Tepmle Grandinová a „schody do nebe“

 

 

V restauracích McDonald's, Wendy's nebo Kentucky Fried Chicken (?), se podává maso ze zvířat, která byla poražena na jatkách postavených na základě  zásad, které navrhnula Temple Grandinová. Doc. Grandinová  navrhla příchod zvířat až k místu rychlé porážky takovým způsobem, že podle ní celou cestu u nich nic nevzbuzuje podezření, že na ně čeká brzká smrt.

 

Paní docentka trpí autismem a podle vlastních slov dovede posoudit prostředí tak, jako by sama byla krávou. Vidí to, co vidí krávy a to, co jiní lidé nevidí. Takové opravdové "maličkosti", jako jsou ostrá světla a stíny. Bílý plastický kelímek na cestě dovede zastavit stádo dobytka. Protože tam nemá být, zvířata mají z něho strach. Podobným strachem trpí i autističtí lidé. Doc. Grandinová upozorňuje, že autističtí lidé cítí lépe se zvířaty než jiní lidé. Tyto schopnosti dělají z T. Grandinové skvělou překladatelku zvířecích pocitů pro lidi.

Zvířata na jatkách ze shromaždiště postupují kupředu aniž by byla rušena tím, co se děje za zdmi chodby, která se postupně zužuje. V jednom místě se směr pochodu obrací skoro o 180 stupňů. V neznámém prostředí mají totiž krávy snahu vrátit se zpět, odkud přišly. Takže se tedy otáčejí a jdou jakoby nazpět na dvůr. Chodba se zužuje. Zvířata pokračují v chůzi, aniž by byla poháněna násilím nebo křikem (to by se u zaměstnanců netrpělo). Jdou proto, že je jejich přirozeností sledovat stádo. Nakonec jde jedna kráva za druhou. Podlaha je vroubkovaná, protože by dobytek odmítl postupovat, kdyby byla kluzká. Zvířata se dostávají na pohyblivý pás, na němž jsou rychle poražena 15-centimetrovým projektilem do hlavy.

Výňatky z knihy známého amerického neurologa Olivera Sackse Antropoložka na Marsu (Mladá fronta, 1997):

( Je to kniha   skutečných případů  výjimečných lidí - pacientů doktora Sackse.Temple je hlavní hrdinka posledního příběhu, autistka, bioložka. Odbornice na chov hovězího dobytka.  Své názory na úpravu jatek prosazovala Temple Grandinová velice nesnadno - nikoliv pro odpor středních vedoucích a dělníků na jatkách, ale pro odpor nejvyšších vedoucích v jatečním průmyslu).  

Když byly Temple tři roky, vzali ji k neurologovi a ten stanovil diagnózu: autismus.  „Normální děti modelují z plastelíny. Já jsem k tomu používala své výkaly a výtvory jsem pak vrhala po celém pokoji. Dílky skládaček jsem rozžvýkala a mokrou lepenkovou hmotu jsem pak plivala po podlaze. Byla jsem násilnická, a když se mi někdo postavil, metala jsem vším, co mi přišlo do ruky - starožitnou vázou nebo svými výměšky. Neustále jsem ječela...“

Zdálo se, že celoživotní umístění v ústavu bude nevyhnutelné; na zvlášť špatný stav ukazovalo i to, že Temple nemluvila. Poslali ji do zvláštní školky pro zanedbané a opožděné děti a do zvláštních kursů řeči. Nějak se podařilo prolomit bariéry nemoci a dívku zachránit (jak sama později cítila) od doživotního pekla. Ptal jsem se s úžasem, jak se vůbec z takového děcka, téměř imbecilního, chaotického, nepřístupného a násilnického, z dítěte, jemuž hrozil doživotní pobyt v ústavu, mohla stát žena, za kterou jedu. Temple Grandinová je úspěšnou bioložkou a úspěšnou inženýrkou. Stala se také přední světovou návrhářkou dobytčích skluzavek a ve veterinárních časopisech i v odborných časopisech masného průmyslu publikovala řadu teoretických i praktických článků o chování ke zvířatům a o tom, jak se má se zvířaty zacházet.

K rozhodující události došlo, když jí bylo patnáct. Tehdy ji zaujaly a okouzlily žlaby určené k přidržování dobytka na místě. Naštěstí se tomu její odborný učitel nesmál, ale naopak vzal to okouzlení vážně. Povzbuzoval ji, aby něco podobného také postavila. To bylo na začátku; pak už ji měl k tomu, aby svou pozornost a zájem přenesla na biologii a vědu vůbec… Jak bylo pro ni společenské dorozumívání nepřístupné, tak srozumitelná a přístupná pro ni byla řeč  vědy a techniky. To jí umožnilo vstup do nového světa.

Zatelefonoval jsem Temple z Denvem z letiště, abych potvrdil čas a místo naší schůzky… Dojel jsem k univerzitnímu areálu a našel budovu zoologie, kde mě Temple čekala. Vysoká, pevně stavěná žena kolem čtyřicítky, v džínsech, košili a západnických botách. To bylo její běžné oblečení. Její zjev i chování byly prosté, přímé a otevřené. Vzbuzovala dojem pevné a houževnaté farmářky, která si nepotrpí na hlouposti, na společenské konvence, na působivý zjev a podmanivou osobnost. Je to žena absolutně přímá v jednání i v myšlenkách.

Rovnou a hned začala mluvit o své práci, o tom, jak záhy ji začalo zajímat chování zvířat, jak tato studia propojila se sebepozorováním a s postupným chápáním vlastních potřeb, potřeb autistického člověka. Jak se jí to všechno spojilo v „inženýrské" části jejího mozku, jak pochopila směr své práce a jak ho realizovala. Začala navrhovat farmy, chlévy, ohrady a žlaby pro dobytek, jatka - zkrátka systémy pro chov zvířat.

Příští den byla sobota a Temple pro mne brzy ráno přijela svým vozem. Bylo to důkladně stavěné auto, v němž projela celý Západ - farmy, ranče, dobytčí ohrady, jatka, masné továrny. Vyptával jsem se Temple na její doktorskou práci; námětem byla teze o účinku bohatého a naopak chudého prostředí na mozek chovaných prasat. „Mezi oběma skupinami vznikl časem ohromný rozdíl - `obohacená` prasata byla společenská a milá, `ochuzená` byla agresivní a velmi vzrušivá," vykládala Temple a zamýšlela se nad tím, zda nedostatečné zkušenosti nepřispívají k zaostávání lidských autistů. „Zamilovala jsem se do svých ´obohacených` prasat, moc mě zajímala a nebyla jsem schopná dát je zabít. Ale musela jsem je obětovat, protože na konci pokusu jsme zkoumali jejich mozky." Vyprávěla, jak moc jí zvířata důvěřovala a jak je vedla na jejich poslední cestě, jak je uklidňovala a hladila, dokud je nezabili. „Byla jsem strašně nešťastná a brečela jsem a brečela."

Vydali jsme se na cestu. Cílem byla univerzitní farma, v níž Temple prováděla všechny své hlavní pokusy. 

Dobytek ruší stejné druhy zvuků jako autisty - náhlý a hlasitý povyk, vysoké zvuky, syčení vzduchu... na to se nemohou zařídit," vysvětlovala mi Temple. „Ale neobtěžuje je nízko položený hřmot. Vystraší je velký zrakový kontrast, stíny, náhlé pohyby. Před lehkým dotykem utečou, pevný stisk je uklidní. Dobytek prchá před dotykem stejně jako já. Konejšit dotyky divokou krávu je stejné jako zvykat na dotyky mě." Byla si vědoma mnohého společného se zvířaty (v citech a pocitech), a to jí umožňovalo zvířatům rozumět; dávalo jí to vůči nim velkou citlivost, a proto se také tolik starala, aby se s nimi zacházelo humánně.

Cítila, že je k takové práci předurčena: jednak svým autismem, jednak tím, že pochází z dlouhé linie farmářů. Jako dítě trávila na farmě většinu svého volného času. A její vlastní způsob myšlení ji zvířatům přibližoval. „Máte-li vizuální typ myšlení, můžete se se zvířaty snáze ztotožnit," řekla mi cestou na farmu. „Když všechny vaše myšlenkové pochody probíhají ve slovech, jak byste, si mohli představit, co si myslí zvířata? Ale když myslíte v obrazech..."

Temple má v hlavě simulátor, jak sama říká: „Vidím zvíře vstupující do skluzného žlabu a vidím je z různých úhlů, z různých vzdáleností, v prudkém nebo povlovném žlabu, dokonce je vidím ze vzduchu jako z helikoptéry. Nebo se sama změním ve zvíře a cítím to, co cítí ono, když do žlabu vstupuje.“

Tichým místem může být i velká farma, ale ten den, kdy jsme přijeli, se ozývalo všude silné bučení. „Asi dnes oddělují telata od krav," usoudila Temple a měla pravdu. Jedna kráva byla venku z ohrady, pobíhala sem a tam, hledala svoje tele a bučela. „Tohle není šťastné zvíře," podotkla Temple. „To je nešťastná, zoufalá a oklamaná kráva. Chce svoje dítě. Hledá ho, volá ho. Na chvilku zapomene, ale vzpomene si a její trápení začne znovu. Je to něco jako její způsob truchlení a oplakávání - moc se toho o té věci nenapsalo. Lidé jim neradi přiznávají city nebo myšlenky. A Skinner také ne "

B. F. Skinnerovi, slavnému behavioristovi, napsala Temple ještě před svou doktorskou prací. Navštívila ho. „Bylo to pro mě, jako by mi poskytoval audienci sám Pánbůh. Zklamání a pád byly strašné; přijal mě docela obyčejný smrtelník. Řekl mi, že není třeba pátrat po tom, jak mozek pracuje, protože všechno je věcí podmíněných reflexů. Ale já prostě nemohu věřit tomu, že všechno je jen chemickou odpovědí na určité podněty. Temple je přesvědčena, že v éře B. F. Skinnera se zvířatům upíraly všechny city a pocity a že se na ně pohlíželo jako na automaty. Myslí, že to přivodilo mimořádnou krutost na farmách, na jatkách a v laboratořích. Někde četla, že behaviorismus je necitlivá, bezohledná věda, a ona si to myslí také. Jejím cílem je vrátit do chovu dobytka a do masného průmyslu pochopení pro pocity zvířat.

Bučící kráva, hledající své tele, Temple velmi rozrušila; začala mluvit o krutosti na jatkách. Ona sama nemá co dělat s kuřaty, řekla, ale způsob jejich porážky je zvlášť' odporný. „Když je čas, aby kuřata nastoupila cestu do McNuggetlandu, vyberou si mezi nimi a vybrané kusy pověsí hlavou dolů, aby všechna krev stekla do hlavy dřív, než je podříznou. To je běžné v každých starých košer drůbežích jatkách. Někdy jim zlámou nohy, a kuřata se zmítají v křečích a bolestech. Ted takové praktiky naštěstí už mizí. Při správném provedení je porážka milosrdnější než příroda,"pokračovala. „Osm vteřin po proříznutí krku se začne vylučovat endorfin: zvíře necítí žádnou bolest. Je to podobné, jako když v přírodě napadnou kojoti ovci. Tak to příroda zařídila, aby usnadnila umírání." Musíme důrazně odsoudit - o to hlasitěji, že jsou zbytečné - krutost a bolest, nabuzení strachu a stresu před smrtelným řezem. A právě tomu chce Temple zabránit. „Chci změnit masný průmysl. Aktivisté ho chtějí vůbec zrušit, ale já nemám ráda radikály, pravé ani levé. Jsem radikálně proti radikalismu."

Bolest krávy, která bučela za svým mládětem, cítila Temple zřejmě až v kostech. Opodál jsme našli tiché místo, kde zvířata pokojně přežvykovala. Temple si klekla, vzala do hrsti trochu sena a jedna z krav jí začala žrát z ruky. Lízala jí ruku svým drsným jazykem. „Když jsem s dobytkem, nemusím ho poznávat a zkoumat. Vím, co kráva cítí."

Zdálo se, že krávy vycítily její zájem, klid a jistotu, a krotce k ní přicházely. Nešly ke mně; cítily asi ostych městského člověka, který žije ve světě kulturních návyků a dorozumívacích signálů, jeho nejistotu vůči velkému tvoru, který nemluví.

 „S lidmi je to jiné," navázala Temple. „Řekla jsem, že si často připadám jako antropoložka na Marsu. Jako bych zkoumala a pokoušela se poznat Marťany. Se zvířaty to tak necítím."

Ohromný rozdíI, předěl mezi tím, jak bezprostředně, intuitivně rozuměla Temple chování a dorozumívání zvířat a jak těžce se probojovávala k pochopení lidí, jejich signálů a zákonů vzájemného styku, byl šokující. Nechápala jejich chování a nevěděla, proč se tak chovají. Nedá se říci, že by byla zbavena citu a schopnosti sympatií. Naopak, její pochopení zvířecího světa je tak hluboké, že ji občas celou ovládne a pohltí. Cítí, že může spoluprožívat věci fyzické a fyziologické, zvířecí strach a hrůzu, násilí, které se vůči nim uplatňuje. Ale nemá žádnou schopnost vcítit se do stavu a představ lidské mysli. Když byla malá, těžko chápala i nejjednodušší projevy citů; později se je naučila „dekódovat", aniž je nutně prožívala. Někteří autisté mají psy jako například slepci, aby jim pomáhali vnímat - ale vnímat společenské situace. Psi mohou „číst" povahu a záměry návštěvníka, to je věc, kterou autista neumí. Znám dva autisty, kteří považují své psy za „telepatický zázrak". Ti psi mají ovšem vlastnosti jako všichni ostatní psi, vlastnosti, jaké mají i lidé. Ale nemají je autisté.

 „Poznám, když se člověk zlobí nebo když se směje," řekla mi Temple. Když se pocity a city projevují motoricky, konkrétně a bezprostředně - živočišně - nemá Temple žádné potíže. Zeptal jsem se, jak je to s dětmi. Nejsou mezistupněm mezi zvířetem a dospělým člověkem? Temple důrazně odpověděla, že ne, že s dětmi má naopak velké potíže. Neumí s nimi mluvit a neumí si s nimi hrát - dokonce ani s těmi nejmenšími nemůže dělat „paci, paci, pacičky", protože tlesk vždycky špatně načasuje. V dětství s tím také mívala potíže. Děti ve třech ve čtyřech letech jsou v tomto směru dál, než kam se ona kdy dostane. Cítí, že malé děti „rozumějí" jiným lidským bytostem způsobem, v jaký ona, autistka, vůbec nedoufá.

Dopoledne jsme strávili mezi dobytkem, odpoledne jsme chtěli jet na jatka (v průmyslovém eufemismu se jim říká „přípravna masa"), a tak jsme neměli žádnou velkou chuť na maso. K obědu jsme měli jen mexické jídlo z rýže a z bobů. Po obědě jsme zajeli na letiště, najali si malé letadlo a nechali se unášet k továrně. Temple byla pyšná na zařízení, které tam navrhla, a chtěla mi je ukázat

 Zastavili jsme u ohrady, v níž se zvířata shromažďují, a pak jsme sledovali jejich poslední cestu, výš a výš po točité rampě do hlavní budovy. Temple tomu říkala „schody do nebe". Zase mě překvapila: říká se, že autisté nechápou metafory a vůbec nerozumějí ironii. A když jsem pohlédl do jejího vážného obličeje, zdálo se, že svoje slova vůbec nemyslí jako metaforu nebo dokonce ironii. Možná tu frázi někde slyšela a brala ji doslova. Ve svém životopise ostatně takovou příhodu popisuje. Jednou, když dospívala, slyšela slova Janova evengelia: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn." Kazatel dodal: „Před každým z vás jsou dveře vedoucí do nebes. Otevřete je a budete zachráněni."

Temple píše: "Jako každé autistické dítě jsem všechno brala doslova, vždycky jsem se soustředila na jednu určitou věc. Dveře. Dveře otevírající nebesa... Měla jsem najít ty dveře... Dveře na záchod, dveře do koupelny, dveře do domu, vrata do stájí všechny jsem prozkoumala a zavrhla. Ale ten den přišel... Všimla jsem si, že u naší ložnice přibyl jakýsi přístavek... vyčníval z průčelí, a já jsem vylezla nahoru na plošinku. A ty dveře byly tady! Malá dvířka vedoucí do střechy... Zaplavila mě ohromná úleva... blažený pocit radosti... Našla jsem je! Dveře do svého nebe!"

Později mi Temple svěřila, že věří v nějakou formu posmrtného života (i kdyby to byl jen jakýsi „otisk energie" ve vesmíru). Také zvířatům, jejichž city a pocity si jasně uvědomovala, přisoudila jistou nesmrtelnost.

Stoupali jsme pomalu podél točité rampy, která byla ohrazena vysokými zdmi; zvířata tudy šla v řadě za sebou, po jednom, bezstarostná a nevědomá, až k místu, kde budou omráčena a zastřelena. Vůbec první takové rampy navrhla Temple a její jméno je spojeno s ochrannou značkou; ona zavedla točité stoupání. Cestou jsme se dívali přes zeď a Temple mi vysvětlovala, jaký význam ta točitost má: zvířata nemohou vidět, co je na konci rampy, dokud nedojdou až téměř na konec (úplně bez úzkosti), a zároveň těží z přirozeného sklonu krav točit se dokolečka. Vysoké zdi zabrání rozptylování dobytka a soustředí ho na cestu.

Na vrcholu rampy, uvnitř budovy, unáší zvířata dopravník umístěný pod jejich břichy. Zvířata si to téměř ani neuvědomí. (Také toto „dvojité omezení", fixování krávy, navrhla Temple.) O pár vteřin později je zvíře zabito střelou do mozku. Temple mi vysvětlila, že velmi podobný je systém porážky prasat, jenom jsou zabíjena elektrickým šokem, ne střelou. Připojila zajímavou poznámku: „Přístroj na elektrické šoky v psychiatrických léčebnách a přístroj k zabíjení prasat mají téměř stejné parametry - kolem jednoho ampéru a tří set voltů. Malý omyl v umístění elektrod, a pacienta to zabije stejně, jako se zabíjí prase. Když jsem si to uvědomila, byla jsem šokovaná," připouští Temple.

Když jsem konečně uviděl porážku, byl jsem dlouho vyděšený, ale Temple mě ujistila, že zvířata netrpí úzkostí ani stresem - vůbec netuší, co je čeká. Při navrhování příslušných zařízení se soustředila právě na to, aby vyloučila všechno, co by zvířata děsilo, takže jdou na smrt bezstarostně a v míru. Ale pochyby a otázky mě přepadají stále: jak se při takové práci cítí Temple, jak se cítí všichni ostatní?

To Temple velice důkladně zkoumala, a na dané téma napsala základní, dnes už klasickou práci. Zaznamenává, že někteří zaměstnanci si brzy vytvoří jakousi ochrannou skořápku, vyvinou jistou lhostejnost a zabíjejí zvířata čistě mechanicky - jako kdyby razítkovali zásilky, které k nim přijíždějí na běžícím pásu. Jiným začne zabíjení dělat radost... a těší je zvířata mučit. Když Temple mluvila o těchto věcech, uvedla krutou paralelu: „Je přímá úměra mezi tím, jak kde zacházejí se zvířaty a jak zacházejí s postiženými lidmi... Hadí hnízdo je stát Georgia - zacházejí s postiženými hůř než se zvířaty. Státy, které mají trest smrti, jsou nejhorší místa pro zvířata a jsou také nejhorší pro postižené lidi."

To všechno uvádí Temple do zuřivého vzteku a její zájem o nápravu lidí je vášnivý: chce změnit chování k handicapovaným a chce změnit zacházení s dobytkem na jatkách. (Myslí si, že jediný přijatelný způsob zabíjení zvířat, který vykazuje jistou úctu ke zvířatům, je obětování, rituální oběť.)

Konečně jsme jatka opustili a byla to ohromná úleva. Za námi zůstal ošklivý zápach, který jako by zamořoval každý centimetr prostoru a z kterého se mi zvedal žaludek i tajil dech. Dalo mi práci, abych nezvracel. Zhluboka jsem se nadechl čistého, ostrého vzduchu, v němž nebyly žádné stopy po krvi a po výkalech. Pocítil jsem velkou morální úlevu, že se mohu k myšlenkám na zabíjení otočit zády. Mluvil jsem o tom s Temple. „Nikdo by neměl zůstat u zabíjení zvířat napořád," řekla. O nutnosti výměny lidí na jatkách, o tom, jak je důležité, aby nikdo nebyl napořád zaměstnán zabíjením, odkrvováním a čtvrcením zvířat, psala hodně. Ona sama potřebovala změnu atmosféry i zaměstnání, práce kolem zvířat je důležitou a příjemnou složkou jejího života. Rozumí psychologii a chování stádních zvířat; to se uznává na jatkách a na farmách v celém světě. Vědí to chovatelé ovcí na Novém Zélandě, vědí to v zoologických zahradách i v zábavních parcích. Možná by chtěla trávit své dny na afrických pláních jako poradce pro péči o sloní nebo antilopí stáda nebo pro stáda divokého dobytka. Ale nevěděl jsem, jestli by rozuměla opicím (pro něž existuje určitá „teorie mysli") stejně dobře jako dobytku? Nebo by shledala, že jsou znepokojující a neproniknutelné jako děti a jiné lidské bytosti? („Chování zvířat na farmě rozumím a prožívám ho, primáty chápu rozumem," řekla mi později.)

Nejhlubší pochopení má Temple pro dobytek; soucítí s ním tak něžně, že se to blíží lásce. Vyprávěla mi o něze, kterou cítí, a jak své city přenáší na zvíře, aby mu v posledních chvílích jeho života přinesla klid a mír. Je to napůl fyzický pocit, napůl snad poslání, a ona se snaží naučit to lidi pracující v „továrnách na maso". Vyprávěla mi, jak vyvedla z míry manažera jednoho takového podniku; ačkoli mu byla vřele doporučena, byl proti ní zaujat. Pracovala se zvířaty a netušila, že ji pozoruje otvorem ve stropu. Její schopnost uklidnit rozdivočelá zvířata ho překvapila a zároveň přesvědčila. To se stalo na americkém Jihu, kam byla pozvána jako poradce na jatka. Celá scéna se jí vracela se všemi souvislostmi a podrobnostmi; za to odpoledne mi ji líčila několikrát, vždycky v celé délce a týmiž slovy.

Temple je hluboce morální bytost. Má vyhraněný smysl pro dobro a zlo například při nakládání se zvířaty. Nezná jen pozemské zákony; opravdu ctí zákony kosmické, zákony boží. Jejich porušení může mít podle ní strašlivé následky - snad zhroucení vesmíru samotného. „Četl jste jistě o působení na dálku nebo o kvantové teorii," řekla mi. „Vždycky, když jdu na jatka, cítím, že musím být velmi pečlivá, protože Bůh mě vidí. Kvantová teorie mě dostane."

Temple byla vzrušená. „Chci vám to říci dřív, než odejdete na letiště," řekla naléhavě.

Patřívala k jedné episkopální církvi, ale brzy přestala věřit „správně" - přestala věřit v božstvo coby osobu a v boží prozřetelnost a dala přednost „vědečtější" představě Boha. „Věřím, že existuje nejvyšší moc, která nastolí dobro. Není to osobnost jako Ježíš nebo Buddha, je to spíš řád vzcházející z chaosu. I když snad neexistuje osobní posmrtný život, věřím, že ve vesmíru zůstane jakýsi otisk energie, jakési osobní imprimatur... Většina lidí přežívá v genech; já možná přežiji ve svých myšlenkách a v tom, co píšu.

“To je přesně to, co mě trápí..." Temple se náhle zajikla a rozplakala se. „Četla jsem, že myšlenky uložené v knihách zůstávají věčně živé... nechci, aby moje myšlenky umřely se mnou... chci, abych něco vykonala - nezajímá mě moc nebo peníze. Chci po sobě něco zanechat, něco potřebného - chci vědět, že můj život má smysl. Mluvím teď o věcech, které jsou ve středu mého bytí."

Byl jsem dojat. A když jsem před letištěm vystoupil z vozu, když jsme se loučili, zeptal jsem se: „Smím vás obejmout? Nevadí vám to?" Objal jsem ji - a myslím, že mě objala také.

Radikálnější ochránci zvířat z aktivit Temple Grandinové už tak nadšeni nejsou. Charles Patterson autor knihy Věčná Trebinka píše:

V Treblince a Sobiboru říkali esesáci tunelu „cesta do nebe" (Himmel-fahrtsstrasse)." V Treblince Němci zavěsili nad vchodem do budovy s plynovými komorami tmavý závěs, který sebrali v nějaké synagoze. Byl na ní hebrejský nápis: „Toto je brána, kterou mohou vstupovat jen spravedliví". Stejnou směsici výsměšné ironie a sebeospravedlňování nalezneme i ve Spojených státech.  

Dr. Temple Grandinová, zooložka zaměstnaná v masném průmyslu, nazývá rampu a pohyblivý pás s pažením po obou stranách, který sama navrhla a jenž odváží dobytek na smrt, „schody do nebe". Ve Switfově masokombinátu v arizonském Tollesonu, kde jsou instalovány její první „schody do nebe", prodělala zasvěcení a zabila své první zvíře. „Po návratu domů, jsem nedokázala uvěřit, že jsem to dokázala," řekla. „Bylo to vzrušující. Bála jsem se, že se netrefím, protože to vyžaduje určité zkušenosti."