Na nejvyšším stupni pokroku 

O moderním farmaření

12.května 2006 havaroval na cestě na jatka v Suffolku ve Virginii kamion společnosti Smithfield Foods Toto byla nejméně šestá podobná srážka v Jižní Virgíniii během posledních dvou let. Poschoďový kamión se převrhl na stranu a uvěznil  prasata, mnohá z nich byla těžce raněná v horku na slunci více než 3, 5 hodiny.

O tom, jaký je skutečný život zvířat ve velkochovech a jejich osud na jatkách, se nedozvíme skoro nic. Všemocný průmysl podporovaný vládami a parlamenty samozřejmě nechce, aby spotřebitel znal pravdu; nedávný zákon ve Spojených státech dokonce pokládá neohlášený vstup do velkofarmy za federální zločin a trestá jej dlouholetým vězením.  Matthew Scully (víc ZDE) , pracoval jako mluvčí George W. Bushe a napsal knihu Dominion: The Power of Man, the Suffering of Animals, and the Call to Mercy a pravděpodobně díky svému postavení v Bílém domě směl nahlédnout do několika z četných velkofarem v Severní Karolíně a podat nám své svědectví o životě tisíců bezejmenných a zapomenutých tvorů, tak dobře ukryrytých před zraky světa.

Matthew Scully:„Pro mne je tím nejzákladnějším otázka, zda jsem opravdu člověkem nebo jen pouhým spotřebitelem; zda stojím na straně mocných a zajištěných, nebo na straně slabých, postižených a zapomenutých. Zda jsem odpovědný bohu peněz, nebo Bohu milosrdenství.

 Společnost Smithfield Foods , Inc. z Virginie, se svými pobočkami, jež plně vlastní nyní největší světový producent nejoblíbenějšího masa na světě. Bývalá Smithfield Ham and Products Company, rodinný podnik, založený již v koloniálním období, nyní dodává na trh 7 milionů prasat ročně jen v Severní Karolíně. Na seznamu Fortune 500 se řadí na 341. místo s ročním prodejem v hodnotě 5-6 miliard dolarů. Vlastní 700 000 prasnic z celkového počtu 4,5 milionu chovaných ve Spojených státech. Každých 24 hodin porazí 82 300 prasat - jedno za necelou vteřinu - z 355 000 prasat, která se porazí každý den v celých Spojených státech. Provozuje osm zpracovatelských závodů a před několika lety vydala 76 milionů dolarů na stavbu největších jatek na světě, která jsou konečnou stanicí pro 32 000 zvířat denně. Jatka se nacházejí v Tar Heel na Cape Fear River. Koupíte-li si libové mladé vepřové nebo jakýkoliv produkt z vepřového masa pod názvem Gwaltney, Valleydale, Dinner Bell, Sunnyland, ReaLean, Patrick's Pride, Ember Farms nebo Circle Four, je to stále tatáž firma.

kapitola z knihy Jejich je království (Výbor z knih o etickém chování vůči zvířatům a jejich osudu, sestavil Jan Čejka):

DALŠÍ GENERACE (Panování: Moc člověka, utrpení zvířat a prosba o slitování)

Matthew Scully

Gay, dívka trochu při těle, které jistě ještě nebylo třicet, má neupravený vzhled a nepříjemný výraz někoho, koho právě probudili ze spánku. Je vědeckým pracovníkem v zemědělském hospodářství, povídá Gay, když se vydáváme na prohlídku. Právě prý dostala dok­torát ze živočišné výroby na státní univerzitě Severní Karolíny. Má svou práci ráda. Má ráda zvířata. Je nadšená, že zde může být a pracovat pro Smithfield. Gay nemá nejmenší ponětí o tom, proč zde jsem, ví jen, že se tady najednou objevil její šéf a nařídil jí, aby mě tady provedla, a je z nervozity upovídaná.

Komplex je rozdělen na pět částí: izolační, pro březí prasnice, pro vrh selat, jejich odchov a pro výkrm. Jakmile se tady trochu vyznáte, už na žádné průmyslové farmě s chovem prasat nikde na světě nezabloudíte, protože jsou všude stejné. V Německu, Holandsku, Dánsku, Belgii, Francii, Irsku, Španělsku, Portugalsku a ve Velké Británii se 70 až 95 % prasat chová stejným způsobem, Itálie, Řecko a Mad'arsko se k tomuto stavu blíží. Žijete-li prakticky v jakékoliv zemi, s jedinou výjimkou Švédska, kde je tento způsob intenzivního hromadného chovu prasat od roku 1994 zakázaný, víte, jak se vaše vepřové vyrábí. Jsou to i vaše farmy.

 Gay mě vede nejprve do izolačního oddělení v blízkosti výkalové laguny, abych se podíval na pýchu Smithfieldu, na prasata z „nejlepšího chovu", již téměř připravená k produkci dalších libových řízků. Jsou stará teprve čtyři nebo pět měsíců a jedná se o přímé potomky původního stáda dvou tisíc prasnic dovezených z Anglie, aby poskytly Smithfieldu americký patent na vysoce ceněný druh vepřového masa. Jednoho dne v roce 1991 byly tyto dvě tisícovky tvorů naloženy do nákladních letadel směřujících do Nového světa, a z tohoto nejčistšího chovu vzešly nové generace tak na farmách poddajných a pro chuť zákazníka oblíbených tvorů. Jak tomu chtěl Pán Bůh, jsou prasata schopná vrhnout selata ve věku jednoho roku. Smithfieldu se však podařilo, že toho budou schopná již příští měsíc. Podle nejnovějšího genetického programu společnosti bude těchto osmdesát mladých prasnic, které samy ani ještě nejsou dospělé - a navíc právě ve věku, ve kterém bude nějakých deset tisíc jejich potomků poraženo - brzy přemístěno do oddělení pro březí prasnice, kde budou opakovaně uměle oplodňovány, aby vrhaly po zbytek života stále další a další selata.

„Tohle jsou naše děťátka," říká Gay. „Potřebují zvláštní péči." Budoucí matky jsou stejně jako na farmě Perryho Smitha nakupené v malém prostoru a nemohou se volně pohybovat. Náš příchod je však nevyděsí. Pohled na lidskou bytost v nich nevyvolá hrůzu. Zdá se naopak, že jsou rády, že mají hosty, a brzy mi očuchávají nohy. Jsou také čistší a růžovější, zahrnované zde na izolačním oddělení tou největší lidskou laskavostí, jakou kdy poznají - v přeplněných, ale čistých kotcích, pod veterinárním dohledem a denní péčí Roberta, který je nyní postřikuje hadicí, jako by se jednalo o rostliny v nějakém skleníku.

 Hladit se nesmí. Dodržuje se nejpřísnější „biologická ochrana", aby se na ně nepřenesly nějaké exotické zárodky. Celý systém závisí na přežití a reprodukční schopnosti těchto plemenných prasnic, které zde žijí v izolaci, aby byly chráněné před chřipkou, zápalem plic a jinými infekčními nemocemi, které by se mohly do systému dostat. Prase, u kterého se projeví příznaky nějaké nemoci, odpraví některý z pracovníků jateční pistolí či jiným způsobem a je odvezeno nákladním automobilem bud' do jámy pro uhynulá prasata, nebo do kafilerie závodu pro zužitkování mrtvých zvířat. Jinak ta, která jsou zdravá, se zde mají poměrně dobře. Mají-li tito tvorové schopnost myšlení v obrazech, pak si po třech až pěti letech budou při cestě na jatka do Tal Heel vybavovat onu krátkou dobu štěstí strávenou v tomto izolačním oddělení, dobu předcházející všemu tomu dalšímu utrpení. To, co je očekává, je další část naší exkurze, oddělení pro březí prasnice.

Jakmile Gay otevře dveře, přivítá nás bouře hlasitého kvičení, chřestění řetězů, řevu a hrdelních zvuků, o kterých jsem ani netušil, že by je tito tvorové byli schopni vydávat. Asi šest set prasnic je zavřeno v jediné budově, každičká z nich uvězněná v kleci jakoby vyrobené na míru. Pojem „omezení pohybu" by byl nesprávný. Jsou obaleny, stisknuty, neschopny ničeho jiného než možnosti sedět, trpět a řvát při pohledu na své bohy. 

„Jsou vyděšené," informuje mě Gay.

Této čtyřstranné kleci se nadále říká „kotec" ještě z dob, kdy Murphy Carroll a další začínali. Jakou milosrdnou změnou by byly skutečné, staromódní dřevěné kotce pro ta ubohá zvířata, uvězněná zde před námi v šesti řadách železných klecí, táhnoucích se po celé délce budovy.

 „Chováme je tady pěkně v teple," říká Gay. „Jsou tady zcela chráněná před všemi změnami počasí."

 Chvíli trvá, než zrak a sluch začnou registrovat detaily. Pak dokážete odhadnout podle jejich reakcí, které prasnice jsou zde nejdéle. Některé z nich jsou ještě stále vzdorovité a při našem příchodu chrochtají a zuřivě řinčí řetězy. Jiné se již vzdaly a nepohnou se, ani když se jich dotknete. A další jsou mrtvé. 

„Nemají dost pohybu," říká Gay. „Ale to je dobře, protože mohou donosit více selat. Po osmi vrzích se jich zbavujeme."

 Jejich vycházkový režim sestává z toho, že jsou vždy po šestnácti týdnech z těchto kotců vyhnány nebo vytaženy, aby ve zvláštním oddělení vrhly selata, strávily tam s nimi týden až deset dní a vrátily se sem zpět do klecí na dalších šestnáct týdnů uvěznění. A tak to jde stále dokola. Kotce neopouštějí ani při oplodňování. Aby zabřezly, vysvětluje Gay, přiženou sem skupinu kanců, nakrátko vypuštěných ze svého omezeného prostoru, vhánějí je do jednotlivých kotců, a jakmile je prasnice dostatečně receptivní, je uměle oplodněna. Jak se získávají spermie, kterých je třeba k umělému oplodnění? To nelze dost elegantně vysvětlit. Stačí říci, že existují zaměstnanci, kteří se na plný úvazek zabývají vzrušováním kanců a odebíráním jejich semena - i když i v tomto ohledu dr. Richard Poulson a lidé v bílých pláštích již pilně pracují na tom, aby vylepšili přírodu. Brzy bude většina prasnic oplodňována geneticky vyvinutými náhražkami, které již nebudou mít nic společného s původními zvířaty.

  Po tomto krátkém období lidské práce vše ostatní převezmou stroje. Počítače již teď sledují teplotu a ventilaci. Automatizované chladiče vzduchu rozptylují vodu. Automatizovaný systém krmení dopravuje vědecky sestavené čerstvé krmivo do dlouhých železných koryt. Tyto hromady tablet jsou plné růstových hormonů, laxativ, antibiotik a semletých zbytků jiných prasat - i mnohé z těchto prasnic v báječném Smithfieldově životním cyklu, které onemocní, budou poraženy a semlety na moučku, jíž se budou živit jejich potomci.

 Jsou zde dokonce stroje, které sledují jiné stroje, automatická čidla napravující sebemenší zvýšení nebo pokles teploty, vlhkosti vzduchu nebo přísunu vody a krmiva - a všechna tato data se shromažďují do pravidelných hlášení, které Carrollův tým studuje na monitorech počítačů v pohodlných, prosluněných kancelářích. Automatický splachovací systém ještě potřebuje určité vylepšení a zápach uvnitř je stejně nepříjemný jako ten, který se line z výkalových lagun. Jaké to pro ně je, válet se ve vlastních lejnech, ptám se. Prasata nejsou zrovna moc pořádná, ale sebevražedné úmysly nemají. Ráda ryjí v hlíně a válejí se v bahně. Tak si nacházejí potravu a zůstávají mokrá a v chladu, protože se nepotí jako my. Jejich čich mnohokrát převyšuje naše čichové schopnosti, takže cítí lanýže rostoucí tři metry pod zemí, dají se vycvičit, aby hledala pašované zboží a pozemní miny, a v přírodě nezanechávají trus poblíž místa, kde spí a žijí. Jedním z prvních problémů pro některé prasnice je zácpa, protože zpočátku odmítají zašpinit své kotce.

 Procházíme uličkou a má průvodkyně trousí udivující komentáře, které jsou laskavé i necitlivé zároveň. „Jsou velmi chytrá," oznamuje mi. „Tuhle jsem četla v jednom časopise, že jsou stejně inteligentní jako psi nebo kočky."

 Gay ztělesňuje svojí statnou postavou veškerá protikladná tvrzení lidí, schopných prakticky ve stejném okamžiku obdivuhodného soucitu i ohromující bezohlednosti ke zvířatům. „To je poprvé, co jsi březí, vid, holčičko?" řekne jedné prasnici. Zastavuji se, abych se podíval na ceduli nad kotcem, na které je napsáno: NPD 88-308. „Holčička" leží v lejnech a zaschlé krvi a nepříčetně škube řetězem, který se jí zařízl do tlamy; chová se jako všechna hospodářská zvířata, když jsou uvězněná a je jim odpírána sláma či píce k přežvykování. Poznamenám, že ji zraňuje řetěz. „To nic, to je normální."

A co se stalo téhle, zeptám se a ukážu na NPD 50-375, která má oteklé nohy a tělo pokryté otevřenými ránami. „Asi se zranila o kotec," odpoví, aniž by se zastavila. Když ji tak dál sleduji uličkou, uvědomil jsem si, jak naivní jí musejí připadat mé otázky. Vždyť všechny mají po těle hnisající rány. Všechny mají zranění od kotce.

 Každá prasnice váží asi 230 kg. Kotce jsou něco přes 2 metry dlouhé a na šířku měří sotva 60 centimetrů. Nemají zrovna moc prostoru, povídám. Jak si vůbec mohou lehnout na bok? Gay odpoví jen pokrčením ramen, jako bych jí položil nějakou záludnou otázku nebo se ptal na něco, co jí nikdy předtím vůbec nepřišlo na mysl. „To nevím," povídá, „nějak už si pomůžou."

 Odpověď na mou otázku dostávám při pohledu na opuchlé nohy prasnic, které se snaží v klecích postavit. Aby si vůbec mohly lenout na bok a tak ulehčit břímě mnohaměsíčního uvěznění v tak těsném prostoru, pokoušejí se prostrčit nohy do sousedních klecí. Při jejich váze křehké nohy, na které se sotva kdy tato zvířata postavila a které znají jen beton, se pak snadno zlomí nebo rozdrtí. Asi polovina prasnic, jejichž nohy vidím, mají výrony nebo zlomeniny, které veterinář nikdy neprohlédl, neošetřil, ba nikdo si jich ani nevšiml.

 Co to má na stehně NPD 45-051, ptám se. „To je nádor," odpoví Gay. Nádor, jak vidím, má rozměr poloviny fotbalového míče. „A to jí je teprve rok," pokračuje. „A také hubne. Už přestává být pro nás zajímavá." A co působí ty nádory? Jen pokrčení rameny. Co se stane s těmi, které mají nádory? „Dáme je po dalším vrhu do ohrady s ostatními zvířaty určenými k zabití." Prasnice se ani nemusí dožít vrhu, ale pro takové případy, vysvětluje Gay, mají novou metodu, nazývanou superovulace, která spočívá v tom, že z mrtvých matek vyjmou živá selata. 

Zdá se, že NPD 40-602 má také nádor, říkám Gay. „To je jen hnisající bolák. Ty mají všechny." Výdutě hnisu jsou menší, rozměru asi poloviny baseballového míčku. Jak se léčí? „Kopertoxem," odpoví Gay a vytahuje z kapsy své kombinézy lahvičku s tímto lékem pro všechny účely, kterým, jak se od ní dozvídám, se rovněž léčí odřeniny, infekce kopýtek a další choroby. Tato tekutina určená k povrchové aplikaci, která na povrchu rány později ztvrdne, obsahuje příměs mědi, která je nebezpečná, když ho olíže jiné prase nebo když se vstřebá do masa, které pak pozře člověk. Proto je na lahvičce varování: „Nepoužívat na zvířata určená k produkci potravin." 

Jdeme dál. Všude odřeniny, nádory, vředy, rány, cysty, modřiny, natržené uši, oteklé nohy. Chrochtání, mručení, kousání do ocásků, rvačky a další „nectnosti", jak se jim říká v tomto průmyslovém odvětví. Zuřivé kousání do mříží a řetězů, stereotypní přežvykování naprázdno, stereotypní rytí do betonu a stavění pelechů z imaginární slámy. A „společenská rezignace", v každém třetím nebo čtvrtém kotci naprosto zlomený tvor, jehož jedinou známkou života je, že zamrká a zírá na vás, jako například ubohý NPD 50-421. Tvorové, kterým už nelze pomoci ani víc ublížit, tvorové již pro svět mrtví, ale které ještě jednou můžete uměle oplodnit, aby se vyprodukovalo ještě více masa. Až vybádáme i stresový gen, možná některý z těch vědců a lidí v bílých pláštích najde léčbu i na gen zoufalství. 

Ve vepříně visí na provaze nad jedním kotcem pneumatika, zřejmě něčí nápad na „obohacení životního prostředí", ale mimo dosah NPD 88-283, pokud neumí vyskočit půl druhého metru do výšky. Jeden z oněch „měkkých, pružných předmětů", doporučovaných Temple Grandinovou (víc ZDE), které zaplatil Smithfield  za poradenské služby. Mám ošklivý pocit, že je tam jen proto, aby jí mohli říci, ano, paní doktorko Grandinová, využili jsme vašich rad, naše prasata mají nyní hračky a jsou mnohem štastnější! NPD 39-215 silně krvácí z řezné rány nad okem. Není nic, na co by Kopertox nestačil. NPD 45-066 má na zádech růžovou barvou namalované X, čímž se označuje, že bude mít brzy vrh a bude přemístěna do oddělení pro prasnice se selaty. Nový život je na cestě a nastávající matka hledá rypákem neexistující slámu, z které by mohla udělat pelech. Žádný neudělá, ani jí nebude dopřáno svá selata vychovat. NPD 38-453 se před námi stahuje, třese se a zděšeně kvičí, když se nakloním, abych si prohlédl dokonalou pavučinu mezi železnou tyčí a prknem u podlahy jejího kotce. Není tu Charlotry, která by jí pomohla.

 Gay postupuje dál, obrací moji pozornost na různé věci a přístroj na umělé oplodňování používá jako ukazovátko, šťastně nevědomá o naprosté zradě veterinářské etiky všude kolem nás. Zapomněla na povinnou přísahu každého veterináře „chránit zdraví zvířat a zbavovat je utrpení". Kdo se stará o tato zvířata kromě Gay a Roberta a snad i nějaké další ubohé duše, která se tady hlásí každé ráno do práce? Jednou či dvakrát týdně přijde jakási napodobenina veterináře dohlédnout na zvířata. Ale ani pro veterináře to již nejsou zvířata. Jsou to stroje na vepřové. A nádorům, zlomeninám, hnisajícím ránám, čemukoliv, již nevěnují pražádnou pozornost. Léčí se jen nemoci, které ohrožují produkční kapacitu nějaké výrobní jednotky, jako jsou vaginální záněty nebo záněty močových cest, patrné ze zaschlých výtoků u některých prasnic. To lze ospravedlnit, protože se náklady vrátí - pokud ovšem není „produkční jednotka" příliš stará, protože v takovém případě nemá již žádnou cenu; a „stará" znamená jeden či dva roky, nikoliv tři nebo čtyři. Jinak následuje rychlá porážka a prodej do kafilerie. Pro nemocné zde žádné oddělení není. Pro taková prasata je bud' Kopertox, nebo ohrada pro prasata odsouzená na porážku. Nic mezi tím, žádná péče o zvířata jako taková, žádné ohledy na jejich utrpení, ani ty nejmenší projevy normální slušnosti. 

Svědomitá veterinární péče by jen dodala celému procesu ještě šílenější aspekt – armády veterinářů pobíhajících po továrních far­mách a poskytujících úlevu od hromadného utrpení způsobeného hromadným vězněním a hromadným zabíjením. Veterinář se podobně jako lékař musí především ptát, co je příčinou všech těch zranění nebo nemoci, a pak doporučit to, co by tyto příčiny odstranilo. Ale jak by se to vůbec dalo uskutečnit, když tito veterináři pr­cují pro společnost, která záměrně a systematicky působí všechno to utrpení? A i kdyby nezpůsobovala, vždyť výdaje by šly nahoru a zisky dolů. Jakmile se toto vše dostalo do pohybu, už to nelze zastavit. Morální lhostejnost v tomto měřítku si žádá morální lhostejnost v každém stadiu, od vrhu selat přes výkrm a porážku až po trh s potravinami, protože jinak by se všechny základní předpoklady celého systému mohly stát pochybnými, do systému by jako exotic­ké choroboplodné zárodky vstoupily lidská laskavost a soucit a celý systém by zničily. Vše, na čem záleží, je důslednost. 

NPD 41-132 je chromá, ztrácí váhu a umírá v ohradě pro prasata určená na porážku - alespoň tady si konečně může natáhnout nohy. Nedokázala se dostat až k osmému vrhu, říká mi Gay. S pomocí zázračného léku na plodnost měla v prvním vrhu osmnáct selat, dvakrát více, než je obvyklé, a třináct v druhém vrhu, ale pak začala ztrácet váhu a potrácet a nyní, říká Gay, „posloužila svému účelu" a bude zabita. V její blízkosti leží druhá prasnice, která dnes ráno pošla na zápal plic, a v celé ohradě leží šest dalších zdechlin, která si na tohle prostředí zřejmě z nějakého důvodu nedokázala zvyknout. Brzy přijede muž s nákladním autem a postará se o ně. „Většina prasat z této ohrady jde na trh," říká Gay, když si prohlížíme denní ztráty, „ale nemocná se vůbec ke Smithfieldovi nedostanou. Tohle je samý odpad." Nemocná prasata se na trh nedostanou, protože u Smithfieldů mají svá měřítka. Vyrábějí jen kvalitní produkty. Vy, zákazník, si zasluhujete jen to nejlepší.