Co dělala vaše večeře, když byla ještě zvířetem

 

Drůbež, brojleři

  Prvním zvířetem, které bylo vyjmuto z relativně přirozených podmínek tradiční farmy, byla drůbež. Lidé jí využívají dvěma způsoby: na maso a na vejce. Dnes pro zisk obojího existují běžné techniky masové produkce. 

Propagátoři agrobyznysu považují vzestup drůbežářského průmyslu za jeden z velkých úspěchů zemědělství. Na konci druhé světové války bylo kuře na stole stále relativně vzácné. Tato kuřata pocházela většinou od malých nezávislých farmářů nebo to byli nechtění kohouti z chovu nosnic. Dnes se ve Spojených státech týdně porazí na 102 milionů brojlerů - jak se říká kuřatům určeným na jídlo-, kteří jsou chováni ve vysoce automatizovaných podnicích, podobných továrnám, jež patří velkým korporacím ovládajícím jejich produkci. Osm z těchto korporací poskytuje přes 50 procent z 5,3 miliardy kuřat každoročně zabitých v USA.

 Základním krokem při přeměně kuřat na výrobní položky bylo jejich uzavření do budov velkochovu. Producent brojlerů vezme deset, padesát tisíc i více jednodenních kuřat z líhní a umístí je do dlouhé budovy bez oken - většinou na podlahu, i když někteří výrobci používají řady klecí, aby se do jedné budovy vešlo více ptáků. Uvnitř drůbežárny se kontroluje každý aspekt prostředí proto, aby kuřata rostla rychleji za současně menší spotřeby krmiva. Krmivo a voda se automaticky přivádějí z násypek připevněných ke stropu. Osvětlení je přizpůsobeno podle doporučení zemědělských odborníků: například jasné světlo 24 hodin denně po dobu prvního týdne nebo čtrnácti dnů, aby kuřata rychle přibývala na váze; potom se třeba světla ztlumí a vypínají se každé dvě hodiny, protože kuřata prý budou po odpočinku lépe jíst; kolem šestého týdne věku vyrostla kuřata natolik, že jsou namačkaná na sobě, a světla budou po celou dobu ztlumená proto, aby se snížila agresivita vyvolaná nedostatkem prostoru.

 Kuřata brojlera budou poražena ve věku sedmi týdnů (přirozená délka života slepic je asi sedm let). Na konci tohoto krátkého období již kuřata váží dva až dva a půl kilogramu; přesto mají k dispozici prostor jenom 450 cm² - tedy méně, než je povrch archu papíru o velikosti A4. Za těchto podmínek při normálním osvětlení vede stres z nedostatku prostoru a nepřítomnost přirozeného výběhu, kde by si kuřata vybyla energii, k výbuchům agresivity, kdy si vzájemně vytrhávají peří a někdy se dokonce zabijí a žerou. Zjistilo se, že velmi tlumené světlo toto chování omezuje a ptáci tak prožijí poslední týdny svého života v téměř úplné tmě.

 Vytrhávání peří a kanibalismus jsou, v jazyce chovatelů brojlerů, „zlozvykem". Nejsou ale přirozené; jsou výsledkem stresu z velkého počtu jedinců na malém prostoru, jímž musí kuřata procházet. Jsou to vysoce sociální tvorové a na malé farmě si vytváří hierarchii. Každý pták při krmení a dalších činnostech podléhá tomu, který je na vyšší pozici, a má přednost před těmi, kteří stojí níž. Než se tento pořádek ustálí, může dojít k několika konfrontacím, ale většinou stačí fyzický kontakt, nikoliv síla. Jak napsal známý pozorovatel chování zvířat Konrad Lorenz v době, kdy hejna na farmách bývala malá:

Znají se zvířata mezi sebou? Rozhodně ano... Každý chovatel drůbeže ví, že je v hejně ustaven velice pevný řád a každý pták respektuje toho, jenž stojí nad ním. Po několika málo rozepřích, jež nemusejí ani přejít v rány, každý pták ví, koho se má bát a kdo musí prokazovat úctu jemu. O udržení tohoto pořádku nerozhoduje pouze fyzická síla, ale také osobní odvaha, energie, a dokonce sebejistota každého jednotlivého ptáka.

Jiné studie prokázaly, že stabilní sociální hierarchii si může udržet hejno až o devadesáti kuřatech, kdy každý pták zná přesně svou pozici; ale pro 80 000 ptáků namačkaných v jedné místnosti to zřejmě bude obtížné. Žádný pořádek se mezi nimi nemůže vytvořit, a proto mezi sebou často bojují. A kromě neschopnosti ptáků poznat ostatní, už jenom pouhá skutečnost, že jsou tak namačkaní na sobě, přispívá k jejich podrážděnosti a nervozitě, stejně jako by byli podráždění lidé, ale i jiná zvířata. To farmáři vědí už dlouho: 

Vytrhávání peří a kanibalismus se snadno stává vážným zlozvykem u ptáků, kteří žijí za krajních podmínek. Výsledkem je nižší produktivita a ztráta zisku. Ptáci se začnou nudit a vytrhávat vyčnívající části opeření ostatních... Zahálka a nuda jsou původními příčinami zlozvyků, přispívá k nim i přeplněné a přetopené ustájení.

Farmáři se „zlozvyků" musí zbavit, protože přicházejí o peníze; ale ačkoliv vědí, že původní příčinou je přeplněný prostor, nic s tím nemohou udělat, protože v konkurenci by snížení počtu ptáků znamenalo současně snížení ziskové marže. Cena budovy, automatického krmného zařízení, pohonných hmot potřebných pro vytápění a ventilaci budovy a cena za práci by se nezměnily, ale bylo by méně ptáků na prodej a tudíž menší příjem. Proto farmáři usilují o omezení následků stresu, který je stojí peníze. Nepřirozené podmínky, ve kterých se drůbež chová, vyvolávají zlozvyky, ale na jejich omezení musí farmář tyto podmínky učinit ještě méně přirozené. Jednou z možností je ztlumení světla. Drastičtějším krokem, který se nyní v průmyslu používá velice často, je odstranění zobáků.

 První se objevilo ve čtyřicátých letech v San Diegu a provádělo se pomocí opalovací lampy. Farmáři opalovali kuřatům horní část zobáku, aby nemohla ostatním vytrhávat peří. Tuto krutou techniku brzy nahradila upravená pájka a dnes se používá přístroj podobný gilotině s horkými čepelemi. Do přístroje je vložen zobák malého kuřete a žhavé nůžky odříznou jeho konec. Tato procedura se provádí velice rychle, tempem zhruba patnáct ptáků za minutu. Taková rychlost způsobuje, že se teplota a ostrost nůžek může měnit, takže dochází k nekvalitnímu řezu nebo poranění kuřat:

 Příliš horké čepele mohou způsobit puchýře v ústech. Chladné nebo tupé čepele mohou způsobit vznik masitých kulovitých výrostků na konci dolní čelisti. Takové novotvary jsou velice citlivé.

Joseph Mauldin z University of Georgia, zabývající se výzkumem drůbeže, na konferenci o jejím zdraví popsal svá pozorování v oboru:

Vyskytuje se mnoho případů spálených nozder a těžkého zmrzačení, které vznikají díky nesprávnému postupu, jenž nepochybně vyvolává akutní i chronické bolesti, negativně ovlivňuje chování při krmení a produkční faktory. Pro soukromé společnosti na chov brojlerů jsem prováděl zhodnocení kvality zkracování zobáků. Většina společností byla spokojená, když poměr správně zkrácených zobáků dosáhl 70 procent... Kuřatům zkracovaly zobáky týmy, které byly placeny spíše za kvantitu než za kvalitu práce.

I když se tato operace provede správně, nemůžeme si představovat, že jde o bezbolestnou proceduru, jako třeba stříhání nehtů. Jak zjistila britská vládní odborná komise pod vedením zoologa profesora F. W. Rogerse Brambella před několika lety:

Mezi zobákem a kostí je tenká vrstva vysoce citlivé měkké tkáně, která připomíná lůžko lidského nehtu. Horká čepel při odstraňování zobáku prochází touto soustavou zobáku, kosti a citlivé tkáně a způsobuje prudkou bolest.

Poškození způsobené odstraněním zobáku je navíc dlouhodobé: takto zmrzačená kuřata méně jí a několik následujících týdnů ztrácejí hmotnost. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto jevu je, že bolest poraněného zobáku neustupuje. J. Breward a M. J. Gentle, vědci z Výzkumného centra drůbeže při Britské radě zemědělského a potravinářského výzkumu, zkoumali pahýly zobáků slepic a zjistili, že poškozené nervy dorostly a proměnily se na útvar z propletených nervových vláken nazývaný neurom. Podobné neuromy se objevují u lidí s amputovanými končetinami a způsobují akutní i chronické bolesti. Breward a Gentle zjistili, že se to pravděpodobně týká také neuromů způsobených odstraněním zobáku. Následně Gentle prohlásil, s opatrností typickou pro odborníka na drůbež, píšícího do odborného časopisu: 

Závěrem je spravedlivé přiznat, že nevíme, nakolik je odstranění zobáku pro drůbež nepříjemné nebo bolestivé, ale v ohleduplné společnosti máme právo pochybovat. Abychom zabránili kanibalismu a vytrhávání peří, je životně důležitý kvalitní chov, a za okolností, kdy nemůže být kontrolována intenzita osvětlení, je jedinou alternativou pokus o chov ptáků, kteří tyto nechtěné znaky chování nemají.

 Je také možné jiné řešení. Odstraňování zobáků, které většina výrobců rutinně provádí z obav z kanibalismu, do velké míry omezuje škody, které vytvářejí kuřata na sobě navzájem. Ale očividně nijak nesnižuje stres a přeplnění, které, v prvé řadě, kanibalismus vyvolává. Staromódní farmáři, kteří mají malá hejna na velkém prostoru, své drůbeži zobáky odstraňovat nemuseli.  

  Kdysi dávno, pokud jedno kuře týralo ostatní (což se také mohlo stát, i když to nebylo pravidlem), bylo vzato z hejna pryč. Podobně i ptáci, kteří onemocněli nebo se poranili, dostali potřebnou péči, nebo byli v případě nutnosti rychle zabiti. Nyní na desítky tisíc ptáků dohlíží jediná osoba. Americký ministr zemědělství psal nadšeně o tom, jak se jeden člověk dokáže postarat o 60 000 až 70 000 brojlerů. V časopise Svět drůbeže nedávno vyšel jako hlavní článek o oddělení brojlerů Davida Derehama, který se sám stará o 88 000 brojlerů, umístěných pod jednou střechou, a k tomu obhospodařuje 24 hektarů půdy! „Starat se" ale neznamená to co dřív, protože kdyby měl farmář jenom jednu vteřinu denně na to, aby prohlédl kuře, prohlídka všech kuřat by mu trvala více než 24 hodin, nemluvě o ostatních povinnostech a troše toho farmaření navíc. A prohlídka by byla ještě ztížená ztlumenými světly. A skutečně ne všichni dnešní farmáři odebírají mrtvá kuřata. Je levnější takto o několik přijít než platit dalším zaměstnancům za to, aby kontrolovali zdravotní stav drůbeže.

 Aby bylo možno plně kontrolovat světlo a do jisté míry také teplotu (většinou to je jenom topení, žádné chlazení), mají drůbežárny silné stěny bez oken a spoléhají se na umělou ventilaci. Ptáci nikdy nevidí denní světlo, dokud je nevyvezou na jatka; ani se nenadýchnou vzduchu, který by nebyl plný čpavku z jejich vlastních výkalů. Ventilace stačí na to, aby se drůbež za normálních okolností udržela při životě, ale jestliže dojde k mechanické poruše, ptáci se brzy udusí. A tak běžná pravděpodobnost výpadku proudu může mít katastrofální následky, protože ne všichni producenti brojlerů mají náhradní zdroje elektřiny.

 Jinou možností, jak se ptáci v drůbežárně mohou udusit, je umačkání. Ze zavřených kuřat se stanou nervózní, ustrašená stvoření. Nejsou zvyklá na ostré světlo, silný hluk a jiné vzruchy, takže při náhlém leknutí začnou panikařit a utečou do jednoho rohu budovy. Při svém ustrašeném úniku do bezpečí se namačkají jedno na druhé, takže, jak to popisuje jeden farmář, „se navzájem udusí na jedné žalostné hromadě v rohu místnosti".

 I když kuřata těmto rizikům uniknou, mohou podlehnout množství nemocí, které se v drůbežárnách běžně objevují. Nová a stále záhadná příčina smrti je nazvaná jednoduše „akutní smrtelný syndrom" (ADS). Je očividně výsledkem nepřirozených podmínek panujících v drůbežářství a průměrně usmrtí 2 procenta všech brojlerů v Kanadě a Austrálii a v ostatních zemích budou čísla pravděpodobně podobná, jestliže se v nich používají podobné metody. Popisuje se následovně: 

Kuřata před smrtí dostala záchvat, který se projevoval ztrátou rovnováhy, prudkým máváním křídly a silnými svalovými křečemi... Pozorovaní ptáci při počáteční ztrátě rovnováhy padali dopředu či dozadu, při prudkém mávání křídly zůstali ležet na zádech nebo na hrudi.

Žádná z těchto studií nepodává vysvětlení, proč by tato zdánlivě zdravá kuřata měla zkolabovat a zemřít, ale specialista na drůbež z britského ministerstva zemědělství tuto nemoc spojuje se samotným cílem drůbežářského průmyslu - rapidním růstem:

 Míra úmrtnosti brojlerů stoupá a je rozumné uvažovat, zda by tento problém nemohl být způsoben velmi významnými pokroky v genetice a výživě, kterých bylo dosaženo. Jinými slovy můžeme čekat, že brojleři porostou příliš rychle - jejich hmotnost se za dobu 7 týdnů 50 až 60 krát zvýší... „Kolapsy", to jest náhlá smrt u mladých, prospívajících kuřat (většinou samců), mohou mít rovněž souvislost s tímto „superrychlým" růstem.

Míra rychlého růstu také způsobuje zmrzačení a deformace, díky kterým jsou farmáři nuceni zabít další 1 až 2 procenta kuřat - a protože jsou zabíjeny jen nejtěžší případy, počet ptáků s deformitami je mnohem vyšší. Autoři studie o jedné konkrétní formě zmrzačení došli k závěru: „Myslíme si, že ptáci mohou být šlechtěni k tak rychlému růstu, že jsou na pokraji strukturního kolapsu."

 Sama atmosféra, ve které musí ptáci žít, ohrožuje zdraví. Během sedmi nebo osmi týdnů, které stráví v drůbežárně, nikdo nevyměňuje stelivo ani neodváží výkaly. I přes automatickou ventilaci je vzduch plný čpavku, prachu a mikroorganismů. Studie prokázaly, že prach, čpavek i bakterie poškozují, podle očekávání, plíce ptáků. Fakulta obecného lékařství na Melbournské univerzitě v Austrálii provedla studii zdravotních rizik této atmosféry pro farmáře. Zjistili, že 70 procent farmářů si stěžuje na pálení očí, téměř 30 procent trvale kašle, a téměř 15 procent trpí astmatem nebo chronickou bronchitidou. Vědci proto doporučili farmářům, aby trávili co nejméně času v drůbežárnách, a pokud jdou dovnitř, měli by použít respirační masku. Ale ve studii nebyla o maskách pro kuřata zmínka.

 Ptáci, kteří musí stát a sedět na zahnívajících, špinavých výkalech plných čpavku, trpí také vředy na pařátech, puchýři na hrudníku a hlezenními popáleninami. „Kuřecí drůbky" jsou často části kuřat, jejichž těla se nedají prodat v celku. Poškození pařátů v drůbežářském průmyslu nevadí, protože pařáty se na jatkách stejně odřezávají.

 Jestliže je život v dlouhých přeplněných prašných místnostech bez oken, navíc plných čpavku, pro kuřata stresující, jejich první a jediné setkání se sluncem není jiné. Dveře se najednou otevřou a kuřata přivyklá na polotmu jsou chytána za nohy, vynesena ven hlavou dolů a nacpána do přepravek, jež se vyrovnají na nákladní vůz. Pak se převezou do „zpracovatelského" závodu, kde se kuřata mají zabít, očistit a uložit do úhledných plastových sáčků. To může trvat i několik hodin, kdy kuřata nedostanou krmení ani vodu. Nakonec jsou vyložena z přepravek, pověšena za nohy na běžící pás, který je přiveze k nožům, jež ukončí jejich neradostnou existenci.

 Oškubaná a stažená těla kuřat se pak prodají milionům rodin, které budou okusovat jejich kosti, aniž je jen na okamžik napadne, že jedí těla nedávno živých tvorů, nebo co se s tímto tvorem dělo, než jeho tělo koupili a snědli. A pokud je tato otázka napadne, kde najdou odpověď? Pokud se informují u kuřecího magnáta Franka Perduea, čtvrtého největšího výrobce kuřecího masa ve Spojených státech, ale prvního v propagaci sama sebe, bude jim řečeno, že kuřata na jeho „farmě" jsou zhýčkaná a mají „snadný život". Jak mají obyčejní lidé vědět, že Perdue má svá kuřata po 27 000 v budově o délce 150 metrů? Jak mají vědět, že systém jeho masové produkce zabije 6,8 milionu ptáků týdně, a že, stejně jako mnozí jiní výrobci, odřezává kuřatům zobáky, aby se z nich pod tlakem moderního života na velkofarmě nestali kanibalové.

 Perdueova reklama propaguje běžný mýtus: ekonomický úspěch farmáře a příjemný život drůbeže a hospodářských zvířat jdou ruku v ruce. Lidé hájící velkofarmy často tvrdí, že kdyby drůbež nebo zvířata nebyla šťastná, neprospívala by a nedala by se tedy se ziskem prodat. Drůbežářský průmysl tento naivní mýtus jasně vyvrací. Studie vydaná v časopise Drůbežářství a věda ukázala, že pouhých 372 cm² (o 20 procent méně než se běžně kuřatům poskytuje) už může přinést zisk, ačkoliv tak malý prostor znamená, že 6,4 procenta kusů uhyne (více než při menší hustotě), kuřata mají podváhu a že dojde ke zvýšenému výskytu puchýřů na hrudi. Jak zdůrazňují autoři, klíč k ziskovosti v drůbežářském průmyslu není zisk z jednoho kuřete, ale zisk ze všech kuřat najednou jako celku:

Průměrný zisk z jednoho ptáka začal klesat při nárůstu hustoty kuřat. Ovšem když se návratnost investice vypočítala na základě zisku z jednotky plochy podlahy, došlo k opačnému efektu; zisk stoupal při poklesu hustoty kuřat. Ačkoliv byly vyzkoušeny také extrémně vysoké hustoty, snižování zisku nebylo dosaženo i přes redukci míry růstu.

Čtenáři, kteří po přečtení této části uvažují o tom, že místo kuřat začnou kupovat krůty, by měli být upozorněni na to, že tradiční hlavní chod rodinné večeře při Dni díkůvzdání se nyní pěstuje stejnými metodami jako brojleři a že se jim také obvykle odstraňují zobáky. Podle časopisu Turkey world (Krůtí svět) se během několika posledních let objevila „exploze ve výrobě krůtího masa" a očekává se, že bude pokračovat. Průmysl s obratem 2 miliard dolarů v roce 1985 vypěstoval 207 milionů krůt, dvacet velkých společností se podílelo na 80 procentech produkce. Krůty v náročných podmínkách tráví třináct až dvacet čtyři týdny, tedy dvakrát déle než jejich menší příbuzní, než dojdou ke svému konci.