ZTRACENÝ RÁJ ZVÍŘAT

a zrada člověka

Jan Čejka

(2.část)

Zrada člověka
Přijde čas, kdy mlčení se stane zradou.
Martin Luther King

Zatímco lidé požívají neomezenou nadvládu nade všemi ostatními tvory, zvířata – a to zvláště zvířata hospodářská – nemají v dnešní době prakticky žádnou možnost ovlivnit své životní podmínky. Jsou zcela závislá na našem dobrodiní. Pečujeme-li o ně s ohledem na jejich základní potřeby, bezpečí a blaho, vyvine se mezi zvířetem a člověkem vztah vzájemné důvěry. Nedílnou složkou každého vztahu založeného na důvěře je tudíž ohleduplné, humánní zacházení a starost o dobro druhého. Zvířata coby vnímavá a emocemi nadaná stvoření žijí v důvěře, že se o ně budeme starat, že jim zajistíme bezpečí a poskytneme tu nejlepší péči během celého jejich života. Krmíme-li je, napájíme, ošetřujeme v nemoci a zmírňujeme jejich bolest, vytvoří se mezi člověkem a zvířetem důvěrný vztah, který je často doslova ohromující. Tato důvěra může vést k oddanosti tak hluboké, že ji můžeme nazvat láskou.

Má-li však člověk skrytý záměr zvíře nakonec zabít, je ono posvátné pouto důvěry navždy zničeno. Tak velké zneužití důvěry jedince, jehož prospěch a samotný život je plně na člověku závislý, nelze nazvat jinak než zradou – neboť čím větší je závislost jedince na pomoci a péči druhých, tím větší je míra jeho důvěry; a čím silnější je pouto důvěry, tím větší je provinění když tuto důvěru zneužijeme. Obzvláště hanebné je zneužití dětí, mentálně postižených a nemohoucích či starých lidí; tito jedinci jsou zcela závislí na péči těch, kteří jsou silnější a kteří mají větší schopnosti, nadání a možnosti. Stejně tak je tomu v případě našeho chování vůči zvířatům. Osud všech hospodářských zvířat, ať pocházejí z velkých „továrních farem“ či malých hospodářství, je stejný; všem je nakonec, dříve či později, vzato to nejcennější co mají – jejich život. Protože zvířata jsou na nás tak závislá a v tak velké míře člověku důvěřují, je násilné a ve většině případů doslova hrůzné ukončení jejich života činem natolik hanebným, že jej nemůžeme nazvat jinak než „konečnou zradou.“

Nadřazenost člověka

Není sporu o tom, že lidé jsou v mnoha směrech obdařeni vyššími schopnostmi a nadáním než ostatní tvorové; jsou jedineční v jejich schopnosti ovlivňovat život a určovat osud prakticky všech ostatních tvorů na této planetě. Mají schopnost manipulovat přírodu a mimolidská stvoření, aby vyhovovala jejich potřebám, vytvářejíce tak s každým novým rokem stále lepší podmínky k většímu našemu pohodlí i pobavení. Naše privilegované postavení je nám dáno díky rozumovým schopnostem, které převyšují schopnosti všech ostatních tvorů. Toto vyšší nadání však neznamená nadvládu, jak tomu bylo v případě technologicky vyspělejších evropských kolonistů, kteří ovládli a vyhladili původní obyvatele domorodých civilizací v dobách evropského imperializmu.

Zatímco zvířata často projevují chování jako je sobeckost či krutost, nejsou obdařena vyspělými rozumovými schopnostmi jako člověk; proto jejich chování nemůže být považováno za neetické. Člověk, který je nadán vyšším rozumem, má však vůči ostatním tvorům povinnost: čím větší je naše schopnost racionálního jednání, tím přísněji musíme posuzovat jakékoliv naše počínání a skutky. Jedině když jednáme eticky můžeme mluvit o naší vyšší intelektuální schopnosti. Zamyslíme-li se nad postavením člověka a svobodou volby ve všem jeho počínání, nemají naše rozhodnutí vést k tomu, abychom svým jednáním způsobovali co nejméně utrpení?

Je na nás se rozhodnout. Máme možnost zvolit cestu, která přináší prospěch nejen nám samým, ale i ostatním stvořením. Jedině potom budeme moct mluvit o lidské nadřazenosti v pravém smyslu toho slova. Aby člověk žil v souladu se svým svědomím, pak nestačí požadovat, aby bylo se zvířaty jednáno lidsky a s ohledem na jejich potřeby během jejich života; zármutek nad utrpením zvířat vede k nevyhnutelnému  rozhodnutí vzdát se vší účasti na jejich zabíjení v jakékoliv formě. Požadovat pro zvířata větší prostor, čerstvý vzduch, potravu a přístřeší, a pak být spoluúčasten na jejich zabíjení je morálně rozporné. Nesoulad mezi vnitřním hlasem svědomí a naší podporou zabíjení zvířat má vážné důsledky i pro naše psychické zdraví. Mít odpor ke krutosti vůči zvířatům a přitom mít účast na jejich zabíjení je prostě neslučitelné.

Živočišná výroba

Mluvíme-li o jídle, je dobré se alespoň krátce zmínit o tom, jak se dané zvíře dostalo na náš talíř. Díky vysoké spotřebě živočišných výrobků, snaze o co nejvyšší efektivnost chovu zvířat a honbě za co největším ziskem jsou prakticky všechna hospodářská zvířata v dnešní době chována v obřích „továrních“ velkofarmách. Způsob chovu a zacházení se zvířaty na těchto farmách a na jatkách je popsán ve vládních dokumentech a předpisech samotného průmyslu živočišné výroby. Zde uvedený popis je pouze krátkým přehledem standardních podmínek soudobého chovu hospodářských zvířat.

Mnozí lidé si neuvědomují, že krávy poskytují mléko jen tehdy, když jsou březí a rodí telata, pro které je mléko určeno. Ve snaze získat co největší množství mléka jsou krávy opakovaně uměle oplodňovány; většinou již v den porodu je jim tele násilím odebráno. Cyklus oplodňování je ukončen, když kráva již není schopna poskytnout předepsané množství mléka a po zhruba čtyřech letech je poslána na jatka; její životnost za přirozených podmínek je dvacet až dvacet pět let. Býčci jsou buď zabiti hned nebo chováni pro jejich maso. Jsou často drženi po celý svůj krátký život ve tmě, vtěsnáni do úzkých klecí, ve kterých se prakticky nemohou pohnout, postavit či otočit. Díky tomuto uvěznění a potravě chudé na železo lze získat libové a co nejsvětlejší maso. Tato telata jsou poražena v období několika dní až šesti měsíců po narození. Stejný osud je určen ostatním telatům, pokud nejsou použita pro pozdější produkci mléka.

Březí prasnice jsou po většinu svého života vtěsnány do individuálních kovových klecí, ve kterých se nemohou otočit ani pohodlně lehnout. Dlouhodobé uvěznění za těchto podmínek vede u mnohých jedinců k těžkým psychickým poruchám a úplnému mentálnímu zhroucení. Po opakovaných umělých oplodňováních a porodech jsou prasnice po zhruba třech až pěti letech zcela vyčerpány a poslány na jatka. Prasata jsou kastrována a jsou jim usekávány ocásky a uštipovány zuby. Účelem těchto úkonů, prováděných bez umrtvení a utišení bolesti, je zabránit vzájemnému napadání a zraňování v přeplněných kotcích, kde tito tvorové prožívají svůj krátký život na betonových podlahách nebo kovových roštech. Selátka, která nerostou dostatečně rychle, jsou běžně zabíjena úderem hlavy o betonovou podlahu. Prasata jsou poslána na jatka po šesti měsících života; v přírodních podmínkách by se tato inteligentní a k člověku tak příchylná zvířata dožila deseti až dvanácti let.

Cesta na jatka je pro krávy a prasata plná utrpení. Při nakládání jsou tito tvorové vystaveni častým krutostem zaměstnanců a při cestě samé, trvající někdy i několik dní, je jim odepřen odpočinek, krmivo a napojení. Mnozí z nich jsou během cesty zraněni nebo zemřou vyčerpáním, umrznutím či přehřátím vlivem extrémních podmínek počasí. Ač mají být před porážkou omráčena a v bezvědomí, zvířata jsou velmi často zabíjena, stahována z kůže a rozřezávána při plném vědomí. Není ekonomicky výhodné zastavit rychle se pohybující linku.

Nosnice jsou většinou drženy za doslova neuvěřitelných podmínek natěsnány v bateriových klecích, kde je jim prakticky znemožněn jakýkoliv pohyb, natož protažení křídel. Jsou drženy takřka stále ve tmě a často o hladu za účelem vyšší produkce vajec. Aby se zabránilo vzájemným zraněním jsou nosnicím již v raném věku useknuty části zobáků. Jakmile snůška poklesne pod určité minimum, většinou mezi prvním a druhým rokem života, není ekonomicky výhodné je dále krmit a jsou poslány na jatka. Maso z jejich zmučených těl je většinou použito jako potrava pro psy a kočky. Kohoutci, kteří jsou nepotřební pro průmysl vajec, jsou hned po vylíhnutí zlikvidováni udušením v plastikových pytlích nebo rozemleti zaživa ve specielních drtičích.

Slepice chované pro jejich maso jsou natěsnány ve velkých halách a jejich zobáky též zčásti amputovány brzo po vylíhnutí. Díky značnému nahromadění a genetické manipulaci často dochází ke zchromnutí jejich pařátů a vlivem vysoké koncentrace čpavku ve vzduchu a nahromaděném trusu k poškození plícní tkáně a kůže na prsou. Zchromnutí pařátů a spáleniny na prsou jsou velmi bolestivé. Ač životnost slepic v přirozených podmínkách je nejméně osm let, většina jich je poslána na jatka během dvou měsíců. Díky velké rychlosti „konečného zpracování“ jsou mnohé z nich zabíjeny či vhazovány do vřelé vody při plném vědomí.

V samotných Spojených státech je skoro 11 miliard zvířat zabito pro potravu lidí každým rokem. To znamená 30 milionů denně, 21 tisíc každou minutu, ve dne i v noci. Víc než 150 milionů zvířat je obětováno ročně jen v České republice, kde podmínky chovu nejsou o mnoho odlišné od běžných metod používaných v USA. Díky novým předpisům Evropské Unie a přispění četných občanských organizací se podmínky chovu ve státech EU pomalu zlepšují. Co se celosvětové spotřeby týče, jedná se zhruba o 60 miliard pozemních zvířat (a odhadem jeden bilion ryb vylovených z moří a jezer). Není možné si domyslet, jak nelidsky je s těmito tvory zacházeno v zemích, kde ani lidský život nemá valnou cenu a kde prakticky neexistují zákony proti krutosti a předpisy pro humánní zabíjení zvířat. Ovšem i ve vyvinutých zemích hodnota zvířete není ničím jiným než kusem masa; nelidské zacházení s hospodářskými zvířaty, podmínky jejich „chovu“ v továrních velkofarmách a většinou doslova hrůzné jejich zabíjení jsou stále zcela legální. Navíc průmysl živočišné výroby všemi prostředky usiluje o to, aby jejich praktiky zůstaly co nejvíce před spotřebitelem utajeny a zavádí zákony, dle nichž by bylo trestné bez povolení do hospodářství, jatek a ostatních zařízení průmyslové živočišné výroby vstoupit a poměry v nich dokumentovat. Jsou však stateční lidé, kteří se odváží v těchto zařízeních dočasně pracovat a pomocí skrytých kamer přinést ostatním svědectví o nelidském zacházení se zvířaty během jejich chovu, přepravy a zabíjení na jatkách. Tito lidé jsou často pronásledováni a odsuzováni jako teroristé.

Humánní zabíjení

Je těžké pochopit, že mnozí lidé projevují starost o to, jak je s hospodářskými zvířaty zacházeno a v jakých podmínkách žijí, přitom však je neznepokojuje jejich usmrcování. Ve Spojených státech je trest smrti povolen ve třiceti třech z celkových padesáti států, a to skoro výlučně v případech, kdy obžalovaný se dopustil vraždy – zvláště když je prokázána záměrnost činu, únos, znásilnění a jiné přitěžující okolnosti. To je důkazem toho, jak vysoko naše společnost oceňuje hodnotu lidského života. Proč tedy hodnota života mimolidských stvoření není oceněna stejnou měrou? Vždyť zvíře má stejnou vůli k životu jako člověk a jak bylo dříve uvedeno, člověk i zvíře mají srovnatelnou míru vědomí, citů a emocionálního nadání. Jsou skutečně natolik odlišní, že je beztrestné je zabíjet?

Ve snaze vyloučit hospodářská zvířata z okruhu našeho soucitu pomíjíme závažnost jejich zabíjení a soustřeďujeme naši pozornost pouze na podmínky, ve kterých jsou nucena žít – jakoby vše bylo jinak v pořádku, pokud je s nimi dobře zacházeno. Je absurdní mluvit o humánním zacházení se zvířaty, o péči, potravě nebo přístřeší, které jim poskytujeme a přitom mít účast na jejich zabíjení. Takový je však trend v dnešní společnosti – přijde nám jako přijatelné schvalovat zabíjení zvířat, se kterými bylo dobře zacházeno během jejich života. Humánní zabíjení neexistuje a označovat produkty živočišné výroby jako „humánně připravené“ je tedy nejenom nesmyslné, ale opovrženíhodné.

Pokládat zabití za nejhorší přestupek zákona není v naší společnosti omezeno pouze na lidi. Prakticky ve všech státech existují zákony, které chrání domácí zvířata, většinou psy a kočky, před krutostmi na nich spáchanými. Jak vysvětlila Cindy Machado, vedoucí oddělení ochrany zvířat proti krutosti při Marin Humane Society ve městě Novato v Kalifornii, stupeň provinění určuje míru trestu: „Nejvyšší tresty byly zvoleny v případech brutálního poranění zvířete nebo jeho zabití. Dle toho je daný skutek řešen jako přečin nebo zločin.“ K tomu dodala: „V případě, že zvíře zemře následkem hrubého zacházení nebo zanedbání péče, pak trest je přísnější.“ Zabití psa je tedy považováno za zločin, pro který můžete skončit v žaláři; když však zabijete stovky krav za den, dostanete za to zaplaceno. Hospodářská zvířata jsme tak vyloučili z okruhu našich základních morálních zásad a vyvážili výčitky svědomí kompromisem, dle kterého musíme s hospodářskými zvířaty dobře zacházet alespoň během jejich života. Je to první dobrý krok v našem nazírání na zvířata coby stvoření schopná trpět.

Je ohromný nepoměr mezi požitkem, který prožíváme při pojídání masa, a obětí, kterou zvíře muselo pro toto letmé potěšení přinést. Člověk získá poměrně málo, zatímco zvíře musí obětovat vše, celý svůj život, pro pouhou zálibu. A v tom je veliká nespravedlnost. Robert Grillo výmluvně napsal ve své stati Free From Harm toto: „ ...i když zisk pro člověka je tak nicotný a pro zvíře je to otázka života a smrti – tak jak tomu je při pouhém uspokojení našich chuťových buněk – přesto prospěch člověka zvítězí nad zájmem zvířete. A konáme tak zcela bezděčně, protože tomu tak vždycky bylo a protože tak konat můžeme – aniž bychom o celé věci vůbec přemýšleli z morálního hlediska.“

Pokud jste neprožili se zvířetem celý jeho život a neprovázeli jej na jatka, nemůžete vědět nic o tom, jaký byl jeho život a jaká byla jeho smrt. Není ani možné to doopravdy vědět. Výrobci produktů živočišné výroby vyprávějí příběhy, které nás upokojí, obrázky na zboží nás uklidní a internetové stránky plné výmyslů ukonejší naše svědomí. Vše, o co průmyslu jde, je prodat své výrobky, a to co s největším ziskem. Pokud si opravdu nejste jisti, pak tedy neriskujte, protože zvíře na té krásné nálepce šťastné nebylo a velmi pravděpodobně prošlo velkým utrpením.

Idea být etickým spotřebitelem a zároveň soucitným konzumentem masa je vnitřně rozporná. To neznamená, že lidé požívající produkty odvozené ze zvířat by nebyli soucitní. Lidé mohou být nadmíru soucitní a schopni jednat morálně v mnoha oblastech denního života – v jejich vztahu k dětem, chudým lidem, životnímu prostředí či domácím miláčkům; přesto však si bez jakékoliv úvahy připraví k večeři kus masa. Byl jsem svědkem toho, jak někteří z mých přátel plakali nad ztrátou svého psa nebo kočky; neuronili však jedinou slzu pro zvíře, které v ten den pojídali a které prošlo daleko větším utrpením než jejich pes či kočka. Většina lidí má soucit s bezbranným tvorem a nepřejí si jeho smrt – avšak okno jejich soucitu je otevřeno pouze pro určitý druh. Otevřme ono okno dokořán a zahrňme hospodářská zvířata do okruhu našeho soucitu! Hospodářská zvířata mají stejnou schopnost trpět jako kterékoliv jiné zvíře a jsou hodna našeho zájmu stejně jako poraněný pták, který vypadl z hnízda, stejně jako hladový a opuštěný pes. Těmto zvířatům bychom pomohli, kdyby nám to bylo možné – proč tedy prasata, krávy či slepice jsou vyloučeni z okruhu našeho zájmu a soucitu? Jak jenom, při dobrém svědomí, můžeme mít účast na zabíjení, když to není nezbytné? Být příčinou usmrcení jiného tvora, aniž by to posloužilo našemu zdraví či naší Zemi, naopak aby bylo škodlivé pro přírodní prostředí a často pro nás samé, je prostě neslučitelné s příkazy etického života.

(1.část)

(3.část)