Homo šimpanz?

 

Rozdíly mezi dědičnou výbavou šimpanzů a lidí jsou tak malé, že bychom šimpanze měli vyjmout ze "šuplíku" nadepsaného "lidoopi" a přiřknout jim latinské rodové jméno Homo, rezervované dosud jen pro člověka. Alespoň to tvrdí genetik Morris Goodman z Wayne State University ve Spojených státech.

Jiní vědci ovšem s Goodmanem nesouhlasí. Americký genetik porovnával jen ty rozdíly v dědičné informaci člověka a šimpanze, které se promítnou do odlišné stavby bílkovin, "stavebních kamenů" organismu. Ostatní rozdíly úmyslně pominul. Goodmanovi kolegové ale upozorňují, že i tyto další odchylky jsou důležité a jen tak je vynechat nelze.

Goodman tímto způsobem dospěl k závěru, že se genetická informace člověka a šimpanze liší jen v 0,6 procenta písmen dědičné abecedy. To je velký rozdíl proti loňským výsledkům jiných vědců, které hovoří o celých pěti procentech.  

Americký vědec není první, kdo zaútočil na vžitou představu, že od šimpanze k člověku je "nekonečně" daleko. V šedesátých letech minulého století přijela mladá britská bioložka Jane Goodallová do tanzanského Gombe studovat život šimpanzů ve volné přírodě. Odhalila u těchto lidoopů řadu schopností, které byly do té doby považovány za výsadní doménu člověka. Šimpanzi vyráběli a dovedně používali jednoduché nástroje. Například si přinášeli pod stromy s tvrdými ořechy příhodný kámen i ze vzdálenosti několika kilometrů a na něm pak rozbíjeli tvrdou ořechovou skořápku jiným kamenem.

Slovutní učenci byli objevem Jane Goodallové šokováni. "Buď změníme definici lidského chování, nebo musíme lidské chování přiznat i šimpanzům," bručeli nespokojeně, protože se jim zdálo, že se propast oddělující šimpanze od člověka přes noc proměnila v nepříjemně mělkou strouhu.

Další přelom v našem pohledu na šimpanze přinesl v devadesátých letech objev "šimpanzí kultury". Většina šimpanzů umí rozbíjet ořechy. Někde k tomu používají kameny, ale jinde rozbíjejí ořechy stejně dobře i kusem tvrdého dřeva. Vědci našli desítky podobných "krajových zvyků" a došli k závěru, že si šimpanzi vytvořili základy kultury. Neznamená to, že by psali romány nebo skládali písně. Jen si z několika stejně dobrých postupů vybrali jeden a ten si předávají z pokolení na pokolení. Šimpanzi tak opět rázně vkročili na výsostné území vyhrazené donedávna jen lidem. Hranice oddělující světy šimpanzů a lidí se rázem zdála ještě nezřetelnější.

Ozvaly se i hlasy žádající pro šimpanze dokonce základní lidská práva. A  i jim přichází kontroverzní Goodmanův požadavek na přeřazení šimpanzů do rodu Homo vhod. V "Deklaraci o lidoopech" byla už dříve vyhlášeno "společenstvo rovnocenných" složené z orangutanů, goril, šimpanzů a lidí. Některé skupiny zastánců práv zvířat po parlamentech celého světa chtějí, aby povýšily principy fungování "společenstva" na obecně závazné právní normy.

Deklarace stanoví, že nikdo z příslušníků "společenstva rovnocenných" nesmí být zabit (s výjimkou zabití v sebeobraně) a nesmí mu být způsobována újma ani v případě, že by tím prospěl jiným příslušníkům "společenství". Naplnění druhého z požadavků by postavilo mimo zákon jakékoli pokusy na lidoopech.

Jako první zakotvil  práva pro lidoopy do svého právního řádu v roce 1999 Nový Zéland. Novozélandské zákony neakceptovaly jen třetí z požadavků deklarace, jímž je právo na osobní svobodu "členských" druhů společenstva. Podle tohoto principu nesmějí být lidé ani lidoopi zbaveni osobní svobody bez spravedlivého soudu, a pokud by byli uvězněni neprávem, musejí být propuštěni. Lidoopi i člověk mají mít právo na odvolání proti rozsudku, který je zbavil osobní svobody, a nejsou-li toho schopni, má se jim dostat právního zástupce.

 

Z  debaty v časopisu Respekt o právech zvířat:¨Nejsme tady sami  

Pozvánka šimpanzům do lidského druhu je historickým převratem

Po desetiletích pátrání nyní vědci prohlásili, že nejsme ve vesmíru sami. Ke zjištění ale nedospěli s dalekohledem upřeným k nebi, nýbrž přesně naopak - za pomoci mikroskopu a obrazovky počítače. Řeč je o objevu biologů z detroitské univerzity, kteří přicházejí s převratným poznatkem: genetická výbava šimpanze je natolik podobná člověku, že by šimpanzi měli být prohlášeni za lidský druh.

Po dojmech čistá empirie

Co vlastně může nějaké počítání genů na tomhle světě změnit? Je dobře možné, že dost zásadní věci. Bible sice člověku přiřadila pozici pána tvorstva, tato představa ale vznikala v časech rané pastevecké kultury a nedává jasný návod, jak s pozicí vládce naložit. Důležitější byly proto další výklady teologických filozofů. Jejich poselství bylo jasné. Například Augustin nabádal, že se vůči zvířatům nemáme řídit žádnými morálními zásadami platnými ve světě lidí. Tomáš Akvinský zase v úvaze o zvířatech tvrdil, že "není hřích využití věci za účelem, pro který je určena". Doktrínu, že zvířata nemají nesmrtelnou duši, dovedl k dokonalosti Descartes tvrzením, že nemají vědomí, necítí bolest, jsou pouhé stroje. To také otevřelo cestu k vivisekci. Vědci začali zvířata za živa pitvat a potvrdili tak Akvinského učení v té nejdrsnější praxi. Lidé přicházející čas od času s nesouhlasným varováním, že zvířecí svět nelze tak bohorovně a krutě znevolňovat pro "naše" potřeby, byli odbýváni jako snílkové vyznávající nevědecký, poněkud bláznivý pohled. Teď ale prohlubující se vědecké poznání přineslo těmto snílkům argument těžkého kalibru. Přitom je jasné, že debata nemůže zůstat jen v rovině biologické disputace, ale že se dříve nebo později budeme nuceni vypořádat s otázkou, jak s objevem Američanů naložit.

Už jenom my

Obecně uznávaná čára mezi zvířaty a lidmi se nyní vede podle fyziognomických vlastností, také by šlo říci podle délky chlupů na těle. Patrné je to právě u šimpanzů, kteří jsou nám nejblíže. Stejně jako my prožívají radost a strach, přemýšlejí, dokáží se naučit překvapivé věci (třeba znakovou řeč) a mají schopnost altruistického chování neboli nezištně pomáhat druhým. Ve svých schopnostech předstihnou mentálně postiženého člověka či malé dítě. Přitom tu vzniká zjevná právní nerovnováha: jak lidi s nízkým intelektem, tak malé děti se těší stejné právní ochraně jako kterýkoli jiný člověk (násilí na nich naopak soudy správně trestají přísněji), ani ti nejinteligentnější a sociálně nejvnímavější šimpanzi ale nemají absolutně žádná práva. Je možné používat je k bolestivým pokusům, celoživotně je držet v klecích a vůbec jim způsobovat nejrůznější traumata. Chráněni jsou pouze proti "bezdůvodnému" zabití a evidentnímu fyzickému týrání. Převratnost objevu detroitských vědců přitom spočívá v tom, že až dosud zažité dělení na "my" a "oni" z biologického pohledu ruší. Pokud objev většina vědecké obce přijme, stane se otázka práv šimpanzů i dalších lidoopů už jen čistě politickým problémem.
 
 Jak se domluvit
To samozřejmě neznamená, že pak půjde vše jako po másle. Pro podstatnou část populace je stavění "nějakých opičáků" na úroveň lidí těžko přijatelné. Najednou je totiž ohrožen základní koncept naší křesťansko-židovské kultury, že zvířata jsou tu jen k našemu užitku. Znejistění nad tím, že by to mohl Stvořitel zařídit jinak, nebude určitě snadné překonat, a potrvá jistě nějaký čas, než opadne první šok a začnou jednat politici a legislativci. S trochou nadsázky lze tento šok přirovnat k prohlášení, že Země obíhá kolem Slunce a nikoli naopak. Mnoha lidem se tenkrát také zhroutil jasný, pevný a logický svět a měli potřebu se proti kacířům bránit. Dnes je ale jiná situace. Žijeme ve věku otevřených diskusí, svobody bádání. Nepohodlné otázky není možné umlčet: pokud padne biologické dělítko mezi lidmi a šimpanzi, jak to zohlednit v zákonech? Jak právně definovat tvora, o němž vědecké autority budou tvrdit, že není zvíře, ale jen trochu jiný člověk? Lze takového jedince - jak je dnes ve světě běžné - zavřít do laboratoře, naočkovat mu infekční nemoc a pozorovat, jak na ni pomalu umírá? Sluší se vzít dítě do zoo, kde šimpanz ve smutku a v depresi musí jako vězeň žít?

A na konec: máme nám tolik podobné  tvory vybavit nějakými nezadatelnými právy?  Konkrétní návrhy tu přitom jsou. Už v polovině devadesátých let vznikl na Západě Projekt lidoop, v němž se sdružilo několik vědců především z amerických univerzit. Ti sepsali Deklaraci práv lidoopů, v níž navrhují schválit jen taková práva, která lidoopi (šimpanzi, gorily, orangutani) dokáží využít: právo na život, na ochranu osobní svobody a právo nepodstupovat bolestivé laboratorní pokusy. Začne se nyní o této deklaraci debatovat na půdě OSN, jak autoři Projektu navrhují? Vědci nastolená rovnost člověka a opice vlastně otevírá i problém, jak vůbec o těchto velice citlivých věcech debatovat. Programoví ochránci zvířat vzbuzují u mnohých lidí odpor svojí pozicí jakýchsi morálních arbitrů či sociálních inženýrů, kteří chtějí nabourat něco, co vychází z kulturní tradice této civilizace a celkem bez problémů to - samozřejmě z lidského hlediska - funguje. Naproti tomu dnešní advokáti zvířat by rádi od protistrany slyšeli minimálně dvě věci: jak si chce utrpení zvířat tváří v tvář posledním zjištěním obhájit, a za druhé - v čem pro ni uvedená práva pro šimpanze, gorily nebo orangutany představují hrozbu, že se jejich schválení nebo i jen debatě o nich zuby nehty brání.

02.06.2003 –Respekt, Marek Švehla

 

*************

 Zvíře podle Bible  

Konečně - vydechli bojovníci za práva zvířat poté, co se v novinách před pár dny objevila jedna zpráva. Podle vědců v americkém Detroitu jsou šimpanzi geneticky tak podobní lidem, že by už stálo za to je zařadit do druhu Homo. Zpráva sice nevyvolala takový ohlas, aby se dalo usuzovat, že je na světě revoluce kalibru Darwinovy teorie. Kdo ví, možná na to lidé teprve jednou přijdou. Ale o čem pochybovat nelze, je okamžitý požadavek, aby šimpanzi měli stejná nedotknutelná práva na život, jako je mají lidé. Podle stoupenců této vize by se tím stvrdil konec židovsko-křesťanské představy o druhové nadřazenosti člověka, jež vede k tomu, že se lidé chovají k zvířatům krutě. "Lidská" práva pro šimpanze? Zní to provokativně. Jenže o konceptu zvířecích práv se už mluví řadu let, takže úvahy o šimpanzím prvenství na celé věci nic nemění. V diskusi o utrpení zvířat včetně laboratorních šimpanzů, jejímž hlavním rysem je hra na soucit, nezbývá než zopakovat, že prosazení takových práv do legislativy by mělo destruktivní následky pro druhou stranu mince práv, tedy povinnosti. Zvířatům se musí vyjít vstříc jinak, třeba právě s pomocí židovsko-křesťanských představ.

Paralela s černochy

Hlasy pro zvířecí práva jsou silné už proto, že je jejich výchozí instinkt jistě správný. Lidé ví, co je dobro a zlo. Proto nesmí způsobovat bolest komukoli, kdo ji může pocítit. Nesmí týrat lidi ani zvířata. Ale mučení zvířat se zpravidla trestá méně přísně než páchání téhož lidem. Pokud se trestá vůbec. Od tohoto bodu dál ovšem přesvědčivost argumentace slábne, zato ale roste její radikalita. Organizace bojovníků se přes svou různorodost shodnou, že cestou k nápravě je odklon od považování zvířat za věci, jež jsou od toho, aby lidem sloužily. Nejenže zakážeme cirkusy, jízdy na koních a chov papoušků, ale skoncujeme i s konzumací masa. Není jistě v zájmu žádné krávy, aby byla celý život krmena jen proto, aby skončila na talíři lidských konzumentů. Odklon by byl hotov, až by v platnost vstoupila Všeobecná deklarace zvířecích práv, založená na premise, že zájmy zvířat nesmí být obětovány ve prospěch zájmů lidských.  

Když někdo namítne, že by to vedlo k útoku na soukromý majetek, zavánějící tyranií ve jménu dobra, zastánci odvětí, že osvobození černochů z otroctví v Americe také vedlo přes myšlenku, že je nikdo už nesmí vlastnit. Právě v paralele s černochy se však projevuje scestí. Černoši za svoje lidská práva bojovali, jako to činily ženy za svoje volební práva a indiáni za svoje životní prostředí. Zvířata ale nedokážou povstat a srozumitelně požádat člověka, aby je začal respektovat. Co vidíme, jsou pouze jejich prosící oči. Zvířecí John Brown či Martin Luther King se zatím nenašel ani mezi šimpanzy. Zato se ale našlo dost lidí, kteří se snaží tuto roli od zvířat na sebe převzít coby samozvaní advokáti. Odmítají přitom připustit, že koncept práv má smysl jen tehdy, pokud je spojen i s povinnostmi. Kdyby příležitostně masožravý šimpanz byl "člověkem", měl by se také stát vegetariánem, aby neporušoval zájmy zvířat? Přestože se dnes diskuse točí především kolem lidoopů, není asi přehnané se domnívat, že brzy by zesílil tlak, aby se podobná práva rozšířila i na ostatní obratlovce, třeba na medvědy, vlky nebo lišky. Co když se pak medvěd vrhne na šimpanze a rozpárá jej? Skončí ve vězení jako vrah?

Pán tvorstva

Cesta k blahobytu zvířat nevede přes práva, ale právní ochranu, když slouží k lidskému užitku. To znamená, že lidé budou rozlišovat mezi nepřípustností kohoutích zápasů a laboratorních pokusů - a kladností farem, kde mohou zvířata coby majetek žít bez bolesti. Není jistě v zájmu krávy, aby byla krmena pro anonymní konzumenty, ale člověk s ní smí takto naložit, pokud ji netýrá a zabije bezbolestně. Podobně ani šimpanze nesmí nikdo týrat, ale to ještě neznamená, že lidem nesmí posloužit při filmovém natáčení. Biblický Bůh svěřil lidem Zemi k užitku, tedy i k tomu, aby se sytili zvířecím masem. Když ale po první kapitole První knihy Mojžíšovy, kde je o tom řeč, čteme dál, dozvíme se v kapitole druhé: "Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil." Střežit jistě neznamená tvory týrat v laboratořích a stísněných velkochovech, ale starat se o ně a chránit je. Tomu odpovídají dějiny. Vědecké a průmyslové krutosti se praktikují od chvíle, kdy lidé začali odhlížet od biblické nauky, ztrácet pokoru a zbožšťovat svůj rozum. Třeba katolická církev vždy považovala týrání zvířat za hřích, z něhož se zpovídalo. Takto poopravit svoje postoje by ale znamenalo ubrat na proticivilizační radikalitě, což se zejména bojovníkům v západním světě příčí. A proto se jim příčí uznat, že propagovaná vstřícnost ke zvířatům není vynálezem osvíceného environmentalismu 20. století, nýbrž že vychází z židovsko-křesťanského odkazu o úctě k bližnímu. Že kdyby nebylo Bible, nebylo by ani jich

09.06.2003 - Teodor Marjanovič

*****************  

 

Proč se bát homo šimpanze

 

Na větší ochraně zvířat budou tratit jen byznysmeni s utrpením

Minulý měsíc vystoupil tým vědců z univerzity v Detroitu s převratným návrhem. Genetická výbava šimpanzů je podle jeho výzkumů natolik podobná lidské, že by měli být přeřazeni do rodu Homo, dosud vyhrazeného jen lidem, řekli biologové a rozpoutali ve světě vzrušenou diskusi. Lidé přející výraznější ochraně zvířat, než jakou mají dnes, výsledek zkoumání přivítali, to je jasné. Ani ne tak proto, že by se konečně ukázalo, na čí straně je pravda, ale prostě proto, že objev otevírá prostor k další debatě o právech zvířat. I na stránkách Respektu se ale předminulý týden ukázalo, že i jen mluvit o právech zvířat je pro mnohé problémem. Tyto averze demonstroval i text Teodora Marjanoviče Zvíře podle Bible (Respekt č. 24/2003).

Vidět nebe

Psát články kritizující hnutí na ochranu zvířat má svá úskalí. Bojovníkům proti jaderným elektrárnám, plastům nebo dálnicím lze obstojně oponovat, s poukazem na jiný životní styl. U zvířat je to jiné: jejich znevolnění dosáhlo v industriální společnosti nepopiratelného vrcholu. A to přesto, že ještě nikdy jsme toho o zvířatech a o tom, jak těžce toto znevolnění snášejí, nevěděli tolik jako dnes. Přitom nejde ani tak o to, že člověk zvířata kvůli obživě zabíjí, to odjakživa dělal a zřejmě dělat bude. Podstatně horší je to, co s nimi dělá před smrtí. Ve snaze zajistit si levnou a dostupnou potravu, zábavu a materiál na pokusy zcela zotročil inteligentní, vysokým citem nadané bytosti a donutil je trávit dobu mezi narozením a smrtí v pekle: bez možnosti prožít si tak základní "práva", jako je cítit čerstvý vzduch, protáhnout se, ucítit na kůži slunce, vidět nebe, lehnout si do trávy, těšit se z přítomnosti jiných příslušníků stejného druhu. Argumentovat ve prospěch takového postupu je samozřejmě ošemetná věc: nelze přece jen tak beze všeho vyznávat "styl", který ke svému naplnění potřebuje znásilnit a lhostejně utýrat miliony "životních stylů" jiných.  

Otázka tedy zní, proč kritizovat lidi, kteří o lepší život zvířat po mravenčích krůčcích usilují? Pokud si někdo myslí, že vztah lidí a zvířat má zůstat v dnešních konturách, je lepší prostě mlčet. Ti, co to v sobě neudrží, jsou obvykle vědci provádějící pokusy, majitelé velkochovů, řezníci, ředitelé zoo či cirkusů. Jejich motivace je zřejmá: tito lidé mají byznys více či méně spojený s utrpením zvířat a radikálnější změna zákonů by pro ně znamenala profesní újmu. Proč má ale potřebu obhajovat znevolnění někdo další? Proč psát články o tom, že zvířata jsou určena lidem k jejich užitku? Tak už to přece dnes máme zařízené a k čemu to dál připomínat? Aby o tom někdo náhodou nepochyboval nebo to dokonce nechtěl změnit? Pokud má mít nějaká debata smysl, pak by se měla přece ubírat opačným směrem.

Držte pilíř, hroutí se

 Naznačenými nejasnostmi ohledně motivace je poznamenán i zmíněný text Zvíře podle Bible. Autor polemiky, kterou právě čtete, před třemi týdny napsal článek, který na adresu výzkumu šimpanzího genomu říkal zhruba toto: pokud vědecká obec závěry detroitských vědců přijme, jde o objev co do psychologického dopadu srovnatelný s někdejším zjištěním, že Země není středem vesmíru. To, že lidoopi jsou na vyšší inteligenční,   citové či sociální úrovni než mnozí mentálně postižení lidé, už víme déle. Jejich přeřazením do rodu Homo by ale padla i poslední, biologická odlišnost od lidí a otevřela by se cesta k jejich vyšší právní ochraně - konkrétně k základním právům (na život a na svobodu například). Článek pak dodával, že pokud by některé z těchto práv velké opice dostaly, padl by jeden z pilířů křesťanské civilizace - totiž že člověk ční nade vším a zvířata jsou tu jen k jeho užitku. Tečka. Marjanovič píše, že zvířata nemají trpět, "práva" jim ale odmítá dát. Má několik důvodů: zvířata prý musí sloužit lidem k užitku, a lidé je tedy musí mít možnost vlastnit.  

Za druhé se opírá o tvrzení, že zvířata si o práva nedokáží říci. Dále "kde jsou práva, musí být i povinnosti" a právo bez povinností prý udělovat nelze. Místo "práv" navrhuje "právní ochranu". "Cesta k blahobytu zvířat nevede přes práva, ale právní ochranu, když slouží k lidskému užitku," píše ve svém textu s tím, že kdo si myslí opak, je "proticivilizační radikál".

Co lze proti tomu nabídnout? Práva nebo právní ochrana jsou pouhá slova, která musí obsahem naplnit legislativci - a nejen oni. Právní ochraně se zvířata těší už mnoho let, jejich martyrium ale pořád nebere konce. Chtělo by to rázné zpřísnění, jenže priority politiků jsou jinde, církvím jsou zvířata lhostejná, zemědělská a pokusnická lobby je velmi silná a hlas ochránců zvířat slabý. Kritériem je ale vždy jen míra utrpení zvířat a právní pojmy jsou vedlejší. Mnozí odpůrci se bojí, že udělením "práva na život" by se zhroutilozemědělství a lidé by si nemohli pochutnat na mase. To je skutečně problém. Šimpanzi se ale v západním světě nejedí, PROČ tedy neudělit základní práva jim? Marjanovič naznačuje, že by pak ochránci zvířat své požadavky stupňovali dál třeba na práva pro krávy. Podle této logiky se dá ale říci: protože chceme mít pořád v obchodě dostatek masa, šimpanzi mohou být dál týráni při laboratorních pokusech. Tyto dvě věci spolu ale nesouvisejí.

Co musí micka

Úplně mylná je představa, že práva automaticky musejí znamenat i povinnost. Jaká obecně uznávaná povinnost je vázaná na právo svobody pohybu, svobodu slova? Žádná, protože povinnosti se váží pouze na občanské výsady, nikoli ale na základní, nezadatelná práva. Stejné by to bylo u zvířat. Koneckonců lidé, kteří doma žijí se psem nebo kočkou, by mohli vyprávět. Jejich domácí mazlík zcela samozřejmě disponuje "právem" netrpět a často bývá vybaven i právem na svobodu: kočka v domě se zahradou může odejít kam chce a kdy chce, protože normální člověk cítí, že zavřít ji do klece není vzhledem k jejím potřebám možné. A jaké má výměnou za to taková kočka "povinnosti"? Jen ty sama k sobě a k životu, pro který byla stvořena. Lze tedy něco podobného napsat do zákonů a pak se jimi řídit? Řada aktivistů, filozofů, zoologů či právníků tvrdí, že bez problémů. A že objevy současné vědy - například zmíněná šimpanzí "lidskost" podle genomu - dávají k úvahám nad takovým krokem čím dál hůř přeslechnutelnou pobídku. Koneckonců na Novém Zélandu už parlament práva lidoopům před několika lety udělil a k žádnému civilizačnímu krachu se tam očividně neschyluje. "Konečně - vydechli bojovníci za práva zvířat poté, co se zpráva o zjištění amerických vědců objevila v novinách," píše Marjanovič v úvodu svého článku. Možná v tom je právě hlavní problém jeho "boje". Příliš myslí na to, kdo z debatérů hýří nadšením a kdo naopak skřípe zuby. Ale v tomhle pohybu nejde o žádnou soutěž - profit z hlubšího poznání přírody a z pokory před tajemstvím stvoření budeme mít nakonec všichni. Tratit budou nanejvýš majitelé velkochovů a laboratorních klecí. Ostatní by se ale měli umět dohodnout, jak s utrpením zvířat skončit bez ohledu na to, jaké se při tom budou používat termíny.

Datum: 23.06.2003
Autor: Marek Švehla

********************

 

Zvíře podle zdravého rozumu  

 

 

Britský filozof Roger Scruton si před třemi lety v jednom ze svých textů (City Journal č. 3/2000) povšiml, že žijeme v době, která ztrácí představu o povinnostech, zato však klade dosti vehementně důraz na práva. Těch se domáhají neustále další a další skupiny. To je podle Scrutona špatně. Většinová pravidla soužití se tak stávají jen jednou ze životních alternativ a civilizace si podřezává větev, na které sedí, respektive vyrostla. Scruton argumentuje morální inflací: čím více bude práv, tím menší se budou těšit úctě, protože každý bude mít brzy právo na cokoli. Doufá proto, že nakonec přece jen převáží zdravý rozum.

Homo spiritus

Tuto myšlenku je nutné připomenout nad diskusí, která se v Respektu už několik čísel vede v souvislosti se šimpanzi a jejich genetickou podobností lidem. V minulém Respektu se k věci vyslovil Marek Švehla polemikou Proč se bát homo šimpanze (Respekt č. 26/2003), jež reagovala na komentář Zvíře podle bible (Respekt č. 24/2003). Švehla vážně tvrdí, že do diskuse by se měli zapojovat pouze lidé s jeho názorem: "Pokud si někdo myslí, že vztah lidí a zvířat má zůstat v dnešních konturách, je lepší prostě mlčet." Až poté zopakuje, že přeřazením šimpanzů do rodu Homo by "padla i poslední, biologická odlišnost od lidí a otevřela by se cesta k jejich vyšší právní ochraně - konkrétně k základním právům (na život a svobodu například)". Pak by podle jeho názoru také "padl jeden z pilířů křesťanské civilizace - totiž že člověk ční nade vším a zvířata jsou tu jen k jeho užitku".

 

Problém je samozřejmě v tom, že by ani úplná biologická totožnost nedokázala vysvětlit, proč se člověk od šimpanze přesto tak liší, že je schopen abstraktně myslet nebo se třeba rozhodnout pro celibát, aby všechny svoje síly uvolnil pro vyšší duchovní cíl. Švehla ignoruje vše, co se k jedinečnosti postavení člověka ve vesmíru řeklo nejen v rámci křesťanství, ale i judaismu, antiky a dějin filozofie vůbec. Biologii coby vědní obor, který už z principu stojí mimo dobro a zlo, protože nehodnotí, nýbrž jen popisuje určitou část reality tohoto světa, zneužívá pro tuze morální cíl - rozšíření "lidských" práv i na šimpanze.

Druzí v řadě

Pokud by šimpanzi měli práva, která by je chránila před lidmi, museli by logicky dostat i práva, jež by je chránila před ostatními zvířaty. Takže kdyby se dva šimpanzi kdesi v divočině dostali do křížku třeba kvůli jisté šimpanzí slečně, a jeden druhého by zabil, vrah by musel stanout před soudem a skončit tam, odkud jej Švehla chce osvobodit: ve vězení. A pokud bychom logiku popřeli a právo na život by platilo jen ve vztahu k lidem, tak by Švehla opět tlačil šimpanze tam, odkud je chce dostat: do postavení druhořadých "občanů", jejichž práva nejsou těm lidským zcela rovna. Má-li získat debata o zvířecím utrpení v laboratořích a velkochovech smysl, musí se ubírat jiným směrem. Zvířata nemusí mít práva, aby si lidé uvědomili povinnosti, které coby nadřazení tvorové mají ke svým bližním na této Zemi.

30.06.2003 - Teodor Marjanovič