Na velkofarmě

 (část první)  

Co dělala vaše večeře, když byla ještě zvířetem

Peter Singer (Z knihy Osvobození zvířat)

Pro většinu lidí, zejména v moderních městských a předměstských komunitách, je nejbližší forma kontaktu se zvířetem při jídle: jíme je. Tento jednoduchý fakt stojí za naším přístupem k ostatním živočichům a také za tím, co může každý z nás udělat, aby se tento přístup změnil. Využívání a zneužívání zvířat chovaných na jídlo výrazně přesahuje, pouhým počtem postižených zvířat, jakékoliv jiné špatné zacházení. Jenom ve Spojených státech se každoročně chová a porazí na 100 milionů krav, prasat a ovcí; u drůbeže toto číslo dosahuje neuvěřitelných 5 miliard. (To znamená, že zhruba osm tisíc ptáků - většinou kuřat - bude zabito jenom za tu dobu, než přečtete tuto stranu.) Přímý kontakt s nejrozsáhlejším vykořisťováním jiného druhu, který kdy existoval, se odehrává přímo tady, na našich stolech a v obchodech nebo u řezníka. 

Obecně si zneužívání živých tvorů, které jíme, neuvědomujeme. Koupě jídla v obchodě nebo restauraci je pouze vrcholem dlouhého procesu, který je až na finální produkt decentně ukryt před našimi zraky. Maso a drůbež si kupujeme v úhledných plastových obalech. Sotva krvácí. Není důvod, proč si takové balení spojovat se živým, dýchajícím, chodícím a trpícím zvířetem. Už jenom názvy, které používáme, zakrývají jeho původ: hovězí, nikoliv býk nebo kráva, vepřové, a ne prase - ačkoliv z nějakého důvodu klidně sneseme pravou povahu například jehněčí kýty. Samotný anglický název „meat/maso" je zavádějící. V angličtině původně znamenal jakoukoliv pevnou potravu, nejenom svalovinu zvířat, ale například také ořechová jádra (nut meat). Používáním výrazu maso se vlastně jenom zakrývá fakt, že ve skutečnosti jíme svaly. 

Verbální maskování je ovšem pouze povrchovou vrstvou mnohem větší neznalosti původu naší potravy. Představte si, co vyvolává slovo „farma": dům; stodola; hejno slepic s pyšným kohoutem v čele, které si přehrabuje na dvoře; stádo krav, které se vrací z pole na dojení; a v sadě možná i prasnice s houfem pištících selátek, které za ní rozpustile pobíhají.

Jen málo farem bylo idylických tak, jak nás nutí věřit tato tradiční představa. Přesto si farmu představujeme jako příjemné místo, daleko od našeho industriálního života zaměřeného na zisk. Z toho mála lidí, kteří přemýšlejí o životě zvířat na farmách, jen zlomek zná moderní metody chovu zvířat. Některé lidí zajímá, jestli se zvířata zabíjejí bezbolestně, a každý, kdo někdy jel za nákladním vozem naloženým zvířaty, asi tuší, že se zvířata převážejí v extrémně přecpaných prostorách; ale jen málo lidí má podezření, že přeprava a porážka není jen krátké a nevyhnutelné ukončení snadného a spokojeného života, který sestává z přirozené příjemné zvířecí existence bez útrap, kterou divoká zvířata procházejí jen za těžkého boje o přežití.

 Tyto pohodlné představy mají jen málo společného s realitou moderního farmaření. Pro začátek si musíme uvědomit, že farmáři už nejsou obyčejní venkované. Velké korporace a pásová výroba proměnily během posledních padesáti let zemědělství v obchod. Proces začal v době, kdy velké společnosti získaly nad produkcí drůbeže kontrolu, kterou dříve na farmě měla farmářova manželka. Ve Spojených státech dnes veškerou produkci drůbeže doslova ovládá padesát velkých korporací. V produkci vajec, kdy měl velkovýrobce před padesáti lety tři tisíce nosných slepic, mají mnozí dnešní výrobci přes pět set tisíc nosnic, a největší přes deset milionů. Zbývající menší výrobci se musí přizpůsobit metodám velkovýrobců, nebo odejít z obchodu. Ze společností, které se zemědělstvím neměly nic společného, se stali velkochovatelé, aby získali daňové úlevy nebo rozdělili zisk. Autodopravce Greyhound nyní chová krůty a vaše hovězí možná pochází od pojišťovny John Hancock Mutual Life Insurance nebo od některé z dvanácti ropných společností, které investovaly do výkrmen dobytka a postavily stáje pro 100 000 a víc kusů.

 Tyto velké společnosti a ty, které s nimi musí soutěžit, nezajímá smysl souladu mezi rostlinami, živočichy a přírodou. Farmaření je soutěž a použité metody mají snížit ztráty a zvýšit produkci. Proto jsou nyní z farem velkofarmy, které připomínají tovární výrobu. Se zvířaty se zachází jako s mechanismy, které přeměňují levné krmivo na drahé maso, a je využita jakákoliv inovace, pokud dosáhne levnějšího „poměru přeměny". Větší část této kapitoly bude tvořit pouhý popis takových metod a jejich významu pro zvířata, na která se aplikují. Cílem je ukázat, že díky těmto metodám vedou zvířata od narození po porážku bídný život. Ale znovu zdůrazňuji, že mým cílem není ukázat, jak jsou lidé, kteří zvířatům takové věci dělají, krutí a bezohlední. Naopak, přístup zákazníků a výrobců se nijak zásadně neliší. Zemědělské metody, které zde chci popsat, jsou pouze logickým uplatněním přístupu a předsudků, o kterých se mluví na jiných místech této knihy. Jakmile zvířata nezahrneme do sféry našeho morálního zájmu a jednáme s nimi jako s věcmi, které mají uspokojit naše vlastní touhy, výsledek je předvídatelný. Stejně jako v předchozí kapitole jsem, kvůli co největší objektivitě, nevyšel při popisu poměrů na farmách z vlastní zkušenosti. Kdybych to udělal, mohl bych být obviněn ze zaujatosti a selektivnosti, které by byly založeny na několika mých návštěvách neobvykle hrozných farem. Místo toho jsem záznamy získal většinou ze zdrojů, o kterých se každý může přesvědčit, že jsou pro chovný průmysl co nejpříznivější: z časopisů a obchodních žurnálů chovného průmyslu. 

Samozřejmě články, které přímo odhalují utrpení hospodářských zvířat, v farmářských časopisech nenajdete, zejména ne v současné době, kdy se o citlivost tohoto tématu začal zajímat průmysl. Farmářské časopisy se otázkou utrpení zvířat jako takovou nezabývají. Farmářům se někdy doporučuje, aby nepoužívali praktiky, při nichž zvířata trpí, protože za takových podmínek tolik nepřiberou na hmotnosti; a také jsou vybízeni, aby se zvířaty na jatkách nejednali hrubě, protože pohmožděné maso má menší cenu; ale myšlenka, že zvířata by se neměla chovat v nevhodných podmínkách jenom proto, že to samo o sobě není správné, se zde neobjevuje. Ruth Harrisonová, autorka knihy Zvířata jako stroje, poprvé vynesla na světlo metody intenzivního chovu zvířat ve Velké Británii a došla k závěru, že „krutost je přiznána jenom tam, kde končí ziskovost". To je zajisté přístup, který se objevuje na stránkách farmářských časopisů, jak ve Spojených státech tak v Británii.

 Přesto se v časopisech můžeme o podmínkách chovných zvířat dočíst velmi mnoho. Dozvídáme se o přístupu některých farmářů ke zvířatům ve stylu absolutní a neomezené vlády, stejně jako o nových metodách a technikách, a o problémech, které s těmito technikami přicházejí. Za předpokladu, že víme alespoň něco o potřebách hospodářských zvířat, nám tyto informace poskytnou širokoúhlý obraz dnešního farmaření. Můžeme ho ještě zaostřit tím, že se podíváme i na některé vědecké studie o prospívání hospodářských zvířat, které se pod tlakem Hnutí za osvobození zvířat objevují ve stále větším počtu v zemědělských a veterinárních časopisech.