Psychologie býčích zápasů Cecilio Paniagua     (1. část)

 

Historicko-kulturní pozadí

Zápasy byly zakázány v různých obdobích historie, např. za panování Karla III. a Karla IV. v polovině šestnáctého století, papež Pius V. odsoudil býčí zápasy pod trestem exkomunikace. Král Filip II. vyzval nástupce papeže Řehoře XIII., aby zákaz zrušil. Žádost Filipa II. nebyla založena na jeho lásce býčím zápasům, ale protože  jeho poddaní včetně duchovenstva dále navštěvovali koridu,  navzdory hrozbě exkomunikace. Král argumentoval ve svém dopise, že zakázat tuto podívanou by bylo "velké násilí" na jeho lidu. I později se Řím snažil odsoudit koridu, ale nikdy se nepodařilo vymýtit vášeň Španělů k této tradici. Je příznačné, že i inkvizice, obvykle tak nekompromisní, zasahovala (jak ?) do  býčích zápasů.

V osmnáctém století korida prošla  revoluční změnou, do té doby se bojovalo proti býkům na koních s kopím. Preference pěšího boje s býky byla odrazem společenských změn doby (francouzská invaze, osvícenství).

Není pochyb o tom, že býčí zápasy poskytují důležitý základ národní identity, kultury, tradic, soudržnosti…Ortega y Gasset řekl, že není možné plně pochopit vývoj Španělska, aniž by se znala historie býčích zápasů a přemýšlel, proč inteligence země odmítala vážně  reflektovat největší radost  hispánského muže po celá staletí. Říká se, že v lásce k býčím zápasům je něco tragického, co dovolilo proniknout  nejhlubší honduras (?) do našich lidí. Américo Castro věří, že býčí zápasy jsou "autentický hispánský slavnostní obřad " a Perez Galdos se domníval, že "záliba býčích zápasů je na samém dně (základu?) národní povahy.

Nicméně jiní španělští myslitelé tvrdí, že tradice býčích zápasů není nezbytnou součástí naší kulturní identity a navíc přispěla k naší relativní zaostalosti ve srovnání s ostatními evropskými národy, ne-li k horším věcem, jako například k naší údajné krvežíznivé povaze. Toto rozdělení názorů zůstalo až do dneška. Blasco Ibanez (1908) napsal s ironií: „Děti těch, kteří se s ohromným nábožným nadšením účastnili upalování kacířů a stoupenců židovství, přihlíží s šíleným řevem lítému boji člověka s býkem, ve kterém toreadora čeká smrt jen velmi zřídka. No, není toto pokrok?“ „Jediná zvěř v těch arénách jsou lidé,“ dodal.

Ke konci osmnácté století Jovellanos (1790) uvádí, že býčí zápasy jsou "zábava krvavá a barbarská ", a vláda, která by zakázala koridu "by si zasloužila chválu  za dobrotu a moudrost "....

Několik panovníků, včetně královny Isabely, vyjádřilo hrůzu z býčích zápasů, ale jiní, jako  Bourboni koridu milovali...Dnes není obliba býčích zápasů odlišná v různých sociálních skupinách. Skutečností je, že většina španělských myslitelů, spisovatelů a umělců vyznávala vznešené psychologické a estetických hodnoty býčích zápasů. García Lorca (1936)  uvádí: "Býčí zápasy jsou pravděpodobně nejdůležitější poetické bohatství Španělska..."

 Fernando  Savater řekl: „Kdybych byl diktátorem, zrušil bych býčí zápasy, ale když jím nejsem, nenechám si ujít ani jeden!“

Tento postoj vyjadřuje pocity velkého počtu španělských intelektuálů. Historie býčích zápasů poskytuje dobré podmínky ke studiu psychologické transakce vztahující se k toleranci krutosti. Vývoj regulace našeho národního svátku je odrazem snahy o  kompromis mezi sadistickými touhami fanoušků a měnící se citlivosti společnosti ke krvavé podívané. Debata v Evropském společenství  je příkladem takového relativismu ....(vynecháno)

Sociální perspektiva

Odhadem šedesát milionů lidí na celém světě je fanoušky býčích zápasů. Oblíbenost býčích zápasů spočívá v tom, že poskytují jedinečnou možnost uvolnění, ventilace a vyjádření potlačovaných pudů a emocí. Samozřejmě jejich hlavní přitažlivost je v nevědomém potěšení ze sadistických pudů. Bolest a smrt býka se považuje za samozřejmost... a nejen býka ale i koní. Část příznivců býčích zápasů  byla proti ochraně koní - korida podle nich kvůli tomuto ztratila důležitou část svého kouzla.

Celá podívaná se točí kolem smrti  po sérii ritualizovaného a estetizovaného mučení. Vypovídají už samotné výrazy "matador", "pikador" - bodač, "chopper", "flagger"-  dobíječ "... Posmrtné zohavení býka se dnes už omezuje na uřezání uší. Profese býčích zápasů je fascinující směs nebezpečí a slávy, strachu a nebojácnosti, exhibicionismus a ponižování, nesmrtelnosti a zapomnění, hazardu a předvídatelné jistoty,  krásy a krveprolití. Rituál býčích zápasů  poskytuje platformu sadismu. Chcete-li zjistit, o co je nyní korida méně sadističtější, stačí k tomu  projít historické listiny o původu a průběhu koridy ve Španělsku de Moratinos (1776), nebo sledovat Goyovy obrazy býčích zápasů.

Anonymní Holanďan začátkem 18.stol. : "Touha národa  zabíjet býky je nezměrná. Pokud  náhodou nešťastné zvíře projde kolem tribuny, diváci se vytasí s tisíci ranami mečů, a když  je býk poražen, chtějí jeho ocas nebo  genitálie, to pak nosí u sebe na znamení vítězství" (M., 1700). Až  do r. 1904 byly býčí zápasy pořádány dohromady i s jinými zvířaty. Na býky byli štvaní psi, na býky byly házené zapálené šipky. Do akce se zapojovali i diváci, kteří vrhali na býky harpuny, býkům byly přeřezávané šlachy .....Býkovi se obalily rohy látkou s pryskyřicí a zapálily, v poslední době se od tohoto zvyku upouští  a to ne tolik kvůli soucitu se zvířetem, ale aby se předešlo požáru. V některých vesnicích se to dělá dodnes.  Sadismus v dnešní koridě je jen slabým odvarem v porovnání s minulostí, nicméně v některých oblastech stále existují hlavně během fiest praktiky výše popsané, jinde došlo k "zlidštění."

Psychoanalytická perspektiva

Nálada diváků v hledišti hodně kolísá. Publikum jásá nebo se zlobí, tleská nebo vypískává, je nadšené nebo rozhořčené. Někdy je příčinou těchto emocí jediný toreador v jediném souboji. Jedna z charakteristik rozpolcené mysli – což je aspekt psychiky, který studuje psychoanalytika – je interpersonální ambivalence a možná je to právě tato rozpolcenost, která nejlépe popisuje vztah publika v aréně vůči toreadorovi. Belmonte (toreador) rezignovaně říkal: „Lidé zaplňují arénu a buď doufají nebo se bojí, že mě zabije býk.“  Bylo by pravdivější říct, že přicházejí do hlediště a doufají a zároveň se bojí, že ho uvidí umírat. Vždy, když se býk rozběhne, divák vlastně prožívá dvě protichůdná přání: aby toreadora nabral na rohy a odhodil ho, a aby tento střet neměl krvavé následky. Jen většinou to druhé si divák uvědomuje. Tato protichůdná přání uspokojují v divákovi dvě různé vrstvy psychiky: id (pudy, nevědomí) a superego (svědomí, vědomí).  Toreador podléhá projekci protichůdných pudů a tužeb (Paniagua, 1992). Klima doby rozhoduje o preferencích těchto ambivalencí. Publikum, které se účastní býčích zápasů, žádá toreadora, aby se přiblížil ke smrtícím rohům zvířete, ale zároveň  nechce být svědkem neštěstí.

Robert Waelder (1965): „Psychoanalýza si je samozřejmě vědomá krutosti přítomné v býčích zápasech, ale jde o víc než jen o sadistické představení. V zápasech dramaticky kontrastuje nekontrolovaný vztek bestie a síla člověka, původně mnohem slabšího, ale mocnějšího díky rozumu. David porazí Goliáše". Samozřejmě tyto protiklady lidského a zvířecího, inteligence a instinktu, života a smrti jsou v konečném důsledku pro psychoanalýzu zajímavé.  Nicméně existuje jen velmi málo publikací o býčích zápasech v literatuře psychoanalýzy. V jedné z nich, Winslow Hunt (1955), píše: "Je s podivem, že tak dramatická a anachronická instituce, nepřilákala větší zájem psychoanalytiků". Mizivá pozornost ze strany psychoanalýzy k této velkolepé kulturní záležitosti je přisuzována vlivu předsudků. Psychoanalytik Martin Grotjahn (1959) uvedl: „Odpudivé aspekty býčích zápasů snižují zájem o symboliku tohoto rituálu. Snad toto vysvětlí nedostatek analytických pokusů o interpretaci tohoto fenoménu.“

 V některých psychoanalytických článcích o býčích zápasech je tento rituál  interpretován jako oidipovské drama: syn poráží otce. Příznivce vraha Freud ve svém díle Totem a tabu označuje jako „bratrský klan“. Rituální normy a pravidla, kterými se řídí býčí zápasy, by mohly být interpretovány jako obranná psychologická strategie proti pocitu viny ze symbolické otcovraždy. Odsuzující kategorické imperativy ve vědomí samotného toreadora jsou vyvážené faktem, že publikum akceptuje to, co se děje v aréně – takže samotné superego je korigováno vnějšími vlivy. V tomto kontextu se jeví relevantní freudovská  „ pamětní slavnost", která symbolicky opakuje otcovraždu obětováním totemického zvířete. (zabití býka) Zdá se, že Zeus se převtěloval především do býka a také náš starý „Bůh byl nejdříve uctíván coby býk“ . (Freud, 1950).

Bohatá psychoanalytická zkušenost ukázala, že představa boha má původ v dětském vnímání otce jako všemocného. Oběť býka - boha tak představuje pokračování, nebo dokonce ozvěnu původního impulsu potlačované otcovraždy. (Desmonde, 1952). V tomto smyslu může být posuzován jako geniální výrok G. Lorcy: "korida je autentické náboženské drama, kde jako ve mši je uctíván a obětován bůh"

Samozřejmě i samotný toreador může být terčem nevědomé a infantilní otcovražedné touhy  – pokud ho považujeme nikoliv za bytost slabou, nýbrž za siláka, který se vysmívá hloupému zvířeti; ale je běžnější brát zvíře coby objekt otcovražedných přání, jelikož v našem zapomenutém dětství jsme skoro všichni vnímali otce jako velkého a hrozivého. Jak v případě toreadorů, tak i diváků tedy zápas a smrt s mocným býkem uspokojuje potlačované oidipovské přání zvítězit nad otcem – rivalem a odstranit ho. Samozřejmě, fakt, že sexuální rivalita ze strany otce je hrozbou, které se nejvíc bojí dítě v oidipovském věku, se může vztahovat k reálnému nebezpečí kastrace, které podstupují toreadoři v aréně. Také se zdá důležité, že vrtkavost štěstěny v aréně, která zahrnuje povolení zabít býka, není řízená toreadory ani publikem, ale „prezidentem“ (?) arény, rodičovskou osobou. To znamená, že rodičovská reprezentace je rozštěpena mezi toreadora, býka a prezidenta, což pomáhá vinu rozdělit mezi více lidí. (Paniagua, 1994).

Klíčová otázka celé této záležitosti je: Podporují býčí zápasy ve své podstatě sadismus nebo ho spíše kanalizují pod záštitou estetiky? Další neobjasněnou otázkou je, jestli sociální přijetí koridy podporuje sadistické projevy nebo agresivní pudy, které by mohly sublimovat sociálně přijatelnější cestou nebo jestli naopak neutralizuje jejich ničivý potenciál prostřednictvím vybití těchto pudů. Koneckonců, v dnešní době se fanoušek omezí na vražedné představy, chvástání se a přinejhorším házení polštářků. Odpověď na tuto otázku  jistě zní, že býčí zápasy podporují v divákovi oba tyto protiklady.

Na to, abychom při praktickém přístupu dostali uspokojivou odpověď na otázku, jestli je sociálně výhodné, aby tradice býčích zápasů přetrvala, by byla zapotřebí více oborová hloubková studia, ale jedná se o projev hluboce zakořeněný v našich zvycích, a proto se těžko zkoumá nezaujatě. Vyzdvihněme ale, že co se týče sadismu, jiné země došly k odlišným kolektivním psychologickým transakcím ve svých zvycích, sportech, představeních a tak dále, a že těžko bychom našli nějakou, která by byla esteticky a psychologicky úplnější než býčí zápasy. Navíc si připomeňme, že neodmyslitelný sadismus lidstva byl v průběhu historie sankciován a schvalován v kulturně přijatelných formách, které nezahrnovaly zjevné krveprolití. Je lehké jmenovat národy, které si ve svých politicko-ekonomických měřítkách dovolily povážlivou dávku sadismu. Když si toto uvědomíme, možná bude dávat větší smysl dříve zmiňovaná věta Garcíi Lorcy: „Býčí zápasy jsou nejkultovnější slavností, která existuje v dnešním světě".