Rozhovor s Tomem Reganem

2. část

 

filozof práv zvířat o násilí

V  Empty Cages: Facing the Challenge of Animal Rights jste navrhl, že někteří obhájci zvířecích práv jsou DaVincians (DaVinciáni), mnoho z nich je Damascans (Damaškovců) a nejvíce je Muddlers (???). Mohl byste vysvětlit, co těmito fascinujícími názvy myslíte, a řekl byste nám, jakou cestu jste při transformaci od bývalého řezníka k ARA (=Animal Rights Advocate)  "Muddlerovi" šel?

TR: Setkal jsem se se třemi typy obhájců práv zvířat -  lidmi, kteří pracují na skutečném osvobození zvířat. Někteří se tak narodí. Nepotřebují přemlouvat, neptají se po nějakých důkazech, prostě takoví jsou. Tak to bylo u Leonarda, což je důvod proč nazývám tyto ARAs DaVinciáni. Jiní (které nazývám Damaškovci) prožili život proměňující zkušenost, porovnatelnou s tím, co se stalo Pavlovi na cestě do Damašku. Něco uvidí nebo si něco přečtou nebo něco uslyší a v okamžiku se promění v ARA. Nakonec jsou tu ti, které nazývám Muddlers. Jsou to lidé, kteří dospějí k velkému povědomí o zvířatech krok za krokem. Takhle se nenarodí. Nemají jednu život proměňující zkušenost. Hledají určité důkazy, které by je přesvědčily. Jinými slovy se prostě "motají okolo".

Tak jsme se tedy má žena Nancy a já stali ARAs. Když je to vhodné, připomínám lidem (jak jste zmínil), že jsem jednou pracoval jako řezník, koupil jsem Nancy stylový norkový klobouk a napsal jsem (v dopisu pro ni), že sloni jsou "věci". Takže ano, celkem určitě jsem byl Muddler. Zvyšování mého povědomí o zvířatech pro mě bylo cestou. Nicméně pro všechny Muddlers, kteří cestu dokončí - mluvím z osobní zkušenosti - přijde den, kdy se podíváme do zrcadla a k našemu údivu zjistíme, že se na nás dívá ARA. Tak se to stalo mě, synovi dělnické třídy. Jak často říkám, když se Tom Regan může stát ARA, tak se jím může stát každý.

To je důvod proč věnuji Empty Cages "Muddlerům, ať jsou kdekoli!" Znám tyto lidi. Jsem jedním z nich. Jsou vždy mým publikem. Tím myslím, že DaVinciáni od mě nic nepotřebují: ti už mají rozsáhlé povědomí o problematice zvířat. A co se týká Damaškovců: jsem realistický v odhadu mé schopnosti změnit v okamžiku osobu v ARA tím, že něco napíšu nebo řeknu. Nepodnikám v masových konverzích. Ne,motám se v tom s ostatními Muddlery a snažím se je povzbudit k pohybu vpřed, k dalšímu kroku.

Pokud jde o to, jak jsem se dostal tam, kde teď jsem: Dovolte mi zmínit dvě různé události, které se se mnou táhly. Zde použiji část rozhovoru vedeného Carol Gigliotti, který vyjde později tohoto roku v Antennae.

Zaprvé: Nancy a já jsme byli ve dnech Vietnamské války aktivní v protiválečném hnutí. Jako filozof jsem si myslel, že bych měl k úsilí přispět něčím filozofickým. Problémem bylo, že jsem nikdy nečetl žádnou relevantní literaturu. Takže jsem bloudil mezi regály státní knihovny NC. A pamatuji si, tak jasně jako by to bylo včera, že jsem si vzal knihu z police. Jmenovala se An Autobiography: The Story of My Experiments with Truth. Nikdy jsem o ní neslyšel, ale sem tam jsem narazil na jméno autora. Autor? Mohandes K. Gándhí.  Jaká osudová volba. Nejenom, že mi Gándhí pomohl vytvořit pro protiválečné nálady, které mnoho z nás sdílelo, "něco filozofického", ale také mé (a samozřejmě Nancyny) oči otevřel novému způsobu vidění světa. Protože Gándhí nám pomohl uvědomit si, že vidlička může být zbraní násilí. A je zbraní násilí pokaždé, když si sedneme a jíme mrtvé maso dříve živého tvora. Není přehnané říci, že četba Gándhího nám pomohla změnit život. Byl pro nás rozhodující "intelektuální motivací". 

Zadruhé: Tak jak je to u mnoha čerstvých novomanželů, naším prvním "dítětem" bylo zvíře, v našem případě miniaturní pudl. Pojmenovali jsme ho Gleco, což byla zkratka pro malou firmu (Gleason and Company), kterou jsme míjeli každý den, když jsme jeli z kraje, kde jsme bydleli do Charlottesville, kde Nancy učila ve speciálních vzdělávacích třídách (jak se dnes nazývají) a kde jsem já dělal postgraduální práci na Virginské univerzitě. Rekreovali jsme se a nechali jsme Gleca podle nás se zodvědným hlídačem. Krátce než jsme přijeli domů, Gleca, který běžel na volno, přejelo auto a zabilo ho. Spoustu času jsme strávili truchlením nad naší ztrátou. Investovali jsme do Gleca tolik emocí - jen do toho jednoho psa, kterého jsme tak dobře znali. Je těžké vysvětlit, kolik emocí bilo v naších srdcích. Kdyby to byl jiný pes, kterého bychom znali a milovali, reagovali bychom stejně. Nebo kočka, jak bychom zjistili. Nebo tele. Nebo slepice. Nebo... doplňte si. Ne že bychom v důsledku přijali každý aspekt zvířecích práv. Například jsme po několik let žili jako lacto-ovo-vegetariáni. Přesto není zveličené říci, že Glecova smrt změnila náš život. Čelit silným emocím spojených s jeho smrtí pro nás byla rozhodující "osobní motivace".

Naštěstí pro mě jsem v roce 1972 získal letní stipendium od National Endowment for the Humanities, což mě to léto osvobodilo od nutnosti učit. Bylo to tehdy, když jsem se začal snažit "filozoficky přispět" k vegetariánskému hnutí. Výzkum, který proběhl v té době, přinesl ovoce s publikací “The Moral Basis of Vegetarianism” (Morální základy vegetariánství), která se objevila v říjnu 1975 ve vydání The Canadian Journal of Philosophy.

V těchto dnech byl redaktorem CJP Kai Nielson. Pamatuji si, jak mi říkal, že když si přečetl název mé práce, položil ji na hromádku "odmítnout" s tím, že nepřečetl dalšího slova. Potom (když měl špatný pocit z toho, že tak odsuzuje) ji začal číst. "Hmm" řekl po pár stranách "hmm" řekl poté, co četl dále. "Nejsem si jistý, že s tím chlápkem souhlasím," řekl členům redakčního týmu, "ale je to zatraceně dobrá filozofie!" Takže s publikací práce, která vyšla ve stejný rok jako Animal Liberation Petera Singera, jsem se začal snažit dělat "filozofické příspěvky". Ne že by moje práce měla podobný vliv na veřejnost, jakou měla Singerova kniha. Můžu být bývalý řezník, ale nejsem blázen. Přesto si myslím, že moje práce byla mezi prvními trhlinkami (i když malými) na hradbách akademického odporu vůči vážnému zvažování práv zvířat. Ve skutečnosti mi Kai řekl (a to byl člověk, který byl v těchto záležitostech velmi dobře informovaný), že podle něj byla práce “The Moral Basis of Vegetarianism” první prací o zvířecích právech publikovaná v recenzovaném   časopise o filozofii.

Dříve jsem se přiznal k tomu, že jsem optimistický člověk a chtěl bych se zde podělit o důvody mého optimismu. Protože jedna věc určitě se za můj život v posledních 40 letech změnila k lepšímu. Na začátku 70. let nebyl na asi čtyřech tisících amerických vysokých školách a univerzitách ani jediný kurz, který by diskutoval práva zvířat. Ani jediný. Nemyslím si, že dnes najdete jedinou vysokou školu nebo univerzitu, kde se práva zvířat nepojednávají. A co se týče filozofie: v posledních třiceti letech napsali filozofové na téma víc, než naši předchůdci za předchozí tři tisíce let. Ameriku to neučinilo národem ARAs. Ale je na tom vidět, jak  je "bláznivá myšlenka" práv  zvířat brána vážně. Řekl bych to takto: dříve, na začátku 70. let jsme se loudali vně vodního příkopu, dnes jsme uvnitř hradu.

V každém případě, ve své práci z roku 1975 jsem jako důvod pro vegetariánství použil přístup “rights based”. Dovolávám se a bráním konkrétně dvě práva: právo nonhumans být ušetřen bezdůvodné (zbytečné) bolesti a jejich práva na život. "Můžeme vidět..." psal jsem ke konci " že nezasloužená bolest, kterou zvířata cítí není jedinou morálně relevantní úvahou, ale v potaz musí být bráno i to, že jsou zabíjena." Takže ano. Bolest/utrpení jsou důležité, ale stejně tak i smrt/destrukce.

------------

 Podle vašich zkušeností je nutné s lidmi mluvit o "právech", aby se s nimi dalo mluvit o problémech zneužívání zvířat? Jinými slovy, je filozofická diskuze v běžném styku nutná nebo by měli vegani na ne-vegany apelovat jinými způsoby?

TR: Různí lidé reagují odlišně. V průběhu let jsem dostal dopisy od cizích lidí, kteří říkali, že přečtení mých textů"jim změnilo život". Také jsem dostal podobný počet zpráv od lidí, kteří si myslí, že jsem totální cvok. Takže moje zkušenost byla: někteří lidé reagují na filozofické argumenty příznivě, jiní ne. Moje rada? Nechte ostatní lidi, aby byli vašimi rádci. Naslouchejte jim, abyste zjistili, kde ve svých životech jsou. Možná si myslí, že "musí jíst maso". Možná si myslí, že "nám Bůh zvířata dal k dispozici". Možná si myslí, že "sledování vystupujících zvířat je skvělá rodinná zábava". Jděte s proudem. Buďte trpěliví. Buďte opravdoví.

Řekl jsem "buďte trpěliví?" Nancy mi nedávno připomněla něco, co se přihodilo, musí to být už přinejmenším dvacet let. Účastnili jsme se profesionálního setkání a zastavil nás student. "A co rostliny?" zeptal se, na což třetí osoba, která s námi byla (zvyšujíc svůj hlas) odpověděla: "To je ta nejpitomější otázka, co jsem v životě slyšela! Máte místo mozku kaši?" Potom rozzlobeně odešla. Později toho večera, když jsme na sebe narazili, řekla: "Upřímně, Tome a Nancy, přísahám, že lidi se mě na to ptali už tisíckrát! Už to nemůžu vydržet." Na to Nancy řekla: "Ano, ale tohle bylo poprvé, co nám tuto otázku položil ten mladý muž."

Poslední věc, kterou zvířata potřebují je existence dalšího důvodu, proč se o ně nezajímat. To jak jednáme s dalšími lidmi může právě takový důvod poskytovat. Být hrubý nebo odsuzující zvířatům nepomůže. Techniku jak to zvládat, kterou používám (k potlačení netrpělivosti, když cítím, že mi to leze krkem) je uvažovat o lidech, kteří se zeptají na otázku, která mi byla položena už tisíckrát, jako o zrcadlech. Ano, uvažujte o nich jako o zrcadlech. Když se na ně podívám, tak co vidím je jinými slovy odraz toho čím jsem býval.

Byly časy, kdy jsem podobně jako oni nevěděl, jak se se zvířaty zachází.
Byly časy, kdy jsem podobně jako oni věděl, ale nestaral jsem se.
Byly časy, kdy jsem podobně jako oni věděl, staral jsem se, ale ne dost na to, abych změnil to, jak jsem žil.
Byly časy, kdy jsem podobně jako oni ... byl jimi!

To je to, co si snažím připomínat. Nechci působit jako samolibý nebo arogantní. To by dalo tazateli další důvod, proč se o zvířata nestarat a to nechci zapříčinit - nechci být ten důvod.

Ve své proslovu na podporu Listiny práv zvířat v Královském institutu Velké Británie v roce 1989, který považuji za jeden z nejlepších proslovů, jaké jsem slyšel, jste řekl, že  nemalá část veřejnosti  vnímá ochránce zvířat stojící proti spravedlnosti a nenásilí  Jak jste dále vyjádřil v tom samém proslovu, opak je pravdou: Filozofie zvířecích práv je ve skutečnosti pro spravedlnost a proti násilí. Co si myslíte o těch, kteří věří, že je možné ukončit násilí páchané na zvířatech pomocí násilí proti lidem nebo jejich majetku?

TR: Díky za vaše milá slova o mém proslovu. Je těžké si vzpomenout, byl jsem tak mladý, když jsem ho přednášel.

Očividně věci týkající se násilí jsou komplikované. Je otázka, co je to násilí a pak zda může být někdy odůvodněné. Budu se zde věnovat oběma otázkám pomocí výňatků z kapitoly 11 z Empty Cages a také z mého příspěvku v Terrorists or Freedom Fighters: Reflections on the Liberation of Animals editovaným Stevenem Bestem a Anthonym Nocellem II.

Co znamená násilí

Někteří ARAs si myslí, že násilí je omezeno na působení fyzické újmy cítící bytosti, lidské či jiné. Osobně s ARAs, kteří takto smýšlejí nesouhlasím a myslím si, že nejsem sám. Zeptejte, zda bombardování prázdné synagogy zápalnými bombami zahrnuje násilí. Zeptejte se jakéhokoli právníka, zda je žhářství násilný čin (ať už je či není někdo zraněn). Zeptejte se lidí na některou z těchto otázek, které jsem popsal a odpovědí bude, "Nedochází mi něco? Samozřejmě že jsou tyto akty násilné". Holým faktem je, že když mluvíme o "násilném ničení majetku", tak nepřekrucujeme ani nenatahujeme náš jazyk. Nemusíme někoho zranit, abychom působili násilně.

Gándhí souhlasí. "Sabotáž [zničení majetku z politických důvodů, aniž by byl v procesu někdo zraněn] je forma násilí," píše. Martin Luther King, Jr. vidí věci stejně. Mezi mnoha relevantními příklady: V březnu 1968, krátce před svou smrtí, vedl King v Memphisu na počest městských sanitárních pracovníků pochod. "Na konci řady", píše Kingův životopisec Stephen B. Oates " rozbíjeli černí teenageři okna a vykrádali obchody... King signalizoval [Jamesovi] Lawsonovi [lokálnímu koordinátorovi pochodu]...‘Nikdy nepovedu násilný pochod’ řekl King , ‘takže ho prosím zrušte’ Zatímco Lawson křičel do svého megafonu, aby se všichni vrátili do kostela, King ... nastoupil do auta [a ujížděl pryč]." Nikdo toho dne v Memphisu nebyl zraněn, ale bylo spácháno vážné násilí.

Nebo zvažte, co řekl Nelson Mandela na svém soudním procesu v říjnu 1963 z důvodu násilí a sabotáži. Zcela otevřeně připustil, že je vinen tím, z čeho byl obviněn. "Nepopírám, že jsem plánoval sabotáž," řekl soudu. Neplánoval jsem ji v duchu nezodpovědnosti, ani protože bych měl násilí rád. Plánoval jsem ji jako důsledek klidného a střízlivého vyhodnocení politické situace. Bez násilí [vůči majetku] by zde pro Africký lid nebyl žádný přístupný způsob, jak uspět v svém boji."

ARAs, kteří si myslí, žhářství a další formy ničení majetku jsou formy "nenásilných přímých akcí", mají svobodu si myslet, co chtějí. Určitě nebude nic, co by jejich názor změnilo. Jenom zde poznamenám, že podle mého názoru, pokud nebo dokud tito zastánci neakceptují fakt, že někteří ARAs používají ve jménu práv zvířat násilí (například když hodí zápalnou bombu do prázdných výzkumných laboratoří), široká veřejnost se stane hluchou vůči snahám jejich mluvčího tyto akce ospravedlnit.

Takže věřím, že skutečnou otázkou není, zda někteří ARAs používají násilí. Skutečnou otázkou je, zda jsou v tom ospravedlnění. Zde je hlavní rysy možných ospravedlnění.

Může být násilí ospravedlněno?

I přes vliv, který měl na můj morální a filozofický vývoj Gándhí, nejsem pacifistou v tom smyslu v jakém to chápe on, alespoň pokud jeho pozici rozumím. Myslí si, že užití násilí je špatné za všech okolností- že je vždy špatné. Co se týče mě, věřím, že někdy může být násilí ospravedlnitelné. Zde je příklad, který ilustruje můj pohled.

Předpokládejme, že vyšinutý otec unesl své děti. Je ozbrojený a hrozí, že je zastřelí. Pokud by policie otce zastřelila před tím, než by s ním mluvila, mohlo by jí být h užití násilí vytýkáno, protože nebyly hledány nenásilné alternativy, policisté stříleli hned a otázky kladli až potom. Pokud by navíc použili zbraň, když by byl dostatečný, řekněme, taser, mohlo by jim být vyčítáno nadměrné násilí, užili více násilí než bylo nutné.

Co dělá násilí přijatelným ?
(1) Násilí by mělo být využito k obraně nevinných, pouze pokud byly, jak to okolnosti dovolí, vyčerpány nenásilné metody. A (2) velikost užitého násilí by měla být "přiměřená" hrozbě újmy, které čelí nevinní. Například bychom neměli brát lidem život, protože nám ukradli tužku. Je užitečné dát principu, který je vyjádřený kombinací (1) a (2) jméno. Budu jej nazývat princip násilné obrany.

S výjimkou nekompromisních pacifistů jako Gándhí, vzbuzuje princip násilné obrany všeobecný souhlas.  Za předpokladu, že je splněn požadavek přiměřenosti, zeptejte se sami sebe takto: Pokud je užití násilí nutné k obraně vašich nevinných přátel nebo milovaných, kteří (předpokládejme) jsou vzati na milost sadistického souseda, trvali byste na tom, aby nebylo užito žádné násilí? To si nemyslím. Vím, že já bych to neudělal. Nuže, vše co princip násilné obrany dělá je, že generalizuje naše soudy. Nevinní, kteří jsou v ohrožení, nemusí být vaši přátelé nebo milovaní, nebo moji přátelé nebo milovaní, mohou být kýmkoli. A osoba, která vyhrožuje, nemusí být soused, ten člověk může být kdokoli.

Je násilí provedené A.L.F oprávněné? Vezmeme-li v úvahu princip násilné obrany, může být ospravedlnitelné, pokud zvířata jsou nevinná, což nepochybně jsou. Například norek uvězněný na kožešinové farmě a myš používaná na zkoušky toxicity neudělali nic, co by mohlo ospravedlnit upírání jejich svobody, zraňování jejich těl nebo odebrání jejich vlastního života. Takže ano, tyto zvířata jsou nevinná.

Zapotřebí je také proporcionalita. Nemělo by být využíváno více násilí, než kolik dostačuje. Mohou akce A.L.F. dostát těmto požadavkům? Kdo by mohl popřít, že mohou, ne nutně pokaždé, ale někdy zajisté.

Situace je odlišná, pokud aplikujeme poslední požadavek, který je zakotvený v principu násilné obrany. Ptáme se: "Byly vyčerpány, jak to okolnosti dovolily, nenásilné alternativy? Udělali ARAs obecně a konkrétně A.L.F. všechno co můžeme udělat pomocí nenásilných metod k vyprázdnění klecí?" Upřímně myslím, že ne. Ve skutečnosti si myslím, že jsme v porovnání s tím, co musíme udělat, udělali velmi málo. Svatí na nebesích, vždyť jsme ani nebyli schopni zastavit testy toxicity na "zvířecích modelech". Ne, z mé perspektivy je užití násilí A.L.F. neospravedlnitelné. ARAs nevyčerpali nenásilné alternativy.

Samozřejmě, že ARAs, kteří věří, že bylo prostřednictvím nenásilného aktivismu provedeno už dost, mohou dojít k opačnému závěru. A jde o tohle,a  ne o to, jestli jsou členové A.L.F. "domácí teroristé", tady je  jádro věci, kde mají ARAs upřímné a často hluboké neshody. V každém případě podle mého názoru lidé nepřestávají být ARAs v závislosti na tom, jakou pozici v této sporné otázce zastávají. Nesouhlasím s prostředky A.L.F. Myslím si ale, že se snaží osvobodit zvířata ze spárů lidské tyranie? Ano, myslím.

Ještě jedna věc. V 80. letech jsem podporoval A.L.F. a ostatní aktivisty, kteří se vloupávali do laboratoří a dalších žálářů zvířat, aby zdokumentovali, jak strašně se se zvířaty zachází a aby vězně osvobodili. S videi a fotkami v rukou už nikdo nemohl popírat pravdu. Při zpětném pohledu si osobně myslím, že by tyto akce byly ještě silnější, pokud by záchrany byly otevřenými záchranami (open rescues). To znamená, že tehdejší akce A.L.F. měly kromě osvobozování vězňů důležitý vzdělávací účel.

Někde v průběhu mezi tehdejškem a dneškem vzaly akce A.L.F. (podle mého názoru) násilný obrat. Když jsou dnes zapalovány budovy, tak příběhy, která media sdělují, jsou  o  těch "domácích teroristech" ne o žalářích týrající zvířata. Zásadní vzdělávací účel byl ztracen-- v popelu, abych tak řekl. Více k tomu v první kapitole Empty Cages.

Peter Singer ve své knize Osvobození zvířat upozorňuje a na otázku násilí:

Aktivisté užívali v praxi různé způsoby jak dosáhnout cílů Hnutí za osvobození zvířat. Někteří se pokoušeli vychovávat veřejnost posíláním letáků a otevřených dopisů do novin. Jiní se snažili ovlivnit vládní úředníky a své volené zástupce v parlamentu nebo kongresu. Aktivistické organizace pořádaly demonstrace a protestní shromáždění před místy, kde zvířata trpěla pro triviální lidské cíle. Mnohým však začala docházet trpělivost, protože dosáhly jen malého pokroku a chtěly ostřejšími akcemi docílit okamžité zastavení pokusů na zvířatech.

Ten, kdo ví, jakému utrpení jsou zvířata vystavena, nemůže být vůči této netrpělivosti kritický. Tváří v tvář pokračujícímu zlu sotva stačí jen sedět a psát dopisy. Je třeba pomoci zvířatům hned. Ale jak? Běžné legitimní cesty politického protestu jsou pomalé a nejisté. Měl by někdo násilím vniknout například do laboratoří a zvířata osvobodit? Je to sice ilegální, ale závaznost poslouchat zákon není absolutní. Stejně tomu bylo přece v případě pomoci uprchlým otrokům na americkém jihu, abych zmínil alespoň jednu z možných historických paralel. Vážnějším problémem je ovšem to, že reálné osvobození zvířat z laboratoří a průmyslově organizovaných zemědělských farem se může stát jen falešným gestem, protože výzkumníci si prostě objednají další zvířata - a kdo najde domov pro tisíc vepřů nebo sto tisíc slepic? Útoky skupin Hnutí za osvobození zvířat byly v některých zemích účinné alespoň tím, že získaly důkazy o zneužívání zvířat, které by jinak zůstaly utajeny. Například při útoku na pennsylvánskou univerzitní laboratoř dr. Thomase Germarelliho byly ukradeny videozáznamy, které nakonec přesvědčily samotného tajemníka zdravotnictví a sociálních služeb, aby další pokusy zakázal. Jen těžko by bylo možné toho dosáhnout jinou cestou, a tak musím tyto odvážné, citlivé a přemýšlivé lidi, kteří akci naplánovali a provedli, upřímně pochválit...

Bylo by tragickou chybou, kdyby se i malá část našeho Hnutí za osvobození zvířat pokoušela dosáhnout svých cílů ohrožováním lidského zdraví. Někteří lidé si myslí, že ti, kteří působí zvířatům utrpení, by ho měli sami poznat na vlastní kůži. Nevěřím v odvetu, a kdybych věřil, bylo by to hrubé porušení našich zásad směřujících k odstranění utrpení. Teprve až rozumní lidé v naší společnosti změní své myšlení, pak toho dosáhneme. Kdybychom si mysleli, že člověk, který zneužívá zvířata, je otrlý a necitelný a že mu můžeme fyzicky ubližovat nebo tím vyhrožovat, snižovali bychom se na jeho úroveň. Násilí plodí vždy jen další násilí - klišé, které je však tragicky pravdivé v desítkách konfliktů na celém světě. Síla Hnutí za osvobození zvířat spočívá ve vysoké etické odpovědnosti, opustit ji by znamenalo nahrát do rukou našim kritikům.

Následovat dva největší a ne náhodou i nejúspěšnější vůdce osvobozeneckých hnutí moderní doby - Gándhího a Martina Luthera Kinga - je alternativou narůstajícího násilí. Přes všechny provokace a často i násilné útoky svých odpůrců zůstali věrni zásadám nenásilí. Nakonec zvítězili, protože oprávněnost jejich věci nebylo možné popřít a jejich chování zapůsobilo i na svědomí odpůrců. Bezpráví, kterého se dopouštíme na jiných živočišných druzích, je stejně nepopiratelné, jakmile si je jednou uvědomíme, a naděje na vítězství naší věci spočívá v její správnosti, a ne ve strachu z bomb.