V Evangeliu dokonalého života, které v r. 1881 je z aramejštiny do angličtiny přeložil reverend se vypráví, jak se Ježíš rozhněval, když spatřil lovící muže, a prohlásil, že přišel na svět i proto, aby spasil také zvířata: „Běda těm, kdo ubližují božím stvořením! Běda silnému, který zneužívá své síly! Běda lovcům, neboť i oni se jednou stanou kořistí! Blahoslaveni budou všichni, kdo se vyhýbají všemu, čeho se dosahuje proléváním krve a zabíjením! Amen, pravím vám: Hle, přišel jsem na tento svět, abych učinil konec krvavým obětem i pojídání masa zvířat a ptactva."

V Evangeliu Kristova zrozeni, které je připisováno Jakubovi, synu Josefovu, vidíme malého Ježíše hrát si s lvíčaty jako s kočkami. Ale existovali v Palestině za vlády římských císařů vůbec ještě lvi?

„Z Jericha vychází jedna cesta, která vede k řece Jordánu. Po té se vydaly děti Izraele. Tam byla položena archa úmluvy. Když bylo Ježíšovi osm let, vyšel z Jericha a zamířil k Jordánu. U cesty, blízko řeky, byla jáma a v ní krmila lvice svá mlád'ata. Nikdo tudy nemohl projít v bezpečí. Ježíš  přicházel z Jericha, věděl, že lvice v té jámě porodila mlád'ata, a před zraky všech tam vstoupil. A když lvíčata Ježíše spatřila, běžela k němu a vzdávala mu chválu. Ježíš seděl v jámě a lvíčata se mu povalovala u nohou, hrála si s ním a lísala se k němu. A lidé, kteří se drželi opodál a Ježíše neviděli, říkali: On nebo jeho rodiče jistě těžce zhřešili, když se dal na pospas lvům." Zatímco lidé takto přemýšleli a zaplavil je smutek, Ježíš náhle vyšel z jámy, lvi kráčeli před ním a lvíčata si kolem něho hrála. Příbuzní Ježíšovi stáli vzadu se sklopenou hlavou a pozorovali, co se děje. Také ostatní se drželi opodál, neboť se báli lvů a neodvažovali se k nim přiblížit. A Ježíš k těm lidem pravil: Oč lepší je divá zvěř než vy! Zná svého Pána a oslavuje ho, a vy, kteří jste stvořeni k obrazu Božímu a k podobě Boží, vy ho nepoznáváte! Zvířata mne poznávají a krotnou. Lidé mne vidí a neznají mne. "

První Otcové

Tak jak se láska k němým tvorům a víra v existenci zvířecí duše projevuje v Apokryfech, je tomu i v raném křesťanství. Příkladem je svatý Justin, který žil přibližně v letech 100-166 po Kr. Narodil se v pohanské rodině v městě Flavia Neapolis (později Nábulus) v Samaří, studoval Aristotela a Platóna, pythagoreismus i stoicismus a došel k názoru, že v oněch filozofiích nespočívá pravé poznání. S úžasem pak objevil proroky, synoptická evangelia, první křesťanské texty (Nový zákon tehdy nebyl ještě kanonizován) a přestoupil na křesťanskou víru. Antické kultuře však zůstal i nadále věrný.

Také on se snažil získávat nové stoupence, a založil proto v Římě filozofickou školu, napsal Apologii, v níž hájí křesťany proti obvině^­ním z ateismu a nepřátelství vůči říši, a vydal Dialog s Tiyfonem,  vněmž se snaží dokázat Ježíšovo mesiášství. V tomto díle hovoří také o zvířecí duši a uvažuje takto: duše není nesmrtelná sama od sebe. Kdyby byla nesmrtelné podstaty, byla by podstaty božské. Lidská duše má podstatu duchovní, je stejné povahy jako duše koně či osla. Církevní Otcové jsou zdrženlivější, spokojují se konstatováním, že Bůh Noemovým prostřednictvím uzavřel smlouvu nejen s lidmi, ale i se zvířaty.

Svatý Irenaeus,  lyonský biskup, původem z Malé Asie byl zdaleka nejvýznamnějším křesťanským teologem 2.století   Při pronásledování křesťanů za Septima Severa zemřel mučednickou smrtí. Byl  zastánce chiliasmu, teologie vyznávající budoucí vládu království božího na zemi, spojená u starověkých židů s vírou v Mesiáše a u raných křesťanů v druhý příchod Krista, spojuje úděl zvířat s údělem Spravedlivých. Ve svém díle Adversus haereses píše:

„Během tisíce let bude obnovena harmonie pozemského ráj e, znovuzrození Spraved­liví budou žít tělem i duší ve světě obnoveném do prvotní podoby, z něhož zlí budou vyloučeni, ale budou v něm přebývat zvířata. Příroda bude všechny tyto bytosti obdarovávat svým bohatstvím: A všechna zvířata budou spásat potravu, kterou poskytuje země, a budou žít v míru bok po boku."

Tvrdí také, že slavnou Izajášovu vizi je třeba brát doslovně, ne symbolicky: „Bude to onen čas, jaký předpověděl Izajáš, když pravil: ,Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mlád'ata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře." (l z 11, 6-9) „Ano, vím, že někteří se snaží vysvětlovat tato slova obrazně, jako by se týkala lidí, divochů rozličných národů, kteří přijali víru a žijí ve shodě se spravedlivými," říká Irenaeus. „Ale i kdyby se to dnes týkalo těchto lidí, nestane se to o nic méně pravdou pro zvířata, až dojde ke vzkříšení spravedlivých." 

Nádherná modlitba, kterou složil v roce 370 Basileios Veliký (patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4.století), by měla být pravidelně odříkávána ve všech kostelích a chrámech křesťanského světa:

Ó Bože, posilni v nás smysl pro bratrství se všemi živými tvory, s našimi malými bratry, kterým jsi dal tuto Zemi, aby ji obývali společně s námi. Kéž pochopíme, že nejsou živi jen pro nás, ale také pro sebe a pro Tebe; nechť i jim je život sladký a nechť se cítí lépe ve svém údělu než my v našem."

Jen člověk skomírajícího starověku mohl pronést před Bohem slova vyzařující takovou lásku k Zemi a všemu živému. Ale na konci 4. století už byly dny sladkého života sečteny.Křesťanští autoři té doby byli silně poznamenáni spisy Herma Trismegista,  v nichž se snoubil vliv Platóna a Bible a vzniklo tak překvapivě krásné dílo. Podle Trismegista se zvířata podílejí na věčném životě stejně jako lidé, neboť i ona mají duši. Jen lidé však mohou navázat spojení s Bohem. Právě v možnosti dialogu mezi Stvořitelem a jeho stvořením spočívá základní rozdíl mezi světem lidským a zvířecím: „Každý živý tvor má nesmrtelnou duši (noús). Člověk má však v nesmrtelnosti prvenství, neboť je schopný přijmout Boha a vejít s ním ve spojení. Je to jediný tvor, s kterým Bůh hovoří."

Duchovní ovzduší Alexandrijské říše bylo očividně příznivé velikým myšlenkám a odvážným koncepcím. Origenes (řecký církevní učitel a teolog byl nejznámějším a nejvýznamnějším představitelem alexandrijské školy3- 4.stol., která byla prvním a nejstarším střediskem komplexního teologického myšlení v dějinách křesťanství) obdivuhodně Trismegista doplňuje, když píše: „Krev prolitá na Kalvárii neposloužila jen lidem, ale i andělům, hvězdám a všem stvořeným bytostem."