O nesmrtelnosti zvířat

 Eugen Drewermann

 

A za ně také, ó Pane, za ponížené tvory, kteří s námi snášejí žár a tíhu dne, tě prosíme, abys rozšířil nesmírnou laskavost svého srdce, neboť jsi slíbil spasit jak lidi, tak zvířata, a tvá milující laskavost je velká. Basil Veliký 

Z úvodu knihy: „Kdybychom museli poslouchat křik zvířat trýzněných člověkem, neunesli bychom ho. Proto si zacpáváme uši. Cožpak nemáme spolky na ochranu zvířat...? Je to jejich starost. Pokusy na zvířatech jsou ostatně nezbytné, vždyť pomáhají medicíně, je to právoplatná záležitost vědy, legitimovaná dokonce křesťanskou teologií, která si vysvětluje Stvořitelova slova Gen1,26 následovně: “Vy lidé jste pány země, zvířata jsou vašimi otroky.“ Z hlediska nekonečné důstojnosti člověka neexistuje žádné utrpení, jež by se zvířatům nesmělo způsobit, jakmile se to jeví jako nezbytné a smysluplné z hlediska určitých lidských potřeb.“

Recenze ze Souvislostí:

Jan Jandourek     

Název útlé Drewermannovy knihy budí určité podezření. Vzhledem k tomu, že jeho texty bývají posuzovány s ohledem na autora a to již dávno předem, než je publikum četlo, nepovede se spisku O nesmrtelnosti zvířat pravděpodobně jinak. Budí dojem, že kontroverzní teolog a psycholog Drewermann, který se nejen pokouší o syntézu hlubinné psychologie a teologie, ale který se rovněž dostal do konfliktu s vedením své církve, dospěl k další herezi. Mají zvířata skutečně pouze takzvanou animální duši, tedy zanikají po smrti a mizí, takže nemají – jako člověk – právo na život věčný? Takto si ale Drewermann, alespoň v prvním plánu ne, otázku neklade.

Hlavním tématem není pro autora věčný život, který by měl člověk sdílet se svými mazlíčky, ale otázka utrpení, kterému lidské bytosti vystavují bytosti nikoli lidské. Vinu nese i teologie, právě oním zdůrazněním jedinečnosti člověka včetně jeho věčného údělu. V tom se liší od mnoha jiných náboženství, která nekladou tak ostrou hranici mezi člověkem a přírodním světem.

Úvod ke knížce napsala Luise Rinserová a interpretuje v něm nečekaně známý text evangelia. Ten, jejž nazýváme „Ježíšem Kristem“ (jeho pravé aramejské jméno znělo Ješua), přišel do jeruzalémského Chrámu. A tam se jej zmocnil hněv či spíše děs. Viděl zvířata určená k rituální porážce a pomalému vykrvácení. Ješua zvolal: „Udělali jste z domu modlitby doupě vrahů.“ Mohl říci: Udělali jste z něj jatka. On ale řekl: Doupě vrahů. Není to dostatečně zřejmé? Mluví o vraždách. O vraždění zvířat. Toto vraždění jej děsí. Odsuzuje je a odvolává se na přikázání „nezabiješ“. (s. 12) Autorka také připomíná, že bývaly doby, kdy byla duše upírána i ženám a barevným.

Drewermannovým hlavním tématem není teologický spor o to, zda zvířata mají, nebo nemají nesmrtelnou duši, ale jde mu o to ukázat, jak dosavadní křesťanské pojetí světa vytváří základ pro zbytečné utrpení tvorů, nad kterými má člověk převahu. Nejhůře se to projevuje v oblasti pokusů na zvířatech, kterým padne ročně za oběť tři sta milionů tvorů. Tato krutost nepostihuje jenom tvory, kteří nemohou protestovat, ale vypovídá něco o jakési vnitřní poruše v člověku samotném.

Drewermann překračuje hranice, na jaké je křesťanské myšlení zvyklé. Současné křesťanské myšlení prožívá určité dilema. Buď vezme vážně to, co dnes víme o světě, ve kterém žijeme, míněno o světě jak ducha, tak empirickém světě, a pak přijde o svou výlučnost, nebo učiní jen některé drobné ústupky a bude mentálně žít ve středověkém obrazu světa. Slovo středověký tu používám nikoli doslova, ale jako obraz světa, který nebere v úvahu nic z toho, co formovalo myšlení posledních staletí. (Od zámořských objevů po astronomické, od evoluční teorie po současnou sociobiologii.) Jak nepřirozené a přirozenosti nepřátelské jsou dogmatické představy křesťanství o lidské duši, ukazuje se v neposlední řadě na potížích, jež má dnešní teologie s přijetím evolučního světonázoru moderní přírodovědy. Od dob středověké scholastiky se jedinečnost lidské duše dokazovala především pomocí mimořádně staticky uvažující aristotelské filosofie, a sice na základě metafyzické demonstrace zásadní nemožnosti substanciálních změn určitého jsoucna. Myšlenky tohoto druhu se dodnes povinně přednášejí v základních filosofických kursech katolické teologie; dokonce i tam, kde se byť váhavě, ale přece jen upouští od myšlení v kategoriích tomistické metafyziky ve prospěch „historičtějšího“, „biblického“ myšlení, začínají pro křesťanskou teologii „dějiny“ teprve „historií Zjevení“ Izraele před cca 4000 lety.

Toto statické myšlení se nezabývá odpovědí na otázku, kdy se vlastně člověk jako bytost na zemi objevuje. Křesťanská teologie uvažuje totiž stále ještě tak, jako by člověk byl stvořen během jednoho okamžiku, ačkoliv již není herezí připouštět evoluci. Drewermannovi jde o to, že vzhledem k tomu, co dnes víme o stáří kosmu a nepatrnosti člověka v něm, co tušíme o původu člověka z „nižších“ forem a jeho podobnosti se zvířaty, nemůžeme narýsovat žádnou ostrou hranici mezi lidským a zvířecím světem.

Na otázku o nesmrtelnosti zvířat odpovídá autor obrazem: Buďto se všechno vrátí: medúzy a rackové, oblaka a ostrovy, slunce a moře, nebo to všechno nic neznamená. Jen kvůli návratu se musí všechno, co je, stát oním třpytem světla, jehož formou je duch, nepředstavitelné bytí, které můžeme jen tušit. Je to věčná pravda starých Egypťanů: všechno je jen podobenství – nic více a nic méně, přechodné zjevení, magická šifra proměny všeho života ve sféru božství. V hodině smrti ve skutečnosti nic nepomíjí. (s. 69) U někoho vzbudí taková odpověď podezření, že Drewermann je newageový gnostik V myšlenkově pluralitním světě musíme (nebo právě ani nemusíme) přijmout fakt, že dnes existují i gnostici.

Ještě poznámku na závěr: Drewermann je básník. Vyjadřuje se v metaforách, rád cituje literární texty. Čtenář se nesmí nechat oklamat mohutným poznámkovým aparátem dovršujícím jeho „tlustospisy“. Ty pouze dosvědčují německou důkladnost a snad mají dodat vážnosti autorovu poselství. Mezi řádky však čteme také o autorovi, který je mistr ironie, aniž by oplýval smyslem pro humor. Upřímně řečeno, smysl pro humor nemá Drewermann žádný. V každém případě je citlivější, než by se z jeho textů zdálo. Sám jsem byl svědkem toho, jak na frankfurtském knižním veletrhu uváděl svou novou knihu o Ježíšovi. Když došla řeč na současné problémy, například azylanty a jejich zoufalé postavení, dělalo to dojem, že je spisovatel na pokraji pláče. Drewermann je totiž, ať už tomu někdo věří nebo ne, pravděpodobně velmi sentimentální muž.

Co naopak říká o zvířatech a jejich duši katolický teolog Vladimír Slámečka:
„Vrcholem tohoto stvoření je člověk, pro kterého je všechno stvořeno….. Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření……Smrtí zvířete dojde k rozkladu jako u každého jiného jsoucna, zvířecí duše jako forma zaniká a končí svoji existenci přesně tak, jako zaniká a končí forma dřeva, když ho spálíme v kamnech nebo ovoce, které sníme.“  

….a Eugen Drewermann: „Vše, co existuje, žije jen skrze Boha. Vše živé má božskou duši.  Zvíře samozřejmě neví, co ví člověk: že v něm přebývá nesmrtelná duše. Ví to však člověk skutečně? Nežije většina lidí v tupé nevědomosti podobně jako zvěř? Jsou si vědomi svého božství? Neuvědomují si ji o nic víc než zvířata. Kdo ví, zda zvířata si v průběhu evoluce neuvědomí svoji duši a nevyvinou se výše než my?…..“  

„Neboť co jiného znamená v této souvislosti víra v Boha nežli důvěru, že nic, žádný bolestný výkřik a žádný nářek, žádná bolest a žádný smutek nejsou na tomto světě snášeny a trpěny nadarmo? Co jiného, nežli že vše zůstane uloženo a uchováno v oné nesmírné paměti, která nemůže nic zapomenout, jelikož ve své věčné přítomnosti chápe a miluje vše jsoucí, na němž je vnitřně závislá......
......Neexistuje –li  nesmrtelnost, neexistuje ani Bůh, neboť i kdyby existoval, ale bylo by mu to lhostejné a ukázal by se jako necitelný i vůči nejmenší cítící bytosti, musel by být lhostejný i nám, kteří myslíme i cítíme navzdory své nepatrnosti.“