Být něčím partnerem znamená vztah. A člověk je schopen vztahovat se ke všemu: k lidem, Bohu, ostatním živým tvorům, dokonce i k věcem. Jen si vzpomeňme, jak někdy máme osobní vztah k nějakému předmětu, který nám připomíná něco pěkného, co jsme kdysi dávno prožili a jak se takového předmětu neradi zříkáme. Skutečný, plný, opravdový a dokonalý vztah však předpokládá dvě strany, rovnocennost, vzájemnost. A tady se okruh našich eventuálních partnerů dramaticky zužuje. Skutečným partnerem musí být někdo, kdo je schopen opětovat mou lásku, můj cit, je schopen se mnou komunikovat. Je toho v tvorstvu schopen ještě někdo jiný, kromě člověka? V plné míře asi těžko.  

Ale zkusme se na to podívat jinak. Být partnerem znamená také, navzájem se potřebovat, záviset na sobě. A zde by odpověď mohla být úplně jiná. Náhle se nám může stát partnerem celý vesmír, všechno tvorstvo na Zemi, protože jsme na jedné lodi, jsme na fungování všech závislí. Ostatní tvorové nám tak mohou na náš vztah k nim odpovídat tím, že zkrátka jsou, že existují, žijí, plní svou funkci v přírodě. Odpovídat nevědomky, ale odpovídat. A to už něco znamená.

Jelikož jsme lidé, plnocennými partnery pro dialog pro nás budou určitě zase jen lidé. Avšak nespěchejme hned všechno ostatní, co není člověk, hodit do jednoho pytle. Už Aristoteles si všiml, že v přírodě lze vysledovat hierarchii různých stupňů bytí a na vrchol této pyramidy neváhal umístit člověka. To také potvrzují přírodní vědy – je zde skutečně škála organismů od jednodušších a primitivnějších k složitějším a evolučně vyspělejším. Člověk zde nesporně zaujímá jedinečné místo, i když patří mezi primáty. Umí abstraktně myslet, je schopen sebereflexe, má umění, morálku, duchovnost, víru v Boha. To vše jej odděluje od ostatních tvorů, ale zas ne tolik, jak si lidé po celé věky mysleli. Přes všechny lidské přednosti zůstává člověk zakořeněn v přírodě, zůstává tělem, které funguje stejně jako ostatní těla a potřebuje k životu ty samé věci, jako ostatní tvorové jemu nejbližší.

V oné škále živých tvorů tedy existují bytosti člověku nejbližší a to jsou bezesporu zvířata. Zoologicky mezi ně patříme: lidské tělo je ze stejného materiálu, stejné genetické informace, má stejnou fyziologii jako tělo zvířat. A nejen to, mnohá zvířata mají v různé míře náznaky toho, co dělá člověka člověkem: paměť, vůli, reflexi. Zvířatům se zdají sny, pociťují bolest i rozkoš, mají strach ze smrti, radují se nebo jsou smutná. Každý, kdo měl např. psa a měl ho rád, ten asi dosvědčí, že je to tak, a že se psem je možno do určité míry komunikovat.  

Diskutovat o naší lásce ke zvířatům je bezesporu zajímavé. Většinou však zůstane pouze u diskusí, romantických či akademických, ovšem když přijde na skutečný vztah k nim, nutně sklouzáváme k tvrdé realitě. Většina z nás má boty z kůže a skoro každý den na talíři flák masa. A už ani nepřemýšlíme o tom, odkud se vzal. Je to zkrátka anonymní kus masa, kus materiálu, určený ke spotřebě. Co je všechno za tím, to nás už nezajímá a koneckonců, jsme většinou přesvědčeni o tom, že je všechno v pořádku, že zvířata jsou zkrátka stvořena k tomu, abychom je snědli a žádné rozpaky, jemnocit či lítost tady nejsou na místě.  

Jenže my jsme křesťané a křesťan věří v Boha, hledá Boha dokonale dobrého a spravedlivého, původce všeho dobra a života, věří v Krista Spasitele, který přišel do tohoto světa vnést zárodek budoucího eschatologického míru všeho stvoření. Jakýsi stesk po tomto univerzálním míru lze vytušit už v knize Geneze či v Izajášovi 11. V Genezi je vyjádřen právě onen vztah člověka ke všemu: k Bohu, člověku, zvířatům, všemu stvoření a také to, jak je zlem narušen a znetvořen. Tento vztah má být nenásilný, to je přece ten ideál. Vždyť v každém násilí tkví něco zlého, i když je to násilí opodstatněné těmi nejlepšími důvody či považované za přirozenost. Když vidíte, jak lev trhá zebru, považujete to za zcela normální, nutné a přirozené. Přece však i v tom můžete pocítit jakýsi stín toho, čemu klasická teologie říká prvotní hřích a čemu bychom my evolucionisté v duchu Teilharda de Chardina řekli spíše nehotovost, nedokončenost stvoření, či nutné průvodní negativní jevy této nedokončenosti.  

Lze skutečně věřit v dokonale dobrého a spravedlivého Boha a přitom být smířen s utrpením tvorů? U člověka jsme to vyřešili snadno: má přece nesmrtelnou duši, a tak i když tady na zemi si moc radosti neužije, bude přece bohatě odměněn na věčnosti. Na tom byla postavena pořádná porce křesťanské spirituality. Často to vedlo k tomu, že bylo znehodnoceno a pohrdáno vše, co je tělesné, sexuální, pozemské, časné a vyzvednuto co je duchovní, nebeské, věčné. Ano, i lidským tělem a jeho projevy bylo pohrdáno, jako nezbytný předpoklad duchovního života. Natož pak těly jinými. Dnes vidíme důsledky: nedocenění hodnoty stvořeného světa, včetně nedomyšleného postoje ke všemu živému, včetně zvířat.