Biblicky motivované vegetariánství však úplně vybočuje z teorie kompromisu, jak ji nastínil Erazim Kohák. Tato nová motivace k vegetariánství se vyznačuje na jedné straně pokorou a úctou před tím, kdo jí maso 43) , na straně druhé však chápe vegetariánství nejen jako součást duchovního života, nýbrž skrze vegetariánství spirituálně a také eticky reflektuje vše, co se jeví v duchovním (samozřejmě také v církevním) životě malátné, umírající či dokonce odumřelé. Je nabíledni, že se křesťanský vegetarián chce učit zvláště od Ježíše. Vyznával jej vždy jako Stvořitele, Vtělené Slovo a Vykupitele, a tak není divu, že u těch bratří, kteří se živí masem, rozpoznává (a odmítá) Ježíše poněkud jinak „zabarveného“. Ježíše „lovce“ či Ježíše „predátora“...44)

 Jak vidno, o kompromisu v otázce křesťanského vegetariánství se v novodobé teologii příliš nejedná. A mělo by? Toto nekompromisní křesťanské vegetariánství sahá zcela pochopitelně teologicky a eticky hlouběji než vegetariánství kompromisní. Aby se mohl křesťan rozhodnout pro takové „totální“ vegetariánství s plnou podporou Písma, kterou velmi dobře rozpoznává a analyzuje Andrew Linzey 45)(víc ZDEa ZDE) , znamená to, že hledá biblickou a etickou oporu co  nejpevnější, neměnnou.

Navzdory zlehčování takového rozhodnutí, kterému bývá obvykle rozuměno jako nepochopení, v lepším případě jako fundamentálnímu výkladu Bible, promýšlí se a musí být promýšlena tato motivace zvláště christologicky a přesažně. Kdyby tomu tak nebylo, museli by takoví křesťané jíst stejné druhy masa a ve stejném množství, v jakém je jídával Ježíš, popřípadě by museli napodobovat vše, čím byl Ježíš Kristus Ježíšem Kristem. Biblicky orientované vegetariánství (a všechny jeho další, resp. vyšší varianty, tzn. veganství, frutariánství atp.) obyčejně nemůže minout tři hlavní teze, které přehledně shromáždil Andrew Linzey.

 1) Bible nezmenšuje vážnost aktu zabíjení zvířat – zvíře má „dech života“, jenž je darem Hospodinovým, nikoliv lidským, 2) Neexistuje biblicky zakotvená zásada zabíjet zvířata pro Boží vůli, na jeho příkaz, a to způsobem, jako se to děje dnes, 3) Ten, kdo se chce stát vegetariánem, má obecně velmi dobrou podporu právě v Bibli. 46)

Křesťansky  orientované vegetariánství nemá být přívažkem k duchovnímu životu člověka. Má se plně podílet na duchovním dýchání člověka. Abychom pochopili, jak ohromná je a může být „totalita“ takového „biblicky orientovaného vegetariánství“, ukažme si, jak v jednom konkrétním případě vypadal pohled na důstojnost zvířat v podání sv. Antonína Padovského. Slovem: aby mohl sv. Antonín přivést kacíře „ke světlu pravé víry“, povolal ho Bůh kázat rybám.47 ) Ryby dávaly při jeho kázání „pozor v náramném pokoji a krotkosti a pořádku“. Sv. Antonín rybám zdůrazňuje, že mají v životě na výběr slané či sladké vody, mohou se ukrývat před bouřemi, žijí v „jasném živlu“, byly zachovány před Potopou, zachránily Jonáše a staly se „pokrmem věčného Krále Ježíše Krista prve než vstal z mrtvých a potom, obzvláštním tajemstvím“. 48)

Nevíme, zda a jak sv. Antonín z Padovy jedl maso, ale jedno je jisté, vybírá si stejně jako František z Assisi jeden živočišný druh, kterému přisuzuje „zásluhy a schopnosti“ nad jiné živé tvory. Doslova říká: „...jste povinny chváliti Boha a dobrořečiti mu, jenž vám dal více dobrodinní než jiným tvorům“.49) Po svém kázání propustil Antonín ryby s požehnáním 50) a „všecky odešly s podivuhodnými projevy veselosti…“51)

 Je vůbec možné, aby ten, kdo takto velebí a buduje důstojnost ryb, kdo jim žehná a propouští je v pokoji, je možné, aby posléze ryby lovil, zabíjel a jedl? Nejen po prvním přečtení tohoto příběhu zůstávám přesvědčen, že to není možné.

Ostatně by se našla i jiná zvířata, která byla Ježíši oporou, pomocí a potěšením (zvířata v chlévě, holubice, oslátko, ovce, beránek). Kdybychom porovnali tuto jejich „životní užitečnost“, myslím, že bychom nebyli daleko od konstatování, že např. takový slon či ptakopysk nejsou o nic menší a neužitečnější než ryby či holubice. 52)

Podobným způsobem, analyticky přesným způsobem uvažují ti, kteří hledají pro své vegetariánství podporu co nejobsáhlejší. V tom spočívá ona pozitivní totalita biblicky orientovaného vegetariánství – jde o rozšiřování etických hodnot 53) a jejich uplatňování na co možná největší počet možných individualit v rámci Božího stvoření. Není od věci uvést, že podobný zápal pro věc, jakou nalézáme u vegetariánů křesťanského ražení, bychom měli a chtěli očekávat také od těch, kdo se živí masem. Očekáváme od nich „promyšlené masojedství“ (thoughtful carnivorous), a to očekávání je bez špetky pohrdání či opovržení.

Obojí strany jsou pod velkým tlakem svého prostředí i přirozené lidské touhy po zdokonalování věcí. Ten, kdo dává přednost rostlinné stravě, neujde pokušení zkvalitnit výpěstky potřebných potravin jakkoliv jen to bude možné, zvláště však genetickou modifikací. Upřednostňuje-li kdo masitou stravu, bude muset z mnoha hledisek zdůvodnit, proč a nač jsou a budou v blízké době potřebná zvířata s mnohonásobně vyšší vahou a objemem masa, než jim jejich přirozenost dovoluje. Nač mít pro děti na hraní místo koťátka dospělého slona velikosti křečka? Proč zrychlovat růst „jatečního kuřete“ o desetinásobky, proč mít prasata velikosti samotných venkovských chlévů?

 Promyšlené křesťanské vegetariánství chce vědět, z jaké příčiny samo zachovává a zachovávat pomáhá život všech zvířat a potažmo celé přírody. Je pro něj mnohem pochopitelnější a smysluplnější nechat pro lásku k člověku člověka žít a nechat pro lásku k zvířeti žít zvíře. Zabíjet zvíře s tím, že ho miluji upřímnou láskou, není jen problém citu, ale také problém etiky. Láska a smrt jsou natolik důležité a závažné veličiny, že je velice složité aplikovat tuto dvojici na každodenní vztah člověka k člověku a člověka ke zvířeti, a to zvláště způsobem (ledabylým), jakým se to děje dnes. Že může být lidské pouto ke zvířeti charakterizováno nikoliv pouze přísně vědecky (jak to činil například Konrád Lorenz), ale také niterně psychologicky, dokazuje v mnoha případech světová literatura. Přes všechnu nespravedlnost a nevysvětlitelnost, kterých se člověk dopouští na zvířatech, vysvítá v literárních příkladech pouto člověka a zvířete ve své pravdivé (původní) nahotě. Jeden příklad za všechny. Není jej možné brát doslova, ale „zasutá“ myšlenka této historie, domnívám se, je obdivuhodná. „Medik Fischl a filosof Eichler spatří na dvoře v hostinci „U vévody Přemysla“ na cáru rozedraného koberce psí mrchu a vedle ní šest štěňat právě vržených, z nichž pět již pošlo, zatím co šesté skomírá. … Tu stane náhle mezi nimi žena, jež běduje a spíná ruce: „Má ubohá fenka! Kdybych jen byla bývala doma! Já bych tě nebyla nechala umřít!“ … Marně pokouší se žena, aby nakrmila živé štěně kouskem chleba. Náhle projede myšlenka její tváří. Trhnutí – bluza je otevřena, košile odsunuta – plné těžké prsy zasvítí. Žena zkouší: malé stisknutí a několik kapek vyprýští – nepozbyla dosud mléka. Žena posadí se uprostřed dvora na zem, nestarajíc se o lidi kolem sebe. Kolena těsně přitažena k tělu a záda opřena o škopek, jenž zůstal na dvoře. Pak si přitiskne štěně a vstrčí mu bradavku do tlamičky. Pes saje…" 54) Víme z pera samotného autora Julia Krause, že celý kratičký příběh se točí okolo skomírajícího národa a lidského pudu, který se na záchranu tohoto národa aktivuje. Symbolický akt záchrany (respektování) zvířete je však nejen v literární historii znám; neobjevuje se běžně, zato však pravidelně (např. Francis Jammes, Franz Werfel, deníkové záznamy Franze Kafky). Člověk zachraňuje zvíře za cenu osobního zesměšnění a pohrdání okolím. O této záchraně by mohly zdařile vyprávět tři jazyky téměř shodně: Albert Schweitzer, Konrád Lorenz a Erazim Kohák.

Jak vidno, od našich citací Izaiáše až po Antonína z Padovy nalézáme vztah člověka ke zvířeti buďto snově romantický (František z Assisi, Melantrych), nebo dramaticky reálný, obojí však s jasným náklonem k „totalitě“. Nesčetné druhy zvířectva jsou popisovány v tak obdivuhodné přesnosti, jakou by jim mohl závidět lecjaký moderní atlas. Myslím si, že není sporu o tom, zda byl cit jmenovaných autorů ke zvířatům opravdový, nebo ne. Přes encyklopedické popsání života zvířat, zvláště těch hospodářských, popsání jejich osudu coby chodících či plovoucích zásobáren potravy, milují všichni mnou citovaní autoři zvířata láskou pramálo divadelní.  

V čem spočívá onen nonsens 55), když všichni milovali zvířata, a přece je zabíjeli či dávali zabíjet pro uspokojení svých životních potřeb? V přirozené slabosti, ve hříchu, v nepochopení, v lenosti pohlédnout realitě do očí? V mnohých případech jen sotva!

 Vezměme si kupříkladu civilní humanitu, troufám si říci civilní křesťanství toužící po „civilní svatosti“, humanitu Karla Čapka. Nenašli bychom v našich končinách asi nikoho, kdo by neznal Čapkovu náklonnost ke zvířatům, takovou náruživou náklonnost, kterou mu v pozdějších dobách zazlívali lidé takzvaně občansky stateční. Jaké množství zvířat se míhá nebo přímo dominuje jeho knihám. Jako byl Čapek apoštolem smířlivosti pro lidi, jež ho obklopovali, tak byl také apoštolem laskavosti vůči zvířatům, třebaže domácím. Přesto nalezneme v jeho knihách nejen vybídnutí k barevnému a jemnějšímu stolování, než jaké známe u nás doma, ale také prosté a upřímné vzdání díků za pečenou husu, kterou k tomu ke všemu zvěční v jedné ze svých proslulých fotografií. 56) Mimo jeho Zahradníkův rok básní nad půvabem zvířat ve své knize O nejbližších věcech 57) , kde nenechává nikoho na pochybách, zda je jeho přátelství a úcta ke zvířatům pravá. Jak tedy skloubit jeho oslavu přírody a zvířat se skutečností, že do jisté míry jaksi po „anglicku“ rád a dobře stoloval, masité pokrmy nevyjímaje?

 Vězí v této logické dvojakosti právě onen (ne)vysvětlitelný nonsens, nebo spíše duchovní velikost (resp. duchovní pevnost a smířenost), která podobné paradoxní skutečnosti dovede anticipovat a následně (rozumově i duchovně) skloubit? Odpověď je velmi složitá. Podobně složitá, jakou nabízí např. Hans Küng ve svém „Světovém étosu“. Tzv. „hotová morální řešení spadlá z nebe“ 58) neexistují. Striktně filosoficky nelze oddělit já od ty. I v jednotném stvoření existují mnohá já a mnohá ty, která jsou však od sebe oddělena naturaliter. Ontické oddělení člověka a zvířete proto nemůže ve své hloubi nikdy vymizet. Pakliže bychom ale vyslyšeli Küngovu výzvu: „Pryč od rozdělování mezi člověkem a ostatním stvořením“ 59) (jinými slovy jde o absolutní biotickou rovnost), nově (snad uměle?) vytvořená rovnost by člověku, nikoliv „ostatnímu“ 60)  stvoření, zlomila vaz. Toto kompozitní řešení by znamenalo pro člověka daleko hlubší etickou revoluci než tu, jakou nabízejí křesťansky orientovaní vegetariáni. Ti nechtějí zabíjet ze soucitu, pro lásku ke zvířatům, pro lásku a věrnost Kristu. 

Naproti tomu zrušení linie mezi člověkem a ostatním stvořením by nastolilo nové a akutní chápání práv celého tvorstva v takové míře, jaká by nepochybně současného člověka docela rozložila. Není řečeno, že by tato biotická rovnost byla v daleké budoucnosti v praxi nerealizovatelná. Pravdou ovšem zůstává, že v oblasti ekoetiky jsou křesťanská společenství shodně na nejnižším stupni vývoje, a tak je budoucí možná realizace bude stát ještě mnoho sil a vnitřní obměny a obnovy.  

Lze tedy nedělat rozdíly mezi člověkem a (ostatním) stvořením, a přitom využívat zvířata a celou přírodu pro svůj zájem? Lze najít a nalézat status člověka, jaký má zaujímat v současné podobě stvoření? Existuje pro ty, kteří se chtějí nazývat Božími dětmi, reálná podoba predátorství, jež je přeci bytostně vlastní všemu živému a dokonce i neživému na Zemi? Jsou zásahy křesťansky orientovaných vegetariánů do zákonitostí přírody a světa pochybené? Je jejich chápání života a intimní lásky nedokonalé a převrácené? 

Dějiny duchovního života mnohých jednotlivců i církví nám dávají poznat, že přísná lineárnost duchovního a historického vývoje neexistuje. Protože se ale křesťanu otáčí veškerá lidská historie kolem Krista, je nabíledni konstatovat, že neexistuje ani ona domnělá lineárnost, resp. předvídatelnost či posloupnost lidských dějin. Individuální přístupy člověka ke skutečnostem, jež jej obklopují, se v dějinách jen pramálo držely jakési matematické posloupnosti či následnosti. Analyzovat lidské kroky proto nelze tak snadno, jak by se mohlo zdát. Pozitivistické metody vědy se konec konců ukázaly sice dobrými v pečlivém shromáždění dat a studijního materiálu, na kardinální otázky leckdy chaotického vývoje světa však odpovědět nedokázaly 61).  

Totalita křesťansky orientovaných vegetariánů má proto logický základ. Vezmeme-li v úvahu, že kupříkladu na evropském kontinentu bychom stěží mohli definovat jednotlivá období přístupu ke zvířatům, která by v dějinách lidí i zvířat, potažmo v dějinách křesťanské etiky hrála důležitější a jasnější pozitivní roli, náš závěr může být snadný. Objevila-li se kde snaha narovnat vztah mezi zvířetem a člověkem, byla tato snaha buďto 1. rázu negativního (středověk, rané osvícenství), nebo 2. rázu sice pozitivního, ale pak vpravdě revolučního a krátkodobého.

Osobnost Komenského, Melantrycha, Františka z Assisi, Antonína z Padovy, Karla Čapka či Alberta Schweitzera, domnívám se, dávají tušit, že jejich přístup ke stvoření a zvířatům byl od počátku provázen buďto dramatickou změnou jejich chování, nebo lze také říci, že by byl v budoucnu provázen stejnými příznaky. Jejich genialita neměla samozřejmě nic společného s průměrností. Všichni byli výjimečnými lidmi, kteří s velkou mírou laskavosti usilovali o věci velké, avšak vykonané v pokoji, nenásilně a mírně. Stěží předvídat, jak by takový Karel Čapek opouštěl masité pokrmy. Naproti tomu pevnost jeho životních rozhodnutí, úcta ke každému, i obyčejnému životu hraničící s adorací, dávají tušit, že by k takovému kroku měl zřejmě dosti sil fyzických i duchovních.

Proč by křesťanští vegetariáni rádi viděli ve svém  společenství více osobností duchovního a veřejného života, je lehce pochopitelné. Proč jich tam však nevidí zástupy, zůstává a zůstane nezodpovězeno do té doby, než se kdosi, plně a na svůj účet, odváží vyzdvihnout myšlenku, která by mohla být považována za kacířskou a hrubou. Několik podobných myšlenek jsme četli z prací citovaných autorů. Ten, kdo dává přednost masité stravě, je v nich obviňován z duchovní malátnosti, z hříšnosti, z intelektuálního zápecnictví. Není složité takové závěry vyvrátit.

 Je ovšem pravdou, že vegetariáni křesťanského založení, rozšiřují svoji zodpovědnost vůči stvoření mnohdy tak, jak jen jim to dovolí jejich síla fyzická i duchovní. Tato zodpovědnost nemá vůbec co společného se zodpovědností pouze pociťovanou, rozumově a duchovně potvrzenou. Schweitzerovská forma spoluzodpovědnosti za stvoření nám připomíná, že se jedná o spoluzodpovědnost aktivní, která se neopírá pouze o „soucit či lásku ve své platonické formě“. 62) 

Vegetariánská odpovědnost za stvoření, v hlavním případě však odpovědnost za to, co je živé a co vlastní vůli k životu, nezmnožuje odpovědnost výhradně kvantitativně. Jde jí primárně o kvalitativní odpovědnost, jejíž ohraničení nemá mezí. Z těchto nezbadatelných obzorů je vždycky možné aplikovat zodpovědnost alespoň na to, co jako lidé známe a čemu rozumíme, přičemž to, co neznáme a co se nám v přírodě může jevit jako nebezpečné a cizí, necháváme žít vlastním životem. Tento (cizí) život nemá obvykle ani sílu, ani jakoukoliv motivaci člověka usurpovat a vítězit nad ním. Vůle k životu je výlučně „v zajetí“ integrity (fyzické – u zvířete, fyzické i mravní – u člověka) života a v zajetí dobra, které pro život požadujeme a které pro sebe samého vyžaduje sám život.  

Eticky myslet a eticky jednat znamená pro křesťanského vegetariána zaměřit svoji pozornost k tématům, kterých se jeho život dotýká jaksi mimochodem, ale přesto dosti silně. Křesťanští vegetariáni nepřicházejí s hotovými tezemi a zaručenými plány, jak zmírnit hlad ve světě, jak pečovat o vlastní zdraví, o život a zdraví zvířat, o Zemi, o zemědělství atp. Zdroj jejich péče však velmi často pochází z nich samých, z každodenního způsobu jejich života. Není ničím vyumělkovaným, nevyzkoušeným a nepotvrzeným.

 Ani jedné skupině, o které jsme jednali v této krátké úvaze, nelze jistě upřít touhu být pravdivý k sobě samému, a být tak pravdivý i navenek. Protože se pravda nerozlučně pojí s hodnotou, která pravdu sama verifikuje a zpolatňuje, domnívám se, že ani křesťané, kteří dávají ve své výživě přednost masité stravě, nemohou rezignovat na hledání pravdivého  vztahu s přírodou a zvířaty. Připodobní-li se v budoucnu toto jejich hledání stanovisku křesťanských vegetariánů, nevíme. Že však i z jejich jednání musí vzejít vůči zvířatům zcela jiný způsob koexistence a vzájemných vztahů, považuji za skutečnost již dnes více než pravděpodobnou. Celý život Alberta Schweitzera, zvláště pak jeho stáří v Lambaréné, může být každému přemýšlivému a hledajícímu člověku nápovědou a vodítkem. Nikdo nemůže udělat chybu a chyby následně řetězit, když se bude ze všech sil snažit život zachovat 63) . Toto jeho vytýčené milosrdenství má tendenci být považováno za nezdařilou nápodobu Božího odpuštění. Sepjetí křesťansky orientovaného náboženství s tím, co nám zvěstuje evangelium, však nikdy nemůže dovolit být člověku eticky lhostejným. Taková lhostejnost rodí lhostejnost náboženskou. Náboženská lhostejnost je však v rámci reformačních církví absurdní. V pokoncilní katolické teologii nemá náboženská a etická lhostejnost co pohledávat.

Chránit vše živé- vegetariánství z hlediska buddhismu