Přemysl Pitter     

Sám proti zlu

Jen málokomu jeho jméno něco říká. Jeden z největších Čechů by byl  dnes nazýván pravdoláskovcem, ekologistou, fanatikem, snílkem, utopistou, eko-fašistou, eko-bolševikem, sociálním inženýrem. Přemysl Pitter se  narodil 21. června 1895 v Praze jako sedmé dítě v poměrně dobře situované měšťanské rodině. Avšak ani jednoho sourozence nepoznal, neboť tři bratři a tři sestry postupně umírají ještě dříve, než se Přemysl narodí. Matka vnímala své děti jako živé bytosti, bezvýhradně věřila na posmrtné shledání. Jednou se, ještě jako malý chlapec, dotázal zda existuje Bůh, matka ho zavedla do parku na Karlově náměstí a ukázala mu tam tulipány a hyacinty s nápadně zbarvenými květy. „Byl to okamžik niterného osvícení," zapsal si později.  Ačkoli byl Přemysl vychováván nábožensky, víru už jako chlapec ztratil. 

Skoro všechny Pittrovy vzpomínky z dětství souvisely se zvířaty. Miloval koně. Doma v pokoji měl kanára a veverku. Plánoval, že si pořídí sbírku brouků a motýlů — plán však ztroskotal ve chvíli, kdy zjistil, že není schopen motýla usmrtit. Jednou si vlezl do boudy ke zlému psu, o němž se do té doby říkalo, že každého pokušitele roztrhá — ale pes v něm pokušitele neviděl a neublížil mu. Na zahradě u tety byl rybník se spoustou žab, které si na něj zvykly, lezly po něm a nechaly se hladit a líbat; svého nejmilejšího žabáka si prý dával do pusy, aby mu nebyla zima. Každý den si nosil domů brouky, žáby nebo slepýše. Schovával si krabice s chrousty „ve všech vývojových stadiích". Nasbíral dešťovky, ubytoval je do zásuvky matčina šicího stroje a chodil se na ně tajně dívat, jestli už mají mladé. Odtud se rodilo přesvědčení, vyjádřené mnohem později ve větě: „Věřím, že zvířata mají nesmrtelnou duši, že cítí a myslí někdy bystřeji než člověk, a že kdyby mohla své cítění vyjádřit, ukázalo by se, že jsou ušlechtilejší než člověk."

Na počátku první světové války se jako dobrovolník přihlásil do armády. Během své vojenské služby dezertuje, protože se dál nechce podílet na zabíjení lidí, a je odsouzen k popravě zastřelením. Dvakrát jisté popravě unikne. Na frontě za noci v hluboké jámě, kam se zřítil za prudké palby, v něm vyvstalo obrácení- stal radikálním pacifistou a nonkonformním náboženským praktikem. „Můj život nepatří mně,“ vyznal se  a dal se plně do služby bezbranných a vydaných napospas, těch bez jakéhokoli zastání.

Od roku 1924 spolu se spisovatelkou a překladatelkou Pavlou Moudrou vydával časopis Sbratření a založil v Praze pobočku mezinárodní organizace Hnutí za mezinárodní smír. Byl zapojen i do Akademické YMCA a spolu s Emanuelem Rádlem do Ligy pro lidská práva. Náležel také mezi přední aktivisty Internacionály odpůrců války, propagoval abstinenci, angažoval se také v Lize na ochranu zvířat a stal se vegetariánem. „Nechtěl jsem mít spoluvinu na utrpení zvířat, proto jsem se v roce 1920 stal vegetariánem." Zůstal jím až do smrti.

Pittrova spolupracovnice protiválečná aktivistka Pavla Moudrá začínala jako průkopnice donedávna nemyslitelného hnutí na ochranu zvířat: spoluzaložila první pražský ochranný spolek a v roce 1909 vyvolala rozruch knihou Vivisekce, v níž na české půdě poprvé popsala, co se děje psům a jiným zvířatům během lékařských pokusů.

Asi největším veřejným propagátorem kvalitní stravy v době první republiky byl lékař Pittrův přítel Ctibor Bezděk. Vytvořil síť zdravotnické a sociální péče, uvedl do chodu Červený kříž, otevřel poradnu pro matky a kojence, protialkoholní poradnu atd. Také proslul jako organizátor abstinentního a vegetariánského hnutí a hlavně jako průkopník „etikoterapie" — vlastního léčebného směru, vycházejícího z názoru, že nemoc těla je u jakékoli choroby jen vedlejším projevem toho hlavního, co zasluhuje léčbu — lidské duše. Bezděkova nauka vyvrcholila svérázným popřením péče o tělo jako činnosti z duchovědného hlediska vlastně zbytečné. Lékařovy vegetariánské snahy byly racionálnější a také úspěšnější — projevily se oblíbeným a čteným spisem Vegetarismus pro a proti, jehož byl Pitter spoluautorem; přispěl tam kapitolami, které pojednávaly vegetariánství z náboženského, zejména novozákonního hlediska. 

Pitter své pojetí vegetariánství odvozoval nikoli ze stravovacích či hygienických zásad, ale z názoru, že zvíře je stejným Božím stvořením jako člověk, a jeho usmrcení tedy podléhá téže mravní sankci. Ochrana zvířat a obecně přírody mu byla přímým a logickým důsledkem náboženského světonázoru, ale vyplývala také z postoje „ahimsa", převzatého z indického náboženství a označujícího „splývání duše lidské s duší zvířecí, kdy padá ona neviditelná přehrada, jež nás odděluje od rajského života, z něhož jsme se svými hříchy byli vypudili" 

Když se v roce 1929 Československo stalo hostitelem VII. kongresu Mezinárodní vegeta­riánské unie, Pitter tam vystoupil, v té době už jako předseda Československého vegetářského klubu, pečujícího o lidovou osvětu v oblasti odmítání masa. Zavedl vegetariánství i na stránkách Sbratření: tiskly se tam recepty na bezmasá jídla, ale také články o významných osobnostech — přívržencích hnutí. Stejně jako u všech svých dalších aktivit Pitter usiloval o takové pojetí vegetariánství, které by nebylo výsledkem askeze jako kombinace utrpení s pýchou, ale snil o vegetariánovi, který prožívá svou zdrženlivost „jako radostnou vnitřní nutnost".

V roce 1933 napsal do Sbratření: „Nejím masa netoliko že  mně škodí, ale proto, že ubližuji živému, cítícímu tvoru. Je to tentýž důvod, o nějž se opírá pacifismus, a proto vegetarismus bez důsledného pacifismu a socialismu není opravdovým vegetarismem, jako naopak snahy mírové a sociálně reformní bez vegetarismu jsou povrchní, nedomyšlené."  Později zaváděl vegetarismus ve všech institucích, v kterých působil. V Milíčově domě ani v ozdravovně v Mýtě u Rokycan se maso nevařilo a nejedlo.  

V dvacátých a třicátých letech se zajímal o činnost buddhistů. Načas ho (přes Pavlu Moudrou) oslovil perský baháismus, směs západních a východních učení, založená na sjednocující vizi posmrtného života, psal o Swedenborgovi i Krišnamurtim, rozebíral hnutí Christian Science (Křesťanské vědy), zajímal se o spiritismus.  Podrobně studoval všechny módní a ve své době populární duchovědné spisy, aby naprostou většinu z nich jako neprokazatelné odložil.  V žádném případě se však nechtěl se svou křesťanskou vírou rozejít a nahradit ji vírou v něco nového a „modernějšího". Základem jeho víry náboženské byla víra v posmrtný život . Byl ovlivněný svým dětstím,  kdy se dozvídal, že zemřeli všichni jeho sourozenci, kteří však podle mínění matky dál žili, našel nejprve v indických karmických naukách a potom v evangeliích potvrzení a posilu své víry, že smrt jako zakončení duchovního života není možná.  

Oblíbil si jednoho z „církevních otců", Origena, přitahovali ho i další myslitelé z prvních staletí křesťanské éry, Klement Římský, Ignatius z Antiochie, Polykarp ze Smyrny, Ireneus, Tertullián, Klement Alexandrijský, Hippolyt Římský, Eusebius z Cesareje a někteří další. „Jaký to oblak Božích svědků! Stačí nahlédnout do jejich spisů a výkladů Písem svatých, aby člověk přímo ustrnul nad mocí ducha svatého, který řídil jejich myšlení a skutky!"

Pitter věřil, že víra v reinkarnaci byla v prvních staletích součástí křesťanské víry, a že tedy volání po její obnově znamená návrat ke kořenům křesťanství, nikoli násilné zavádění prvků převzatých z cizích kultur nebo náboženství (Indie). „Obrací-li dnes křesťané pozornost k těmto věcem, vrací se jen ke svému pů­vodnímu základu, jemuž se během doby odcizili."  

V roce 1933 dal postavit za pomoci kruhu přátel Milíčův dům, kde se ujal se těch nejpotřebnějších, dětí z chudé dělnické čtvrti na Žižkově. Pitter ideově navazuje na Jana Milíče, Jana Husa, Petra Chelčického a jejich myšlenky převádí v praxi. 

Na přelomu 30. a 40. let vystupoval proti antisemitismu a v časopise Sbratření publikoval články na obranu Židů. Za druhé světové války i přes přísný zákaz navštěvoval a podporoval židovské rodiny a jejich děti, za což byl vyslýchán gestapem, kde otevřeně přiznal, že Židům pomáhá, ale zatčen nebyl. 

Po osvobození byl Přemysl Pitter zorganizoval akci Zámky, zřídil ozdravovny, kde se zotavovaly židovské děti vracející se koncentračních táborů.  Pitter ostře kritizoval nelidské zacházení, kterého se Češi dopouštěli na Němcích. Podařilo se mu vysvobodit více než čtyřista německých dětí z českých internačních táborů, které se krutostí rovnaly nacistickým táborům  koncentračním., což mu vyneslo značné potíže a nenávist ze strany řady Čechů.  (Na Poříčí proti Ymce procházely Němky, mladé i stařeny, se zdviženýma rukama kordonem lidí, kteří do nich mlátili latěmi a býkovci. Zvolal jsem: ,Lidé, mějte rozum!' Vyvázl jsem jenom zázrakem. Na Floře týrali lidé Němku dvě hodiny, načež ji vlekli ulicemi za nohy, hlavou po dláždění, u Olšanského rybníka ji polili benzínem a zapálili. Viděl jsem táhnout ze Žižkova lidi na Václavské náměstí, kteří na sebe volali: ,Jdem opíkat zajíce!' To znamená upalovat Němce. Podle očitých svědků visela jich tam celá řada hlavou dolů) 

Po únorovém převratu začal být Pitter i se svými spolupracovníky pronásledován. Na Milíčův dům byla státem uvalena nucená správa, byly omezeny jeho výchovné funkce a v roce 1951 musel Pitter odejít z funkce ředitele. Od roku 1950 navíc musel čelit setrvalému zájmu Státní bezpečnosti. Nakonec bylo státní komunistickou mocí rozhodnuto Přemysla Pittera internovat v pracovním táboře v uranových dolech. V srpnu v roce 1951 proto uprchl do západního Německa. 

V Německu začal spolupracovat s BBC a Svobodnou Evropou, Vatikánským rozhlasem, pomáhal běžencům v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. V roce  se přesunul do Švýcarska, kde v roce 1976 zemřel.

Teprve v roce 1991 je jeho celoživotní dílo doceněno i v jeho rodné zemi, kdy je vyznamenán řádem T. G. Masaryka in memoriam. V roce 1995 bylo generální konferencí UNESCO 100. výročí narození Přemysla Pittera vyhlášeno za světové kulturní výročí. V jeruzalémském památníku Jad vašem je k poctě Přemysla Pittera zasazen památný strom v Aleji spravedlivých.  

Náš poměr k přírodě z hlediska náboženského a sociálního

 

Přemysl Pitter

Kdo nemá soucitu k slabším a nižším tvorům, nemá ani schopnosti tvořiti Království Boží, nemá soucitu s lidmi a porozumění pro jejích potřeby. Jste-li laskaví ke zvířatům, budete také laskaví k lidem - je to tentýž cit v obou případech, praví Fielding.

Lidé obírající se otázkami náboženskými, přehlížejí začasto a nechápou, že otázky náboženské úzce souvisí s otázkami životosprávy a že náboženství má určovati nejen náš poměr k Bohu a lidem, ale i k přírodě a světu zvířecímu.

 Všichni velicí myslitelé náboženští byli si plně vědomí těchto vztahů a mnozí z nich postavili příkazy o lásce k přírodě a všemu tvorstvu na přední místo svých nauk. Nejvýrazněji v tom směru mluví veliký Buddha, který jako první přikázání prohlašuje: "Nebudeš zabíjeti a pln ohledů budeš ke každé bytosti živoucí, ať lidské, zvířecí či rostlinné. I nebudeš ničeho ničiti nerozvážně!"    To je jasný, nesporný výrok, který nemůže býti jinak vykládán a je vznešeným výrazem všeobjímající lásky Boží, která nezná hranic a nečiní rozdílů.....  

Také mezí náboženskými velikány křesťanskými nalézáme množství postav, jejíchž láska, vyvěrající z lásky Kristovy, snoubí se s celým světem, s celou přírodou. Zvláště dojemný, vroucí je vztah k přírodě u Františka z Assisi, "Božího chudáčka", který každého, i toho nejposlednějšího tvorečka zahrnuje láskou, a nazývá svým bratrem.... 

Ptejme se: Kdo prokazoval ode dávna a prokazuje stále největší beznáročné služby a mlosrdenství člověku?    Od prvních chvil života na této zemské hroudě odkázán byl člověk na pomoc zvířete. Zvíře skýtalo mu potravu, oděv, svou sílu a vydatnou pomoc v práci. Zvíře bylo a jest člověka nepostradatelným druhem. Díváme se na zoraná pole, na lány vlnícího se obilí, obdivujeme malebné vesničky a velebíme výstavnost měst, žasneme nad  vymoženostmi stavební techniky. Myslíme při tom na píli hospodářovu, na dovednost a vynalézavost lidskou, na odvážný důmysl stavitelův. V méně již případech pomýšlíme též na mozolné ruce dělníkovy, na jeho námahu, na jeho podíl. Ale naprosto již nemyslíme na to, že nebylo by ničeho z toho, co nazýváme svou civilisací, kdyby nebylo toho nejtrpělivějšího, nejvydatnějšího a při tom nejskromnějšího činitele v lidském díle - zvířete. Kdo pomáhá v práci rolníkově? Kdo oživuje naše lesy a háje? Kdo ochraňuje náš majetek? Kdo tahá a vláčí trpělivě nejtěžší břemena? Kdo zápasí s člověkem o lepší bytí, stará se o jeho obživu i obveselení? Kdo stává se člověku i zachráncem života a nejvěrnějším přítelem v nemocí, stáří a opuštěnosti? 

Mám za to, že nikdo nezaslouží si tak opravdově názvu "blížní" jako zvíře.    A jak odměňuje se člověk za všecku tu pomoc, dobro a lásku, kterou zvíře člověku skýtá? 

Smutná a bolestná je kapitola o vděčností člověka ke zvířeti. Člověk má řeč, má sílu, má svobodu, má um, může se ozvati, může se domáhati svých nároků a práv. Naše doba vyznačuje se právě obrovitým zápasem za práva lidská, hesla o sociální spravedlnosti jdou hřmotně světem a razí si cestu i do státních zákoníků. Kdo si ale při tom vzpomíná na onoho němého dělníka, který jen pracuje, dře až do úmoru a když už všecku sílu vydal a není k jiné potřebě - bývá zabit a ještě o jeho tělo rozdělí se kuchařka s výrobním průmyslem... Není právě povinností těch, kdož sami těžce pracují, aby se domáhali práv i pro ty, kteří stejně s nimi a hůře ještě nesou břímě práce a života? Právo ochrany zvířat je především právo sociální spravedlnosti, když již nelze u lidí hovořiti o vděčné povinnosti a soucitu. 

Považuji za urážku zvířete a velikou nespravedlnost, nazýváme-li nízké, barbarské činy a projevy lidské ukrutnosti - zvířeckostí, bestialitou! Žádné zvíře, žádná nejdravější šelma není a nebyla by schopna těch činů, jakých je schopen civilisovaný člověk, tolik pyšný na svou kulturu! Žádné zvíře nebylo by samo o sobě schopné tak se zvrhnout, jako je toho schopen člověk! Zvíře je naopak schopno obětavosti přímo hrdinné, za trochu lepšího zacházení odměňuje se neskonalou láskou a věrností....

Člověk uzavřel se přírodě - příroda uzavřela se jemu. Stala se mu mlčelivou sfingou, Není mu chrámem, kde by se sbližoval s Bohem a čerpal osvěžení a nadšení pro další zápasy a úsilí k vyšším metám, není onu školou, kde by se učil poznávati zákony božské harmonie a moudrosti a které by pak vtěloval i do života společenského. Domnívá se, že zvířata mluví jen v bajkách a pohádkách, merozumí jejích řeči a nazývá zvíře "němou tváří". A přece ta "němá tvář" poučila by jej o tak mnohém, poradila by mu, co a jak by měl činiti, aby sobě i druhým život zradostnil. Místo toho hledí člověk na přírodu jako na svého "obchodního přítele", s kterým možno vyjednávat, možno jej oklamat, využít, sobě podrobit. Tvorstvo hodnotí měřítkem své sobeckosti a rozlišuje na "užitečné", "neužitečné" a "škodlivé". Zištností naplněn, stává se mu bezcílným, krutým tyranem. ...