Stavění z vody
Můžeme se již zastavit? Svědomí proti
životu, život proti svědomí. Jako každý dualismus nenabízí ani tento příliš
ladný obrázek. Jestliže život ukazuje někdy jiným směrem než svědomí,
znamená to, že je jednoduše ignoruje? Nezní to moc hrubě? Ne snad, že by
takové řešení pohoršovalo, není ale příliš rychlé a jednoduché? Odkud
totiž bere život autoritu k odporu vůči svědomí? Ze sebe sama – to
je sice odpověď, nic zajímavého ale neříká. Život by v takovém případě
překonal svědomí jen tím, že by se jím nenechal strhnout a postavil proti
síle sílu. Elegantnější řešení by nabízela cesta, která by svědomí
neodporovala zvnějšku, ale dostala se za něj, rozložila je zevnitř a
zbavila moci před ním samým, v jeho vlastní sféře, nikoli jen v očích
těch, kteří již stojí mimo, v říši životem přesvědčených.
Existuje taková cesta? A pokud ano, kde ji hledat?
Nejspíše v srdci svědomí samotného.
Dostáváme se zpátky na místo, kde jsme již nevědouce několikrát byli, na
místo, kolem kterého spolu s našimi bojovníky
Rogerem a Andrewem stále kroužíme. Stojíme před otevřeným okem zvířete.
Před
okem
V oku
Vydržte hledět ještě chvíli. Vydržte. Necítíte najednou jiný pohyb? Obraz se poněkud rozmlžuje. Jako by vás přestával děsit lidský výraz těch očí. Možná jste se nedívali dostatečně pozorně. Pijte z hluboka. Temná tůň zřítelnic jako by skrývala něco intimnějšího než jiné lidství. Ne, určitě to není pouhá věc, ale člověk to také není. Cosi vás vtahuje do neznámého hájemství, bere vám půdu pod nohama, zaplavuje vás s intenzitou daleko přesahující sympatie k trpící osobě. Ne, to již není soucit. Ani pocit souručenství námořníků na jedné lodi. Člověk, subjekt, osoba, bližní, to vše ztratilo význam, jako by to byly příliš hrubé a nejapné výrazy, které všude jen vsouvají odstup a distanci, místo aby pomohly uvolnit stavidla a otevřely vás proudu prýštícímu z hlubin zvířecího oka.
Zvíře zmizelo. Zmizel jsem i já. Čekal jsem, že mě
dojme příbuzností svého osudu, podobností jeho utrpení mému, a nyní je všechno
pryč. Najednou vidím jasně: Osud potkává jenom ty, kdo zůstávají vně událostí,
subjekty, kterým se události přihází, jako když k podmětu přilepíte
přísudek, aniž by obojí splývalo k nerozlišení. Příhoda – smutná,
srdeční, veselá – může potkat jen bytost, která je tu dříve než příhoda
sama. Musí k subjektu přistoupit zvenčí, vyzvat jeho odolnost, změřit
síly s jeho otevřeností. Subjekt buď vydrží – přečká utrpení, užije
si příjemnost, zůstane netknutý; nebo podlehne – srdce mu pukne žalem,
hlava se rozskočí radostí, pojde nudou. Zvíře je ve světě jinak.
Nevztahuje se k němu zvnějšku. Georges Bataille říká: je ve světě jako
voda ve vodě.
Voda ve vodě
Člověk – od dosažení jistého věku, po překonání
toho, čemu Sigmund Freud říká anarchická fáze organizace libida – si
proti tomu často staví přímo obludné tělo: za své považuje nejenom veškeré
orgány a končetiny, své já nachází i v myšlenkách, v národě,
sportovním klubu, četbě knih, lidském druhu, někdy dokonce v celé „síti
života“. Ať už jde o člověka nebo o zvíře, tělo je vždy to, čeho se
dotknout lze jen po splnění určitých požadavků (musíme tak učinit správným
způsobem) nebo vůbec (daná část je nedotknutelná). Lidské já, sídlící
v tak rozměrném těle, proto nutně charakterizuje zvýšená ostražitost,
pozornost zvířete je proti tomu příležitostná a roztroušená. Touhu množit
střídá u zvířete touha jíst bez zřejmé obsahové souvislosti a
systematizace, která u člověka nad vším ustavuje dohlížející instanci já,
jež rozděluje pozornost podle přijatého ústředního principu. Vedle touhy
máme vždy také ucho, které jí dopřává slyšení, nervózně ji odhání
nebo se od ní znuděně odvrací. Zvířeti takové super-ucho chybí, proto
není sebou samým, osobou, jedincem, ve smyslu, v jakém být sebou není pouhým
výskytem nějaké věci, ale uceleným projektem osobní identity.
Zvíře je jako voda vodě. Není článek v řetězu
ani oko v síti, také ale se světem nesplývá do absolutní indiference.
Zvíře a svět, to není jen jedna voda, ale v jistém smyslu vody dvě.
Berte doslova Bataillovu formulaci: ne pouhá voda, ale voda ve vodě. Zvíře
se ve světě neztrácí k nerozlišení. A přesto musíme trvat na tom,
že se světem splývá, že se od něj neodděluje valem nezlomného já.
Zvíře je ve světě jako vlna na hladině. Gilles Deleuze
by možná doplnil: jako záhyb na šatech – trochu se vzdouvá, je zvláštní,
do jisté míry samostatné, nikdy však ostře oddělené od ostatních záhybů,
do kterých se po chvíli přelévá, vždy přechodné, plynulé, souvislé. A
záhyb je sám plný jiných záhybů, jako je rybník plný ryb, které jsou
plné jiných živočichů. A tak ve zvířeti jedno úsilí střídá druhé,
aniž by se obě navzájem rušila nebo byla naprosto nesouvislá. Pohromadě je
totiž nedrží hranaté kleště dozírajícího já, ale zase jen mírný a
poddajný tlak záhybu, jehož křivku ony samy řasí tisícem výdutí a
propadlinek.
Příroda
Není třeba dodávat, že je to jiná příroda, než za
kterou zpravidla bojují aktivisté. Svět, skrytý ve zvířecím oku, rozrušuje
cílevědomost a věrnost každého boje erozí zapomnění a medvědí přelétavosti.
Nečeká na osvobození, neartikuluje žádný vlastní zájem, postrádá
heroické úsilí, kterým se vyznačuje na vlastním trvání trvající já.
Nemá proto příležitost děsit se smrti, neumírá, pouze mizí, uvolňujíc
bez velkých řečí místo vlně, která se tlačí na jeho místo. Aktivisté
říkají, že příroda je ohrožená, utlačovaná – v jistém přesně
definovatelném ohledu nemá smysl toto tvrzení zpochybňovat. Fakta o stavu životního
prostředí každý zná, a tento text je nechce zastírat a jako by mávnutím
kouzelného teoretikova proutku odinterpretovat. Aby ale příroda v jiném,
rovněž přesně definovatelném slova smyslu, opravdu ohrožená a utlačovaná
byla, musela by se nejprve stát centralizovaným celkem. Musela by si trpělivě
chránit vlastní já, klást požadavky světu, a podle toho, jak jim svět
odpovídá, vidět v událostech buď jejich naplnění, nebo ohrožení.
Musela by být subjektem.
Zpochybňovat subjektivitu přírody neznamená popírat
nepopiratelné: spletitost vazeb, účelnost a důmyslnost uspořádání
ekosystémů. Zcela jiná věc je ale zdvojit tuto účelnost a doplnit ji dohlížející
instancí jejího hypotetického nositele a tvůrce, onoho super-ucha reflektujícího
já. Příroda, kterou tak rádi v zápalu boje a dojetí nazýváme matičkou
přírodou či Gaiou, by obojím nakonec musela být v doslovném, nepřeneseném
významu. Většina ochránců přírody se zdráhá tento krok učinit a
distancuje se – často s neskrývaným pohrdáním – od mytologických
představ o přírodě jako živé bytosti. S výsměchem by ale měli chvíli
počkat. Přihlásit se k určité představě v podobě jasně
zformulované teze je jen jeden ze způsobů, jak podléhat její moci. Poválečná
filosofie jazyka, lingvistika a sémiotika varují před podceňováním
metafor: nikdy nejde o pouhá nevinná přirovnání. Nutkavost, s jakou nám
přicházejí na jazyk, prozrazuje víc, než bychom chtěli. Aktivistu nakonec
neusvědčují jeho myšlenky a teze, ale praxe. Co na tom, tvrdí-li vám otec,
že nejste malé dítě, když se k vám jako k malému dítěti chová?
Stejně tak je od určité chvíle lhostejné, co si aktivista o přírodě myslí
a říká, rozhoduje, jak se k ní chová. A kdo z nás se při ochranářské
práci (v nejširším slova smyslu, mimo protiklad ochranářství a radikálního
aktivismu) nechová, jako by vyrážel na pomoc jakési velké, ale blízké
bytosti, která v ohrožení úpí a dojímá nás svým osudem? Kdo z nás
nakonec opravdu i nepocítil (pocit již uvádí na vědomější rovinu než čistá
praxe), že v přírodě plné živých bytostí máme svého spojence, na
rozdíl od nevěrných lidí vždy spolehlivého druha v boji proti pustošivému
rozvratu? Který aktivista se alespoň na chvíli nenechal unést zdáním
jednoty, která po způsobu řetězu či sítě spojuje angažované lidi s ohroženou
přírodou? Cítí se všichni čistí? Pokud ano, cítíte alespoň, jak si právě
teď hraji na policajta, na super-štěnici, která se vás snaží konfrontovat
s tím, co se má, a usvědčit z viny? Myslíte, že tohle dokáží
zvířata? Pokud ne, proč se k nim chováte, jako by to dovedla? Osud,
opakuji, potkává jen ty, kteří stojí vně událostí. Zvíře netrpí jako
my.
Další klička, jak dostat nepříjemný pohled na týrané
zvíře z očí? Nikoli. Aktivistická příroda je totiž jen limonádová
verze děje, který nás vsává z hlubin zvířecího oka. V tom
smyslu představuje pro člověka mnohem závažnější a radikálnější výzvu,
než je přehodnocení určitých pochybných praktik ve vztahu ke zvířatům
či – což se mnohým zdá dostatečně radikální – zajištění trvale
udržitelné civilizace. Limonádová není snad proto, že by skutečná příroda
byla sférou titánského boje na život a na smrt (neboť v něm se vždy
blýskají ostří mečů a výšiny vítězství se mísí se zdrceností
proher). Příroda, o které mluvím, postrádá vyhrocenost dramatu. Tím bere
půdu pod nohama každému uzavřenému projektu, nutíc jej rozpustit se jako
voda ve vodě, v moři vln, řasení a záhybů. Usvědčuje zahleděnost
každé komunity do vlastního trvání, do sebejisté iluze jedinečnosti a
pevnosti, a otevírá ji opravdu všem: již nejenom druhým lidem, zvířatům,
rostlinám či jiným živým bytostem, ale také smrti. Smrt
Smrt stejně limonádová jako příroda, jejíž je součástí.
A opět ne proto, že by jediný autentický způsob, jak se vztahovat ke smrti,
spočíval v hrdinné vzpouře proti nicotě, která nachází své završení
v tragickém osudu nezlomného individua. Smrt, kterou potlačujeme, není
nějaká událost – trýznivá, která je nesnesitelná, nebo „přirozená“,
kterou lze s pochopením přijmout anebo si s ní vůbec nedělat
hlavu. Prostřednictvím smrti k nám mluví to, co Bataille nazývá animalitou
či imanencí: nikoli možná nepřítomnost individua, ale svět bez hranic a předělů,
který nezná žádný rozdíl mezi přítomností a nepřítomností, neboť v něm
ještě nestačily vykrystalizovat ostré hrany a oddělené, trvalé celky,
které by jednou mohly být nepřítomné. Vztah ke smrti není věcí postoje k něčemu,
co přijde zvenčí. Smrt netestuje naši odolnost, důstojnost, odpoutanost či
solidaritu s potomstvem, neděsí pouze úzkoprsé egoisty, ale ve své
nejhlubší podobě také obyvatele tak velkoryse pojatých budov, jako je
komunita, druh, rod či síť života. V první řadě se nikdy nehrozíme
toho, že tu jednou fyzicky nebudeme. Ani zvíře tu nebude, a smrti se nebojí.
Prvotněji se hrozíme stavu, ve kterém budeme naše tělo nuceni vydat všanc
a podlehnout tlaku vnějšku, bez ohledu na to, zda tím tělem je soubor končetin
a orgánů, rodina, společenství, zásada nebo idea. Děsíme se možnosti, že
se budeme muset vzdát sebe sama, projektu, o kterém nikdy nemluvíme ve třetí
osobě, ale vždy jej uvozujeme slovem „já“ nebo „my“.
Jedna z příležitostí, kdy se smrt před očima člověka
žijícího ve světě ostrých hran a dělení může vyjevit nejjasněji, je
– odvolávám se zde opět na autoritu Georgese Bataille – smrt obětovaného
zvířete. Obětník nezabíjí zvíře z nutkavé krutosti či nesmyslné
krvelačnosti, naopak, smrtí jej chce vrátit světu, který pro něj zvíře
nikdy nepřestalo ztělesňovat, jemuž se ale svým pobytem v řádu výroby
a věcí vzdálil natolik, že se neobejde bez výjimečných impulzů. Aby člověku
zvíře, které ve dne táhne jeho pluh, vyjevilo imanenci, musí je vytrhnout z řádu
účelnosti a věcí: musí je zabít. „Je to pochopitelně monolog,“ dodává
Bataille, „a oběť nemůže naslouchat a odpovídat.“ To ale nic nemění
na výsledku: smrt obětovaného zvířete před námi neotevírá hrozbu
tragického konce, ale závratnou svůdnost kontinuity. Svět napětí, strun,
šlach, svalů, křečí se rozpouští, spolu s ním mizí i hrůza z přeříznutí,
operace, zhroucení, kolapsu, vyčerpání. Individuum se odevzdává imanenci.
Stává se zvířetem.
Máme zvířatům připsat práva?
Kam se poděli Roger a Andrew a jejich polemika? Prošli jsme spolu s nimi
okem zvířete. Po sérii podezřelých spekulací je čas vynořit se. Jak se máme
chovat ke zvířatům? Víme to už? Budu mluvit sám za sebe, přesněji: jménem
těla tohoto textu.
Oči zvířete mne neopíjejí jen prosebným úpěním
„Chraň mě!“. Po několika záběrech směrem do hlubin přestávají
mluvit a já se dostávám z rozeklaných skal jazyka na pobřeží. Kolem
se rozléhá jen prázdné šumění moře, nekonečná hra vln. Zvířata
nezpochybňují jen můj omezený egoismus, ale také mou identitu ochránce a
člena komunity. Neříkají ještě proto „Zabij mě!“ či „Nevšímej si
mě!“ Vtahují mě na otevřené moře, rozpouštějí v myriádách záhybů
a staví tak do situace, ve které se o pevninu nemohu opřít, ale musím si ji
vybudovat sám. Nikoli navzdory tupé mase oceánu, v heroickém vzdoru,
ale jako jedna z vln, které se zalíbilo uprostřed oceánu vytvořit enklávu
života a v této tišině regulovat proudění tekoucích prvků.
Z místa, kde stojím, vidím, že zvíře je z vody na
hranicích této enklávy, střídavě venku a střídavě uvnitř. Mám je
pustit dovnitř zcela, vyhradit mu ochranu, jaké se těší vlnky uvnitř, které
považuji za své bližní? Kladu si otázku: nemohlo by to moji tišinu naplnit
k prasknutí? Nestal by se život v ní příliš komplikovaným a neúnosným?
Tu otázku si mohu klást s klidným srdcem, bez strachu z obvinění,
že jsem antropocentrický či jiný primitiv. Zvíře si mohu dovolit nechat zůstat
venku jedině s tím, že nepopírám jeho stejný původ: také ono je ze stejné
látky jako já, z vody. Jeho oči mi již nic neskrývají, nepotřebuji lásku
ke své tišině opírat o „dobré důvody“, které nikdy neopomenou zdůraznit
rozdíly, jež vlnu jménem člověk od vlny-zvířete nesporně dělí, a převádět
je z nakonec nepodstatných na podstatné, z kvantitativních na nepřekonatelné
rozdíly kvalitativní. Do té míry, do jaké si v těch očích nic
nezakrývám, nemusejí mě již burcovat z uzavřenosti. Budu-li se ptát,
jak daleko si je mám pustit k tělu, nebude již poslední slovo mít svědomí.
Jeho autoritu jsem rozmočil ve vodě, kterou každé oko nakonec skrývá.
Rozhodovat nakonec bude něco jiného než metafyzický
princip: domluva obyvatel tišiny, které říkáme společnost, racionální
dialog, v jehož rámci zvážíme, zda je reálné připojit k našemu
obydlí dalšího patro. Přesněji řečeno, ve věci zvířecích práv budeme
diskutovat o tom, zda z pokoje pro hosty můžeme udělat pokoj stálý a z hostů
naše spoluobyvatele. Pokuste se prosím oprostit od podezření z omezeného zpátečnictví
(připomenu raději sám ve vztahu k imigrantům oblíbené přísloví
„S hostem je to jako s rybou: po třech dnech začíná smrdět“, se
kterým lze moje slova snadno spojit a zatratit je), a zvažte, zda o zvířatech
nemůžeme uvažovat se stejným klidem a realismem jako o hostech v domácnosti.
Nesporně existují situace, kdy krach soužití nevysvětlujeme uzavřeností
hostitele ani asociálností hosta, ale faktickými rozdíly obou, které jsou
sice politováníhodné, přinejmenším v dané situaci však natolik obtížně
překonatelné, že řešením nebude marný pokus o jejich odstranění, ale
prostá rozluka. Chápeme člověka, který se nechce stát hostitelem rakovinové
buňky, byť by byla sebevíc živou bytostí a mohli bychom s ní sebesilněji
cítit. Fakt, že to obvykle neděláme, v tuto chvíli nic neznamená. Člověk
prostě není disponován k tomu, aby se i při vynaložení největšího
úsilí a ochoty mohl s rakovinou fyzicky sžít. (Něco jiného samozřejmě
je, s již existující neodvratnou nemocí se psychicky vyrovnat.)
Snad si už můžeme klást otázky: Unese trpělivost
obyvatel společenské tišiny způsoby zvířat? Nestane se takový svět pro
lidi nelidsky náročným? Povrchní pochybnost ani uznání legitimity nově
kladených otázek se přitom nemůže stát důvodem k uspěchané odpovědi.
Je třeba hledat, kam až může soužití zajít. Jaké všechny následky by přineslo.
Tolerance žádné bytosti není nekonečná – opravdu nejsme andělé. Ve jménu
tohoto argumentu ovšem nesmíme popírat to, co je fakticky – bez problému
nebo s vynaložením jisté námahy – možné. Nikdo to nedokáže s jistotou
předem odhadnout. Proto je určitě řadu věcí nejprve potřeba zkusit. Začít
tvrzením o našem přirozeném konzervatismu a zajetosti ve starých kolejích
by určitě nebylo příliš poctivé. Co zkusit lze, měli bychom zkusit na
vlastní kůži. Třeba to nebude tak nesnesitelné. A třeba ano. A nikdy nesmíme
zapomínat, že stejně jako každé slovo lze i jakýkoli postoj zneužít k čistě
formálnímu představení. I zkušebnictví má svá schémata: „Olivy mi
nechutnají.“ – „Tak je aspoň zkus!“ – „Dobře… Hm, říkal jsem
to, jsou odporné. Neodsuzuji nikoho, kdo je jí, ale pro mě to není. Už jsem
holt takový.“ Howgh.
Výsledky
Nečiníme tak jen v instinktivní obraně života před
zoufalstvím z nekonečnosti závazku, který nás tíží. Před svědomím
jsme neutekli, spustili jsme se naopak ještě odvážněji do jeho hlubin a –
možná k nemalému překvapení – spatřili širé moře. A právě
proto, že oko zvířete, které není než okem našeho vlastního svědomí,
odhaluje nekonečno širých vod, máme volnost budovat v nich tišiny. Moře
totiž nepřikazuje rozpustit se, pohyb, do něhož nás uvádí, říká něco
jiného: nejsme nedobytná pevnost, ale vlna. Jeho šumění nehrozí tišinám,
ale stydlivým a záštiplným ostrovům, byť by to byly ostrovy života. Moře
nikdy nekáže, pouze šumí. Mnozí lidé by se rádi zaštítili jeho živelnou
autoritou. Jelikož ale chtějí přikazovat, nemohou.
Otevřenost a obyvatelnost ale nelze sloučit po způsobu řezníků.
K obyvatelnému domu se můžeme dostat jedině oklikou přes otevřenost,
a to úplnou, která rozpouští i ty nejsžíravější formy svědomí ve vodách.
A otevřenost si zajistíme pouze tím, že se opravdu otevřeme a necháme po uši
zaplavit vnějškem. Zpočátku to možná bude vypadat hrozivě, jako všeničivá
potopa. Jenže z vody lze také stavět. A navíc, v domech, které
nejsou z vody, voda straší. Jistě, v otevřenosti samotné, na širém
moři hladkém jak led, nelze bydlet. Usadit se ale spokojeně můžeme v tišinách,
chráněných záhyby vln.
Mikro-aktivismus
To vše je ale možné teprve uprostřed oceánu: nechat zemi
– své plány, mikroskopy, řetězy a hráze – rozpustit ve vlnách, začít
stavět znovu a bez předlohy na vodě z řas, pěny, ledu, ryb a teprve
takovou zemi hájit. Jako správní stavitelé budeme potom moci dotírajícím
vlnám říci: ano, jsme z jedné vody (jak rád se vámi čas od času
nechávám strhnout!), ale právě proto nás můžete nechat být, nestačí
snad, že se nám tak zalíbilo v našem království? A vlny se spokojeně
rozbíjejí o náš kýl, jiné si vystačí se štěrbinami a kanálky, které
jsme jim ve stěnách lodi ponechali, další zpomalují svou rychlost a vstupují
do vazebního pole. Nestraší.
Rogere a Andrew, vodo z vody, záhybe v šatu přírody,
prosím, nedělejte vlny!
|
|
|
|
|
|
|
|