PSÍ SPOLEČNÍCI

Jestliže se v případě koní v raně novověkých pramenech poměrně často setkáváme s jedinci, které jejich majitelé pojmenovali a sym­bolicky je tak vyčlenili z anonymní masy užitkových zvířat, v případě psů je tentýž jev méně častý. Majestátní kůň, schopný nést svého pána do bitvy či jej - zraněného - v rozhodující chvíli včasným únikem do bezpečí zachránit, zjevně stál v pomyslné hierarchii zvířecích společníků lidí mnohem výše než pes, ktery majitele nanejvýš doprovázel na lov či sloužil majitelce jako domácí mazlíček. A přesto se právě v průběhu 16. a 17. století nejen koně, ale zejména psi objevují stále častěji na obrazech. Nejde však jen o žánrové lovecké scény; výrazný je totiž vý­skyt psů i na podobiznách šlechticů a šlechtičen. Zatímco jezdecké portréty zpravidla zachycují aristokrata, státníka či vojevůdce na blíže neurčeném a stereotypně pojedna­ném vzpínajícím se oři, vyobrazení urozeného muže či ženy společně se psem má takřka vždy komornější atmosféru, z níž je mnohem více patrná individualita portrétované osoby.

Na obraze z roku 1566 je tak kupříkladu zachycen tehdy čtrnáctiletý korunní princ Rudolf Habsburský, pozdější císař Rudolf II., společně s mohutným psem. Obrovité, avšak dobrácky vyhlížející zvíře pokorně sedí po boku stojícího chlapce, jehož pravá ruka spočívá na hlavě psa a zlehka svírá jedno z jeho uší. Odlišná a poněkud méně důvěrná atmosféra panuje na známém portrétu Polyxeny z Pernštejna. Elegantní dáma s hrdě vztyčenou hlavou s tmavými vyčesanými vlasy a ve světlých šatech stojí vedle křesla, jehož se pouze zlehka dotýká levou rukou a na němž leží malý psík s pěstěnou lesklou srstí. Pejsek tentokrát působí spíše jako módní doplněk své majitelky než jako oblíbený společník šlechtičny, která — jakožto mladá vdova po Vilémovi z Rožmberka — prožila dlouhá léta v osamění, než se znovu provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.

 

Byly to právě pocity osamělosti, které přiváděly především šlechtičny k rozhodnutí opatřit si domácího mazlíčka, jehož společnost by jim ukrátila dlouhou chvíli. V tomto ohledu se pocity a počínání osamělých lidí raného novověku nikterak neliší od prožitků lidí dnešních dnů. Urozená dáma, trávící své dny na venkovském šlechtickém sídle v odloučení od manžela, jehož držely povinnosti u panovnického dvora, či třeba od syna, který se vypravil do ciziny na kavalírskou cestu, si však nemusela nutně opatřit pouze přítulného psíka. Neprovdaná a bezdětná sestra Jáchyma z Hradce Magdaléna si roku 1556 objednala v Praze papoušky. Velmi se těšila na den, kdy jí konečně budou doručeni na zámek v Jindřichově Hradci, kde trvale pobývala; dokonce vzkazovala svému bratrovi, aby je sluha, který je měl přivézt z Prahy, pěkně nesl a nezmařil.  

Zdá se však zřejmé, že nejčastějším společníkem šlechticů a šlechtičen raného novověku zůstávali především psi. Byla jim často prokazována mimořádná láska a péče — dokonce natolik, že se zhýčkanost a rozmazlenost mnohých psů stávala terčem kritiky. Již zmíněný Kryštof Harant se sice během své cesty po východním Středomoří opakovaně pohoršoval nad zvyky místních lidí, zvláště nad jejich těsným soužitím s užitkovými zvířaty, ale když později vzpomínal, jak mnozí z nich jedí se svými velbloudy doslova z jednoho talíře, jedním dechem dodal, že někteří jeho krajané stejným způsobem hýčkají své psy. Když chtěl tentýž cestovatel vystihnout ubohé poměry, v nichž žilo tamější domorodé obyvatelstvo, prohlásil, že vpravdě u nuzného člověka u nás mají se psi lépeji, ano chrtům neb vohaříkům při dvořích úpravněji tluč a kusy chleba se dávají, nežli těm lidem, a kdyby takovou pesskou našich psů stravu měli, za pankéty (hostiny — pozn. M. K.) by sobě to pokládali.

 

PSI MRZAČENÍ, PSI ROZMAZLOVANÍ  

 

Nejen z Harantových vět, ale i z bezpočtu jiných dobových pramenů je jasné, že chov psů nezůstal omezen na šlechtické či měšťanské prostředí. I v domácnostech nezámožných venkovanů totiž nalezli psi své neopomenutelné místo. Jejich přítomnost však měla v drtivé většině případů čistě praktické důvody. Kromě hlídání domu před zloději je jejich majitelé využívali především při pytlačení na panském. Takové počínání sice vrchnosti tvrdě stíhaly, avšak vesměs bez valných výsledků. Reakce na sebe nedala dlouho čekat: v druhé polovině 16. století a první polovině 17. století se stále častěji objevují vrchnostenské instrukce, které stanoví pro chov psů velmi drastické podmínky. Každý pes náležející poddanému směl sloužit pouze ke hlídání jeho obydlí před případnými zloději. Aby jej majitel nemohl používat také k nedovolenému lovu, musel být každý takový pes preventivně zmrzačen. Jiří z Valdštejna roku 1566 ustanovil, aby každý hospodář tak a nejinak to opatřil, a každému psu starému i mladému od jedné nohy přední kus až po kůtek aby uťato byl. Obdobnou instrukci vydal i Vilém z Rožmberka a mnozí další šlechtici, ale poddaní si z podobných výnosů nedělali těžkou hlavu a se svými psy dál vesele pytlačili v panských lesích.

 

Některým vrchnostenským úředníkům však časem přece jen došla trpělivost. Rožmberský kronikář Václav Březan popsal krvavá jatka, k nimž došlo roku 1609. Služebníci Petra Voka z Rožmberka tehdy pochopili, že poddané k dobrovolnému mrzačení psů nepřinutí, a ustanovili, aby byli všichni psi z třeboňského panství v určený den přivedeni do Třeboně. Tam měl krutou exekuci provést místní kat, ovšem za poplatek, vybíraný od každého majitele psa. Většina rožmberských poddaných zareagovala velmi pragmaticky a své psy nechala raději rovnou utratit, než aby za jejich zmrzačení ještě zaplatila. A tak nimi porasovali zem, až ošklivo; někteří, leckams zalezše, zcepeněli, napsal Václav Březan. Krvavá epizoda výmluvně ilustruje velmi věcný a nesentimentální vztah prostých lidí raného novověku ke psům. Obyčejní venkované zkrátka nechápali, proč by měli živit zmrzačená, a tudíž neužitečná zvířata.  

 

Vztah zámožných majitelů psů k jejich čtyřnohým oblíbencům se naproti tomu mnohem více blížil postojům dnešních lidí. Měšťané a zvláště šlechtici si mohli dovolit chovat nejen lovecké psy, ale i vyslovené domácí mazlíčky, jejichž "praktická využitelnost" byla nulová — pomineme-li ovšem emocionální kompenzaci, již poskytovali svým majitelům (či spíše majitelkám). Byli to však především lovečtí psi, schopní své pány doprovázet při nejobvyklejší šlechtické kratochvíli, a stát se tak nedílnou součástí jejich individuálních zážitků, kteří následně pronikali do šlechtických ego-dokumentů. Právě jejich osudy proto lze na základě šlechtických deníků či dopisů občas rekonstruovat a docílit přitom i určité kontinuity. Týká se to několika chrtů i již zmíněného pěkného psíčka, jehož v březnu 1633 daroval Adam Erdman Trčka z Lípy Adamovi mladšímu z Valdštejna. Druhý ze jmenovaných šlechticů si totiž poznamenával do deníku i takové detaily, jakým bylo narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm, zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

 

 

LIDSKÉ OSUDY, ZVÍŘECÍ PŘÍBĚHY  

 

Drobné radosti všedních dnů, jež zpestřovaly Valdštejnův pobyt u císařského dvora ve Vídni, se i nadále úzce prolínaly s jeho slabostí pro lovecké psy a ušlechtilé koně. Adam psal velmi často o lovech pořádaných samotným panovníkem, jichž se zúčastnil a při nichž mnohdy vynikli právě jeho chrti. Zato mladý hrabě Trčka se ze stránek jeho deníků postupně vytratil. Valdštejn se o něm znovu zmínil až v prosinci roku 1633; tehdy už on sám pobýval opět v Praze a povšiml si tažení čtyř regimentů pod Trčkovým velením do chrudimského a čáslavského kraje přes hlavní město. Začínající zima zákonitě znamenala útlum vojenských operací, stávala se však vítanou příležitostí k o to čilejšímu společenskému životu, jemuž se Adam mladší z Valdštejna nikdy nevyhýbal. Snad v nadcházejících týdnech ještě stihl přivítat ve svém pražském sídle Adama Trčku či jeho otce Jana Rudolfa, který patřil k Valdštejnovým celoživotním přátelům.

 

Záhy poté však Valdštejnovou soukromou idylou otřásla tragédie evropského dosahu. Když byl 25. února 1634 zavražděn v Chebu sesazený generalissimus Albrecht z Valdštejna, znamenalo to těžkou psychickou ránu i následnou majetkovou újmu pro ty jeho příbuzné, kteří s ním udržovali dobré vztahy, Adama mladšího z Valdštejna nevyjímaje. Dramatický pád císařského vojevůdce nezůstal bez následků ani pro hraběte Trčku, který po jeho boku setrval až do trpkého konce. Trčka nalezl smrt spolu s posledními Valdštejnovými věrnými při hostině na chebském hradě. Pro úplnost dodejme, že svou kůži neprodal lacino; ze všech obětí chebské tragédie se bránil nejzuřivěji, nejdéle a nejúčinněji.  

 

Adam mladší z Valdštejna se pozvolna vzpamatovával z otřesu, jaký mu chebské drama přivodilo. I on sám se ostatně blížil ke konci své pozemské pouti; bylo mu čtyřiašedesát a měl před sebou poslední čtyři roky života. Tragický konec frýdlantského vévody Albrechta měl sice pro Adamovu rodinu neblahý ekonomický dopad, ale jeho společenským postavením neotřásl; Valdštejn zastával až do své smrti úřad nejvyššího purkrabího a stejně čile jako po celý předchozí život se stýkal s ostatními příslušníky šlechtické elity. A ještě v jednom směru zůstával jeho život i nadále stejný — Adam neztrácel zájem o krásné koně ani o lovecké psy. V jeho stájích se rodila hříbata a v kotcích vyhrazených oblíbeným chrtům přicházela na svět štěňata bez ohledu na to, kdo zrovna vítězil na evropských bojištích a jaká diplomatická jednání právě probíhala u evropských panovnických dvorů.

Stárnoucí šlechtic tak prožíval — stejně jako většina jeho současníků — svůj "malý" individuální příběh, plynule se prolínající s "velkými" dějinami, jejichž aktérem rovněž byl. Začteme-li se však dnes do stránek Valdštejnova deníku, neosloví nás jeho zážitky zkušeného politika a diplomata o nic více než Adamova upřímná radost nad narozením osmi štěňat chrtice červené od pana Trčky.

 

 

 

Marie Koldinská (nar. 1971) působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a přednáší na FF UK. Je spolueditorkou Deníku rudolfinského dvořana Adama mladšího z Valdštejna (Praha 1997) a spoluautorkou několika popularizačních knih. Nejnověji publikovala monografii Každodennost renesančního aristokrata (Praha — Litomyšl 2001) a biografii Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti (Praha — Litomyšl 2004).

 

LITERATURA:

R. van Dülmen, Die Entdeckung des Individuums 1500—1800, Frankfurt am Main 1997; H. Kholová, Historie psího rodu, Praha 1987; M. Koldinská — P. Maťa (eds.), Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602—1633, Praha 1997; J. Pánek (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I—II, Praha 1985; S. Teuscher, "Hunde am Fürstenhof. Köter und 'edle Wind' als Medien sozialer Beziehungen vom 14. bis 16. Jahrhundert", Historische Anthropologie

 

Pramen

http://www.dejiny.nln.cz/archiv/2005/022005-30.html