Církev, papež František, zvířata....

„Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné." (Př 12, 10)

 „Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených." (Př 31, 8)

Zvolení papeže, který si vybral jméno svatého Františka z Assisi, patrona zvířat a životního prostředí, vzbudilo mezi ochránci zvířat naději, že pozvedne svůj hlas na obranu bezbranných a trpících mimolidských bytostí. Tato naděje se zatím moc nenaplňuje. A přitom "rozjezd" papeže Františka byl slibný, viz obrázek, jak na audienci přijal a požehnal vodící fenku ;-)

Papež František ve svých promluvách: "...Povolání ochraňovat se však netýká jenom nás křesťanů; má předcházející dimenzi, která je jednoduše lidská a týká se všech. Chránit veškeré stvoření, krásu stvoření, jak nám bylo řečeno v knize Geneze a jak nám ukázal svatý František z Assisi, znamená respektovat každé Boží stvoření i prostředí, ve kterém žijeme..."

"...Chtěl bych, prosím, požádat všechny, kdo zaujímají zodpovědná místa na ekonomickém, politickém a sociálním poli, všechny muže a ženy dobré vůle: buďme „ochránci“ stvoření, Božího plánu vepsaného do přírody, strážci bližních, životního prostředí; nedovolujme znamením zkázy a smrti, aby provázela putování tohoto našeho světa! ...Nesmíme mít strach před dobrotou, ba ani před něhou...!"

Zní ho hezky.  Možná, kdyby sv. František poslouchal kázání svého jmenovce, zažíval by  přece jen smutek, že se papež František  explicitně a konkrétněji neozval na ochranu našich menších bratrů - zvířat a používá jen opatrnější a neurčitější termíny jako ochrana stvoření, příroda.

Papež dále také řekl: "Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze....Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově Církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější". Vypadá to, že křesťanská morálka se točí hlavně kolem sexu. Je-li nejvyšší křesťanskou povinností ochrana slabých, pak k tomu náleží i ochrana zvířat. Zvířata jsou tvorové němí par excellence, proto je naléhavě třeba mluvit právě za ně. Mnozí křesťané jsou zklamaní nad lhostejností církevní hierarchie, místo aby byli vyslyšeni, cítí se být posmíváni a umlčováni.

A na podzim 2013 v EVANGELII GAUDIUM - V.a:  "215. Existují další křehké a bezbranné bytosti, které se častokrát stávají zbožím ekonomických zájmů nebo bezohledného využívání. Mám na mysli celek stvoření. Jako lidské bytosti nejsme pouze obdařeni, ale jsme také opatrovníky ostatních tvorů. Skrze naši tělesnou skutečnost nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že vysušování země je pohromou pro každého a můžeme litovat vyhubení nějakého druhu jako by šlo o zmrzačení. Nedovolme, aby náš pobyt zanechal znaky zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací..." (ZDROJ)

Je velice smutné, že věřící lidé jsou tak nevšímaví k utrpení zvířat a starost o zvířata berou jako světskou, ne-li přímo nekřesťanskou, pohanskou záležitost. A nejsou to právě křesťané, kdo by měli výzvu soucitu s těmito našimi menšími bratry slyšet především? Někdy se zdá, že křesťané  si z Bible pamatují a hodlají naplnit jenom smutný výhled na vztah člověka a s ostatním tvorstvem po Pádu: „Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo." Americký katolický publicista a politik Matthew Scully ve své knize píše:

"Z čeho náš soucit se zvířaty pramení? Jediný důvod, proč mi osud zvířat není lhostejný, je ten, že jsou to moji bližní. Vím, že nemají rozum srovnatelný s rozumem člověka. Vím, že jejich život, postavení a účel na tomto světě jsou odlišné od toho našeho. A vím, že ten jejich svět je často plný násilí. Též však vím, ať jakýkoliv je smysl jejich života či místo mezi námi, že jejich svět je velkým tajemstvím, které pro nás lidi zůstane navždy nezbadatelným; a ať jakoukoliv míru štěstí a radosti pro ně Stvořitel zamýšlel, že tu jim nesmíme svévolně či z pouhého rozmaru nikdy brát".

Eugen Drewermann  tvrdí, že "Křesťanský západ nemá etický kodex, v jehož světle by se utrpení zvířete rovnalo utrpení člověka. Z hlediska nekonečné důstojnosti člověka neexistuje žádné utrpení, jet by se zvířatům nesmělo způsobit, jakmile se to jeví jako „nezbytné"a smysluplné z hlediska určitých lidských potřeb.

Je nemorální mít starost o zvířata, když je na světě tolik lidského utrpení.  Toto je jeden z  výroků, kterým křesťané smetou ze stolu řešení problému utrpení zvířat. Papež Pius XII. ještě ve 40. letech 20. století prohlašoval, že „výkřiky zvířat na jatkách či v laboratoři nemají budit neopodstatněný soucit křesťanů víc než zvučení rozžhaveného kovu pod údery kladiva.“ Dokonce i jeden současný český katolický filozof tvrdí, že soucit se zvířaty je "cizorodým prvkem neslučitelným s křesťanstvím".

Matthew Scully pokračuje: "Ač všechny větší církve odsuzují „svévolnou" krutost, tato „svévolná krutost" je definována značně volně, pokud vůbec je snaha trochu přesněji ji definovat. Pro mnohé křesťany existuje jeden svět, ve kterém k obrazu Božímu stvořený člověk uznává vrozenou hodnotu zvířat, a je jim spravedlivým a laskavým vládcem. A pak je tu svět druhý, ten svět skutečný, ve kterém lidé a průmysl jednají volně podle své vůle a bez jakýchkoliv morálních zábran, strachu z odsouzení či výčitek svědomí..." (katolíkům ve Španělsku nedělá problém jít po mši na koridu ...)

Dále Matthew Scully píše: "Nepochybně jeden z důvodů, proč se o tomto námětu nemluví, je, že mnozí kazatelé vidí v moderním hnutí na ochranu přírody a za práva zvířat náznak pohanského uctívání přírody a z obavy, aby své věřící nemátli, se mu zcela vyhýbají...

Člověk může zvířata pokládat za morálně nedůležitá, za stvoření bez duše, pro něž žádná hrana nikdy nevyzvání a vůči kterým nemá žádnou morální povinnost. Co však člověk nesmí udělat je pod rouškou všelijakých náboženských pouček popírat, že k nim máme přinejmenším určitou základní povinnost dobrotivosti a že tyto povinnosti určují našemu chování vůči zvířatům jisté hranice, které nesmějí být, i když dnes tak běžně jsou, přestupovány.

V žádném případě netvrdím, že jsem odborníkem na výklad Písma nebo dokonce vzorem křesťanských ctností, z nichž jedna je laskavost ke zvířatům. Biblické texty však mají velkou váhu, vždyť vyjadřují základní principy a úsilí celé naší civilizace. Obracíme se k nim o radu v tolika různých morálních rozhodováních, avšak jen zřídkakdy v otázkách našeho vztahu ke zvířatům. Mnohé z těch dnešních krutostí jsou páchány lidmi, kteří vás bez zaváhání ujistí o tom, jak dobrými jsou křesťany. A právě toto je tak hrozně znepokojující.

Jak je možné," ptá se Malcolm Muggeridge ve své knize Znovuobjevený Ježíš, „hledat Boha a prozpěvovat mu chvály, a přitom tupit a ponižovat jeho tvory? Jestliže, jak jsem tomu vidy rozuměl, všichni beránci jsou Agnus Dei, beránci Boží, pak držet je v temnotě, připravit je o pastviny, radost z volnosti a pohledu na oblohu je tím nejhorším hříchem a rouháním."

V Katolické encyklopedii se sice píše: „Jsme zavázáni o ně (zvířata) pečovat způsobem odpovídajícím jejich přirozeným potřebám." Sotva se ale najde příkaz křesťanského morálního chování, který by byl tak naprosto a s takovou lhostejností ignorován jako tento.

Matthew Scully píše: "Většina z nás, kteří žijeme v ekonomicky vyvinutých zemích světa, se tu a tam zamyslí nad životem hospodář­ských zvířat a snad i pocítí trochu smutku nad osudem těchto odsouzenců na smrt. Byly časy, kdy tito tvorové přeci jen požívali jistou úctu u těch, jimž péče o ně byla svěřena, a kdy byla jejich potřebám poskytována alespoň ta základní péče. Díváme-li se dnes na ty dlouhé řady betonových budov, do nichž ani sluneční světlo nepronikne, osud milionů tvorů v nich zavřených v nás musí vyvolat pocit hlubokého smutku. Se stále vzrůstajícím počtem obyvatel na světě a s rostoucí konkurencí se tato obrovská zařízení dnešního chovu hospodářských zvířat stala nezbytnými.

Tři miliardy těchto tvorů - citlivých, inteligentních a vůči člověku tak přátelských, jak i jeden zastánce moderního způsobu hospodaření přiznal - den co den zavřených ve tmě, v klecích sotva větších než jejich tělo, v kotcích na sebe namačkaných a vzájemně se napadajících, mnozí z nich doslova dohnáni k šílenství! Osm milionů vepřů na celém světě utraceno každičký den. Jak děsivý je to počet tvorů, jak děsivé zabíjení. Pomys­líte si, že taková čísla by nás měla přinutit k zamyšlení a položit si otázku, kam tohle všechno vede…

(pozn. spotřeba masa  ve světě rok od roku stoupá:) Šestnáct milionů denně z pěti či šesti miliard tvorů držených v zajetí? Nebo snad dvacet milionů odpravených každý den? Kde je tomu vůbec konec? O kolik víc utrpení, kolik smrtí bude stačit na to, abychom řekli - tak jenom potud, dál už jít nesmíme! A při tom všem jak neuvěřitelná je lhostejnost k nezměrnému utrpení zvířat, o kterém útlocitní zákazníci vyžadující a kupující stále víc a víc masa nemají nejmenší potuchy. Pokud se sami proti těmto krutostem nevzbouří a nezatratí je, pak během jedné nebo dvou generací už ani nebudeme mluvit o „továrních velkofarmách" protože žádný jiný druh farem, od kterých by je bylo možné od lišit, nebude existovat.

Kdykoliv se jen na chvíli zamyslíme nad zvířaty a jejich údělem, vytane nám na mysli představa všech těch ubohých tvorů beze jména, zavřených v temnotě „továren na zvířata", zbavených slunečního svitu, chladného vánku, společenství svých druhů, nejmenšího projevu soucitu a laskavého doteku lidských rukou, mlácených, znehybněných hrůzou ze smrti a poháněných v děsivém jekotu ostatních k jejich konečnému zatracení…

Je tu otázka - radikální, avšak naprosto oprávněna: je tento krutý systém nadále vůbec nezbytný? 

Jestliže máme možnost nahradit maso a ostatní produkty odvozené ze zvířat stejně výživnými a dokonce zdravějšími produkty rostlinnými, pak odpovědné správcovství člověka nad ostatními tvory volá po nápravě. Oprávnění, dané člověku po jeho Pádu, pozbývá platnosti. Lhůta vypršela. Co dříve bylo „nezbytným zlem" se stává prostě zlem. Zákony, které chrání zvířata před zneužitím, týráním a vykořisťováním nejsou žádným morálním přepychem či nějakým sentimentálním nápadem, který je možno odsunout stranou. Jsou důležitou morální povinností, a to zejména ve vyvinutých částech světa, kde již není možné se vymlouvat na chudobu. Člověk, jemuž právě díky jeho rozumu a schopnosti morálně jednat byla svěřena péče o ostatní stvoření, by v příštích časech měl splatit svůj velký dluh, ustoupit kdekoliv je to možné od svých nároků a dopřát ostatním tvorům pokoj a život, ke kterému byli stvořeni — se vší jeho krásou, vůněmi a vlahým větrem — a též se všemi jeho strastmi, nebezpečími a násilím.

Vezmeme-li slova Izajáše vážně, možná, že jeho vize království pokoje mezi vším stvořením a očekávaný obrat v historii lidstva již přichází: nikoliv jako tíživá morální povinnost, ale úžasná morální příležitost. Přichází čas, kdy služba zvířat není nám již potřebná, a člověk, je-li spravedlivý, se obrátí k trpícím tvorům jemu svěřeným, od norků, vepřů, krav, slonů až po velryby, a řekne: „Jste propuštěni"...

Je-li pro nás kniha Genesis nějakým vodítkem, pak nám musí přiblížit obraz světa, který byl pro nás zamýšlen. V těch časech před Pádem člověka zvířata v zahradě Eden na jídelníčku nebyla:

Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.

Pro pisatele Bible, kteří zřejmě sami vegetariáni nebyli, jiná možnost ani myslitelná nebyla — nebyl pro ně myslitelný svět, ve kterém by Stvořitel měl zalíbení v zabíjení a vzájemném pojídání Svého stvoření. Člověk, stvoření nadané rozumem a svědomím, nemůže nadále pyšně stát nad světem přírody a užívat násilí a kořistnictví přírody na svoji omluvu a jako svůj morální příklad. Máme-li mít veškeré stvoření za posvátné, pak pojídání masa je znakem našeho Pádu. Andrew Linzey, známý teolog, to vyjádřil takto: ,Jakkoliv je pro nás obtížné představit si svět bez násilí, zvyšovat a rozšiřovat kořistění a nási­lí ve světě znamená uvrhnout stvoření do ještě větší temnoty, z níž všichni, lidé i zvířata, doufáme být vysvobozeni."

Matthew Scully je autorem knihy Dominion: The Power of Man, the Sufering of Animals and the Call to Mercy, 2002, v níž popsal způsoby zneužívání zvířat v různých odvětvích lidského konání — při lovení divoké zvěře, rybolovu, výzkumu a v dnešním doslova barbarském chovu hospodářských zvířat. Tento text je vybrán z 1. kapitoly této knihy. Scully byl po léta literárním kritikem časopisu National Review a publikoval řadu článků v New York Times, The Washington Post a The Wall Street Journal. V letech 2001-2004 pracoval v Bílém domě jako asistent a autor projevů prezidenta Spojených států.

2. část sv. František z Assisi a zvířata