Rozhovor s Tomem Reganem

3.část

2. část

Zdravím, profesore Regane, je skvělé dostat příležitost se vás zeptat! Myslím, že je vaše práce fantastická a důležitá.  Zajímalo by mě, jaký je váš názor na životní podmínky zvířat (welfare). Já jakožto vegan nesouhlasím s užíváním nebo zneužíváním jakýchkoli vnímajících bytostí z jakéhokoli důvodu. Zajímalo by mě, zda máte pocit, že pouze kroky vedoucí ke zrušení všeho užívání a zneužívání zvířat jsou dostatečné nebo máte pocit, že zajištění lepších podmínek pro zvířata, která jsou člověkem využívána, jako jsou hospodářská zvířata, je součástí cesty k adekvátním právům zvířat? Je tlak na lepší podmínky zvířat druhem pomoci společnosti, aby podnikla další logický krok v neužívání a zneužívání dalších zvířat nebo, jak si někteří myslí, to pro některé dělá užívání a zneužívání zvířat přijatelným? Velmi děkuji za váš čas.

TR: Děkuji za vaše milá slova o mé práci a za vaše provokativní otázky, o kterých vím, že lidi považující se za ARA (Animal rights ativisté), rozdělují. V každém případě se mé vlastní názory na to v průběhu let nezměnilyo. Například v roce 1960 jsem napsal malou brožuru pojmenovanou "Filozofie práv zvířat", která začíná krátkým shrnutím (‘The Animal Rights Position.’). Později jsem pak napsal krátkou esej nazvanou "Jak prodloužit nespravedlnost". To nejlepší, co mohu v rámci odpovědi na otázku udělat, že začnu se shrnutím, uvedu příklady abolicionistických kampaní, které lze vyhrát, a reprodukovat esej. Potom bych chtěl přidat další moji esej "Zvířecí práva a mýtus humánního" zacházení" pro ty, co by si chtěli o tomto tématu něco přečíst.

Pozice práv zvířat 

Zvířata, která lidé jedí, používají ve vědě, loví, chytají do pastí a zneužívají mnoha jinými způsoby, mají svůj vlastní život, který je pro ně důležitý a leží mimo jejich užitečnost pro nás. Nejsou jenom na světě, ale jsou si ho vědoma. Záleží jim na tom, co se s nimi stane. Každé má svůj život, lepší nebo horší…život zahrnuje množství biologických, individuálních a sociálních potřeb. Uspokojení těchto potřeb je zdrojem potěšení, frustrace nebo zneužívání je zdrojem bolesti. V těchto základních směrech jsou na tom zvířata například v laboratořích a farmách jako lidské bytosti. A tak etika našeho zacházení s nimi i navzájem mezi sebou musí uznávat stejné fundamentální morální principy.

Ve svých nejhlubších základech stojí etika na nezávislé hodnotě jedince. Morální hodnota každé lidské bytosti se neměří podle toho, jak užitečná je pro ostatní. Zacházet s lidskými bytostmi způsoby, které nerespektují jejich na ničem nezávislou hodnotu, znamená porušit to nejzásadnější z lidských práv: právo každé osoby na zacházení s respektem.

Filozofie práv zvířat pouze požaduje, aby byla respektována logika. Protože každý argument, který věrohodně vysvětluje nezávislou hodnotu lidských bytostí implikuje, že ostatní zvířata mají tu stejnou hodnotu a mají ji rovnocenně. A každý argument, který věrohodně vysvětluje právo lidí na zacházení s respektem, také implikuje, že ostatní zvířata mají stejné právo a mají ho rovněž rovným dílem.

Je proto pravda, že ženy neexistují proto, aby sloužily mužům, aby černí sloužili bílým, chudí sloužili bohatým, slabí sloužili silným. Nejenom, že filozofie práv zvířat tyto pravdy akceptuje, ale trvá na nich a ospravedlňuje je. Tato filozofie jde ovšem dál. Tím, že trvá a ospravedlňuje nezávislou hodnotu a práva zvířat, dává vědecky podložené a nestranné morální argumenty pro odmítnutí toho, že zvířata existují, aby nám sloužila. 

Jak je jednou tato pravda uznána, je jednoduché pochopit proč je filozofie práv zvířat nekompromisní ve své odpovědi na každou jednotlivou nespravedlnost, kterou musí zvířata protrpět. Nejsou to například větší, čistší klece, co spravedlnost v případě zvířat užívaných ve vědě požaduje, ale prázdné klece, ne "tradiční" hospodaření, ale úplné ukončení veškerého obchodu s masem mrtvých zvířat, ne "humánnější" lov a chytání do pastí, ale úplné vymýcení těchto barbarských praktik. 

Protože když je nespravedlnost absolutní, musí člověk vzdorovat absolutně. Nebylo to "reformované" otroctví, co spravedlnost požadovala, ani "reformovaná" dětská práce, ani "reformovaný" útisk žen. Ve všech těchto případech bylo jedinou morální odpovědí zrušení. Pouze reformovat absolutní nespravedlnost znamená prodloužit nespravedlnost.

Filozofie práv zvířat požaduje tu stejnou odpověď -abolici- v reakci na nespravedlivé zneužívání zvířat. Nejsou to detaily nespravedlivého zneužívání, které musí být změněny. Je to samotné nespravedlivé zneužívání, které musí být ukončeno, ať už například na farmě, v laboratoři nebo v divočině. Filozofie práv zvířat nevolá po ničem víc, ale ani se nespokojí s ničím menším. Jak ale můžeme svých abolicionistických cílů dosáhnout? Jedna cesta (ta, kterou upřednostňuji) vyzývá ARAs k obětování času a energie ve snaze vytvořit inkrementální abolicionistické změny. Pár příkladů jsem uvedl v Empty Cages....

Podle mého mínění jsou tyto cíle dosažitelné. Netvrdím, že to bude  snadné. Jen říkám, že jsou dosažitelné. Hlavní věc, které stojí v cestě jejich realizace je nedostatek kooperace a kolaborace mezi organizacemi. "Mnoho rukou na mnoha veslech", tak bych to podal. To je, co je potřeba. Osobně nejsem politický organizátor. Nejsem někdo, kdo může vést kampaně. Přeji si, abych mohl, ale nemůžu. Co mi zcela jasné je, jak jsem řekl, že tyto dosažitelné cíle nebudou realizovány, pokud nebo dokud nebudou ARAs spolupracovat. Takhle  vidím naši situaci. Skrze okno prochází sluneční světlo. Cítíme teplo. Pokud to stejné světlo prochází skrze zvětšovací sklo, může zažehnout oheň. Hnutí za práva zvířat je dnes jako sluneční světlo prostupující skrze okno. Má zajisté nějaký efekt. Ale pomysleme, o kolik silnější by sluneční světlo bylo, kdyby bylo skutečně soustředěné.

Jak prodloužit nespravedlnost

Jiní (z nichž se mnozí považují za ARAs) si myslí, že abolicionistických cílů může být dosaženo odlišnou cestou. Například v případě zemědělství lidé upřednostňující postupné regformy si myslí, že nejlepší způsob k uskutečnění cílů je reformovat současné praktiky na základě zájmů zvířat. Napříkad podporovat reformy vedoucí k snižování množství slepic v bateriových klecích…

Předpokládejme, že jsou tyto reformy realizovány v  celé živočišné„výrobě“. Jaký bude výsledek?

No, patrně by by se věci změnily docela dost. Na místě průmyslových velkofarem, které jizví dnešní venkovskou krajinu, si můžeme představit nepřeberné množství farem napodobujících Old McDonald’s. V tomto vlídném novém světě by muselo být mnohem méně hospodářských zvířat, než je jich dnes, zato kvalita jejich života by byla výrazně lepší. Kdo by mohl být nespokojený s tak idylickým světem?

Třeba ARAs? Tisíce farem Old McDonald’s obývané miliony šťastných zvířat není cíl, o který usilujeme. Cíl, který hledáme je konec chovu zvířat pro jejich maso a další produkty. Proč by pak měli ARAs pracovat na typech reforem, které jsem popsal?Zevrubně zváženo se zdá být odpověď očividná. Vzhledem k tomu, že jsou na tom zvířata kvůli reformám mnohem lépe a jelikož se ARAs skutečně starají o to, jak se se zvířaty zachází, měli by tak  ARAs určitě reformy podporovat reformy a pomáhat je uskutečňovat. 

Věci nejsou takhle jednoduché. Z pohledu ARAs živočišná výroba porušuje práva zvířat; zachází s nimi jako s našimi zdroji - věru jako s obnovitelnými zdroji….. Ne, reformovat nespravedlnost znamená prodloužit nespravedlnost.

Zastánci reforem by mohli odpovědět, že v průběhu času, jakmile se provedou první a pak další reformy,  zvýší se kvalita života chovaných zvířat a lidé začnou své smýšlení o zvířatech měnit. Jakmile veřejnost pochopí, že zvířata mají zájmy a poté co podpoří výzvu, aby se s jejich zájmy spravedlivě počítalo, posunou se lidé od svých maso-jedlických způsobů. Z tohoto pohledu přijde den, kdy se kvůli reformám a jejich obecné podpoře veřejností všichni probudíme ve veganském světě.

Je to krásný příběh, ale stěží uvěřitelný. Proč by se lidé vzdali jehněčí kýty nebo hovězího žebra, když by byly provedeny všechny relevantní reformy? Koneckonců s reformami by hospodářská zvířata nemohla mít kvalitnější život, než ten, kterému by se těšila.

Navíc (a toto je stěží vedlejší záležitost) bude chtít veřejnost podporující, jistě napomoci ke stejnému šťastnému životu další generaci krav a prasat, kuřat a kachen...a tak dále do nekonečné budoucnosti.

Popravdě řečeno, je jen zbožným přáním si myslet, že úspěšná realizace reforem ukončí živočišnou “výrobu“. Je daleko pravděpodobnější, že mnoho lidí bude pokračovat v jedení zvířecího masa, avšak nyní s čistým svědomím, darem, který by jim byl paradoxně dán reformátory s dobrými úmysly.

Takže, abych znovu položil vaši specifickou otázku: "Je tlak na lepší podmínky zvířat metodou, jak pomoci společnosti, aby podnikla logický další krok v neužívání a nezneužívání dalších zvířat nebo jak si někteří myslí, to dělá užívání a zneužívání zvířat pro některé přijatelným?"

Nemyslím si, že by měli ARAs usilovat o lepší životní podmínky vězňů využívaných v zemědělství. Dosažení takových zlepšení by jen jejich zneužívání učinilo společensky přijatelné a ve výsledku pomáhalo  zachovat samotné zlo, proti kterému stojíme. Z mého pohledu, jak jsem napsal před dvaceti lety, "reformovat absolutní nespravedlnost znamená prodloužit nespravedlnost."

To neznamená, že popírám význam toho, aby lidé věděli o utrpení zvířat. Pamatujte si na mé předchozí postřehy týkající se lidí, kteří se mě vyptávali na otázky, na které jsem už stokrát odpověděl? Pamatuji si, že když jsem se na ně podíval, bylo to, jako bych se díval do zrcadla.

Byly časy, kdy jsem podobně jako oni nevěděl, jak se se zvířaty zachází.

Byly časy, kdy jsem podobně jako oni věděl, ale nestaral jsem se.

Byly časy, kdy jsem podobně jako oni věděl, staral jsem se, ale ne dost na to, abych změnil, to jak jsem žil.

Byly časy, kdy jsem podobně jako oni ... byl jsem jimi!

Myslím, že ARAs, kteří jsou stejně jako já Muddlers, by nikdy neměli zapomenout, v jaké temnotě jsme kdysi byli. Nebo jak bylo na naší osobní cestě důležité zoufat nad tím, jak strašně se zvířaty zachází. Vím, že bych se nestal člověkem, kterým jsem teď, kdyby se moje mysl a srdce neotevřely, aby vzaly na vědomí jejich utrpení a zbytečnou smrt. V této Muddlerské fázi vývoje je přirozené chtít větší klece v naději na zmírnění bolesti. To bylo mezi prvními kroky, které jsem udělal, až později jsem došel k tomu, že klece nemají být větší, ale musí být prázdné.

Práva zvířat a mýtus humánního zacházení

Vnějšímu pozorovateli se zdají obhájci práv zvířat jako zvláštní cháska. Nejíme maso, vyhýbáme se kosmetice testované na zvířatech a bojkotujeme Ringling Brothers (pozn. překl. to je cirkus). Zahalovat se do kožešiny? Zapomeňte na to. ARAs dokonce ani nenosí kůži a vlnu. Mnoho lidí vnímá ARAs jako jasné případy šílenců. Nicméně, jednoduše řečeno, to čemu věříme je prostý zdravý rozum.

V co ARAs věří

Věříme, že zvířata zabíjená pro jídlo, chytána kvůli kožešinám, používaná v laboratořích nebo trénována aby skákala obručí, jsou jedinečné bytosti, někdo,  ne něco.Věříme, že to, co se s nimi děje,  je pro ně důležité.   Proč? Protože to vytváří rozdíl v kvalitě a délce jejich života.

V těchto ohledech ARAs věří, že jsou zvířata a lidé rovnocenná.  Všichni Aras sdílejí společný morální názor: Neměli bychom jim dělat to, co bychom neudělali sobě. "Ne větší klece," říkáme: "žádné klece."

 "Humánní zacházení" podle zákona

Relativně vzato jen málo lidí je ARAs. Proč? Část odpovědi se týká našich různých představ o tom, jak často se se zvířaty špatně zachází. ARAs věří, že je to tragédie nepočitatelných rozměrů. Ne-ARAs věří, že  špatné zacházení se zvířaty se není pravidlem.

To, že ne-ARAs přemýšlí tímto způsobem se zdá být naprosto rozumné. Nakonec, máme  přece zákony, které upravují, jak se může se zvířaty zacházet a soustavu vládních inspektorů, kteří zajišťují, že se tyto zákony dodržují. Co naše zákony vyžadují? V jazyce naší nejdůležitější federální legislativy, Animal Welfare Act, musí zvířata mít "humánní péči a zacházení". Jinými slovy musí být se zvířaty zacházeno s pochopením, milosrdenstvím a soucitem, skutečným významem slova "humánní". Tak to stojí v každém standardním slovníku.

Pokud by to bylo tak zlé, jak ARAs říkají, tak by museli vládních inspektoři objevit  obrovské množství nelidského zacházení. Avšak to je přesně to, co vládní inspektoři nenacházejí.

Za fiskální rok 2011 Inspekční služba "Animal Plant Health Inspection Service" (APHIS) provedla 12 000 inspekcí. Z celkového počtu bylo jen 140 hlášení pro možná porušení z důvodu nesprávného zacházení se zvířaty. Vychází to na téměř 99% míru dodržování zákona.

Není divu, že se veřejnost domnívá, že se vzácnými výjimkami, je se zvířaty zacházeno s milosrdenstvím a laskavostí, se sympatií a soucitem.

Je tragické, že důvěra veřejnosti v adekvátnost vládních inspekcí je bláhová. To, co inspektoři APIS považují jako humánní, podkopává inspekce, ještě než jsou provedeny. Vezměme si pár příkladů toho, co se děje se zvířaty ve výzkumných laboratořích... 

Každá z těchto procedur a výsledků vyhovuje Animal Welfare Act. Každá odpovídá tomu, co inspektoři APIS počítají za "humánní péči a zacházení".

Ročně je počet zvířat používaných ve výzkumných laboratořích podléhajícím inspekcím APIS odhadován na dvacet milionů. Toto číslo, ačkoli velké, je zastíněno deseti miliardami zvířat ročně zabitými jen ve Spojených státech ke konzumaci. Pozoruhodní je, že jsou hospodářská zvířata explicitně z právní ochrany poskytované Animal Welfare Act vyloučena.

Kdo rozhoduje o tom, co znamená pro hospodářská zvířata humánní péče a zacházení? V realpolitice amerického zemědělství (animal agriculture) je to právě zemědělsko-průmyslový komplex  kdo diktuje pravidla. A jaké zacházení mohou pravidla umožnit? Zde jsou některé příklady :

* Telata určená na maso stráví celý svůj život individuálně uvězněna v kóji příliš úzké na to, by se v ní mohla otočit.

* Nosnice, kterých je sedm nebo více, žijí rok či déle v klecích velkosti kartotékové zásuvky, po němž jsou běžně dva týdny hladem, aby se povzbudily k dalšímu cyklu snášení.  

* Prasnice jsou umístěny po čtyři nebo pět let v samostatných zamřížovaných hrazeních ("těhotenských kotcích"), která jsou stěží širší než jejich těla, kde jsou nuceny k plození vrhu za vrhem.  

*Až do nedávné paniky "šílených krav" byl hovězí dobytek nebo mléčný skot, který byl příliš slabý, aby mohl stát odvlečen nebo tlačen na porážku. 

*Husy a kachny nuceně krmeny lidskou obdobou 13,6 kg (třiceti liber) jídla denně, aby se jim zvětšila játra k lepšímu uspokojení poptávky po Foie gras.  

Všechny tyto podmínky a procedury demonstrují náležitý závazek průmyslu k milosrdenství a laskavosti, soucitu a pochopení. V newspeaku zákona  Animal Welfare Act nejenom "potravinová" zvířata zařazena mezi zvířata. Kožešinová zvířata, ať chycená v divočině nebo vychovaná na kožešinové farmě, jsou vyloučena z právní ochrany, jakkoli omezené, poskytnuté AWA. Tak jak je to u živočišného zemědělství, kožešinový průmysl stanovuje vlastní pravidla a regulace "humánní péče“.  A co může "humánní" kožešinové farmaření a lovení povolovat? Zde jsou příklady:

* Na kožešinových farmách jsou norek, činčila, mýval, rys, lišky a další kožešinová zvířata uzavřena v drátěných klecích po celou dobu svého života.

* Bdělý stav stráví chozením sem a tam, točením hlavy nebo skákáním na stěny klecí, mrzačením se nebo požíráním svých kolegů v kleci.

* Smrt je způsobena zlomením krku nebo udušením (použití oxidu uhličitého nebo oxidu uhelnatého) nebo strčením elektrických tyčí do řitního otvoru a  tak "usmažením" zevnitř.

* Zvířata chycená v přírodě do pasti zemřou v průměru až za patnáct hodin.

*Chycená kožešinová zvířata se často v marné snaze osvobodit se, okoušou  chycenou končetinu.

Vše je naprosto legální, každá část je v souladu s průmyslovými standardy pro „humánní zacházení“ laskavost a milosrdenství, pochopení a soucit.

Čas naštvat se

Ti starší z nás si jistě pamatují nesmrtelná slova televizního hlasatele Howarda Bealeho ve filmu Network. Věci jsou šílené, říká Beale. Svět je v háji. Lidi se potřebují naštvat. Opravdu naštvat. "Chci, abyste všichni vstali ze židlí," říká Beale svým divákům, "šli k oknu, otevřeli ho, vystrčili ven hlavu a křičeli: Jsem zatraceně naštvaný a už to nebudu dál snášet!"

Lidé, kteří věří tomu, co jim mluvčí průmyslu a vládní inspektoři říkají o "humánní péči a zacházením" se zvířaty musí následovat nabádání Howarda Bealeho. Musí se zatraceně naštvat a to ze dvou důvodů. Zaprvé se musí zatraceně naštvat kvůli tomu, jak byli podvedeni. Prostým faktem je, že jim nebyla řečena pravda. Namísto toho byli uvedeni v omyl a manipulováni mluvčími průmyslu a vlády. "Žádný strach Johne a Jane. Veřejnosti. Věřte nám: V laboratoři, na farmě v přírodě je všechno v pořádku. Se zvířaty se zachází humánně. Věříte nám?" Lze jen doufat, že už ne.

Zadruhé, lidé se musí zatraceně naštvat kvůli tomu, jak se se zvířaty zachází.

Pokud přijde den, kdy se veřejnost zatraceně naštve, porostou řady obhájců zvířat v nebývalé míře. Až tento den přijde, ale ne dřív, naše sdílené naděje o světě, ve kterém je se zvířaty skutečně zacházeno humánně budou konečně reálné.

pokračování rozvovoru příště

Diskuse o environmentální etice se obvykle soustřeďují kolem učení známého jako axiologie— teorie hodnot. Existují čtyři velké školy environmentální axiologie.

První prosazuje biologickou rovnost — všechen život, živé holony mají stejnou hodnotu: žížala i lidoop mají stejnou hodnotu. Tento přístup je zcela běžný pro hlubinné ekology a některé ekofeministky.

Druhá škola prosazuje modifikace práv zvířat — jakmile se u živočicha setkáme s rudimentárním vědomím, měli bychom rozšířit určitá základní práva i v jeho prospěch. Tato škola zkouší narýsovat evoluční dělící čáru mezi tvory, kteří nemají takové citové vnímání, aby to stálo za řeč (například hmyz), a těmi, kteří ho mají (například savci).  

Třetí škola je hierarchická či holarchická (termín Arthura Koestlera pro přirozenou hierarchie), často založená na filosofii Alfreda Northe Whiteheada (např. Charles Birch a John B. Cobb, jr.). Tento přístup vnímá evoluci jako holarchické rozvíjení (částice, atom, bu=nky, otganismy, přičemž každá složitější entita má větší práva. Aneb lepší je zabít žížalu než krávu. Lidské bytosti jsou nejpokročilejší, a tudíž mají nejvíce práv, ale tato práva nezahrnují právo na plenění a drancování ostatních živých entit, neboť také ony disponují určitými základními a důležitými právy.

Čtvrtá škola zahrnuje různé správcovské přístupy. Práva má pouze člověk, ale mezi nimi jsou také funkce pečovatele a správce Země a jejích živých obyvatel. Mnoho konvenčních, religiózních teoretiků přijímá tento přístup jako prostředek k zasazení environmentální péče do rámce mravního imperativu (například prof. Max Oelschlaeger).