Obrana jednoznačného jazyka a jednoznačného myšlení

Rebecca Fox
1.část

Můj učitel učitele umění mi řekl, že chci-li umět dobře kreslit, měla bych se učit s ořezanou tužkou HB. S uhlem, vodovými barvy a měkkými tužkami se dají chyby snadno zamaskovat v neostrých obrysech. Když kreslíte s přesnou, nemilosrdnou linkou tužky HB, zaznamenáte každý tah a každá chyba je zřetelná. Není upřímnější nástroj na kreslení: každá nepřesnost nebo šmouha je chyba, každý špatný odhad je nedostatek, nikoli záměr kresby. Tato rada se tehdy zdála prostá, ale ukázalo se, že je relevantní i v oblastech mimo doménu umění. Chaos je zábavný a vzrušující. Může být krásný, ale když si nejsem jistá, když je důležité, udělat něco správně, použiji tužku HB.

Jedna z mnoha věcí, kde nemám jistotu, ale na které mi velmi záleží, abych neudělala chybu, je moje argumentace pro veganství. Když o něm mluvím, nastíním ho v jasných pojmech. Jestliže vám
1. utrpení jiných dělá starosti
2. uznáváte vědecké důkazy, že zvířata zakoušejí utrpení
3. chcete být konsistetní v oblasti etiky

potom je rozumnou volbou minimalizovat konzumaci produktů, které k utrpení přispívají. A je to - jasné, stručné, přesné. Předložení argumentu v jednoduché formě je pro mě způsob, jak být k osobě, se kterou mluvím, i sama k sobě upřímná. Obnažuje to potenciální slabiny mé pozice a připravuje prostor pro produktivní diskusi, spíše než pro diskusi zmatenou a emocionální, kterou jsem podněcovala, když jsem se nedržela pravidla tužky HB.

Konverzace obvykle odbočí k diskusi o argumentech predikátu: vědomí zvířat, které výrobky nejvíc přispívají k utrpení zvířat, vhodnosti konzistence a tak dále. To je skvělé znamení -  můj neveganský účastník dialogu si vzal tužku a teď můžeme společně dojít k pravdě, po jedné opatrné a pečlivé lince za druhou. Někdy však zjistím, že mluvím s někým, kdo nesdílí moji touhu po jednoznačnosti... pak cítím, jak mě to stahuje dolů do postmoderní králičí nory.

Zkoumání nezkoumatelného

Může se zdát ironické představovat pojem "postmoderní" v textu o výhodách jednoznačnosti. Postmodernismus je těžko definovatelný a mnoho postmodernistů je rádo, když to tak i zůstane: jeden z hlavních rysů postmodernismu je přijetí a často oslava nejednoznačnosti. Postmodernismus ve skutečnosti není jednotné hnutí. Byla to, alespoň původně, odpověď na předchozí filosofické hnutí pozdního 19. století, které podporovalo a prosazovalo hodnoty osvícenství jako rozum, svoboda a pokrok. Ačkoli existuje mnoho často protikladných postojů, které zastánci postmodernismu propagují, jedno mají všichni společné v The Postmodern Condition (Postmoderní situace) "nedůvěřivost v meta-narativy (metanarace)". Což znamená, že postmodernisté zpochybňují předpoklady, na kterých jsme vybudovali naše chápání světa.

Zpochybňování předpokladů je skvělé. Vlastně se zdá, že by to mohl být první krok v manuálu na vytvoření vegana. Všichni jsme nedůvěřiví vůči "meta-narativu" speciecismu - proto jsme se stali vegany, ne? Postmodernisti se ovšem neomezují na příkaz myslet skepticky, postupují dále a kritizují samotné nástroje, které ke skeptickému zkoumání používáme. Autoři jako Michel Foucault trvají na tom, že pravda je kulturně a historicky relativní. Jiní jdou dál a tvrdí, že žádná objektivní pravda neexistuje, jenom změť perspektiv. Podobně pak mohou tvrdit, že nástroje rozumu a důkazy, které používáme k zakoušení a chápání světa jsou jenom preferované metody naší vlastní kultury a času, o nic platnější nebo přesnější než jakékoli jiné.

Tvrzení, že neexistuje objektivní pravda, mi připadá jako oxymoron. Jak může být objektivně pravda, že neexistuje objektivní pravda? Zní to jako zenový koán který má vyvolat destabilizující "velké pochyby". Toto tvrzení stojí mimo kritiku, protože samotné metody, které bychom mohli ke kritice využít, podléhají této kritice. Mohla bych podotknout, že neexistují žádné důkazy, které by podporovaly tvrzení, které je nefalzifikovatelné. Ale pro postmodernisty, kteří odmítají důkazy, rozum a jednoznačnost, jsou moje námitky irelevantním reptáním prostoduchého a netolerantního racionalisty.

Rozumné (a nerozumné) pochyby

Postmodernistická kritika vědy měla své důvody. Někteří osvícenečtí vědci měli sklon k aroganci Viktora Frankensteina nebo krutosti Dr. Moreaua. Bohatí evropští muži říkající lidem, co si mají myslet, nejsou zrovna sympatické postavy - i přesto, že zrovna dělají některý z nejdůležitějších objevů v historii. Když postmodernisté tvrdí, že vědecká metoda není neomylná a že znalosti, které jsme pomocí ní získali, jsou neúplné, odvádí důležitou práci, jelikož tím vědce vedou k pokoře. Nebo vedli - novodobá karikatura Frankensteina je méně relevantní. Dnešní vědci považují vědeckou metodu jako nejlepší, jakou pro porozumění světa máme a její aplikaci jako posouvání znalostí lidstva kupředu malými, opatrnými kroky. Obvinění vědy z nedokonalosti je trochu zbytečné, když vědecká metoda uznává svoje vlastní slabosti a vestavěla proces znovu zkoumání a revizí.

Vědecký výzkum se neodehrává v bublině. Ačkoli vědci usilují o  objektivitu, jejich práce se odehrává v sociálním a kulturním kontextu, který může ovlivnit co zkoumají a jaké metody využívají. Většina moderních vědců si je toho vědoma a snaží se zmírnit potenciální předpojatosti ve výzkumu, ale někteří postmoderní kritici z toho vyvozují, že všechen vědecký projekt je bezcenný- a že objektivní vědecká znalost je sociální konstrukt. Je důležité upozorňovat na možné chyby ve vědecké objektivitě, ale odmítnout veškeré vědecké znalosti je absurdní a nebezpečné. Na základě vědeckých znalostí děláme věci, které fungují, všude a pro všechny. Mosty, které vydržely po staletí , očkování, které zachraňuje životy stejně tak evropských, jako afrických dětí. Když postmodernisti jako Paul Feyrbend tvrdí, že věda je dogma o nic validnější než náboženský nebo na pověrách založený systém víry, nemůžu než nepomyslet na lidi ve třetím světě, kteří odmítají lékařskou pomoc, protože věří, že jejich místní rituály jsou stejně efektivní. Pokud by měl Feyeraend pravdu, byl by zdokumentován alespoň jeden případ magie, která vykonala práci medicíny. Ten tu ale není.

Jiní postmodernisté jdou v útoku na vědu dále. Nestačí jim, že jejich kolegové poukazují na nedokonalosti ve vědecké metodě a že tvrdí, že je to jen "jeden systém mezi mnoha stejně validními systémy", ale říkají, že věda je prostě špatná věc. Někteří  feminističtí postmodernisté jsou ve své analýze vědy obzvláště opovržliví. Objektivitu a racionalitu vidí jako maskulinní hodnoty, které potlačily více feminní přístupy k poznávání, jako je intuice, vyprávění příběhů a sociální spolupráce. Přijde mi divné slyšet feministky tvrdit, že muži jsou racionální a ženy intuitivní. Můj feminismus (a moje osobní zkušenost s jinými ženami) mě přivedly k názoru, že ženy a muži mohou být stejně racionální nebo iracionální a že my ženy jsme naprosto schopné dělat vědu. Charakterizování vědy jako inherentně maskulinní je zcela nepodložené a může odradit mladé ženy od oborů STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics -  přírodní vědy, technologie, inženýrství, matematika). Feministky, které pracují na tom, aby byly STEM více inkluzivní pro ženy a minority, musí být rozzuřené. Jejich racionální, střízlivá kritika a návrhy jsou zastíněny tvrzeními, že Newtonova Principia Mathematica je "manuál na znásilnění". Feministky, stejně jako vegani, musí vědu přijímat, protože radikální představa, že "ženy jsou lidské bytosti" je radikální jako to že "lidé jsou zvířata";  má to podporu ve vědě. Pokud namísto toho budeme zastávat nekonzistentní nebo neracionální argumentaci, jako to dělá postmodernismus, pak iracionální názory jako sexismus nebo speciecismus budou vzkvétat.