|
Polská spisovatelka Olga Tokarczuková (*29. 1. 1962) je autorkou
poezie, esejí, povídek. V roce 2019 získala Nobelovu cenu. V Česku již
delší dobu patří k nejznámějším žijícím polským spisovatelům. Kniha
Svůj pluh veď přes kosti mrtvých, v které hrdinka ve vesnici na
česko-polském pomezí válčí s místními lovci, byla předloni zfilmovaná Agnieszkou Hollandovou.
"Vůbec si myslím,
že základním motorem, který mým psaním hýbe, je soucit."
Sama v jednom rozhovoru přiznala, že ji někdy všechny ty zásadní
otázky, které jí novináři kladou, unavují, ale pokaždé si uvědomí, že
samotný fakt, že se o její názory někdo zajímá, jí dává ohromnou svobodu
říkat, co si myslí, o čem je přesvědčená, že je správné. A že jsou to
třeba otázky rovnosti pohlaví nebo ochrany zvířat, je pro ni podstatné,
protože to koresponduje s její touhou změnit svět. Rozhodla se, že se do
této změny pustí z pozice významné intelektuálky a svůj vliv využije, že
je to dokonce její povinnost, když ho mohou využívat jiní ve prospěch
svůj. Ano, je to klasický boj mezi černým a bílým, dobrem a zlem a my si
můžeme jen zvolit svou stranu…...Především je neustále podezírána z
nedostatečně silného národního cítění, jsou jí vyčítáni ukrajinští
předci, její feminismus, náklonnost k různým menšinám, to, že má raději
zvířata než lidi, prostě — česky řečeno — je to typická "pravdoláskařka"
ve střetu s anonymní internetovou ulicí. (Rozhovor o Olze Tokarczukové s
překladatelem Petrem Vidlákem).
Utrpení zvířat se nebojí přirovnat k utrpení
lidskému. Není v tom žádná přecitlivělost, ale autentická něžnost. Tam,
kde by její knihy mohly působit krutě, zmírňuje obraz soucitem,
soucítěním. Není utopickou revolucionářkou,která věří v možnost
vytvoření ideálního světa, ba právě naopak, přímo gnosticky si uvědomuje
zkaženost lidské existence vyplývající z utrpení, a to ji, paradoxně,
chrání před pokušením bezohledné kritiky momentální skutečnosti. (Kinga Duninová
v předmluvě knihy Olgy Tokarczukové Okamžik medvěda)
|
|