Františkáni a zvířata dnes

"Pomyslete, moji bratři, na krutosti páchané na nevinných zvířatech, a pak poznáte pravý smysl Kristova utrpení na kříži." kardinál John Newman

Křesťané sice říkají, že svět je boží stvoření, ale mimolidské bytosti v něm přehlíží. "Slova o posvátnosti života, občas při rozmanitých příležitostech pronášená, jsou pouhou frází, není-li přiznáno veškerému stvoření před tváří jeho Učinitele věčné zaměření. Kdyby nám bylo bytostně cizí, neměli bychom si s ním co říci. Chápat spasení jenom v úzce výlučném rozmezí lidského rodu je odmítnutím rajského společenství, pokusem svléci jeho zuboženou podobu jako špinavé prádlo, snahou stavět malou archu jen pro lidskou  posádku, na jejíž palubu lidé, zaměření na osobní záchranu, odmítají vpustit ostatní tvory". 

Základní drama pro křesťany je spása. A nikoli spása všeho, ale lidská spása. A tak se svět je jevištěm a zvíře kulisou na tomto jevišti. Přes tuto církevní tradici oddělování lidí od zvířat však v křesťanství nalezneme prastarý spodní proud, který má se zvířaty soucit a katolické světce, kteří měli velmi přátelský vztah ke zvířatům. Nalezneme je již ve staré apokryfní literatuře. Patří k němu církevní otcové ze čtvrtého století Basil a Ambrož, Jan z Chrysostomu, keltští světci, Kierán ze Saighiru, svatý Guthlac z Croylandu, sv. František z Assisi, sv. Antonín z Paduánský, sv. Bonaventura, v. Filip Neri, sv. Martin de Porres, Rosa z Limy...).

Od renesance byla zvířata ze společenství svatých jakoby vypuzena,  bylo to důsledkem rostoucí tendence zaměřit všechnu pozornost na lidi. Postupně se začal klást důraz na jedinečnost lidí. Zvířecí bližní se začali z obzoru křesťanského pohledu na svět vytrácet.  

Lze se domnívat, že během života sv. Františka byli ostatní bratři inspirováni Františkovým vztahem k přírodě. Františkánský světec, se kterým se pojí legendy o zvířatech, podobně jako se sv. Františkem je sv. Antonín Paduánský. O sv. Antonínovi se dochovaly legendy, které vyprávějí, že když lidé nechtěli naslouchat Antonínovu kázání v Rimini, vystrčili ryby z vody hlavy a  dokud kázání neskončilo, pozorně Antonínovi naslouchaly. Jiná legenda vypravuje, že se jeden pohan posmíval hostii, kterou držel sv. Antonín v ruce. A v tu chvíli se hostii poklonil osel, který pohanovi patřil. Smrtí sv. Františka však zájem o mimolidské tvory postupně utichá. Postoj sv. Františka  v rámci křesťanství  nezískal významnější odezvu.

Lynn White Jr. inicioval v 70. letech diskuse o kořenech environmentální krize v křesťansko-judaistické kultuře. Poukazoval zejména na antropocentrický ráz Bible a výzvy k zaujetí panského postoje k přírodě. Z přednášky 26. prosince 1966, která vyvolala mezi křesťany dost negativních emocí (úryvek):

"Pozdější komentátoři tvrdili, že když kázal František ptactvu, byla to výtka lidem, kteří mu nechtěli naslouchat. Avšak původní zprávy říkají něco jiného: vyzýval ptáčky, aby chválili Boha, a ti ve své extázi radostně cvrlikali a mávali křídly. I legendy o svatých, především irských světcích, hovoří o jejich komunikaci se zvířaty, ale vždy z pozic, aby prokázali svou člověčí nadvládu nad ostatními tvory. Avšak František byl jiný. Kraj Gubbio v Apeninách pustošil divoký vlk. Podle legendy sv. František mu domluvil a přesvědčil ho, že jedná špatně. Vlk činil pokání, zemřel ve vůni svatosti a byl pochován v posvěcené půdě.

To, co sir Steven Ruciman nazývá "františkánské učení o zvířecí duši", bylo rychle potlačeno. Je možné, že bylo zčásti inspirováno, ať vědomě či nevědomě, vírou v reinkarnaci, kterou vyznávali kacířští kataři, kteří se v oné době hojně vyskytovali v Itálii a jižní Francii. Tuto víru kataři údajně převzali z Indie. Je příznačné, že zmínky o převtělování lze také nalézt kolem roku 1200 v západním judaismu, zvl. v provensálské kabale. Avšak František se nepřidržoval nauky o převtělování duší ani nebyl panteista. Jeho pojetí přírody a člověka se opíralo o jedinečný druh panpsychismu všech živých i neživých jednotlivin, které byly určeny k oslavě jejich ničím nepodmíněného, transcendentálního Stvořitele, jenž v konečném gestu kosmické pokory se inkarnoval do těla, ležel bezmocně v jesličkách a umíraje visel na popravišti...

Největší duchovní revolucionář v dějinách Západu sv. František navrhl alternativní křesťanský pohled na přírodu a na vztah člověka k ní: pokusil se nahradit ideu, že člověk je pánem přírody. Se svým názorem však neuspěl. Jak naše současná věda, tak současná technika jsou tak zabarveny pravou křesťanskou arogancí vůči přírodě, že od nich samotných nelze očekávat řešení naší ekologické krize. Vzhledem k tomu, že kořeny našich potíží a strastí jsou převážně náboženské, i náprava musí být v podstatě náboženské povahy, ať už ji budeme či nebudeme za takovou označovat. Musíme znovu promyslet a procítit svou povahu a osud. Hluboce náboženské, i když kacířské pochopení prvotních františkánů vzájemné duchovní závislosti všech částí přírody nám může ukázat směr. Navrhuji, aby sv. František byl vyhlášen patronem ekologie". (což se stalo)

Františkáni a zvířata dnes

V soudobých františkánských řádech nehraje příroda a zvířata žádnou roli. Přátelské vztahy se zvířaty se nepěstují.  Dříve  chovali řeholníci králíky a slepice (pro užitek z masa a vajec). Nyní tomu brání přísnější hygienická opatření či se to ekonomicky nevyplácí. S domácími zvířaty přicházejí do styku bratři v noviciátech na venkově. Jedná se zase o užitkový chov zejména slepic a králíků. Panuje názor, že zvířata jsou především  k tomu, aby se snědli nebo z nich by nějaký materiální užitek.  Řády vycházejí z přesvědčení, že vztah sv. Františka ke zvířatům byl jen jeho osobní záležitostí, v podstatě marginální záležitostí. Převládá názor, že důvodem jeho obliby i jmenování za  patrona ekologie, jsou romantizující představy lidí o Františkovi krmícího ptáčky a podobné líbivé legendy o zvířátkách. K skutečnosti, že František je patron ekologie, se  členové řádů staví poměrně obezřetně, neboť toto jmenování může přinášet mnoho nedorozumění a zkreslení obrazu sv. Františka před laickou veřejností.  Zobrazování svatého Františka jako ochránce zvířat a Zeleného se jim  příčí. Ekologickým aktivitám se i české františkánské řády vědomě nevěnují. A praktické činy lásky ke zvířatům  (např. útulky pro psy a kočky) jim nepřijdou ani na mysl.   S přírodou se již u františkánských řádů nepočítá jako s inspirativním prostorem pro spirituální růst. K zvířatům mají vztah jen spotřební, utrpení zvířat se jich nedotýká víc než je  mezi katolíky zvykem.  S tím, že výjimky jednotlivců budou potvrzovat pravidlo. 

  1. část sv. František z Assisi a zvířata

3. část Církev, papež a zvířata dnes