Olga Tokarczuková se ve netradiční detektivce Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých rozhodla strhnout masku pokrytectví, která vrostla do tváře našeho světa, a především vzbudit v čtenářích zděšení a hněv.

Sledujeme vyprávění postarší paní Dušejkové, učitelky angličtiny a ženy žijící aktivním, leč samotářským životem. Moc doma neuklízí, ale studuje pohyby planet a jejich vliv na lidské osudy. Neustále obtěžuje policii stížnostmi na porušování paragrafů ve věci zacházení se zvířaty. Tato inteligentní, stárnoucí, osamělá bytost žije na česko-polském pomezí, obklopená tupostí, malostí a machistickou přezíravostí místních pijanů. Všichni, včetně místního pátera, jsou myslivci. A tihle myslivci chodí na hony, chovají bílé lišky na kožešiny, pořádají bály, opíjejí se, jistě mlátí své ustrašené ženy, kšeftují s kde čím a k smrti rádi oslavují den Svatého Huberta, svého patrona.

Od prvních stran románu na čtenáře doléhá pocit odestáté tragédie, jejíž skutečnou tvář odhaluje až v samotném závěru. Pouze z náznaků může rozkrývat, jakou souvislost má tato nehezká historie s místním sdružením mysliveckých duchovních, vztahem katolické církve k zvířecím bytostem a způsobům, jimiž se člověk může domoci spravedlnosti v postkomunistické realitě. Astroložka Jana Dušejková marně na policii vysvětluje, že osudy obětí byly vepsány do hvězdných znamení a taky že by se mohlo jednat o pomstu někdejších obětí myslivců – samotných zvířat. Trpělivě všechny přesvědčuje o tom, že zvířata nejen že mají duši (což její polští katoličtí sousedé – stejně jako jejich víra – rezolutně odmítají), ale dokonce také o tom, že jsou natolik bystrá, aby mohla promýšlet vraždu. Dosud si všichni o paní Dušejkové mysleli, že je prostě trochu otravná a divná. Teď už ji mají za obecní šílenkyni.

Olga Tokarczuková, jedna z nejvýznamnějších polských autorek současnosti, se ve své tvorbě se dotýká moderních témat světové prózy: feminismu, nomádství, vztahu k instituci církve nebo úlohy mýtů v postmoderní společnosti. Autorka střední generace posbírala pěknou řadu literárních ocenění doma i ve světě a každá její nová kniha je kulturní událostí. Hlavní zbraní Tokarczukové je schopnost nepateticky spojovat výjevy a obsahy kulturní paměti a nezáměrnou psychedelii současného světa.„Mí hrdinové jsou spíše naivní a jak sami o sobě tvrdí, nepotřební, nebudovali kariéru, ničeho nedosáhli, jsou to smolaři a podivíni". Kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých prý rozpoutala v Polsku horlivou internetovou diskusi o vztahu člověka ke zvířatům, jakož i o tom, do jaké míry je tento postoj prezentovaný v knize  oprávněný a do jaké jde o pouhou zkreslenou utopii.