sv. František z Assisi a zvířata

"Když pak uvažoval o úplném počátku všech věcí, cítil, že se v jeho srdci rozlévá ještě větší láska a náklonnost a nazýval ty němé tvory, i ty nejmenší, svými bratry a sestrami, protože v nich rozpoznal stejný počátek jako v sobě". ( Sv. Bonaventura, 13 stol., Život sv. Františka)

Přestože v církevní tradici křesťanství oddělovalo lidi od zvířat (ovšem v novověku je hranice mezi lidmi a zvířaty mnohem větší ve středověku), existoval proud, který se zvířaty soucítil. Jeho nejvýznamnějším představitelem je Sv. František z Assisi.

Zakladatel řádu Františkánů, patron chudých, zvířat,  přírody a ekologů se narodil v umbrijském městě Assisi v r. 1182 v poměrně bohaté rodině. Mladý František si užíval života plnými doušky, propadl rytířským ideálům, byl parádivý, marnotratný,  vedl bohémský život. Život Františka, který byl považován za vůdce místní zlaté mládeže, se změnil díky zkušenosti války, vězení a nemoci. František měl vizi, ve které byl upozorněn na pomíjivost všeho, oč se doposud snažil.

V době, kdy bohatá církev byla partnerem vládců světa, se František zřekl veškerého majetku a stal se poustevníkem kazatelem. Brzy kolem sebe shromáždil skupinu příznivců a žáků.  Tak po schválení papežem Inocencentem III. vznikl františkánský řád,který František nazval řádem "Menších bratří". František z Assisi  vystupuje jako reformátor, jako ten, kdo stál na straně pokory a dobrovolné chudoby, kdo se nebál jít do střetu s církevními i světskými autoritami své doby,  byl člověkem, který vedl lidi ne nucením, nýbrž láskou, pokornou výzvou, osobním příkladem, trpělivou péčí a sám nechtěl šířit ve svém řádu strohou organizaci a souhlasil, aby vedení bylo přenecháno jiným bratřím, k tomu schopnějším.

Svůj obdiv ke Stvořiteli projevoval František i horoucí náklonností ke zvířatům, která mu ji oplácela. Hořel láskou ke všemu živému, k lidem, ke zvířatům, rostlinám. František opěvuje živou i neživou přírodu a ke všemu tvorstvu nachází svůj bratrský vztah společného původu v Bohu. Jako mystik prožívá jednotu všeho. Opěvuje jako "paní svého srdce" chudobu, zpívá o kráse bratra slunce, měsíce, větru, vody i o sestře pozemské "smrti". I jiní mystikové z různých kultur a náboženství mají podobné zkušenosti a vyjadřují podobné pocity univerzální lásky.  

Dědictvím po svatém Františkovi je vánoční zvyk stavění betlémů. Byl patrně první, kdo v roce 1223 v Grecciu na Vánoce zinscenoval scénu narození Páně v chlévě s živými zvířaty.

František toužil milovat i trpět jako Ježíš. 14. září 1224, když  dlel na modlitbách na samotě v přírodě obdržel stigmata – rány Kristovy, které mu zůstaly až do smrti. Krátce nato složil svůj chvalozpěv všeho tvorstva. V posledních letech svého života byl téměř slepý a velmi vážně nemocný. Zemřel 3. října 1226. Papež Řehoř IX. jej prohlásil za svatého již 16. července 1228. V roce 1979 papež Jan Pavel II. prohlásil svatého Františka za patrona ekologů.

První životopis sv. Františka napsal Tomáš z Celana, který světce osobně znal. Celano napsal dva životopisy sv. Františka – Vita prima (1Cel), Vita secunda (2Cel) a Knihu o divech (3 Cel). Nedlouho po Františkově smrti sepsal jeho spolubratr sv. Bonaventura jeho životopis Legenda maior (Lm), ve které líčí Františkovy zázraky. Bonaventura sdílel Františkovu lásku ke zvířatům a přírodě.  Pak tu je sbírka legend z konce 14. stol. Kvítky,  kterou lze pokládat za historickou, ovšem podloženou ústní tradicí. Tato kniha byla pravděpodobně nejsilnějším původcem v utváření obrazu sv. Františka jako milovníka a mystika přírody. Kvítky vznikaly v prostředí té větve řádu, jež chtěla radikálněji dodržovat chudobu a nevstupování do mocenských struktur – a kterou moc posléze dá se říct zlikvidovala. Z pozdějších je pozoruhodná Perugijská legenda (PerLeg), která vznikla v posledních desetiletích 13. století, a  životopisné dílo známé pod názvem Zrcadlo dokonalosti (Zrc.dok.), ze začátku 13. stol. Vlastní dílo sv. Františka není rozsáhlé a podle námětů a stylu rozdělit do několika skupin: řehole a závěti, napomenutí a povzbuzení, listy, modlitby a chvály. Např. „Chvalte ho nebe i země.  Chvalte Hospodina, všechny prameny vod.  Všichni tvorové, dobrořečte Hospodinu.. Všichni ptáci nebeští, chvalte Pána. „Raduj se, nebe, a jásej země, huč moře se vším, co v tobě se hemží, výskejte, nivy, se vším, co roste zašumte vesele stromy v lesích.“

František a zvířata

František byl člověk dokonalé radosti. „Dobro, jež očekávám je tak veliké, že jakékoli soužení je mi slastí“. Často v sobě  nával radosti nedokázal udržet a tehdy propukal v jásot a pěl chvály na Boha. Františkův poetický panteismus může připomínat starořecké orfické tradice. Bájný Orfeus svým zpěvem lákal zvěř, která ho přicházela poslouchat, také František musel zvířata až prosit, aby od něj odešla.

Byl nesmírně nadšený myšlenkou, že je „dítkem Božím“, toto privilegium neuzurpoval jen pro sebe a lidi, ale vztahoval ho i na ostatní tvorstvo, v kterém viděl velkou „Boží rodinu“. Proto všechny živé tvory považoval za svoje příbuzné a oslovoval je bratři a sestry. „Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši skrze všechno, co je zde pod nebem."

František ukazuje, že láska vede ke konkrétním činům. Vrátil do vody rybu, kterou dostal. Poučoval  zajíčka, aby se už nenechal chytit do oka, vykoupil jehně, které mělo být zabito. Vypráví se mnoho příběhů, v nichž osvobodil zvířata odsouzena na smrt na talíří. Dokonce se chtěl zasadit o vydání zákona: Všechna zvířata by měla aspoň o Vánocích zakusit zvláštní ochranu. Poznámka o červech, které František na cestě sbíral, aby je on sám či jiní lidé nezašlápli,  se objevuje  ve Vita prima a u Bonaventury a vyvolává paralelu s  džinismem. Jinde než u Františka se s podobným jednáním v západní středověké Evropě nesetkáme.

František proslul soucitem se zvířaty, která  chodila poslouchat jeho kázání. Dokonce litoval, že nezačal kázat zvířatům a všemu božímu stvoření už dříve.  Mluvil se zvířaty  stejným způsobem, jakoby mluvil k lidem. Tomáš z Celana vyslovuje myšlenku s eschatologickým obsahem, když píše, že František vnikal pro jiné lidi nezvyklým, ale jedinečným způsobem do tajemství stvoření, až dospěl ke svobodě a slávě Božích dětí.

Dokázal komunikovat i s divokými zvířaty a měl s nimi láskyplný vztah. Toto spojení evokuje myšlenku na biblickou představu země po druhém Ježíšově příchodu: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit...."

U Františka lze  postřehnout určitá "ekologická" nařízení a přání, která se týkají přírodních prvků, konkrétně rostlin a živočichů. Jedná se nařízení ve své době nezvyklá.. František například nařizoval při řezání dřeva, aby nebyly stromy káceny přímo u země, ale aby jim byla nechána možnost znovu obrazit. Zahradníka prosil, aby nezkulturňoval celý prostor zahrady, aby měli i plané rostliny možnost růst.

Celano, Vita prima:

»Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje.«  Jak František sám a přítomní bratři vypravovali, velmi se po svém ptáčci zaradovali. Natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se po světci. Ten mezi nimi chodil a jeho hábit hladil jejich hlavičky a tělíčka. Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. Blažený František pak s druhy putoval dál a radostně děkoval Bohu, kterého ctí všichni tvorové, pokornou chválou.

Jednoho dne se František odebral do městečka Alviano, aby tu kázal Boží slovo. Vystoupil na vyvýšené místo, aby ho všichni viděli, a prosil o klid. Všichni zmlkli a uctivě stáli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, cvrlikaly si dál a působily velký hluk. Protože lidé pro jejich štěbetání Františkovi nerozuměli, obrátil se světec k ptáčkům a řekl: »Moje sestry vlaštovky, už jste si toho napovídaly dost. Teď je čas, abyste pustily ke slovu mne. Poslouchejte Boží slovo a buďte zticha, dokud nebude kázání skončeno.« A ku podivu – vlaštovky zmlkly a nehnuly se z místa, dokud kázání neskončilo. Když to lidé viděli, velmi se divili a říkali: »Tento muž je vpravdě svatý a přítelem Nejvyššího.« Plni hluboké úcty spěchali, aby se dotkli aspoň jeho hábitu, a chválili a velebili Boha.

Když jednou dlel František ve vesnici Greccio, přinesl jeden bratr zajíčka, který se lapil do oka a byl ještě živý. Když ho blažený Otec uviděl, pln soucitu řekl: »Bratře zajíčku, pojď ke mně! Proč ses dal přelstít? « Bratr zajíčka pustil, ten se ke světci rozběhl a uvelebil se mu na klíně jako na nejbezpečnějším místě. Svatý Otec ho chvíli s mateřskou něžností hladil, pak ho postavil na zem, aby se vrátil do lesa, ale zajíčkovi se do lesa nechtělo. Pak světec poručil bratřím, aby ho do blízkého lesa odnesli.

Když se zdržoval na ostrově jezera u Perugie, přihodilo se něco podobného s divokým králíčkem, který je jinak velmi plachým zvířátkem.  Stejnou lásku a něžnost měl světec k rybám. Když je viděl chycené v síti, ihned je pouštěl zpět do vody s napomenutím, aby byly opatrné a nedaly se podruhé chytit. Když jednou seděl v loďce blízko přístavu na jezeře v Rieti, chytil právě rybář velikého lína a uctivě ho nabídl světci. S radostí si ho vzal a začal mu říkat bratře. Dal ho vedle loďky do vody a začal zbožně chválit jméno Pána. Ryba, pokud totiž světec zpíval chvály Boží, kroužila kolem loďky a neodplouvala, dokud jí Boží světec nedal dovolení odplout....

Když šel podruhé do této Marky a zase ho provázel týž bratr a šli radostně, potkali muže, který nesl na ramenou provazem svázaná dvě jehňátka na trh. Jakmile zaslechl František jejich bolestivý bekot, bylo mu jich líto a jako matka je něžně hladil. Muži pak řekl: »Proč svazuješ mé bratříčky beránky, věšíš si je na ramena a tak je trápíš?« On mu odpověděl: »Nesu je na trh, protože nutně potřebuji peníze.« Světec se ho tázal: »A co se s nimi pak stane?« Nato ten muž: »Kupci je zabijí a snědí.« »To se nesmí stát! Vezmi si místo peněz můj plášť a přenech mi ty beránky. « Muž s radostí souhlasil a vzal si plášť, protože byl daleko cennější. Světec ho totiž dostal nový téhož dne od jakéhosi zbožného muže, aby se chránil před zimou. Když měl nyní František beránky v rukou, přemýšlel, co si s nimi počít. Tázal se také bratra. Pak je dal tomu muži zpět s příkazem, aby je už nikdy neprodával, ale pečlivě se o ně staral....

I červy měl ze srdce rád, protože přece o Spasiteli četl: »Červ jsem, a ne člověk.« Proto je zdvihal ze země a odnášel stranou, aby je lidé nepošlapali. A co mám říci o jiných malých tvorech? Když bylo chladno, dával přece ke včelínu postavit nádobku s medem a dobré víno, aby nemusely zemřít zimou a hladem. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt vychvaloval ke slávě Boží často celý den...

Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Dospěl totiž už ke svobodě a slávě Božích dítek. Nyní tě, dobrý Ježíši, Podivuhodný, chválí v nebi s anděly, když tě na zemi všem tvorům zvěstoval jako přelaskavého Tvůrce.

Celano: Vita secunda

Šlechtic od Sieny poslal blaženému Františkovi, když stonal, bažanta. Otec ho s radostí přijal; ne proto, že by ho rád snědl, ale proto, že se skrze něho radoval z lásky k Stvořiteli. Bažantovi řekl: »Buď pochválen náš Stvořitel!« A bratřím pravil: »Zkusme, zda chce bratr bažant zůstat u nás, či zda se chce vrátit do míst, kde žil.« Na světcův příkaz ho jeden bratr vypustil ve vzdálené vinici, ale bažant se vrátil k Otcově cele. Pak ho odnesli ještě dál, ale on se opět ihned vrátil a jakoby násilně vklouzl pod hábity bratří, kteří stáli u dveří cely. Pak tedy světec nařídil, aby ho bratři pečlivě krmili, hrál si s ním a hladil ho. Když to viděl lékař, který byl světci velmi oddán, prosil o toho ptáka, aby ho z úcty ke světci mohl opatrovat. Zkrátka, odnesl si ho domů. Ale bažant, když nemohl být u světce, nechtěl žrát. Lékař se podivil, donesl bažanta nazpět ke světci a řekl vše, co se stalo. Jakmile bažanta postavili u Otce na zem, přestal být smutný a vesele se dal do žrádla.

Celano: Kniha o divech

Skřivánci jsou ptáci, kteří mají rádi polední světlo, ale tmu stmívání nesnášejí. Ale tehdy pozdě večer, když František odcházel ke Kristu, slétli se na střechu chýše, když už počínala noc. Se štěbetáním oblétali chýši. Jako by svým zpěvem chtěli dát najevo radost či bolest. Jejich písní byl plačtivý jásot nebo jásavý pláč; buď oplakávali osiřelé syny, nebo se radovali, že Otec došel věčné slávy. Městští strážci, kteří místo hlídali, obdivně na to upozorňovali.

Zrcadlo dokonalosti

Jednou, když okřál z velmi těžké nemoci, napadlo ho, že během churavosti byl poněkud mlsný; pojedl totiž něco málo masitého pokrmu. Ač nebyl ještě úplně zdráv, vstal, dal svolat lid z celého Assisi na náměstí a měl k němu kázání.....Když byl doveden před užaslý lid na kazatelnu, pravil: »Vy všichni i ti, kdo podle mého příkladu opouštějí svět, si myslíte, že jsem světec. Já se ale vyznávám Bohu a vám, že jsem v této své nemoci jedl maso a masitou polévku.«

O jeho lásce ke stvoření a jak to tvorové milovali

Jak měl úmysl poradit císaři, aby vydal tento zákon: aby lidé na Hod Boží vánoční přilepšili ptactvu, volům, oslům a chuďasům.  My, kdo jsme žili s blaženým Františkem a napsali tyto řádky, můžeme dosvědčit, že často říkával: »Až budu mluvit s císařem, budu ho naléhavě prosit, aby z lásky k Bohu a ke mně vydal tento zákon: aby žádný člověk ani nechytal, ani nezabíjel bratry chocholouše a nijak jim neubližoval. Mimoto, aby všichni starostové měst a pánové hradů a vesnic nařídili svým poddaným, aby nasypali o Vánocích za město nebo ves obilí a jiné zrní. To proto, aby bratři chocholouši a jiní ptáci se měli dobře o tak veliké slavnosti Páně. A z úcty k Synu Božímu, kterého přeblahoslavená Panna položila do jeslí mezi vola a osla, byl každý povinen, kdo má vola nebo osla, dát jim na Štědrý den do jeslí dobrého sena. ... Říkával: »S narozením Páně přišlo i naše spasení.« Proto si přál, aby se toho dne každý křesťan radoval v Pánu. A protože se sám za nás vydal, aby všichni z lásky k němu nejenom obdarovávali chudé, ale přilepšovali i zvířatům a ptákům.

Jak jeden jinoch daroval svatému Františkovi hrdličky, které nikdy z kláštera neodlétaly, dokud od něho nedostaly dovolení 1853 Jeden jinoch chytil hrdličky a nesl je na prodej. I setkal se se svatým Františkem, který vždycky míval obzvláštní příchylnost ke krotkým zvířatům; ten pohlížel lítostnýma očima na ty hrdličky a řekl tomu jinochovi: »Ó dobrý jinochu, prosím tě, daruj mi ty hrdličky, aby tak krotcí a nevinní ptáci, kteří v Písmu svatém se připodobňují k věrným, čistým a pokorným duším, nepřišli do rukou ukrutným lidem, kteří by je zabili.« Ten jinoch z Božího vnuknutí je ihned všechny věnoval svatému Františkovi, který je bral do klína a počal k nim lahodně mluvit: »Ó moje sestřičky, prosté, nevinné a čisté hrdličky, pročpak se necháváte chytit? Nuže, chci vás zachránit před smrtí, udělám vám hnízda, abyste přinášely užitek a množily se podle přikázání Boha, vašeho Stvořitele.« I šel svatý František a všem udělal hnízda. Ony jich užívaly, začaly snášet vajíčka a vyvádět před očima bratří mláďata; tak krotce si vedly a stýkaly se se svatým Františkem  a s ostatními, jako by byly slepicemi od nich krmenými, a nikdy neodlétaly, dokud jim svatý František svým požehnáním nedal dovolení, aby odletěly.