|
-
 Romain Rolland
(1866 - 1944), francouzský romanopisec, dramatik, esejista, literární
kritik hudební historik,
humanista a
pacifista.
V roce 1904 začal Rolland pracovat na svém stěžejním díle, románu
Jan Kryštof, epickém
líčení života hudebního skladatele německé národnosti, žijícího v
době mezi Pařížskou komunou a I. světovou válkou. Dále napsal
romány Dobrý člověk ještě žije, Petr a Lucie, Okouzlená duše.
-
-
V roce 1915 byl Rolland
oceněn Nobelovou cenou za literaturu.
Finanční částku spojenou s cenou Rolland z větší části věnoval Červenému kříži.
-
-
V dvacátých letech 20. století se zaměřil na Asii, zvláště pak na Indii,
jelikož se snažil představit svou mystickou filozofii "západu". V této době
napsal dílo Mahatma Gandhi (1924).
-
-
Rolland si dopisoval s významnými osobnostmi, jako byl Albert
Schweitzer, Albert Einstein, Bertrand Russell nebo Rabindranath Tagore. Rolland
jako vlivná morální autorita
se zastal u prezidenta Masaryka českého pacifisty
Přemysla Pittera. (víc o PP ZDE) Pitter
pak navštívil Rollanda ve Švýcarsku a otiskl s ním rozhovor; během
něj však došel k závěru (a to několik let před Rollandovým oficiálním
příklonem k Sovětskému svazu), že má před sebou člověka, který ve
svém životě opracovává slova, nikoli muže ručícího za sebe sama svými
činy. Rolland tak jako mnoho intelektuálů té doby podlehl vábničce
socialismu a byl nekritický k režimu v Sovětském svazu. Po uzavření
Molotovova-Ribbentropova paktu v roce
1939 prozřel .
|
|
|
|
|
|
Romain Rolland,
Neodpustitelný zločin, úryvek z románu Jan Kryštof
Zdálo se, že se o jeho život zajímá jediný
živý tvor; starý bernardýn, který přicházel, aby svou velkou hlavu s
krvavýma očima položil Kryštofovi na kolena, když Kryštof seděl na
lavičce před domem. Dívali se dlouze na sebe. Kryštof ho neodháněl. Tyto
oči ho neznepokojovaly jako nemocného Goetha. Nesvádělo ho to, aby na ně
vzkřikl: „Pryč! ... Dělej co dělej, příšero, mne nepolapíš!"
Nepřál si nic jiného, než aby se nechal
zaujmout těmato prosebnýma a ospalýma očima, aby jim přišel na pomoc;
cítil v nich uvězněnou duši, která k němu úpěla.
V této chvíli, kdy byl zeslaben utrpením, vyrván za živa
ze života, okleštěn od lidského sobectví, pozoroval oběti člověka,
bojiště, na němž člověk triumfuje nad spoustou pobitých druhých tvorů; a
jeho srdce bylo pino soucitu a hrůzy. I v době, kdy býval šťasten, měl
vždycky rád zvířata; nesnesl krutost k nim; měl k honbě odpor, který se
neodvažoval projevit, aby se nezdál směšným; snad si to ani netroufal
přiznat sám sobě, ale tento odpor byl tajnou
příčinou odcizení, jež pociťoval k některým lidem: nikdy by nebyl přijal
za přítele člověka, který pro své potěšení zabíjel zvíře. Nebyla v tom
sentimentálnost: věděl lépe než kdokoli jiný, že se život zakládá na
spoustě utrpení a nekonečné krutosti; člověk nemůže žít, aby netrápil.
Nejde o to, zavřít si oči a odbýt to planými slovy. Nejde ani o
to, usoudit z toho, že je třeba zříci se života a fňukat jako dítě. Ne!
Není-li dnes jiného prostředku k životu, třeba zabíjet, abychom mohli
žít. Ale ten, kdo zabíjí jen proto, aby zabíjel, je bídník. Bídník
bezděčný. Ale přece jen bídník. Ustavičnou snahou člověka má být, aby
zmenšoval souhrn utrpení a krutosti: je to jeho první povinnost.
Tyto myšlenky
zůstávaly v obyčejném životě pohřbeny na dně srdce Kryštofova. Nechtěl
na to myslit. K čemu? Co tu zmohl? Musil být Kryštofem, musil konat své
dílo, žít stůj co stůj, žít na újmu slabších... Nebyl to on, jenž
stvořil vesmír... Nemysleme na to, nemysleme na to! ...
Ale když ho
neštěstí také svrhlo do řad poražených, nemohl na to nemyslit. Nedávno
káral Oliviera, který se zavrtával do neplodných výčitek a marné
soustrasti s bědami, jimiž lidé trpí a jimiž trápí druhé. Nyní šel ještě
dále než on; s vášnivostí své mocné přirozenosti pronikal až na dno
tragédie světa; trpěl všemi bolestmi světa, byl, jako by z něho stáhli
kůži. Nemohl již myslit na zvířata, aby se nechvěl úzkostí. Četl v
pohledech zvířat, četl v nich duši, jako byla jeho, duši, která nemohla
promluvit, ale oči křičely za ni: „Co jsem vám udělal, proč mi
ubližujete?"
Nejvšednější divadlo, jež stokrát vídal, — telátko, které naříkalo, uzavřeno
v bedně s mřížemi: jeho vystouplé velké, černé oči, jejichž bělost přechází
do modra, jeho růžová víčka, jeho bílé brvy, jeho bílé, zkadeřené chumáčky
na čele, jeho fialová huba, jeho zkřivené nohy; — jehně, jež sedlák odnášel
za čtyři nohy svázané k sobě, visící hlavou dolů, snažící se vzchopit,
sténající jako dítě a bečící a vyplazující svůj šedivý jazyk; — slepice
nahromaděné v košíku; — v dáli řev vepře, jejž zařezávali; — na kuchyňském
stole ryba, již vyvrhují... Nemohl to již snést. Bezejmenná muka, jimiž
člověk postihuje tyto nevinné, svírala mu srdce. Propůjčte zvířeti světlo rozumu, představte
si strašný sen, jímž je pro ně svět: ty lhostejné lidi, slepé a hluché,
kteří je podřezávají, rozparují, čtvrtí, vaří za živa, baví se jeho
bolestným svíjením! Je něco ukrutnějšího u Kanibalů v Africe? Utrpení
zvířat je pro svobodné svědomí něčím ještě daleko nesnesitelnějším nežli
utrpení lidí. Neboť pokud jde o toto, připouští se aspoň, že je zlem, a
že kdo je působí, je zločinec. Ale tisíce zvířat se vraždí zbytečně,
každodenně, beze stínu výčitky. Kdo by na to učinil narážku, činil by se
směšným. — A to je zločin neodpustitelný.
Ten sám o sobě
ospravedlňuje vše, co člověk bude moci vytrpět. Volá o pomstu proti
pokolení lidskému. Je-li Bůh a trpí-li jej, volá o pomstu proti Bohu.
Je-li dobrý Bůh, i nejskromnější z živých duší má být zachráněna. Je-li
Bůh dobrý jen k nejsilnějším, není-li spravedlnosti pro ubožáky, pro
nižší tvory, obětované lidstvu, pak není dobroty, není spravedlnosti ..
.
|
|
|
|
|
