Polemika o právech zvířat I.

Stavění z vody

David Vaněk

V rámci plurality názorů   k  polemice o právech zvířat – pokus o smíření rozhněvaných mužů Rogera Scrutona a Andrewa Tylera bez využití obětních beránků a nikoli z momentální dobrosrdečnosti – se v rozsáhlé úvaze vyjadřuje filosof David Vaněk.

 

část I.

Můj první dojem po přečtení šesti dopisů, v nichž Roger Scruton a Andrew Tyler diskutovali o právech zvířat, určily závěrečné řádky posledního z nich. „Hnutí za práva zvířat je otevřeno každému, jehož cílem je nový, spravedlivější úděl zvířat. Jsme toho názoru, že je lepší urazit kus cesty směrem k životu bez krutosti než blokovat cestu vpřed zaslepeným a nekonzistentním nepřátelstvím.“ Podepsán druhý z výše jmenovaných, ředitel britské nevládní organizace Animal   Aid Andrew Tyler. Elegantní způsob, jak místo „s vámi, milý Rogere, se zahazovat nemíníme“ vystavit na odiv svou otevřenost a dobrotu. Vyloučit jiné z kruhu spravedlivých můžeme nahlas, přečtením exkomunikační buly, ale také mlčky, demonstrací vnitřní jednoty, přechodem k první osobě množného čísla („Jsme toho názoru“) a halasným ano, které znamená tiché a zároveň všem srozumitelné ne pro ty, kteří musejí z kola ven. Mohu si o jejich názorech myslet cokoli, vyobcování však přesto považuji za příliš tvrdý trest.

A nikoli z abstraktních filantropických důvodů. Nemíním tropit hysterický povyk nad osudem nevinné oběti, který se nikdy nezajímá o předmět sporu a vždy příliš rychle přeskakuje k záchranné akci – skoro jako by již čekal, až společenství (okamžitě označené za zfanatizovaný dav) udělá chybu, kterou pak vítězoslavně prohlásí za „konečný důkaz“. Situace, kdy není potřeba nic dokazovat, slibuje jen málo poučení. A stejně tak nerad bych idealizoval schopnosti jakéhokoli „my“ postaveného na vyloučení „nepřátel“. I ono se ovšem zaštiťuje dobrými důvody. Nespolečenskost a rozvracečství zavržené osoby patří k nejznámějším z nich. Při snaze o usmíření – neboť o to mi ve zbývajícím půjde – je rozhodně nemohu ignorovat. Válečníci se necítí nepochopeni a ošizeni mírotvorci jen tak náhodou a mimochodem. A ti nejdůslednější z nich se nenechají udobřit žádným obětním beránkem.

Dva kvádry

Dovolím si oslovovat je křestními jmény: Roger a Andrew. První známý filozof a politický myslitel, tvůrčí představitel britského neokonzervatismu. Druhý ředitel organizace, která se může pochlubit řadou úspěchů v oblasti ochrany zvířat a se kterou i ti Britové, kteří myšlenku zvířecích práv zrovna v lásce nemají, rozhodně musejí počítat.

Roger se v polemice snaží představit jako kultivovaný autor, který nepřistupuje k problému zvířecích práv zatížen jednoduchými předsudky o lidské nadvládě nad všemi ostatními druhy. Aniž by, jak vysvitne níže, zpochybňoval výjimečné postavení člověka mezi jinými bytostmi, souhlasí s názorem, že „spousta věcí, které se zvířaty děláme, je (…) morálně neobhájitelná“. Upozorňuje přitom, že k tomuto závěru nedospěl aplikací pojmu práva na zvířecí jedince. Analýzou tohoto pojmu dochází k definici práva jako nástroje k vyznačení nedotknutelné sféry kolem každého lidského individua, ve které je ono samo svrchovaným hegemonem – pouze daný jednotlivec rozhoduje o svém životě či tělesných orgánech, svoboda ostatních se zastavuje právě na tomto prahu.

 

Pojem práva je výrazem společenské úmluvy, podle níž jedinci vyměňují ohled vůči druhým za jejich ohled vůči svojí vlastní osobě. Jedním z ústředních motivů Rogerovy argumentace je myšlenkový experiment, který se pokouší představit svět, jak by vypadal po té, co jsme zvířatům přiznali výše popsaným způsobem  definovaná práva. Příroda se v současnosti bez lidských zásahů neobejde, popírat to v konečném důsledku znamená škodit jí, zvláště pak evolučně vyšším zvířatům. Zříci se kontroly ekosystémů může působit svůdně a nanejvýš morálně – Roger hovoří o dobrém pocitu, který v nás takové počínání jistě vyvolá – v situaci, kdy je příroda lidskou činností narušena tolik jako dnes, se však podobné rozhodnutí rovná bezmyšlenkovité nezodpovědnosti: člověk se od ostatních druhů opravdu liší, jeho odlišnost ovšem spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat dokáže být jim i sobě rozumným a odpovědným správcem.

Tolik jedna část Rogerovy argumentace. Andrewa rozhodně neuspokojila. Tón, který se leckomu může zdát vstřícný – přinejmenším konzervativněji zaměřeným čtenářům -, oponenta spíše vyprovokoval k tomu, aby ještě více vyhrotil rozpor, který oba zajisté již předem očekávali. Andrewova odpověď nepůsobí podrážděně, spíše nesmiřitelně a odhodlaně, jako by od počátku zrcadlila jakési pisatelovo vědění, o němž nemusí čtenáři nic tušit, které však pro svou jednoznačnost nemůže než vést autora k zaujetí jasného a rozhodného postoje. Andrew jako by se nesoustředil na jednotlivosti – nepřející či nepozorný čtenář to může spolu s Rogerem odsoudit jako hluchotu vůči otázkám a argumentům („Zeptám se znovu: znamená zabít krysu vraždu?“) -, Rogerův postoj vnímá spíše jako kompaktní celek, z něhož vystupuje do popředí zejména to, co Andrew považuje za jeho jádro. Vše ostatní – ony jednotlivé argumenty, pojmové rozbory a otázky v Rogerově dopise – ustupuje do pozadí. Místo, aby odpovídal na ně, Andrew jako by si nechtěl nechat diktovat strukturu své odpovědi od protivníka a odrážel slova a tvrzení jiná, která v Rogerově textu sice nikde výslovně uvedena nenajdeme, Andrew se však zdá být jejich přítomností a významem zcela jistý. I tehdy, když se dotýká zjevného obsahu Rogerova dopisu, jako by rychle přeskakoval k jiné rovině, skryté mezi či za řádky protivníkova textu. Neboť tam, ve skrytosti, stranou zájmu nekritického čtenáře, se domnívá odhalit to podstatné, z čeho se slovo od slova odvíjí veškerý obsah úvodního dopisu.

Co je v Andrewových očích tím skrytým kompozičním principem, který jako obratný manipulátor ze zákulisí inscenuje pohyb a obsazení slov, myšlenek, obrazů a argumentů v Rogerově textu? Kam míří celá ta – pokusím se na vlastní riziko vyslovit to, co Andrew sám nahlas neříká – verbální komedie? V Andrewově dopise se dvakrát objevuje slovní spojení, které poskytuje klíč k jeho vnímání protivníka: status quo. Nejprve v souvislosti se sdělovacími prostředky: „Úspěchy přišly, navzdory domácím médiím, která v převážné většině s ohnivým zápalem propagují status quo a účinný disent označují  za šílený a nebezpečný.“ Podruhé v návaznosti na odstavec, zpochybňující myšlenku suverenity lidského individua: „Takhle funguje dnešní svět. Status quo je zkažený. Mocní utiskují slabé.“ Zajímavé je právě druhé užití výrazu. Andrew na Rogerův rozbor pojmu práva jako výrazu společného závazku jednotlivých lidí navzájem dodržovat a hájit sféru individuální hegemonie reaguje zdánlivě nemístným argumentem, že jde o pojem, hodící se nanejvýš „mezi stěny univerzitních poslucháren“. Co na tom, může někdo namítnout, že se všichni lidé k sobě v duchu oné hypotetické úmluvy zatím nechovají? Jak to souvisí s vlastním obsahem a hodnotou pojmu samotného? Rychlost, se kterou Andrew vyvrací Rogerovu definici poukazem na realitu dnešního světa, však ukazuje jiným směrem. Neodráží ledabylost, ale jistotu. Podobně jako zbývající obsah úvodního dopisu i řeči o individuální suverenitě v Andrewových očích pouze zastírají hlavní protivníkův motiv: obhajobu světa, jaký je, v jeho zkaženosti, nerovnosti a „přehřátosti“. A Andrew cítí v Rogerově dopise nevysloveno přesvědčení, že popis pojmu víceméně odpovídá popisu reality, který by protivník, přitlačen ke zdi, se vší pravděpodobností podal: žijeme v právním státě, není potřeba toho příliš mnoho měnit, svět je v podstatě dobrý, není důvod ke znepokojení a tak dále, stará známá – konzervativní – písnička.

A v takové situaci popuzuje, když se někdo podobně jako Roger snaží skrývat svou neochotu měnit věci ku prospěchu většího množství bytostí za starost o blaho těchto tvorů. Neboť právě tak se Andrewovi musí jevit všechny úvahy o lidských zásazích do chodu ekosystémů, kryté myšlenkou lidského správcovství. Dovolím si Rogerovu oponentovi opět pomoci: celý ten humbuk kolem správcovství má za úkol pouze dodat lesk lidskému panství nad přírodou, prostřednictvím pojmů jako „odpovědnost“ uchovat stávající stav: status quo. Andrew se nechce nechat ošálit povrchním dojmem, proto se ihned vlamuje do předpokládaného zákulisí Rogerova dopisu: „Tato na první pohled nevinná myšlenka neznamená nic jiného než ochotu obětovat řadu ‘nepřátelských’ a komerčně nevýhodných druhů (od šedých veverek až po jezevce) našim vlastním bezohledným výstřelkům.“ 

Ať si Roger Scruton píše co chce, Andrew Tyler ví své: třebas i díky četbě Timesů. Recenze na Chestertonovu – mám-li Andrewovi pomoci do třetice – knihu, v níž tento zbožný katolík popisuje své lovecké zážitky v Cumbrii, usvědčuje Rogera z vpravdě reakční – opět moje vsuvka – motivace: jak jinak nazvat otevřené přitakání bezúčelnému zabíjení, které se již ani nemá potřebu maskovat ušlechtilými úmysly a které se staví do nejvyhrocenějšího protikladu k úsilí progresivních hnutí? Patos závěrečných odstavců Andrewovy poslední odpovědi pramení právě z pocitu návaznosti na odkaz starších emancipačních proudů: „Hnutí za práva zvířat je další kapitolou v historii sociálně pokrokových hnutí, mezi něž patřila hnutí za zrušení lidského otroctví a zrovnoprávnění žen a ‘nižších vrstev’“. Dějiny dokazují správnost vytčeného směru: nastal čas posunout hranice lidského a nelidského zase o kus dál, tentokrát do říše zvířat. Vize škarohlídů, kteří se s ustaraným výrazem plným odpovědnosti obávají budoucnosti se zvířaty obdařenými právy, narušuje Andrew působivou úvahou, že „právě tak, jako vzkvétal obchodní, kulturní a intelektuální život Británie v době, kdy jsme se vzdali obchodu s Afričany, čeká nás pozitivní budoucnost i bez vykořisťování zvířat.“

Situace se zpřehledňuje. „Naše hnutí má praktický ráz. Nemáme klapky na očích. V první řadě se snažíme ukázat to, co se často popírá“, píše ten, který chce především vidět, nikoli viděné překrývat krkolomnými teoretickými konstrukcemi. A svůj zrak obrací k bytostem, které jako dříve černochy či ženy vylučujeme z kruhu lidí. Co Andrew vidí? „Každoročně se jen v Británii stovky milionů zvířat stávají nespravedlivými oběťmi lidského obchodu a kultury – a dochází k tomu proto, že zvířata mají postavení pouhých věcí.“ Jako býval ve starém Římě otrok pouhým mluvícím nástrojem, je dnes i zvíře pouhou věcí. Ovšem pouze pro ty, kteří nechtějí vidět jeho totožnost s lidmi a odmítají se v něm poznat jako ve svém bližním. Člověku, který nemá na očích klapky (anebo zadnici místo hlavy, mám-li doslova citovat originál), se naskýtá pohled radikálně odlišný: zvíře jako člověk, jeden z nás, neprávem zneužívaná a týraná bytost.

Dokáže totéž vidět i Roger? V jednom ze svých dopisů říká: „Jsem dalek zpochybňovat tvrzení, že lidé týrají zvířata. (…)  Ano, zvířata nejsou ‘pouhé věci’. Jsou to cítící bytosti, ke kterým nás poutají skutečné závazky. (…) Je dobré pociťovat soucit se zvířaty, chránit je a dělat, co můžete, pro zabezpečení jejich potřeb.“ Vzápětí ovšem – rozpor by zde viděl přinejmenším Andrew – kontruje: „To ale nic nemění na skutečnosti, že jsme to my, kdo tyto věci dělá. Žijeme totiž ve světě, který spravujeme.“ A ve svém spravování tohoto světa bychom se, upřesňuje na jiném místě Roger, neměli řídit Andrewovým principem „Ubližuj tak málo, jak je to možné“. Vést by nás měla spíše zásada „Dělej tak mnoho dobra, jak je to možné „. A ta, dodává lakonicky, „může někdy znamenat ubližovat, a nejenom krysám.“ Další ze zastíracích manévrů, jak odít necitelnost a omezený antropocentrismus do hávu altruismu a mravnosti? Pokusím se pro změnu pomoci Rogerovi. Ten by totiž jako přesvědčený konzervativec mohl upozornit na řadu historických situací, ve kterých bezprostřední soucit s individuálním osudem lidské či ne-lidské bytosti vedl k výsledkům, jež měly s všeobecným dobrem jen málo společného. 

 

Opřít by se mohl o tradiční rozlišení morálky a mravnosti, z nichž první klade důraz na hlas svědomí a pocit autentické existence tváří v tvář jiné bytosti, zatímco druhá zdůrazňuje dlouhodobější rozměr našich rozhodnutí a rozvahu nad jejich možnými důsledky pro celé společenství, i za cenu nepříjemných opatření, která se nemohou opřít o dobrý pocit a někdy připomínají chování necitelníků. A navázat by mohl kritikou absolutizace ideálů jako svoboda a rovnost. Co se z jedné strany jeví jako uzavřenost mocenské elity a zpátečnické lpění na vládnoucích pořádcích, které si odmítá pustit k tělu druhého a rozdělit se s ním o svůj nadměrný krajíc, může stejně tak dobře být výrazem starostlivé snahy uchovat dobro, kterému se nakonec může těšit jen určité množství bytostí, protože rozšíření společenství na větší počet jedinců jednoduše překračuje
fyzickou kapacitu prostředí a individuální psychiky. Podobně jako tolerance přírody má své meze i tolerance individua: stejně jako přírodě ani lidskému jednotlivci nemůžeme pouze brát, musíme mu také něco dávat. Ne, nemá smysl popírat utrpení mnoha ne-lidských bytostí, vidět je ale ještě nutně neznamená organizovat utrpení v mnoha směrech bolestnější, protože jeho oběťmi budeme my sami a naši lidští bližní, ztracení pod břemenem závazků a funkcí.

Tak by možná vypadala Rogerova obhajoba. Nemá smysl věřit, že by Andrewa přesvědčila. Je ještě příliš brzy na mír a dobří válečníci se nenechávají uchlácholit předčasně. Ošidnost toho, co jsem Rogerovi právě vložil do úst a co by snad opravdu řekl, nejlépe vysvitne, dosadíme-li místo zvířat jinou, dříve utlačovanou, dnes již však zrovnoprávněnou skupinu. Představte si bílého plantážníka, jak s dojetím – není fér ulehčovat si pohled na něj podezřením z neupřímnosti – říká svým černým otrokům: „Je to smutné, cítím s vámi, ale mám-li se rozhodnout mezi jistým štěstím velkého, ale nakonec omezeného množství lidí, a stejnou bídou pro všechny, zejména však pro nás bílé, dávám přednost první možnosti.“ Jiná možnost života, založená na stejném štěstí pro větší množství, se vždy jeví jako nesnesitelná těm, kteří již v onom smyslu šťastní jsou. Člověk se obává, že nové pořádky nesnese a nezůstane mu nic než obrovská nostalgická slza v oku, které je nyní všemožnými novými ohledy namáháno k prasknutí. Co jsou nám platné vznešené úmysly, když se již nedokážeme ze života těšit? Nejsme andělé. Jsme lidé.

Jenže dosavadní zkušenost – a to je mocný Andrewův argument – dosvědčuje, že zrovnoprávnění utlačovaných skupin nevede k větší společenské mizérii, ale naopak k celkovému uvolnění a rozkvětu. Obavy z rozvratu a úpadku, které má podle obhájců statu quo každé posunutí hranic právního společenství přinést, se víceméně vždy ukázaly jako neopodstatněné. Nemá teď smysl uvažovat, zda to, co každé minulé zrovnoprávnění přineslo, bylo opravdu také větší vnitřní štěstí a vyrovnanost všech dříve privilegovaných, nebo zda je tito nakonec nesli jako obtížné břímě, buď s otevřenou nevolí, nebo v rozpolcenosti mezi uklidněným svědomím a psychickým napětím, vznikajícím z pověření novými úkoly. Jisté je, že svět běží dál i po té, co se například uzákonilo všeobecné hlasovací právo, a že nabízí vymoženost řady dalších práv většímu množství jedinců, kteří se v mnoha směrech mají lépe než předtím. Z minulosti vyplývá, že lidé často přirozené meze své tolerance podceňují a že naučit se dá žít v lecjakém světě. Nelze se tedy divit, pokud Andrew nepřestane v Rogerových řečech o „veganské utopii“ vidět jen zlomyslnost či – v lepším případě – neopodstatněnou ustrašenost lidí uvyklých na přítomný řád a teplo domácího pohodlí. Sám přece ví moc dobře, že „nikdo z nás nemůže kráčet po této zemi, aniž by nezpůsobil nějakou škodu.“ Není utopista. Nemožnost absolutního nenásilí nás ale přece nezprošťuje závazku zkoušet ubližovat tak málo, „jak jen je to možné“.

A to je problém: co je „možné“? Přiblížili se válečníci svým společným odmítnutím utopie k míru? Oba se nejspíš shodnou na tvrzení, že člověk není anděl. Je to jenom člověk. Tvrzení je to abstraktní, jeho plný význam by v obou případech odhalilo až další rozvinutí. Od všeobecné shody bych tak dozajista opět dospěl k rozdílům. Stačí se ale soustředit na způsob, jakým ona slova každý z nich vyslovuje, a jako bych již zde slyšel zaznívat odlišný tón. Představím-li si, jak Andrew říká „Jsme jenom lidé“, slyším zároveň hlasité „bohužel“. Jsme jenom lidé, v nenásilí nemůžeme být dokonalí, byť bychom tak chtěli. „V tomto nedokonalém světě není možné vést neposkvrněný život“, nezbývá než přiznat si to a snažit se alespoň ideálu přiblížit, na co nejmenší vzdálenost, jak jen je to možné. Kdyby mohl, Andrew by se zcela vydal ve prospěch druhých. Byť profesí aktivista za ochranu zvířat, neváhá protestovat proti násilí na lidech v zemi, která je od Británie tisíce kilometrů vzdálená. Mějte – obracím se hlavně k příznivcům Andrewova protivníka – proto pochopení pro trochu uštěpačnou otázku, jaký postoj zaujal k bombardování Iráku Roger. „Co vy?“

Možná, že v tu dobu psal text oslavující Chestertonovy zábavné kousky při lovu v Cumbrii... Napadl by vás větší kontrast? Aktivista, který není specialistou na demonstrace za práva zvířat, ale občanem v nejširším slova smyslu, někdo, kdo není lhostejný vůči světu, ve kterém žije, a stejně jako pro zvířata má pochopení pro své lidské bližní; na druhé straně osoba, která vedle myšlení provozuje i tradiční farmu (jistě ne tak úplně bio), a zároveň neváhá sepsat chvalozpěv na aktivní násilí vůči zvířatům. Lze si představit smysluplnou debatu, jejíž účastníci se budou přít o meze možného, o hranici, která stanovuje, co po člověku ještě můžeme a co již nemůžeme chtít. Ale klást proti snaze o maximální možnou otevřenost otevřené násilí? Nekončí zde veškerá diskuse, nebyla jedna ze stran s konečnou platností usvědčena jednoznačným důkazem, zatímco druhá může s výmluvným „Nemám dalších otázek“ klidně odejít?

Ne, ne. Jistě, Roger si ono „možné“ představuje trochu po svém. Není v tom však zdaleka sám. Možné dobro, o němž mluví, je sice lidské jako u Andrewa, na rozdíl od něj ale Roger nedodává žádné „bohužel“. Je lidské, jako je lidské mluvit pravdu i mýlit se, milovat i nenávidět, myslet na sebe i na jiné. A nejen to: činit to, co je možné, je lidské jako nebýt dokonalý po vzoru andělů a nést to s klidným srdcem, ba s jistým přitakáním a radostí z tohoto údělu. V tomtéž smyslu je lidské i násilí patřící neodmyslitelně ke každému lovu. Nemusím ani číst zmiňovanou recenzi a dovedu si představit, jak Roger oslavuje Chestertonovy kousky, aniž by mě to popuzovalo. Ne že bych zde již vyjadřoval vlastní názor, hovořím jen o pocitu, který se naskýtá, zprostím-li se alespoň na chvíli závazku vše soudit a podrobovat to svým názorům a přesvědčením.

 

Ať už ho nakonec hodnotím jakkoli, pocit bych nejprve měl nechat rozkvést – jinak toho k hodnocení moc nezbude a vše bude předem jasné. Na dálku tedy cítím, jak z Rogera mluví jistá nestydatost, která hned ke každému násilí s pocitem viny horlivě nepřipíná zkormoucené „bohužel“. Zvláštní nestydatost, jako by si již sama sebou byla nějak jistá („v sobě reflektovaná“) a v tom smyslu byla pevná jako zdůvodněný a přesvědčený názor či pozice. Mohu číst opět jen mezi řádky, ale Roger si asi nedělá příliš velké iluze o soupeřově ohledu na omezené lidské kapacity – kdyby Andrew mohl změnit svět rychleji, než se o to pokouší nyní, přesněji řečeno kdyby měl větší moc svět změnit, věnoval by hlasům těch, kteří by se vzpírali s poukazem na neúnosnost nového řádu, na vlastní slabost a nepřizpůsobivost, dostatečnou pozornost? Nevnímal by je jako pouhé výmluvy obhájců statu quo? Přemýšlel Andrew někdy o tom, zda lze přísnost k druhým ospravedlňovat přísností k sobě samému – která jemu samotnému rozhodně nechybí? Andrew nemusí být v Rogerových očích zlý člověk, nahlas ale uvažuje pouze o tom, co všechno bychom měli a neděláme; to, co možná máme, ale přesto bychom – s ohledem na lidskost života – neměli a nemusíme, uznává jen v kratičké zmínce („v tomto nedokonalém světě není možné vést neposkvrněný život“). I tu ovšem ihned koriguje nezbytnými „ale“, aby snad náhodou nevznikl dojem, že by uznání faktických mezí lidské otevřenosti mohlo mít nějaké reálné důsledky v politické praxi a stát se tak právoplatným argumentem ve veřejné diskusi, tedy něčím bytelnějším než jen řečnickou kličkou a zastíracím manévrem.

Ať už je to s pravdou jakkoli, již to, že ji na čtvrté straně Stavění z vody (není-li tento text sám jen mistrným zastíráním evidentního) stále ještě neznáme, svědčí o jedné věci: Rogerovy argumenty nestačí odbýt jako rétoriku. Stejně jako Andrewa i jej motivuje něco víc než jen mysteriózní osobní zájem. Myslete si o výsledku co chcete, ještě před vynesením rozsudku se ale zastavte a udělejte jeden drobný krůček (zda zpět či kupředu, to ukáže až směr vaší další chůze). Nejsme andělé – v té větě se skrývá síla a určitě i slabina konzervatismu. To druhé – slabina – ale nijak neruší to první – sílu.

Co teď? Situace se komplikuje. Místo přehledné tabulky, která rozdělovala kategorie jako otevřenost/uzavřenost, společenské/osobní, progresivní/reakční, upřímné/pokrytecké (případně nepokrytě demagogické) nebo morální/nemorální podle klíče Andrew versus Roger, distribuce přívlastků přestává být jednoznačná. To může trápit netrpělivé hlavy, které za každou cenu chtějí co nejrychleji vědět, kdo má v souboji pravdu. Může to ale také být východisko pokusu o řešení, které se nespokojuje s dočasným smírem či iluzí totálního vítězství jedné či druhé strany. Tento posun, vpád dvojznačnosti, naopak zachraňuje vztah jednoho k druhému – lhostejno, zda Andrew a Rogera či jiných – před situací naprostého zhroucení komunikace. To by hrozilo v pří- padě, že by se kterékoli ze soupeřících stran podařilo převést rozdíl obou postojů na rozdíl protikladů či komplementárních opozic, především na rozdíl morálního a nemorálního. Mezi obojím totiž neexistuje možnost přechodu. Motivace morálního a nemo- rálního je krajně odlišná. Zatímco na jedné straně najdete názory víceméně pravdivé, bytelně podložené vůlí k vědění (ve dvojím smyslu, jaký má francouzské conscience – vědomí a svědomí), na druhé se soustřeďuje jen zdání a pravděpodobnost, tvrzení bez solidní opory, nekonzistentní, která jen omlouvají nepřiznanou slabost či přímo ve službách zla svádějí morálními předsudky stále ještě zatížené mozky. Anebo se – to je třetí možnost – otevřeně vysmívají morálnímu společenství hlásáním různých nehorázností.

Rozpouštění

Pozastavím se na chvíli u tohoto fenoménu.  Jednotlivé představy, myšlenky, teze či argumenty se koncentrují do velkých bloků, z původně tekutého kontinua dílčích postřehů a soudů krystalizují dva nesmiřitelné a jasně oddělené tábory. Pravda a lež, morálka a zkaženost, pokrok a zpátečnictví. Spleť různorodých vazeb, která pojila jednotlivosti sdružené nyní v monolitní celky, se proměňuje v jednoznačnou a lehce viditelnou souvislost, která po způsobu vnitřního příbuzenství udržuje na jedné straně ve svorné jednotě například ideje zvířecích práv, morálky, emancipace žen, otevřenosti, ekologie a občanské společnosti, zatímco na druhé se stejně pevně sdružují ziskuchtivost, obhajoba statu quo, technokratismus, trest smrti, věta „Nejsme andělé“ a nacionalismus. Zatímco z prvků shromážděných na první straně každý sám za sebe zrcadlí kus pravdy, jejíž celkový obraz nakonec všechny společně vytvářejí, dochází na druhé straně k jinému procesu. Dříve soběstačné prvky ztrácejí samostatnost a většina z nich začíná plnit čistě služebnou funkci. Samy o sobě neznamenají nic, postrádají jakoukoli realitu, tu jim propůjčuje pouze ústřední princip, více či méně skrytý za touto většinou jako za ochranným štítem či vějičkou pro neopatrné povahy. 

 

„Nejsme andělé“ – chytrá věta, protože v lecčems pravdivá. Její užití ale ukazuje, že se pravdě jenom podobá. Neobjevila se proto, že by jejím prostřednictvím chtěl někdo upozorňovat na nějaká reálná fakta. Nepředstavuje výsledek upřímně míněné cesty za vědomím a svědomím, funguje výhradně jako účinný prostředek ke zcela jinému cíli – k obhajobě statu quo. A i kdyby ji někdo vyslovoval se skutečnou upřímností, její zdánlivá pravdivost – pouhá pravděpodobnost – není ani v nejmenším důvodem k jejímu přijetí, naopak, dosvědčuje nanejvýš rafinovanost sil, stojících v jejím pozadí. Proto ji, kvůli umně předstírané podobnosti pravdě samotné, musíme odmítnout přinejmenším stejně razantně jako ony skryté síly. Pravděpodobnost není v tomto barokním divadle iluzí důvodem k zamyšlení, naopak nabádá chodce k ostražitosti před bludnými stezkami. V labyrintu zdání a šalby nikdy nepodepisujeme jen část, ale vždycky již celek postoje. Podáte prst a… Diskutuje-li s někým, jehož slova ve skutečnosti nelze myslet sama o sobě vážně, zdá-li se vám, že na něčem, co říká, něco je, budiž vaším osudem v lepším případě hloupost a naivita, v horším podlehnutí mámivé podobnosti, která uvádí z cesty na scestí. Řeč druhého v takové situaci přestává být příležitostí k zamyšlení nad řečí vlastní, stává se jen zkouškou naší pevnosti a nezlomnosti, pokoušením. Již ne naslouchat druhému v otevřenosti vůči možnosti, že má přinejmenším v něčem pravdu, hlavním cílem je nyní nenechat se ošálit hezky znějícími slovy. Není to snad důkaz inteligence, neskočit na lep, zvláště tehdy, vypadá-li lákavě jako pravda sama?

Možná. Inteligence je to ale poněkud nejistá. Právě proto, že je tak pevná. Najít na něčem chybu bývá to nejjednodušší, zvláště tehdy, umožní-li nám to zůstat tam, kde jsme. (Nehlásí se zde o slovo dvojznačnost pojmu status quo?) Intelekt, který příliš brzy a příliš dlouho houževnatě trvá na svém (Dvojznačnost nezlomnosti?) a ze všech soubojů se cítí vyjít jako vítěz, nakonec neprozrazuje jistotu, ale úzkostlivost. Místo nebojácnosti, která se spustí kamkoli, aby vše prozkoumala, bez podezřívavosti z nekalé hry, v důvěře, jejíž čistotu nemůže nic pošpinit, ovládá dichotomické myšlení ustrašená distance, která když ne na první pohled, tak hned na ten druhý nachází sdostatek důvodů, proč si slova jiných držet od těla. Bojovný intelekt je mistrem v rozlišování, identifikuje skryté souvislosti, odhaluje zákulisí jevištních inscenací, strhává nové masky, aby veřejnosti ukázal staré známé tváře. Je mistrem v poznání, chápeme-li poznání doslova jako rozpoznání již viděného v něčem na první pohled odlišném. Chtít po takovém intelektu, aby něco nového vymyslel, by bylo nanejvýš nepatřičné. Jak by to mohl dokázat, ve světě, v němž slova protivníků uvádí v život zcela jiná motivace, cíle radikálně odlišné od našeho směřování k dobru a pravdě? Protivník je bytost, se kterou nemá smysl komunikovat, protože jejím cílem není obecnost, ale partikularita, prospěch menšiny na úkor většiny. Buď proto, že postrádá mravní sílu k prosazování dobra a zároveň není ochoten přiznat si, že jeho myšlenky jsou jen omluvami vlastní slabosti. Nebo proto, že vědomě reprezentuje síly, jejichž cílem není spojovat a prospívat, ale rozdrobovat a škodit. Proti touze po pravdě a dobru se staví zbabělost pokrytectví a čistá škodolibost či zlovolnost.

Nic z toho, co jsem řekl, se nevztahuje pouze na Andrewa. Roger možná působí vstřícněji, nezapře ale jemnější formy distance od slov druhého, kterými je blahosklonnost, více či méně předstíraná lítost a rádoby oprávněná rezignace. Ano, chápu, nemyslíte to špatně, ale je potřeba vyjadřovat se trochu sofistikovaněji. Ne, nemíním vás soudit, jen mě přepadá smutek, když vidím, jak se člověk jako vy může stát obětí vlastní víry. Pokusil jsem se argumentovat, ale co vy? Jen mě vyhrožujete a obviňujete, otázky necháváte nezodpovězeny. Chová se tak partner v dialogu, společném úsilí po pravdě a dobru? Ani Roger si nedokáže představit, že oba dva – on a Andrew – jsou nakonec jen lidé, příslušníci téhož druhu, bytosti, které nedokáží žít bez pocitu jisté upřímnosti vůči sobě samým.

Tvrdím, že je to jen často nepředstavitelná šíře toho, k čemu nás upřímná otevřenost může dovést, co oba soupeře odlišuje, nikoli rozdíl otevřenosti a uzavřenosti. Upřímnost přece vůči sobě projevuje i člověk, který odmítá veškerou morálku jako bezzubou a pokryteckou, ať si o jeho soudu či postoji myslíte cokoli. Podlehnete-li svodu, nesvědčí to jen o slabosti vašeho zastávání určitého postoje, ale také o otevřenosti vůči hlasu toho, co jste oním postojem potlačili. Co na tom, že to není vždy zrovna zvíře nebo bližní, ale někdy třeba sex či násilí? Schéma zůstává stejné. Slabost je kategorie relativní, nevyjadřuje nic jiného než poměr dvou sil a preference pro jednu z nich. Jedna ustupuje, protože druhá získává navrch, a „my“ bychom rádi, kdyby tomu bylo naopak. Do té míry, do jaké ono „my“ neztrácí na síle ani v pro něj nevýhodné situaci, nepřestáváme hovořit o slabosti a podlehnutí pokušení. Ve chvíli, kdy se staré „my“ vytrácí, stává se ze scestí cesta, z omylu pravda, ze zla dobro, z rozvratu řád, z milenky manželka.

K tomu, abych pochopil slova a činy druhých, si snad nemusím vypomáhat grandiózní představou dvojí vůle, jedné dobré, druhé démonicky zlé. Lidé se nedělí podle kvality či formy vůle, ale podle jejího konkrétního obsahu, v závislosti na tom, co identifikovali jako usilováníhodné. Mohu se spoustou identifikací nesouhlasit a uvádět pro svůj nesouhlas argumenty, nemohu však těm, kteří je provedli, upřít tutéž vůli, jakou přiznávám sám sobě. Shoda mojí a jejich vůle není formální ve smyslu neužitečné všeobecnosti („Vše se dá sloučit, odhlédneme-li od dostatečného množství jednotlivostí“), jejich jednota, ztělesněná pojmy jako usilováníhodné, hodnotné, cenné či dobré, umožňuje i v situaci nejvyhrocenějších rozporů zachovat to nejdůležitější: možnost komunikace, která nemusí mít pocit, že rozhovorem s druhým zrazuje sebe samu a dosahuje shody laciným zavržením své odlišnosti. Od protivníků nás nakonec nikdy nedělí jakási nepřekonatelná konstituční odlišnost, ale vždy jen nedostatek otevřenosti a představivosti. Tam, kde si nedokážeme druhého vykreslit jako plnokrevný a uvěřitelný lidský typus, pomáháme si konstruováním absolutně odlišných motivací ve spojení se slovy jako pochybný, obludný, šílený, zvrhlý, nepředstavitelný či nepochopitelný, které z nouze nerozumění činí ctnost pojmu a poznání.

Šest stran již snad stačilo k tomu, aby se podařilo rozkývat monolity na obou stranách. Snad byl dosavadní text dostatečně analytický na to, aby se oddělené bloky rozpustily v souvislém toku opět samostatných představ, myšlenek, tezí a argumentů, z nichž každá se nějak pravdě podobá. Každý z nich přináší některé zajímavé postřehy či argumenty, které prozrazují bytelné ukotvení v upřímném usilování. Scenérie se mění. Ještě před chvílí to byl svět rozdělený mezi absolutní jas slunce na jedné a pozlátkové divadlo šalby a zdání, maskující temné zákulisí na druhé straně. Nyní se před našimi zraky otevírá mihotavá hladina jednoho jediného živlu, na které každý bod střídavě zrcadlí a zakrývá podobu bezprostředně neviditelného slunce, v nepřestajné hře pravděpodobnosti.

Je to terén, v němž jsem nalezl i Rogerovu a Andrewovu polemiku. K ní se teď znovu vracím. Co vidím na hladině? Záblesky v oblasti, z níž se čerpal materiál převážně pro monolit jménem Andrew, mě učí, že je cosi pobuřujícího na jistém druhu spokojenosti: jako by byla nezasloužená a umělá tom smyslu, že je udržována silou – zacpat si oči uši a usmívat se. Díky Rogerovi naopak cítím, že je cosi znepokojujícího na jistém druhu burcování a kritiky: jako by někteří lidé nedokázali být šťastní, jako by před každým štěstím prchali v strašidelném kázání pohybu či přinejmenším nabádali k přesunu na jiná místa, přesvědčujíce nás, že se tady a teď nedá žít a každé štěstí jinde než v jejich vytouženém alibi („jinde“) je neoprávněné a strojené a zaslouží opovržení, jako štěstí přežvykujících krav (paradoxně i ve jménu boje za totéž štěstí týchž krav). Jak rozhodnout? Čemu dát přednost, spokojenosti nebo přísnosti kritiky? Hlasu svědomí a vnitřního zákona, věčné starosti, hlubině autenticity a volání dálek, nebo bezstarostnému štěstí domova, zurčení potůčku, vyrovnanosti lípy, lehkosti tance?

Asi už slyšíte dvojznačnost oněch pojmů – autenticita, v jejímž jménu sebereme odvahu postavit se proti mocným na stranu utiskovaných, a autenticita, v jejímž jménu musely nakonec miliony putovat do plynových komor. Byla by hloupost snažit se tuto dvojznačnost příliš rychle odstranit a odvysvětlit ji („explain away“) jako pouhé nedorozumění, nejspíše tím, že rozdělíme pojem na jeho dobrou a špatnou polovinu, podle okolností, které určují jiná, tentokrát jednoznačná kritéria (vznikne tak třeba autenticita fašismu, která nemá rozhodně nic společného s autenticitou aktivismu, obojí se bude nazývat stejným jménem nejspíše ze zlého rozmaru jazyka). Takový pokus by byl marný. Všechny pojmy a jejich protiklady jsou takto dvojznačné, mají své reaktivní a afirmativní užití, lze si jimi klestit cestu vpřed i omlouvat nehybnost již dosaženého vědění. Nemá smysl hledat nějaké jedinečné slovo, které se definitivně bude moci státi jednoznačným poznávacím znamením společenského pokroku. Každé slovo lze zneužít. Právě proto samozřejmě platí i opak, a každé slovo lze dobře použít, a my začínáme cítit, že všechna slova jsou našemu srdci zvláštním způsobem drahá a žádné z nich nechceme jen tak nezavrhnout. Na spokojenosti nás někdy provokuje nedostatek autenticity, na autenticitě odpovědných zase nedostatek smyslu pro spokojenost. A toto napětí nelze uvolnit tím, že jeden z pólů jednoduše odstřihneme.

První, co nás napadne – někdy se tomu říká typicky české řešení – je obojí nějak proporčně sloučit: vzít kus spokojenosti a kus autenticity a někde se zastavit. Abychom své zastavení ospravedlnili, můžeme argumentovat. Bude-li nám například někdo tvrdit, že autenticita a spokojenost nejdou dohromady, můžeme jeho slova označit za výmluvy lenochů či lidí, pro které jsou stávající pořádky jednostranně výhodné – jako by nestačilo, aby se každý trochu posunul a uskrovnil, a hned bude na sluníčku místa dost pro všechny (něco podobného kdysi řekl František Nepil). Spokojenost půjde ruku v ruce s vědomím, že jsme nikoho nezkrátili na jeho právech, s čistým svědomím, bude zasloužená. A pokud se nepodaří změnit poměry tak dokonale ke spokojenosti úplně všech, alespoň se ideálu významně přiblížíme – a za to snad stojí obětovat trochu pohodlí!

Na obecné rovině zní takové tvrzení neproblematicky. Jestliže ale dokonalost není možná, kde přesně máme vést hranici? Kam až můžeme požadovat po ostatních, aby došli na cestě k ideálu? Kde bere řezník, porcující autenticitu a spokojenost, oprávnění ke své volbě? Jak rozhodnout, která povinnost ještě je a která již není pro lidskou společnost únosná? Kdo se má stát měřítkem pro ostatní? A co si počít v situacích, kdy je nepoměr mezi požadavkem, který na nás klade autenticita vnitřního zákona, a snášenlivostí našeho neandělského lidství neoddiskutovatelný? Děláme vše proto, abychom takové dilema zastřeli nebo zlehčili. Říkáme si: „Ano, takový závazek neunesu, jsem jenom člověk, ale udělal jsem, co jsem mohl. K tomu, že se musím zastavit právě zde, mám dobré důvody.“ Jindy zase umlčujeme hlas autenticity tam, kde se hrozí stát nepohodlným: „Ano, zabíjím rostliny, dýchám vzduch, ale co je na tom nemorálního? Rostlina na rozdíl od zvířete není cítící bytost.“ Opravdu ale nelze v některých situacích pociťovat stejně intenzivní blízkost k rostlině jako ke zvířeti nebo ke druhému člověku? Není i rostlina obdařena hlasem, který lze při dostatečné otevřenosti zřetelně slyšet? Co je mi po rozlišeních jako „cítící“ či „necítící bytost“? Po trapných srovnáváních schopností zvířat a lidí, které se úzkostlivě snaží zakrýt existující rozdíly? Nejsou to jen teoretické konstrukce, zamlžující ostrost našeho vidění? Proč bych nakonec nemohl cítit život i v kamenech, horách, řekách, jeskyních? A co s obtížnými zvířaty, jako různé druhy hmyzu? Nebojíme se někdy připustit, že s nimi lze cítit stejně jako s vlky? Zabíjíme-li je, necítíme většinou vinu, nemáme pocit, že někoho utlačujeme. Jiní z nás, kteří rádi jedí maso, zase neopomenou zdůraznit, že zvíře sice trpí, není to ale úplně totéž jako v případě člověka. (Znáte tu o Židech a Němcích, o statistice a tragédii?) Svou jistotu neopomenou velkoryse prověřit dotazem na své svědomí. A velké oko uvnitř jejich duše opravdu jiskří úsměvem, nebo se alespoň souhlasně přivírá. „Ano, není to úplně totéž, buď klidný.“

Snaha sloučit autenticitu s pohodlím nás nutí k nevděčné práci. V zápalu aktivismu se utvrzujeme o velikosti našich obětí, které možná stále nestačí k tomu, aby nás učinily anděly, zcela jistě nám ale dovolují dopřát si trochu spokojenosti – když ne za dokonalost, alespoň za upřímnou snahu či ne nevýznamné přiblížení ideálu; překročí-li subjektivní utrpení určitou hranici, není těžké si představit, že jsme si jím něco vysloužili a stali se tak alespoň trochu lepšími. Přinejmenším v porovnání s druhými. Patříme-li náhodou k nim, přesvědčujeme se naopak, že přílišná obětavost hraničí s fanatismem a je nelidská, a my přece nejsme tak zaslepení a pyšní, abychom ve jménu utopie andělského stavu zbavili sebe sama a ostatní lidi spokojenosti. (Nezávidí nakonec všichni ti spasitelé nám normálním naši spokojenost?) V obou případech hledáme „dobré důvody“, které ospravedlní naši jistotu, že jsme se zastavili na správném místě. Dál nejdeme a nemusíme si s tím dělat hlavu.

Svůdná představa: exotický hlas z hlubin, který nakonec nevolá k ničemu jinému než k tomu, co můžeme a umíme. Tajemné oko svědomí, které se ve správnou chvíli přestává tvářit vyčítavě a zjasní se kamarádským výrazem. Jako všechno, co zní příliš optimisticky, nepůsobí ani tato představa přesvědčivě. Závazek, na který nestačíme, nás při troše upřímnosti netíží o nic méně, než ty, kterým s větším či menším nasazením zvládáme dostát. Nemožnost – nejenom individuální neschopnost – něco udělat nebývá pro vytříbené svědomí, konfrontující naše já s nedosažitelným ideálem, žádnou omluvou. Vědomí univerzální viny a nekonečné odpovědnosti každého za všechny je přinejmenším od dob reformace, tedy od 16. století, jednou ze základních zkušeností evropské kultury: závazek, který se otevírá před očima těch, kteří chtějí vidět, přesahuje možnosti dostát mu, milost konečné blaženosti si proto nelze vysloužit ani těmi nejpříkladnějšími činy. Přijde-li, pak ze zcela jiných důvodů, než jsou „dobré důvody“ těch, kteří počítají zásluhy a řídí se logikou „má dáti – dal“. Sedmnácté století s sebou navíc přineslo intenzivní pocit, že vytoužená milost se nejenom nedostaví za zásluhy, ale že nepřijde vůbec. „Snáze projde velbloud uchem jehly.“ Obvykle se tomu říká pesimismus. Někdy také poraženectví či defétismus. Obojí má zaryté nepřátele mezi aktivisty bez rozdílu zaměření a v tom nejširším, oblast dnešních nevládních organizací přesahujícím slova smyslu. Obojí si ale zaslouží soustředěnější pozornost, než jsou ochotna poskytnout všechna optimistická hnutí.

Vědomí viny, která je neodčinitelná, nesouvisí s ničím, co jsme udělali špatně a mohli udělat jinak, ale prostupuje celým naší bytím jako jeho konstitutivní rys. Zde není potřeba nic složitě dokazovat: řeč je o fenoménu, o tom, co se otevírá, otevřeme-li se dostatečně dokořán a oprostíme svůj zrak od nánosu „dobrých důvodů“. V tomto smyslu jde o fenomén nanejvýš nespekulativního rázu: ne náhodou klade Andrew do bezprostředního sousedství věty, která vyzdvihuje praktický rozměr hnutí za práva zvířat, slova „Nemáme klapky na očích. V první řadě se snažíme ukázat to, co se často popírá.“ Není potřeba moc mluvit, stačí se dívat a chtít vidět. Andrew ale vidí něco jiného než bezbřehý oceán bytostí, ve kterém pro samý hluk hlasů a zurčení života ztrácíme orientaci, abychom nakonec v zoufalství zanechali pokusů dostát všem a vyrovnat všechny pohledávky. Před jeho zraky se z oné beztvaré změti toho, co bylo dosud pečlivě schováváno (klapkami na očích či pod pokličkou, jako ve stejnojmenném románu Émila Zoly), vyjímá jedno: tvář zvířete. „Každoročně se jen v Británii stovky milionů zvířat stávají nespravedlivými oběťmi lidského obchodu a kultury“, pojmenovává Andrew nahlas to, co ne všichni rádi vidí.

Kdo má pravdu? Kdo vidí ostřeji? Tvrdím, že v případě honby za autenticitou je opravdovější vždy ta možnost, která je méně příjemná. Klidné svědomí je jen uchlácholené svědomí. Soustředit se na emancipaci zvířat s optimistickým pocitem, že činíme další rozhodný krok, který nás na cestě k ideálu morálního společenství a svědomitého života posouvá významnou měrou kupředu („ano, stále bude co dělat, ALE…“), znamená ulehčovat si situaci některým z výše popsaných „dobrých důvodů“. Svědomí nepřistupuje na řeznickou logiku více – méně, zná jen ano a ne. Buď jste dostáli všem (a to je nemožné), nebo potlačujete. Cosi o této přísnosti vědí buddhističtí bóddhisattvové, kteří odmítají dojít klidu, dokud nebude spaseno i poslední stéblo trávy. Zvíře si zaslouží pozornost, zaslouží si ji ale také jiné bytosti, jejichž smrtí jsou zvířata živa.

Snad tedy údělem všech, kteří chtějí vidět, musí být zoufalství nesmazatelné viny, neklid, který svou intenzitou mnohonásobně přesahuje aktivistické zanícení pro nové úkoly, vždy vedené vidinou jejich konečného splnění a změn podstatných natolik, že bez ohledu na dosažitelnost ideálu rozhodně stojí za uskutečnění. Nemohu si pomoci, slova Aurelia Augustina, Martina Luthera, Terezie z Avily, Pascala a jansenistů, Schopenhauera či Sorena Kierkegaarda mi připadají opravdovější než nadšení aktivistů. Jako by je podkládalo hlubší utrpení, než přináší obětavost v plnění vytčených úkolů.