno beze všeho zabít, neboť bylo stvořeno jako úplný služebník člověka. Člověk je jeho vlastníkem a má nad ním tuto moc.
 
Ani ve vrcholném středověku se zvíře netěší zvláštního teologickému zájmu. Teologická reflexe se spokojí s pouhým přijetím aristotelského pojetí, což jen posílí vědomí, že kromě toho, že zvířatům by se nemělo ubližovat zbytečně, protože jsou obdařena smysly, a tudíž cítí, je jinak člověk jejich svrchovaným pánem a jeho jednání vůči nim nemá významnou mravní hodnotu. Podobné smýšlení, jaké jsme viděli už u Augustina, najdeme i u Tomáše Akvinského a jiných scholastických autorů. Téměř jedinou, ale zato slavnou výjimku představuje ve středověku František z Assisi, známý svou něžnou láskou ke stvoření, který nazýval zvířata svými „bratřími a sestrami" a obdivoval je spolu s celým stvořením. Ačkoli František nebyl teolog
ve vlastním slova smyslu, jeho vliv především na křesťanskou spiritualitu je nesporný.
 
Jakákoli zásadnější teologická reflexe, která by měla širší dopad a vešla ve všeobecnou známost (aspoň v oblasti katolické teologie), chybí i ve stoletích následujících. Je docela zajímavé, že relativně živá filosofická debata do oblasti teologie nijak zvlášť nezasáhla.
 
Přestože stále lze souhlasit s lapidárním konstatováním, že „v dogmatice 20. století má zvíře pouze stínovou existenci", není už možno tvrdit, že by současná teologie k tomuto tématu zcela mlčela. Téma zvíře se stává součástí stále více rozpracovávané teologie stvoření, kdy se ve světle velkých ekologických problémů současnosti a s vědomím výtky, že křesťanství je jejich spoluviníkem, promýšlí nově a hlouběji biblické chápání panství člověka nad světem a jeho spravování (můžeme hovořit dokonce o určité formě „ekologické teologie"). V těchto souvislosech i ve světle pokročilejšího přírodovědeckého poznání už není chování člověka vůči zvířatům oproštěno od veškeré mravní hodnoty. Zejména v oblasti bioetiky se hovoří o legitimitě nebo nelegitimitě pokusů na zvířatech a zvířatům začínají být přiznávána určitá práva. Zvířata se dokonce stávají výslovným předmětem liturgické činnosti církve, neboť i ona mohou být příjemci liturgického požehnání. Vyjádření magisteria je ovšem velice málo a i ta, co byla vyslovena, se zabývají především mravními problémy souvisejícími s bioetikou," a nikoli otázkou, kdo to vlastně zvířata z teologického pohledu jsou a jaký je jejich úděl po smrti. Zdá se, že to je také důvodem a zároveň důsledkem toho, že vlastní dogmatická pojednání o těchto otázkách skutečně chybí.
 
 
4.2. Zvířata a jejich konečný úděl
 
Východiskem k této závěrečné úvaze je biblická vize konečného stavu světa a celého stvoření. Písmo tento stav, který nastane druhým příchodem Krista ve slávě (srov. Mt 24,30), popisuje (a tento popis pro nás zůstane vždy normativním, protože svědectví Božího slova je jediným svědectvím, jež o věcech, které ještě nenastaly, můžeme vůbec mít) jako obnovení všeho v Kristu (srov. 2Kor 5,17; Zj 21,5), kdy nastanou nová nebesa a nová země (srov. Zj 21,1), ve kterých bude přebývat pokoj a spravedlnost (srov. 2Petr 3,13), kdy už nebude ani smrt, ani nářek, ani bolest (srov. Zj 21,4). Tehdy se člověk bude už navěky ra­dovat se svým Pánem (srov. 1Sol 4,17), protože přijde plnost a člověk jej uvidí tváří v tvář (srov. 1Kor 13,12). Proto není divu, že po tomto stavu, kdy celé lidstvo s výjimkou těch, kteří se nechají svést (srov. Zj 20,15), bude obnoveno (srov. 2Kor 5,19), člověk touží (srov. Řím 8,23) a dy­chtivě jej očekává (srov. 2Petr 3,12).
 
Ale, jak jsme už konečně viděli v rozboru biblické tradice, netouží po něm sám, touží po něm a ve sténání k němu spěje i celé tvorstvo (srov. Řím 8,19-21). V onen den plnosti nebude totiž definitivně obnoven pouze člověk, ale celé stvoření (srov. Řím 8,22), pokoj nebude nastolen pouze mezi člověkem a Bohem (srov. Řím 5,1) a mezi lidmi navzájem (srov. Ef 2,16-17), ale také mezi Bohem, člověkem a celým stvořením (srov. Ef 1,10; Kol 1,20), jehož nejzřejmější součástí jsou právě zvířata (srov. Job 5,23). Bude to pokoj, který obejme celý svět (srov. Iz 6C,12). Tak teprve budou vypadat ona nová země a nová nebesa Kristova království pokoje. A jak by v nich mohla chybět zvíř-ata, která jsou přece po člověku nejzářnějším Božím dílem na zemi (srov. 21 8,7-8)?
 
Vždyť i jejich pomíjivost je důsledkem hříchu člověka, kvůli kterému vstoupila smrt do nitra celého stvoření (srov. Gn 3,17; Oz 4,3) a zasáhla i ostatní živé tvory - zvířata.A jestliže smrt, která je důsledkem lidského hříchu (srov. Gn 3,19; Řím 5,12; Mor 14,21), byla Kristovou smrtí za hří­chy světa (srov. 1Petr 2,24) ve svém jádru už přemožena (srov. 1Kor 14,20-22; Zj 12,10) a při Kristově druhém slavném příchodu bude zničena definitivně (srov. 1Kor 14,26; 15,54-55), takže se tak člověku otevře možnost vstoupit (plně) do nebe (srov. Jan 14,2-3; Sk 7,55), není přece možné, aby to nemělo důsledky také pro ty, které smrt postihla spolu s člověkem, a to navíc bez jejich vlastní viny.
 
Proto zvířata v dějinách spásy, směřujících ke Kristu, měla vždy své místo. Vždyť měla své místo v arše, kam ve­šlo všechno živé předurčené k záchraně - lidé a zvířata (srov. Gn 6,19-20) -, a byla pak zahrnuta do smlouvy uzavřené s Noem (srov. Gn 9,8-10). Vždyť i zvířata Izraele byla vysvobozena spolu s celým národem z egyptského otroctví (srov. Ex 12,38) a stala se pak součástí sinajské smlouvy. Právě proto, že obě tyto události jsou předobrazem vykoupení v Kristu (první ukazuje univerzalitu Božího díla spásy, zahrnující vše živé, druhá způsob: že nástrojem této spásy se stane Boží lid, z něhož jako nejcennější výhonek vyjde Spasitel) a protože zvířata jsou obou těchto událostí součástí, není divu, že i proroci předpovídající konečnou spásu v Božím pokoji se nezdráhají do tohoto pokoje zahrnout i zvířata (srov. Iz 11,6-9; 65,25) a že divoká zvířata (už pokojně se chovající) jsou přítomna s Kristem na poušti, kdy realizace konečné spásy začíná (srov. Mk 1,13). Je to konečně Bůh, kdo i zvířa­tům slíbil, že s nimi uzavře věčnou smlouvu (srov. Oz 2,20), a Bůh své slovo drží (srov. 2Tim 2,13), nebof jeho zaslíbení jsou neodvolatelná (srov. Řím 11,29).
 
Zdá se, že po všech předešlých úvahách (samozřejmě s vědomím, že se zde dotýkáme tajemství věcí skrytých) můžeme uzavřít, že se smíme odvážit teologicky hovořit o „spáse zvířat". Samozřejmě ne v plném smyslu, v jakém hovoříme o spáse člověka, neboť jedinečnost člověka a jeho vztahu s Bohem musí být vždy zachována; pouze člověk, který se v Kristu již stal a v eschatonu stane plně synem Božím (srov. Jan 1,12;1Jan 5,1), může být spasen ve vlastním slova smyslu, pouze člověk je ve vlastním a plném smyslu capax Dei. U zvířat můžeme hovořit o spáse pouze ve smyslu analogickém, totiž v tom smyslu, že můžeme být zcela oprávněně přesvědčeni, že i pro ně -,,naše menší bratry a sestry" - bude v nebi místo, že i ona dosáhnou vytouženého vysvobození z porušenosti. Podobu tohoto bytí v nebi můžeme chápat tak, že budou, analogicky k ráji na úsvitu dějin, tvořit prostředí zahrady nového nebeského Jeruzaléma, kde bude člověk žít a procházet se se svým Bohem. Toto tvoření prostředí pro ně bude naplněním jejich bytí, a tak radostnou blažeností.
 
Závěr
 
Pokud bych ještě někdy potkal onoho přítele z dětství, určitě bych dnes s takovou jistotou netvrdil (a vlastně bych to netvrdil vůbec), že rozdíl mezi zvířetem a člo­věkem je jasným důkazem Boží existence. Je ,jasným dů kazem", ale ne samotné Boží existence, ale toho, kým člověk je v Božích očích. Jeho velikost a jedinečnost však ještě vůbec nic neříká o tom, že by nebe mělo být jen pro něho. Je pro něho - stejně jako celá země - pouze především. A tak, jako i na zemi mají své místo i ji ní živí tvorové, zvířata, budou mít i své místo v nebi. A právě tato skutečnost je mnohem větším „důkazem" Boží existence než její opak, protože Bůh, který dokáže k sobě přitáhnout vše živé, aby našlo naplnění svého života v jeho životě, a který se o vše živé už zde na zemi laskavě stará, aby je k tomu připravil, je přece mnohem větší Bůh než ten, který by to nedokázal.....

 

Pramen, odkazy

 

Celé zde: Spása zvířat, Teologické texty 2006/4

O nesmrtelnosti zvířat

Úvaha o nesmrtelnosti chrousta – zvířata jako partneři člověka

Jedí bez chuti a naříkají bez bolesti

Křesťanské zdůvodnění práv zvířat