Vždy s oddaností tklivou a nezištnou
Psi a lidé v české společnosti v 19. století

Milena LENDEROVÁ

V roce 1821 namaloval berlínský malíř Karl Begas rodinný portrét plný pohody: starostlivý otec, matka s ruční prací, čtyři dcery a dva synové, z nichž jeden drží na klíně malého psíka. Jeho vzezření dává tušit, že se nehodí k zahánění zlodějů ani k lovu. Patří zcela nepochybně mezi členy rodiny.

Průmyslová revoluce zvýraznila hranici mezi přírodou a civilizací. Urbanizace a procesy, které s ní souvisely, rozdělily lidem život (zatím pouze ve městech) na sféru veřejnou a privátní. A do intimního prostoru rodiny, do prostoru s jasně určenými konturami, se spolu s lidmi stěhují domácí zvířata. Nikoli krávy a kozy dávající mléko, nikoli slepice snášející vejce, nikoli králíci, proti své vůli upravovaní - v závislosti na zeměpisné poloze - na rozmarýnu nebo uzeném bůčku. Nikoli zvířata přinášející hospodářský užitek (těm býval vyhrazen městský dvorek), ale tvorové, kteří poskytují radost, potěšení, budí a opětují náklonnost.

Je změně vztahu k zvířatům přispěl nemalou měrou romantismus panující v období „mezi časy": rehabilitoval autonomii přírody a popřel karteziánský i osvícenský racionalismus s jeho představou zvířete-stroje, nemajícího duši a necítícího bolest. Žádný div, že ve století velkého Descarta vivisekce v Evropě zdomácněla (a umožnila řadu významných fyziologických objevů), žádný div, že právě v 19. století (navzdory významným posunům ve farmakologii a bakteriologii, o něž se nesporně zasloužila) jí byl vyhlášen urputný boj. Objevují se protesty proti lovu zvířat, prosazuje se vegetariánské hnutí. V rámci boje proti postupujícímu materialismu přiznává část katolické církve zvířatům duši, byť zdaleka nedosahující kvalit duše lidské, duši smrtelnou, existující jen v úzké spojitosti s tělesností. V poslední třetině 19. století se „práva zvířat" prosazují s téměř stejnou vehemencí jako práva dětí.

NÁKLONNOST I KRUTOST

Vztah, který poutá člověka k domácím zvířatům - psům, ptákům (ikonografické prameny dokládají od časů biedermeieru existenci ptačí klece snad v každém příbytku) a později kočkám - se během století prohlubuje: o zvířatech patřících k rodině se mluví ve společnosti, ve škole, píše se o nich v dopisech i slohových úlohách. Psi mají vlastní identitu, nosí obojky se jménem svým, případně jménem svého chovatele. Dámy je chovají na klíně, uhynou-li, jsou oplakáváni a pohřbíváni na zahradě, později na psích hřbitovech. Na začátku 19. století se člověk soustředil na vnější vzhled domácích zvířat: jsou šlechtěna podle estetických nebo praktických kritérií, v jejich světě se objevují označení rasa a čistokrevnost. Od druhé poloviny 19. století se pro psy (a také hovězí dobytek či koně) vedou plemenné knihy.

Prohlubující se sympatie k psům se odrážejí v moderních encyklopediích - jednatřicetisvazková La grande encyclópédie, vycházející v nakladatelství Lamiraux od roku 1885, věnuje psovi celých sedmnáct stran: podrobně se zabývá jeho vývojem, anatomií, popisuje existující psí rasy, několik stránek věnuje výcviku loveckého psa či významu psa v armádě. Totéž platí pro Brockhause i pro obě nejstarší české encyklopedie - v roce 1867 šestý díl Slovníku naučného oprávněně konstatuje, že jest pes jediné zvíře, které sledovalo člověka do všech končin světa, a že není živočicha hodnějšího přátelství, lásky a vážnosti lidské. Ottův slovník naučný dodává, že žádný kmen lidstva není tak chudý, aby neměl aspoň psa za soudruha své bídy, a uzavírá: ...osud psa byl všude a za všech dob rozdílný: tu dostávalo se mu pocty až královské a pomníků, byl hýčkán, stavěny mu nákladné psince, jinde jest opovrženým pariou, bývá jen kopán, bit, nejhoršími odpadky živen. A přece slouží vždy s oddaností tklivou a nezištnou. Slovo „pes" ztrácí postupně pejorativní zabarvení, přestává být nadávkou - navzdory tomu, že se nadále užívají některá úsloví reflektující nevalnou kvalitu psího života: „uhoněný jako pes", „psí život", případně „čas, že by psa nevyhnal".

Příchylnost psa k vlastní „smečce", jeho věrnost, oddanost, ale i hravost ho předurčují stát se průvodcem dětských her, nadšeným kumpánem klukovských dobrodružství, předmětem svérázné a někdy poněkud trýznivé péče holčiček - zkuste vozit jiné zvíře v kočárku! Jistě, zvíře není hračka, ale moudří rodiče už v 19. věku věděli, že péčí o psa (kočku, ptáka či rybičky) se dítě učí zodpovědnosti. Po celé 19. století se pes objevuje v dopisech a kresbách dětí a adolescentů, průvodcem dětství zůstává i v pamětech dospělých. To neštěstí, když se zaběhne - devítiletou Zdenku Braunerovou žene k psaní potřeba sdělit tuto tragickou zprávu jmenovkyni Havlíčkové do Německého Brodu. Uběhlo pár dní a nadešel důvod k odeslání radostné zprávy o návratu ztracence, zprávy korunované sdělením: To ona ví, že já mám Šotečka ráda, a když ho hoši tlučou a já se o něj zastávám, vždy mi říkají Hundsmutter...

Německé nelichotivé označení užité v českém textu bylo v roce 1867 patrně běžným označením (malých) chovatelek; vždyť už třináctiletá Gabriela ze Schwarzenbergu se proti němu ohradila ve francouzsky psaném dopise z října roku 1838: Mimochodem, pane kapitáne, jsem velmi uražená, protože jsi mě nazval Hundsmutter, jestli to uděláš ještě jednou, nazvu tě Hundsvater, protože kdo tolik plakal, když Fasel utekl? Jméno psa Fasela spolu se jmény dalších čtyřnožců (vedle psů i koní) se objevuje takřka v každém z dopisů, které si temperamentní Gabriela se svým bratrem, budoucím Karlem III. ze Schwarzenbergu, v letech 1837-1842 vyměnila.

Pes byl jak předmětem dětské náklonnosti, tak terčem dětské krutosti. Klukovina, zábava, projev hněvu, nebo sadistická zvrácenost? Doklad setrvalosti ostrého předělu mezi humanitou a animalitou, obtížné překročitelnosti hranice mezi podstatou člověka a zvířete? Bratři Braunerovi, budoucí advokát Vladimír a budoucí chemik Bohuslav, bijící s „chlapskou" drsností psa Šotka (jinak celou rodinou milovaného - vždyť i vážený poslanec František Brauner zdravil z Vídně celý zvěřinec) - nebyli výjimkou. Zdá se, že Jan Herben, jeden ze zakladatelů realistické strany, jen nerad vzpomínal, kterak s ostatními kluky na kvetoucí švestce oběsili psíka jménem Čokrle, a protože dlouho neumíral, dotloukli ho kamením a zahrabali do hlíny. Týrání zvířat provází celé toto století vítězící techniky, jako ostatně století další. Dostává se mu společenského odsouzení, což dokládají rozhořčené zápisy učitelů v třídních knihách či školních kronikách.

Dětská krutost ve vztahu ke zvířatům má být vymýcena důsledným pedagogickým působením, případně též odvoláním na nařízení našeho nejmilostivějšího zeměpána dne 20. dubna I854, v říšském zákoníku č. 96, jež trýznění zvířat zapovídalo.

Od šedesátých let do konce století psali dnes už zapomenutí spisovatelé mravoučné povídky, v nichž pro děti přijatelnou formou brojili proti týrání zvířat. Jakým právem opovažujete se vložiti ruku na díla stvořitele tak dokonalá, vy, ježto samy můžete pouze nedokonalé vyrobiti? Snad nedomýšlíte se, že Bůh všechny ty živočichy vám za hračky stvořil? ptá se roku 1874 rozhorleně smíchovský učitel Adolf Potůček v útlém spisku Útrpnost se zvířaty. Četné didaktické povídky, většinou neumělé překlady z němčiny, měly v dětech vzbudit soucit s týranými tvory, upozornit je na užitečnost i příkladné vlastnosti němé tváře. Spisovatelé neskrblí příběhy, v nichž pes zachránil batole, nalezl ztracený váček s penězi, vyhrabal mrtvého pána z hrobu a pak nad jeho rakví žalem pošel. Uvádějí další příklady užitečnosti psů, ba přinášejí poučení o bernardýnech - soudek s rumem nesporně z výchovných důvodů vynechávají. Podle zásady „Bůh přísně trestá děti, které se osmělují ničiti neb týrati jeho tvory" jsou všechny zlé děti zle odměněny. Bud na místě, smrtí nebo poškozením zdraví s trvalými následky, nebo dodatečně, v dospělosti, těžkým zraněním ve válce, ztrátou majetku, někdy i tělesným postižením vlastních potomků. Netřeba pochybovat o tom, že si neznámý trýznitel z poloviny 19. století zasloužil tragický konec způsobený pouhým psím kousnutím:


Prázdný kočí lesem jeda
Pocestného dohání
Prositi se dlouho nedá
Vezme jej a uhání

Ve vozejku pejsek leží,
Na cizince jen se ježí,
že mu tento vidlice
z žertu strká před líce.

Špásu konec! Zlostný Fousl
Svévolného mužíka
Do dvou prstů notně kousl,
Bolestí až ukviká [!].

Doma stůně, base vzteká.
Každý hrozí se a leká;
slzy nad ním ronili,
K pohřebu [!] mu zvonili.

ČLEN RODINY

Rozpor mezi přáním snad každého dítěte vlastnit psa a racionálním kalkulem rodičů, majících na mysli obligátní procházky, péči vyžadující peníze, srst v koberci či omáčkách a další nevýhody chovu, má nadčasovou platnost. Existoval v předminulém století, nicméně - opět stejně jako dnes - byly rodiny, kde psa-člena rodiny respektovali i dospělí. Člověk nemusel být zrovna čtenářem Jeremyho Benthama, aby cítil, že pocit štěstí, který mu jeho pes dává, patří do kategorie dobra. Zralí, rozumní, ba slavní lidé se zaplétali do osidel citové angažovanosti vůči neužitečnému tvoru přinášejícímu „pouhou" radost. Jeho odchod býval malou rodinnou tragédií: Trapný den a skutečný bol o psa Vořecha, který byl u pohodného zastřelen, zapsala si do deníku 13. ledna 1896 Sofie Podlipská, spisovatelka, emancipistka a několikanásobná babička. Pláču o něj jak o člověka a moje Ludmila je všecka uchvácena. Skrýváme ten žal před dětmi. Měli jsme toho psa právě deset let. On nás miloval. jak dívaly se ty jeho oči na nás. jak byl mé Ludmile oddán, jak zbožňoval ty děti. Ne, není hříchem splácet takovou náklonnost a oplakávat takovou jiskru lásky. Dodejme, že v rodině Podlipských, respektive Vrchlických, byla psům prokazována potřebná úcta a „panu Vórovi", jak byl Vořech oslovován, náležel o Štědrém večeru párek, zavěšený na dolní větev vánoční jedličky.

Kolik takových Vórů" v Praze žilo, těžko říci. Zdá se, že hodně, a do konce století jich přibývalo. Urbanizace člověka vykořenila, vzdálila ho přírodě. Zvíře v bytě mu pomohlo vrátit se trochu zpět, vložit alespoň kousek něčeho živého mezi stále vyšší a šedivější zdi domů.

Člověk technického 19. věku se nadále definoval duší, rozumem, jazykem, kulturou, ale antropozoologické odlišení člověka a zvířete, všechna ona odlišení specifikující humanitu jako by v případě psa ztrácela zřetelnost. Hranice mezi zvířaty a lidskými bytostmi se v antropologii, sociologii, zemědělství, psychologii a řadě dalších oborů lidské činnosti notně posunula. S jistou nadsázkou lze říci, že mezi člověkem a psem došlo k jakési konfuzi rolí: pes-člen městské domácnosti neloví, nedohledává, neslídí, aby pomohl lidem získat potravu, ale je krmen zbytky jídel, které „ulovili" a „vyslídili" jeho páni. Obydlí nehlídá, ale spolu s chovateli „obývá"; jeho štěkání, zahánějící nevítaného hosta, se v městském bytě stává nežádoucím. Časovou strukturu člověčího dne spoluurčuje psí venčení. Ve století, jež pochopilo obsah slova hygiena, je pes v bytě, který má zářit čistotou, tak trochu paradoxem. Jak se s novým pojetím domácí čistoty snese bláto přinášené na tlapkách, pravidelné línání, štěněčí loužičky či drobná havěť, parazitující tu a tam v psím kožiše a nezříkající se případné migrace na ostatní členy domácnosti? Shovívavost vůči těmto jevům (a snaha po nápravě) je z řádu tolerance k rámusícím dětem, klevetivé matce, despotickému otci, případně šňupajícímu dědečkovi, z řádu láskyplné tolerance k členům rodiny.

Předminulé století tak zahájilo cestu k „polidštění" psa, akcentovalo (oboustrannou) blahodárnost jeho soužití s člověkem, přineslo pochopení pro materiální a citové investice do čtyřnohého tvora. Na konci (skutečně na konci?) této cesty se objevila psí kosmetika, zdravotně nezávadné pelíšky, elegantní či protiparazitní obojky a netísnící náhubky, nutričně vyvážené granule, nezbytné vitaminy i úctyhodné sumy placené ve veterinárních ordinacích, někdy se zoufalou nadějí, že pro chlupatého kamaráda existuje možnost záchrany.

A je opravdu toto „polidštění" psa pouhým lidským rozmarem, libůstkou bez užitku? Zdá se, že ne. Vždyť setření hranice mezi kategorií animalita a humanita umožnilo odkrýt další dimenzi ve schopnostech psa. Je jí pes-společník osamělých, pes-průvodce nevidomých či pes-terapeut duševně nemocných.

Milena LENDEROVÁ (nar. 1947) je děkankou Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice. V poslední době vydala knihy: Khříchu i modlitbě (1999), Zdenka Braunerová (2000), Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky (2002). Nejnověji vyšla v nakladatelství Paseka kniha: Tragický bál. život a smrt Pavliny ze Schroarzenbergu (2005).

LITERATURA: J. S. Menšík, Dítě, zacházej dobře se zvířaty. Naučné a výstražné povídky proti trýznění zvířat, Jindřichův Hradec 1864 (?); A. Potůček, Útrpnost se zvířaty! Rada dítkám, jak mají nakládati se zvířaty Praha 1874; H. Ritvo, The Animal Estate: The English and the Other Creatures in The Victorian Age, Cambridge 1987; P. Šulc, Přítel zvířat. Vybrané povídky, bájky a básně ze života zvířat pro hodné dítky, Praha 1881 (?); E Valouch, Netrýzníš zvířátek. Slovo k naší mládeži, Tábor 1856.

http://dejiny.nln.cz/