Psychologie býčích zápasů
Cecilio Paniagua
Identifikace a narcismus
Diváci
zažívají silné emoce k
toreadorovi, ale
také k býkovi. Můžeme
identifikovat silnou
antropomorfizaci
zvířete. Miguel Hernández
(1934-1935):
„Coby býk jsem se zrodil pro žal / A
bolest, jakožto býk jsem poznamenaný / Coby býk tě následuji a
pronásleduji / A ponecháš moje přání v meči / Jakožto zesměšňovaného
býka, jakožto býka.“
To vytváří intrapsychický konflikt, na straně diváků i toreadora. Jestliže je býk podvědomě vnímán jako ztělesnění nezkrocených „bestiálních“ pudů, schvaluje se tím agrese proti zvířete. Ve skutečnosti se často hovoří o "potrestání" býka.
Ale pokud divák vnímá toreadora jako toho, kdo si zaslouží pomstu za své sadistické chování, které vygraduje v otcovraždu, jeho superego se může v představách ztotožnit s vražedným potenciálem zvířete. Samozřejmě býka můžeme vidět, stejně jako toreadora, coby agresora i coby oběť. Publikum reaguje v souladu se svou identifikací. Pro fanoušky je důležité, že býk může zabít toreadora, že se nejedná o lov. Vzhledem k pěšímu toreadorovi (proti minulosti, kdy t. seděl na koni), se síly víc vyrovnaly a to divákovi napomohlo k snadnější identifikaci s toreadorem a přidalo přitažlivost býčím zápasům. Když toreador málo riskuje, rovnováha sil se poruší.
Prosper Mérimée ve svém díle Cesta do Španělska napsal: „Jestliže pomine nebezpečí, už vidíme jenom katy, kteří mučí ubohé zvíře [...] Jedině díky nebezpečí zapomeneme na krev a vnitřnosti roztroušené aréně.“ Když toreador ztratí trpělivost nebo když zabíjí neobratně, publikum se zlobí. To, co je vnímáno jako týrání zvířete, vzbudí pocity viny spojené s potlačovanými sadistickými představami. Hlavní hrdina díla Krev a Písek de Vicente Blasco Ibáñez (1908) křičí: „Takhle mučit to zvíře, které má větší cenu než on!“ Publiku se také nelíbí, když se zdá, že býk přichází do arény oslabený. Znovu se poruší rovnováha, ačkoliv ta se v průběhu historie měnila. Jak rozměry bodců, tak i celistvost býčích rohů prošly přísnou regulací. (Portaltaurino.doc, 2006 y 2008).
Ve skutečnosti, jeden z nejdůležitějších dynamických psychických procesů toreadora je narcistické uspokojení. Je to přání „rozplynout se zaplavený světlem, zářit jako hvězda, být terčem bouřlivých ovací,“ jak by řekl Bombita. Bezpochyby, pestrobarevnost býčích zápasů, oděv toreadorů, vrtkavost štěstěny a samotná aréna poskytují zvláště vhodný scénář pro rozvoj a uspokojení narcistického exhibicionismu. Připomeňme si formou svědectví přiznání Manuela Machada: „Spíše než nějakým básníkem / Moje největší přání by bylo stát se dobrým vlajkonošem.“ Okamžiky slávy obvykle přitahují jako magnet. Dětinská radost z toho, že člověk vzbudil velký obdiv, umí vynahradit spoustu těžkých chvil. Tuto dychtivost vzbuzovat obdiv vyjádřil Larita, když prohlásil: „Dav šílel, provolával mi slávu a nazýval mě divochem!“ Sny o odvaze a nesmrtelnosti zároveň vyvažují pocity méněcennosti z minulosti. Když je toreador v aréně velmi poctěn velkolepou ovací nebo když se potřebuje, aby publikum jásalo za každou cenu, toreador se cítí nucen riskovat život více než by mu radil zdravý rozum.
Jistě,
fanoušci obdivují odvahu
a umění býčích zápasů...
Adriano Valley napsal
báseň věnovanou
Manolete, což je poučné
v tomto směru. Některé z jeho
veršů zní:
"Když
jsi vešel do arény / jako polední slunce, / býčí zápasy byly na vrcholu
slávy / a ty v čele celé svojí rasy" (v Olanu, 1988). Když se dav třese
spolu s toreadorem, sdílí na pár okamžiků tento sebestředný povýšený
pocit, který ve skutečnosti představuje návrat k radostnému
exhibicionistickému pocitu všemohoucnosti z dětství.
Ale emoční reakce má jen málo společného se skutečnou láskou k toreadorovi. On to ví, že láska fanoušků se v mžiku může změnit nepřátelství nebo ještě hůře, v lhostejnost.
Mnoho osobností býčích zápasů mělo větší strach ze soumraku své slávy než býčích rohů. Toreador, pro většinu osobně neznámý, není víc než nositel emocí publika. Tyto se mohou beze změny přenést na jiného toreadora, objektu obdobných projekcí. Méně důležitý než hlavní hrdina je obsah, který se do něj nevědomky projektuje...
Rivalita, závist a erotismus
Pro diváky nabízí korida další významná projekční plátna pro nevědomý konflikt. Jedním z nich je sourozeneckého soupeření v aréně. V historii býčích zápasů je dlouhý seznam slavných párů - soupeřů........(toto téma vynechávám)
Peníze,sláva, obdiv, ale i druhá strana mince, závist. Je běžné, že diváci cítí k toreadorovi závist a cítí se méněcenní Vykompenzují si ho pocitem nadřazenosti, že mohou toreadory v ringu buď chválit nebo urážet. Někdy jak uvádí Belmonte musí zápasník předstírat, že podvádí, nebo že je nešikovný, aby diváci záviděli méně...
Dalším zdrojem závisti je „mužnost“ toreadora, který je vzor maskulinity. Ve španělském folklóru existují na toto téma četné písně a rčení...Toreador, jehož příjmy a úspěch závisí na přízni diváků, plní na oplátku požadavky fanoušků. O mnohém vypovídá, že mnozí toreadorové přijali infantilizující dětské přezdívky jako Manolete, Machaquito, Paquirri, Joselito, Chicuelo, Morenito, ... nebo přezdívky směšné až hanlivé jako Lagartijo, Cagancho, Platanito, Bombita, Fat Boy. Jejich použití přispívá k "odpuštění" úspěchu.
Korida má také erotický rozměr Tierno Galván (1951) argumentoval četnými příklady tradičního slovníku býčích zápasů se sexuálním významem, v této souvislosti je uveden citát jednoho macha: "...ovlivňuje erotické vztahy, kde žena je vnímána jako vzpurný a nezkrotný subjekt, který musí být zkrocen stejnými prostředky a technikami používanými v aréně na koridě "(!)
Co se týče sexuální symboliky, věnujme pozornost tomuto fragmentu zarzuely (opereta) s názvem La zapaterita (libreto J. L. Mañese), ve kterém hlavní hrdinka zpívá: „Urozený rytíř, / Rytíř mého srdce, / Mezi všemi soupeři a jejich nahodilým bodáním / Ten, který nejvýš zabodává kopí / (...) / Na svém válečném koni / zabodává kopí / a loví ženská srdce.“
Žádnému čtenáři neunikne prostopášnost těchto metafor. Býčím zápasům není cizí ani fenomén, který my psychoanalytikové známe jako erotizaci nebezpečí, což je základ pro psychofyziologické odpovědi ohledně strachu spojeného se sexuálním vzrušením. Použijme příklad ze životopisu Belmonta, ve kterém „pán Trianny“ tvrdil: „Troufl bych si nastínit sexuální teorii umění býčích zápasů. (...) Ten pocit, který člověka nutí přiblížit se k býkovi s knedlíkem v krku má podle mého původ a průběh stejně prchavý jako láska.“ (Chaves Nogales, 1935).
Kromě zjevných heterosexuálních
důsledků těchto výpovědí musíme počítat s tím, že na hlubší úrovni můžou
mít býčí zápasy skryté homosexuální významy.
Koneckonců
protagonisté v aréně jsou
muži s výjimkou několika málo
případů žen.
Úryvek z románu Ernesta Hemingwaye
(1960), Nebezpečné
léto, v němž
líčí Ordoñez incident,
který evokuje
sadistický homosexuální
styk:
„Když
se k býkovi přiblížil zezadu, pravý roh se zabodl do Antoniovy levé
půlky řitě. Neexistuje méně romantické ani nebezpečnější místo, za které
by ho býk mohl nabrat (...) Viděl jsem, jak se roh zabodl do Antonia a
zvedl ho (...) rána v hýždích měřila šest palců. Roh je rozsekl u
konečníku a rozerval mu svaly.“ Méně dramaticky můžeme znovu zvážit
fakt, že silný býk může být vnímán jako ztělesnění mužnosti, zatímco
zranitelnost muže může být považována za ženskost. (Frank, 1926) ...
Ve skutečnosti krásné a třpytící se šaty, cop, ladná chůze a pohyby jsou v naší kultuře typičtější pro ženy. Přijde na mysl text další komické zarzuely, La corría de toros autora jménem Antonio Paso, ve které se popisuje toreador: „Podívejte se na tu zručnost. / Podívejte se na ty postoje. / Podívejte se na tu profilovou postavu. / Toreador nejkrásnější a nejupravenější / Nenajdu ho, ani kdybych hledal / s olejovou lampou. / Podívejte se na tu pýchu, / Podívejte se na ten účes, / Podívejte se na ty výrazné hýždě...“
Masochismus a úzkost před smrtí
Je zřejmé, že "toreadorské povolání" slouží k vyjádření masochistických tendencí a, samozřejmě, dav reaguje na potenciálně sebevražedné chování. Je běžné, že občas si toreadoři neuvědomují, že s některými býky jsou určité kroky obzvláště riskantní, zatímco diváci to vnímají jasně. Jak se říká, „býci varují“. Psychiatr Fernando Claramunt (1989) napsal o psychogenezi a psychopatologii nehod (zranění toreadorů) na koridě. Někdy toreador jasně vyjádří chováním nebo slovy sebe-destruktivní tendence. Belmonte riskoval v aréně, po celé roky byl posedlý sebevraždou a nakonec si vzal život.
U některých úmyslně vyvolaných nebo napůl
vyprovokovaných útoků se dá rozlišit dynamika pomsty za sadistickou
lásku – rodičovskou. Masochistická oběť toreadora by měla nakonec za
trest vyvolat nebo prohloubit pocit viny. Ohledně tohoto, článek
s názvem Radost z nabrání na rohy, D. Harlap (1990) výmluvně
vysvětlil existenci této motivace v případě Manoleta.
Kromě toho všeho, býčí zápasy jsou kulturně podmíněná cesta, jak se vyrovnat úzkosti z konečnosti, strachu ze smrti, což je zkušenost každé lidské bytosti. Existují různé psychologické manévry proti tomuto univerzálnímu strachu, jak jeho pohřeb v nevědomí, jinou reakcí je snaha přesvědčit sám sebe, že smrt není hrozná, ale naopak: krásná a žádoucí. Manické obrany vyvolávají falešné přesvědčení o nezranitelnosti.
Další obrana: Španělská psychoanalytik Emilio Valdivielso (1977), mluví o Ignaciu Sanchezovi Mejiasovi, který představil tezi, že: "Když toreador bojuje, vysmívá smrti a když zabije býka, zabíjí svou vlastní smrt."
Garcia Lorca volně(1933): ponuré tradice, fascinace a posedlost smrtí jsou velmi charakteristické pro španělskou kulturu... Význam smrti v našem umění a literatuře je něco, co upoutá pozornost cizinců, a býčí zápasy mohou být považovány za typický případ této kulturně psychologické transakce. Korida je konfrontace se smrtí, která je uchopitelná jen prostřednictvím umění.
Básník Manuel Torres : „Rozdělující životy / Toreadora a býka, / kteří se vyzývají na smrt / Jeden čelí druhému. ” (en González Climent, 1961).“ Jednou z cen, obvykle nevědomou, je pocit vítězství nad strašnou smrtí. Rafael Alberti o býkovi napsal: „Vysmívat se chci / dívat se, jak se baví / kopí, toreadorovi / i samotné smrti“ a provedl důkladné pozorování faktu, že „možná drama toho, jak smrt býka následují další býci a další zápasy, je důkaz toho, že smrt není konec všeho.“
Není divu, že býčí zápasy jsou, jak se často říká: "přehlídka neomluvitelného, ale neodolatelného."
|
Autor je doktorem medicíny a člen Mezinárodní psychoanalytické asociace.
|
Pramen, odkazy |
|