pokračování

 

        (1.část)

Utrpení býka z pohledu etologa

Zoolog Jordi Casamitjana: "Tento článek  vychází z mého vědeckého zázemí jakožto  zoologa specializujícího se na zvířecí chování (etologii), stejně tak jako z faktu, že jsem byl osobně svědkem a zaznamenal jsem všechny hlavní typy býčích zápasů, které jsem navštěvoval v průběhu dvou let se záměrem je do detailu studovat...

Příčiny utrpení: vyčerpání, stres, bolest.

Vyčerpání býka je  základem všech aktivit byčích zápasů.  Jasně vidět to může být ve fiestách jako "vaquillas" or "encierros" (běh s býky), kde jsou zvířata nucena běžet bez přestávky, ale další dobrý příklad skýtá v býčí aréna, kde se provádí Course Camarguaise. V tomto stylu je býk konstantně drážděn „běžci“, kteří drží ruční kovový nástroj a snaží se uříznout šňůry uvázané mezi rohy.

Po nějaké době vidíme býka s vyplazeným jazykem, zdvihajícího hlavu méně a méně, což jsou vše jasné indikátory vyčerpání, způsobeného dlouhým během. Hovězí dobytek obecně nemá kvůli své hmotnosti fyzickou výdrž, což vysvětluje, proč jejich přirození predátoři, jako například vlci, zakládají svůj lov na jejich vyčerpání.

Často můžeme slyšet býky a krávy v této situaci vokalizovat. Mnoho trpících zvířat neprojevuje bolest jasným způsobem, který pochopíme, protože vyjádření utrpení má hlavní biologickou funkci  pouze když mluvíme o sociálních druzích, kde bolest jednoho individua může být sdělena ostatním, umožňuje jim se dovědět jaké situaci se mají vyhnout aniž by museli sami tu zkušenost zakusit. V případě primátů výraz obličeje ostatní informuje o utrpení, protože většina primátů je sociálních ( v případě lidí je  to pláč).

Ten kdo pozoruje býky na louce si může všimnout, že mezi sebou vytvářejí vztahy (navzájem se rozpoznávají, hrají si, bojují, vyhýbají se, vyhledávají se), což znamená, že se spolu jen jednoduše nepasou na jednom místě. Mezi býky a krávami probíhá komunikace o špatných zkušenostech, a v tomto případě má  především podobu vokalizace. Býci vokalizující při býčích zápasech tak nečiní bez důvodu, ale volají ve skutečnosti své druhy, aby jim dali vědět, že se tam děje něco špatného. Tato volání mohou mít podobu „volání o pomoc“ nebo jednoduše „varování před  nebezpečím“ a pouze detailní studie mohou vyjasnit jejich přesný význam, ale není zde pochyb, že se vztahují k nepříznivým situacím a tudíž nám potvrzují existenci utrpení (stejným způsobem jako slyšet někoho plakat nebo křičet  strachem).

Nezávisle na pověstech od kritiků býčích zápasů o různých druzích špatného zacházení s býky před zápasy, jsem došel k názoru,  že býci  jsou  už vystresovaní před vstupem do arény.  Je to moje zkušenost s býky v průběhu transportu nebo v prostoru kde čekají, než jsou jeden po druhém vehnáni do arény. To není překvapující, zvláště pokud mluvíme o býcích, kteří žili v situaci relativní svobody pohybu v oblasti bez příliš velkého kontaktu s lidmi a náhle jsou nucení projít řadou situací pro ně úplně nových s mnoha lidmi okolo, kteří je radikálně omezují na svobodě.

Někdy je býk za rohy přivázán ke stropu nákladního auta a tímto způsobem transportován na dlouhou vzdálenost do býčí arény. V této situaci se býk nemůže po dlouhou dobu hýbat, ani podrbat, mimo tato fyzická omezení může být mezi stresory přidána také vysoká teplota.  Kdo pozoroval býky na louce ví, že často odpočívají ve stínu, což naznačuje že jsou citliví na vysoké teploty a  pokud mohou, tak se jím vyhnou.

V případě nebezpečí se stádo shlukuje a za pomocí rohů se snaží predátora od útoku odradit. V prostoru, kde býci čekají na vstup do arény,  se zvířata chovají podobně jako  stádo v ohrožení. Pokud jsou stále spolu (nakonec jsou ale odděleni), jsou blízko sebe a navzájem si kryjí záda a sledují všechny směry, fixovaní na možný zdroj nebezpečí a  na to, zda ho mohou identifikovat (což často nemohou, to vytváří další napětí). Býci jsou po stresujícím transportu a čekání vehnáni do arény. Jsou v nepřetržitém stavu pohotovosti, přičemž nejsou schopni pochopit co se děje a tím pádem také neví co by měli nejlépe dělat. K jejich přesunu se používají ostrá špičatá kopí,  pokud nereagují na verbální instrukce, což jim samozřejmě způsobí další stres. Není překvapující, že když vstoupí do arény bez svých společníků ze stáda (nebo chovatele se kterým si často vyvinou relativně přátelský vztah), jeví se odvážně a podrážděně, protože je to normální reakce vystresovaného zvířete, které náhle čelí aréně s množstvím křičících lidí bez možnosti ochrany.

V aréně, zvláště když jsou býci provokováni muletou nebo verbálně, v případě španělského a portugalského stylu, zraňováni zbraněmi jako puya (španělský styl) nebo banderilly (oba styly) se chování býka ubírá dvěma směry:  buď zkouší nepříznivé situaci utéct nebo, pokud není úniku, se snaží ji konfrontovat, což je nejčastější.

Býčí arény jsou kruhovité a proto je pro býka nemožné najít roh, kde se může před útoky chránit a také neumí najít východ a pokusit se tak tudy utéci. Býk se nicméně někdy snaží v zoufalství přeskočit ohrazení, což se mu někdy podaří. V těchto případech lze pozorovat, jak je složité „přesvědčit“ býka, aby se vrátil do arény (což potvrzuje, že si skutečně uvědomují nebezpečí, kterému chtějí uniknout) a vrátí se pouze pokud jsou donuceni pomocí bolestivých podnětů (např.  kovové trojzubce zabodávané do boku/slabin býků).

Z důvodu konstrukce býčích arén je nejčastější reakcí obrácení se vůči útočníkovi a snaha ho odstrčit rohy. Toto chování je vidět mezi mnoha býložravci když jsou pronásledováni jejich přirozenými predátory nebo lidmi. Například jeleni pronásledovaní lovci se smečkou loveckých psů, (jako v případě nyní v Anglii zakázaného zvyku honu na jelena) hodiny utíkají, ale když jsou unaveni a už dál nemohou (často blízko řeky, kde se kvůli hypertermii snaží osvěžit), se otočí vůči psům a snaží se je zatlačit parohy. Býci v aréně tak reagují,  když nemají jinou možnost než útočit, protože všechny únikové cesty jsou odříznuté a  maskované a býk je zraněný, což spustí toho chování „poslední možnosti“. Vyčerpání neumožňuje vybrat si možnost úniku a bolest probouzí obranné instinkty stejně jako  u jelenů kousání psů (nebo vlků).  

Kromě stresu, vyčerpání a zranění způsobených bodci, býk nakonec čelí poslední ráně - meči matadora, který často způsobí býkovi těžká vnitřní zranění a prodlouží býkovu agónii. Podle mimiky býka to může každý, i když není etolog,  snadno interpretovat jako těžké utrpení.  Chování býka prozrazuje ještě víc. Býk se snaží jít k okraji kruhu, kde naposledy marně hledá východ, chce se pokusit o útěk nebo se před útoky alespoň krýt. Někdy se dokonce přiblíží k toreadorovi, jako by u něj hledal pomoc a slitování".

Z legislativního hlediska je rozpor, že španělský zákon přiznává zvířatům  jako bytostem schopným trpět právo na ochranu  a přesto umožňuje výkon veřejné podívané založené na trápení zvířat.  Zákon dal přednost "umělecké" svobodě, což ospravedlňuje veřejné mučení zvířat. Španělsko je zemí, kde se mučení učí v institucích, jako je např. 43 škol koridy, které jsou dotované z veřejných prostředků. Ve Španělsku stále přetrvává  snaha o ostrakizaci lidi, kteří otevřeně prohlašují svůj nesouhlas s býčími zápasy a to jak  jak na občanské úrovni, tak  mezi různými specialisty a odborníky v oblasti vzdělávání, umění, žurnalistiky, práva a politiky. Korida lobby se opakovaně pokoušela popřít  utrpení býků uchýlením k "vědeckým" studím, které měly podpořit tuto pochybnou teorii, byla to  např. studie provedená veterinárním lékařem Dr. Illerem. Tato studie nebyla zveřejněna žádném vědeckém časopise, přístup k těmto závěrům poskytuje jen sám autor.  Přesto je masmédii hojně citována.

V souvislosti s bolestí, kterou býci prožívají, se všichni  odborníci (z oborů lékařství, veterinárního lékařství a etologie) shodují na následujícím:  Bolest je obranný mechanismus, který umožňuje živé bytosti únik, když její integritě hrozí  nebezpečí.  Bylo prokázáno, že všechny živé bytosti  s možností pohybu cítí určitou formu bolesti, i když ne všechna zvířata trpí bolestí stejným způsobem.  Savci pociťují bolest podobně, mechanismus přenosu bolesti je u lidí a vyšších savců stejný.  Býčí zápasy jsou mnohem více stresující a bolestivé  než "humánní" porážka provedená podle zákona.

Na základě studie provedené v roce 1999 na devadesáti býcích v 94% případech se pikador netrefí správně a  může způsobit zlomeniny "trnové apofýzy, zlomeniny  žeber a krvácení, které mohou být infiltrovány do medularního  kanálu".   Průměrná hloubka každé rány kopí je mezi 18-20 cm, a celková ztráta krve kolem 2,5 litrů. "Banderillas" (špičaté hroty) produkují více zranění, bolesti a vyčerpání. "Estocada" nebo smrtelná rána pokud se povede,  pak nastává smrt rychle, nicméně tomu tak častěji není.

Býčí zápasy: byznys, ideologie,  dekadence

Obrana býčích zápasů je primárně založena na dvou základech:  na jejich údajné ideologické hodnotě spojené s španělskou identitou a  ekonomických zájmech, které vyplývají ze zisku z býčích zápasů a chovu dobytku pro býčí zápasy. Býčí zápasy si na sebe nevydělají, vláda dotuje výstavbu a údržbu arén,  pastvin pro býky, školy toreadorů, rozhlasové a televizní přenosy a pořady o koridě, výstavy, konference o býčích zápasech atd. Žádný jiný podnik jako film, divadlo, literatura, hudba nebo  sport nemají takovou podporu z veřejných zdrojů. Mimoto korida dostává finance z evropských fondů.

Násilí je násilí, bez ohledu na oběti, na nichž se uplatňuje.   Ti, kteří si zvykli na týrání se stávají necitliví k utrpení obecně.  Býčí zápasy vyvolávají necitlivost a absenci empatie u  diváků. Dokonce velký příznivec koridy Ernest Hemingway příznává tento negativní psychologický dopad. Španělsko zrušilo 65 roků starou  vyhlášku zakazující dětem mladším 14  účast na býčích zápasech.  Studie demonstrují, že děti, které navštěvují býčí zápasy trpí psychologickými poruchami a jsou více náchylné k agresivnímu chování.

Rostoucí celosvětový odpor k býčí zápasům je silný marker mravního pokroku lidského druhu. Zpětný pohled do historie Evropy dává naději, že  zakořeněna tradice  býčích zápasů jednou skončí.  Anglický parlament zakázal v roce 1835 tisíciletou tradici štvaní na býky. Podobné zvyky trápení zvěře byly po celé Evropě. I u nás.

„Vlastní ráz posvícení se zde v kraji odnepaměti odbýval v radovánkách, v pečení koláčů a také v obětech, jejichž pozůstatkem bývalo stínání kohouta a shazování kozla. Po stětí kohouta se vraceli venkované do hostince, kde prý pili a hodovali jako v neděli. Tento zvyk se konal před takzvanou zlatou, neboli krásnou či pěknou hodinkou, to jest druhý den v pondělí po posvícení. Na trůn ovšem v 18. století přišel císař Josef II. a okamžitě se pustil do boje se všemi zažitými tradicemi. Rozhodl se nejen změnit způsob slavení posvícení, ale přikázal také omezit jejich počet“.

„Na Valašsku chasa vodívala ověnčeného berana, který byl v závěru původní podoby obchůzky obřadně sťat. Tento zvyk, i ubíjení kohouta, shazování kozla z věže nebo mlácení káčera, už počátkem devatenáctého století vrchnostenské úřady zakázaly“. (ZDROJ)

"Od kdy se ostrovu Velké Benátky začalo říkat Štvanice? Odpověď znají pouze hodnověrní Pražané. Už koncem 16. století se zde konaly závody ve střelbě a »ku ptáku«, tj. na sádrové holuby. Nedlouho nato zde byla vystavěna dřevěná aréna, v níž se na sv. Josefa, při oslavách jara, konaly divoké hrátky. (Levá strana amfiteátru byla vyhrazena pro drobný lid, vpravo sedávali měšťané, lóže uprostřed byly vyhrazeny šlechtě.) Do arény byla vpouštěna různá zvěř: vlci, býci a jeleni, aby pak byli »od psů uštváni«. Proto se ujal název Štvanice, německy Hetz-Insel. Jak že to tu vypadalo? Do arény byl nejprve vpuštěn rozzuřený býk, na kterého se vrhla smečka psů. Byl-li udolán, přišel na řadu jelen, kanec, medvěd a konečně i osel. Ten se ukázal být nejchytřejší: postavil se hlavou k rohu a vyhazoval zadníma nohama, tříště špičatými kopýtky hlavy zdivočelých psů.

Krutou zábavu Pražanů popisuje cizí cestovatel v roce 1785: "Dnes jsem tu viděl štvanici. Po hudbě, jíž se říká turecká, dal hecmajstr znamení, načež vpustili zvířata; byl to vůl a dva psi. Po jedné straně amfiteátru stála slaměná loutka, dole připevněná olovem; na tu se vůl obořil a propíchl ji svými rohy. Psi však nebohému zvířeti rozervali uši, přičemž vůl hrozně řval. Při této strašné podívané jsem slyšel, jak diváci spustili obecný jásot. Po odklizení vola či býka se v ohradě ještě objevil divoký vepř, tur a osel, ti však byli rovněž postupně usmýkáni. Také děvčata se tomu ze srdce smála."

Lidová zábava bývá mnohdy značně »nenucená«. Leč všechno má svůj konec. Když se jednou při povodni utopili v hrazení dva medvědi a jelen, přikázal císař Josef II. pódium odstranit. (Prachárnu a sklad střeliva z ostrova nařídil tento osvícený panovník přenést do letohrádku Hvězda.) Roku 1802 pak císař František I. tuto pochybnou »zábavu« se štvaním zvěře zcela zakázal. Jméno Štvanice však zůstalo ostrovu navždy". (ZDROJ)

Bohužel tak osvícené panovníky Španělé asi neměli. Naopak slávu koridy šíří dál, ujímá se nyní v Číně.  

(první část)

 

Obhajoba koridy jedním katolíkem

 

Pramen, odkazy